Tatiana I. Serebriakova

Zase je den žen a dívek ve vědě, tak bych chtěla jednu zajímavou osobnost připomenout.

Tatiana Ivanovna Serebriakova, rozená Zaporina (1922 – 1986)

Tatiana (trochu o ní píšu také tady) se začala zabývat botanikou v kroužku mladých přírodovědců v Botanické zahradě Moskevské státní univerzity v roce 1933 pod vedením A. V. Koževnikovova. Potom studovala na biologické fakultě Moskevské státní univerzity. V roce 1942 se provdala za geobotanika a rostlinného morfologa I. G. Serebriakova a od roku 1952 až do své smrti pracovala na pedagogickém institutu v Moskvě. V roce 1953 obhájila doktorskou práci na téma „Sezónní dynamika růstu rostlin“. Od roku 1956 do roku 1969 se starala o svého vážně nemocného manžela a připravovala k tisku jeho práce. Mimo to se zabývala hlavně růstem trav a roku 1971 publikovala knihu „Morfologie prýtů a evoluce životních forem trav“. Další její významnou prací je krátký článeček „O hlavních architekturních modelech vytrvalých bylin“, který vyšel v roce 1977 ve sborníku moskevského spolku přátel přírody.

S její prací jsem se setkala po nástupu do Třeboně, její knihu o travách mi půjčila kolegyně Lenka Papáčková. Protože jak téma mé diplomové, tak doktorské práce se týkalo trav, kniha se mi stala nepostradatelnou příručkou a pomohla mi k pochopení morfologie a architektury rostlin. Když jsem excerpovala data pro databázi CLO-PLA, tak jsem se se jménem Tatiany Serebriakové setkala opakovaně u popisu růstu různých bylinných druhů. Nejdůležitější její publikací je, podle mého mínění, právě ten krátký článek o architekturních modelech bylin. Geniálně doplňuje světoznámé architekturní modely dřevin Francise Hallého a spolupracovníků (píšu o něm zde), jediným problémem je, že o něm nikdo neví…. Obě zmiňované práce, kdyby byly publikovány v angličtině, byly by jistě důležitými pilíři architektury a morfologie rostlin, takto jsou pro většinu výzkumníků nepřístupné.

Obrázek v záhlaví je od Tatiany Serebriakové z článku o architekturních modelech

Ženy na osmitisícovkách

Na nočním stolku se mi od Vánoc vrší knihy, které se mi nedaří číst. Přesto jsem se při průchodu pasáží Luxor nechala zlákat a koupila jsem další: Dina Štěrbová Touhy a úděl. První ženy na osmitisícovkách. A taky jsem ji při první příležitosti (7 hodinová cesta vlakem z Veselí nad Moravou do Třeboně) jedním dechem přečetla. Jedná se o druhé doplněné vydání knihy, která poprvé vyšla před pěti lety, po 14 letech autorčiných příprav a shromažďování údajů. Kniha pojednává o období, kdy 14 himalájských osmitisícovek dobývaly první ženy. Toto období začalo ženskou japonskou výpravou na Manaslu v roce 1974 a skončilo zdoláním Kangchenjungy Američankou Ginette Harrison v roce 1998.  Mezi hrdinkami zdolávání osmitisícovek byla i autorka, která se vystoupala v roce 1984 spolu s jinou Češkou (žijící v USA), Věrou Komárkovou, na Čo Oju.  

V době mých vysokoškolských studií nebylo větší hrdinky, než byla matematička a horolezkyně Dina Štěrbová, působící na Univerzitě palackého v Olomouci. Můj (náš) obdiv byl založen na tom, že se jí podařilo jít za svým snem a uskutečnit ho navzdory tomu, že byla žena, hranice byly zavřené a tvrdá měna nedostupná. K horolezectví samotnému mám platonický vztah a výstup do základního tábora mi připadá jako dostatečné dobrodružství (rostliny si obvykle myslí totéž a výš už nerostou). Jednou se mi to dokonce na Pamíru podařilo a dostala jsem se do základního tábora pod píkem Komunismu (a kdo by tady vůbec chtěl nahoru, že…).

Příběhy v knize jsou fascinující a můžete v nich sledovat souboj jedinců s vlastními a cizími fyzickými a psychickými omezeními, nepřízní počasí a nadmořské výšky; najdete zde idealisty, realisty i pragmatiky; popsán je vývoj od velkých vojensky organizovaných výprav, přes polosoukromé ad hoc vzniklé kolektivy, až po komerční výpravy za dobrodružstvím; zaznamenán je vzrůstající provoz a komerce ve vysokohoří, doprovázená kupícími se odpadky, teplými sprchami a vyhřívanými záchody v základních táborech. Na rozdíl od vývoje ve vědě ve stejném období (který je v ledasčem podobný) tady jde často o život. Doporučuji k přečtení!

Autorem obrázku v záhlaví je Adam.

Kritické myšlení

Není nic otravnějšího, než když recenzent nedbale a amatérsky zpochybní vaši usilovnou práci. Stalo se nám to, když po 20 ti letech sběru dat z literatury o tom, která rostlina z naší flóry umí odnožovat z kořenů, jsme se odhodlali publikovat jejich seznam. Seznam obsahoval několik stovek rostlin a u každé bylo uvedeno, jestli odnožování z kořene bylo v literatuře jen zmíněno nebo dokumentováno obrázkem nebo podrobněji popsáno. Problém takového seznamu je, že autor se mohl zmýlit, ale je těžké to dokázat, a navíc, některé rostliny tuto vlastnost mají, ačkoliv nebyla nikdy pozorována. Recenzent napsal, že on u rostliny Xy a rostliny Xz z našeho seznamu nikdy nepozoroval odnožování z kořenů a tudíž celý ten náš seznam tedy působí nevěrohodně. Zamítnuto a basta. Jistě, byla to křivda, ale o tom tady psát nechci. Chci psát o tom, jestli naše vlastní laické pozorování má takto jednoduše vyvrátit analýzu kolegů, kteří se tématu soustavně dlouhodobě věnují. Recenzent bezpochyby kriticky přemýšlel o našem tématu a kritické myšlení je potřeba… ale jak a kdy ho aplikovat?

Nedávno mne zaujal blog na téma kritického myšlení, který se zamýšlí nad tím, zda se dá kritické myšlení naučit a jedná-li se o obecnou dovednost. Je-li to dovednost obecná, potom ji můžete použít v každé situaci, je-li speciální, naučíte se jí v nějakém oboru a nemůžete ji lehce aplikovat mimo tento obor. Autor blogu dochází k závěru, že když se naučíte kritickému myšlení v nějakém úzkém oboru, například rostlinné ekologii, můžete být zcela ztraceni v literatuře nebo antropologii. Běžně se stává, že experti na nějakou problematiku jsou opravováni laiky, kteří se pyšní kritickým myšlením. Tito laici se mýlí bez ohledu na svoji snahu kriticky myslet, protože jim chybí klíčové vědomosti nebo dělají chybné úsudky. Tedy jako recenzent v mém příkladu výše nebo mnoho diskutující na sociálních sítích, kteří hned ví, jak je to s očkováním a autismem, nebo rozumí klimatickým změnám, protože si o tom přeci již něco přečetli na internetu.

Musím se přiznat, že s autorem blogu úplně nesouhlasím. Myslím, že kritické myšlení je obecná schopnost aplikovatelná na všechny obory, ale nedílně k ní patří také schopnost odhadnout, zda mám jako rostlinný ekolog dostatečné znalosti, abych vykládal význam platónových myšlenek.

Nevyžádané rady pro začínající vědce

Pořád se děje úžasných věcí, které by si zasloužili komentář, ale než je stačím rozpracovat, přijde něco nového. Právě nyní u mě vede sněhová bouře v Kanadě (New Founland), kde za noc napadalo přes metr sněhu. Při sledování videí z odklízení sněhu, lyžování po ulicích a hledání aut v závějích, mě zasáhl takový nápor environmentálního žalu, že jsem se skoro rozplakala… Když tady budu rozepisovat svoje dětství v Rýmařově, které jako by se celé odehrávalo v zimě se spoustou sněhu a skládalo se ze studených noh po večerním návratu z bruslení nebo lyžování, z ježdění po zadku z hromady sněhu na náměstí, z lyžařských závodů v Hornoměstské zatáčce, z námrazy na stromech, z ledových potoků na odtávajících silnicích a z gymnaziálních výprav na chatu Evženku, nebudete mi věřit. Jo, kdeže loňské sněhy jsou… takže, zpátky na zem.

Chtěla jsem se tady zamyslet nad otázkou, kdy je ta správná chvíle vzdát se vědecké kariéry a jak poznáte, že na to nemáte.

V začátcích vědecké kariéry je to jako v začátcích jakékoliv jiné kariéry: jsou to začátky a vy při nich zjišťujete úplně nové věci, které jste dosud netušili. O existenci vědy jste sice věděli, ale teprve nedávno jste potkali první vědce a začali zjišťovat, jak to celé funguje, a učinili jste rozhodnutí, že se stanete součástí. To je velmi důležitý krok a doporučuji si zapamatovat, proč jste se rozhodli, jak jste se rozhodli – budete si to určitě potřebovat připomenout.

První rada je: ROZHODNI SE, JAK CHCEŠ, ALE POTOM TOHO NELITUJ!

Teď jste na palubě a děláte vědu a začnou přicházet neúspěchy, protože „nic se nezdaří podle plánu“*. Zjistíte, že neumíte psát (tvrdí to recenzent R2), neumíte počítat (tvrdí to recenzent R3), máte málo publikací (tvrdí to posudek vašeho neuděleného projektu), na pozici se nehodíte (výsledek výběrového řízení). Neříkám, že je třeba takové signály brát příliš vážně, ani, že je třeba je ignorovat. Zkuste změnit styl práce, spolupracovníky, zkuste se naučit něco nového. Pošlete ten článek do méně vybíravého časopisu, připojte se k projektu svého kolegy jako spolupracovník, přijměte místo, které nebylo nejvýš na vašem seznamu. Můžete se víc naučit nebo můžete zjistit, že tato nová pozice vám vyhovuje vlastně mnohem lépe.

Druhá rada je: MELEME-LI HORNINU NA JEMNO, POSTUPUJEME PO STUPNÍCH!

No, a to je skoro vše. Ještě snad se hodí poznamenat, že konkurence mezi vědci v Česku se nedá srovnat s konkurencí na západě, protože náš endemický jazyk a nevábnost našich pracovišť, konkurenci odrazuje. To samozřejmě neznamená, že se zde nedá dělat dobrá věda nebo, že se o to alespoň nesnažíme.

Třetí rada je: BĚŽ VEN A ZASE SE VRAŤ!

Tak, hodně štěstí!***

* Murphyho zákon

**je to rada, kterou jsem odkoukala, když jsem byla na praxi v laboratoři Geologického průzkumu v Rýmařově, byla pověšena u mlýnů na horninu a znamená něco jako: Nechtěj vše naráz, dávej si dílčí cíle.

*** blog je reakcí na tento rozhovor (tady), kokrétně na odpověď na otázku: Co byste dnes řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval výzkumu?

Oheň

Stejně jako vloni cítím potřebu vysvětlit svoje novoroční přání.

Na oheň, jako na příčinu opakovaného narušení vegetace, žárlím od té doby, co jsme začali studovat kořenoodnožující druhy. Ono není úplně obvyklé odnožovat z kořenů, dělá to jen asi desetina rostlin naší flóry, a navíc je k tomu často nezbytné narušení rostliny. Otázkou je, zda je to jenom taková chyba v MATRIXU (lépe řečeno v pravidlech, podle kterých si myslíme, že roste rostlinné tělo) nebo je to strategie, jak narušení přežít, i když z vás nezbyde nic než kousek kořene. Zkoumali jsme tuto otázku v nádobových experimentech, kde jsme rostliny narušovali a zaznamenávali, jak to ovlivní jejich zdatnost a tedy jestli je to pro ně výhodné nebo nevýhodné. Recenzenti, kteří posuzovali naše rukopisy, nepovažovali za možné, aby rostliny měly speciální strategii jak se vyrovnat s narušením, které se vyskytuje ve střední Evropě. Vždyť se tu příroda pořád mění a narušení způsobená člověkem trvají z hlediska evoluce jen chvilku. To oheň, na který se adaptovala středomořská flóra nebo druhy tropických trávníků, ovlivňuje tyto ekosystémy už miliony let!  Jistě, na požár adaptované rostliny mají úžasná přizpůsobení, kvetou nebo klíčí po té, co byly vystaveny kouři nebo ohni, brání se tlustou kůrou nebo jsou schované skoro celé pod zemí. To typické rostliny luk jsou úplní břídilové, neumí se ani schovat pod zem sotva slyší zvuk startující sekačky!

V minulém roce se nám konečně poštěstilo bádat v ekosystému, kde je narušení požárem běžné, v amerických prériích. Začala jsem se tedy o prérie více zajímat (tady, tady a tady) a pokoušela jsem se něco dozvědět i o požárech*. Jedna věc je jistá, prérie hořely, neví se ovšem jak často a jaký rozsah požáry měly v předkolumbovské éře a dokonce ani v době, kdy byli Indiáni a bizoni stále ještě jedinými obyvateli prérie. Informace máme až od prvních cestovatelů, ale ti popisují už situaci, kdy stáda bizonů byla vybyta a nespasená tráva byla konzumována jen ohněm, který tedy mohl být mnohem intenzivnější než v předchozích obdobích. Osadníci zakládající pastviny nechtěli nechávat trávu ohni, chtěli všechnu využít pro dobytek, a tak se snažili ohni zabránit. To se jim podařilo především vysokými stavy dobytka, fragmentací prérie sinicemi a nakonec rozoráním skoro celé rozlohy plání. Oheň byl na dlouho z prérií vyhnán. Postupně od poloviny 20. století ovšem byla opouštěna ta nejhorší pole a pastviny a stavy dobytka se zmenšovaly. Mnoho rančů se změnilo na rekreační sídla a tráva mohla nerušeně růst. A nejen tráva. Začaly se stále více uchycovat, do té doby vzácné, dřeviny. Nakupené palivo potom čekalo jen na svoji příležitost, kombinaci suché sezóny a jiskry. V posledních třech desetiletích dochází na různých částech amerických prérií ke katastrofálním požárům ohrožujícím nejen trávníky, ale hlavně lidské sídla, která jsou roztroušena v krajině. Tento scénář je koneckonců podobný mnoha jiným ekosystémům a kontinentům: lidská snaha bránit jakýmkoliv požárům, malé využívání biomasy narostlé v přírodě, dlouhotrvající sucha a stavba domů v divočině vede k tomu, že požáry jsou ničivé a ohrožují lidské životy.

Dnes existuje několik malinkých zbytků prérie, která nikdy nebyla zorána (asi 3% celkové rozlohy) a na některých z těchto zbytků se udržel režim opakujících se požárů. Někdy jsou to požáry spontánní, jindy se jedná o řízené vypalování náročné na techniku a lidskou sílu. Proč je oheň pro prérie nezbytný? Bez něj nelze udržet prérii jako bylinami dominované rostlinné společenstvo, jen pastva nestačí a bez požárů se začínají šířit keře a stromy. Tento závěr vyplývá nejen z pozorování všech těch zachovalých kousků prérie, ale hlavně  z výzkumu na prérii Konza v Kansasu. Je to největší souvislý fragment vysokostébelné prérie, který unikl rozorání díky tomu, že se rozprostírá na vápencovém pohoříčku Flint Hills. Probíhá zde dlouhodobý ekologický výzkum (Long Term Ecological Research, LTER) ve kterém jsou sledovány vegetační změny za různé kombinace pastvy skotu, bizonů a různé frekvence požárů. Druhová bohatost amerických prérií, stejně tak jako středoevropských luk, je tedy v současnosti závislá na ochranářských zásazích, které připomínají zahradničení, a je těžké předpovědět, jestli to bude do budoucna pro záchranu biodiverzity těchto ekosystémů stačit.

Obrázek v záhlaví je hořící prérie a byl vytvořen na cancouru linolea, na kterém jedna z mých dcer (když byla malá) začala, ale nedokončila rytí kytiček. Požár na obrázku je spontánní, protože řízené vypalování se uskutečňuje obvykle brzy z jara, kdy ještě nic nekvete.   

  • Stephen J. Pyne: The Great Plains: A Fire Survey

Memoáry laboratorní dívky

„Kdy má člověk začít s memoáry?“ je otázka nezávislá na otázce: „kdy je má vydat?“. Když začnete sepisovat události do deníčku hned, jak se stanou, napíšete jinou knihu, než když počkáte, až vám bude devadesát a napíšete jen to, na co si vzpomenete. Když budete deníky vydávat každý rok, užijete si čtenářského ohlasu, když dáte dílo do trezoru a dovolíte vydání až 50 let po vaší smrti, nikoho neurazíte. Memoáry jsou očividně velmi citlivá disciplína a proto možná ani v mém oboru mnoho vzpomínkových knih neexistuje, vlastně si vzpomínám jen na knihu Emila Hadače „Je lépe se opotřebovat než zrezivět“.  O to více mě překvapilo vydání knihy Lab girl od paleobioložky Hope Jahren, která je o něco mladší než já.

V knize se proplétají dvě linie: jedna o rostlinách a druhá o vzpomínkách. Někteří čtenáři toto dělení oceňují, jiným to připadalo rušivé. Linie o kytkách je sice napsána moc pěkně, ale jako botanika mě kapitolky popularizující botaniku zdržovaly při čtení příběhů. Příběhy mapují dětství autorky na malém městě v Minnesotě a její fascinaci školní laboratoří, kam ji vodíval otec. Potom pokračují přes brigádu v nemocniční lékárně, doktorát na univerzitě Berkley a seznámení se s Billem, který se stává hrdinou vzpomínek jako neocenitelný společník a technik autorčiny vysněné laboratoře. Spolu pracují v Atlantě, Baltimoru i Honolulu, spolu bádají v Arktidě i v Irsku. Příběhy jsou to velmi čtivé a už dlouho jsem nebyla knihou tak pohlcena, jako při čtení Lab girl.

Oceňuji, jak se autorka otevřeně svěřuje se svými neúspěchy a tvrdou cestu k uznání. Chápu, že její vzpomínky jsou pečlivě vybrané a nevylévá nám srdce úplně celé, přesto nám dovoluje nahlédnout do problémů s bipolární poruchou, s nedostatkem financí, prací přes noc a třeba i obtížným těhotenstvím a porodem. Trochu mi chybí, že jsem se většinou nedozvěděla, na čem bádá, bylo by to určitě zajímavější než poetický, leč triviální popis růstu rostlin v těch popularizačních kapitolkách. Přesto knihu vřele doporučuji k přečtení, protože ukazuje, jak taky může vypadat cesta ke vědě. Bylo by skvělé, kdyby se k memoárům odhodlalo víc vědců, poznali bychom, že v těch každodenních bojích nejsme sami.