Jak jsme hráli Karpatské hry

Karpatské hry je kniha Miroslava Nevrlého* o touze mladého člověka poznávat nové kraje, o vandráctví a o zážitcích, které získáte, když cestujete pěšky a nalehko, ale se srdcem a očima otevřenýma. Takové hry bylo možné za socialismu hrát především v rumunských Karpatech, jediném divokém místě, kam jste se tehdy mohli bez problémů vydat. Nám začínajícím ekologům to ale nestačilo, lesy jsou tam sice hluboké a divoké, ale pořád je to střední Evropa.

Zajásali jsme samozřejmě, když se objevil způsob jak cestovat do šestiny světa, tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Představte si tu rozlohu, ty přírodní gradienty a krásy. Přitom to bylo tak geniálně jednoduché. Do SSSR neexistovala možnost individuální turistiky, zato se tam dalo cestovat s cestovní kanceláří nebo na studentskou výměnu. Cestovní kancelář byla tehdy snad jen jedna (Čedok), ale studentských výměn jste si mohli vymyslet, kolik jste chtěli. Stačilo si na azbukovém psacím stroji (který byl na každém pracovišti k dispozici) napsat zvací dopis z nějakého sovětského akademického pracoviště, uvést jména českých studentů účastnících se výměny a podepsat ho nějakým vymyšleným ruským jménem. S tímto falešným dopisem jsme zašli na obvodní pracoviště cizinecké policie. Co asi věděli o katedře botaniky Moskevské Univerzity na služebně v Praze 2? Určitě ještě méně než my, ale na základě dopisu vyjmenovaným studentům dali do pasu razítko Obmen (tj. výměna).

Razítko v pase byl jen začátek. Dále jsme potřebovali na tom azbukovém psacím stroji napsat Maršrut (plán cesty), kde jsme popsali kdo je ve skupině za českou stranu a kde se skupina bude pohybovat. To byl dokument, který měl být vystaven českou vysílající organizací, opsali jsme ho několikrát a originál jsme orazítkovali nedůležitým razítkem, které jsme měli k dispozici (třeba místní organizace ochránců přírody) a s originálem a kopiemi jsme šli na úřad, kde jsme si nechali potvrdit, že kopie se shodují s originálem. Díky této náhodné úřednické operaci jsme na naše kopie získali sadu kulatých a tedy velmi oficiálně vypadajících razítek (co na tom, že tam bylo napsáno ověřená kopie? Kdo si to přečte v Sovětském svazu, když je to v latince?). V tomto stádiu jsme tedy měli papíry vyřízené, měli jsme razítko v pase a měli jsme vysílající dokument s harmonogramem cesty, našimi jmény a kulatým razítkem. Zvací dopis a originál dokumentu jsme zlikvidovali. Stačilo koupit letenky nebo jízdenky a vydat se za nějakou krásnou přírodou.

Při přechodu hranic zkontrolovali pohraničníci dokumenty a neshledali nic závadného, protože jsme teprve jeli na výměnu a bylo pochopitelné, že jsme neměli u sebe průvodce, kteří se o nás měl starat. Později jsme byli připraveni tvrdit, že se máme teprve setkat nebo, že jsme se ztratili. Ale to vlastně nikdy nebylo potřeba, prostě jsme se tvářili, že jsme místní, třeba Estonci, ti taky nemluvili dokonalou ruštinou. Nikomu to nebylo divné, kdo by taky očekával takovou drzost pohybovat se bez doprovodu po SSSR? Navíc jsme se v civilizaci (jestli se tady tohle slovo dá vůbec použít) nezdržovali příliš dlouho, přijeli jsme kvůli přírodě a tam jsme se co nejrychleji po příjezdu ztratili.

Tuto jednostranně výměnou turistiku bez větších problémů využívali desítky skupin (skromný odhad) ročně. Věděli jsme z doslechu, že se lze dostat do potíží, hlavně na velmi populárních lokalitách jako bylo okolí nejvyšších hor Kavkazu, Kazbeku a Elbrusu, kde si policie všimla, že českých skupin přijíždí mnoho a nemají ruské průvodce. V tom případě nedovolili výměnným studentům opustit letiště, dokud si pro ně někdo nepřijde. Já jsem s kamarády navštívila tímto způsobem v 80. letech Kavkaz, Pamír, Bajkal, Polární Ural a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), ale o tom budu psát někdy příště.

Na tomto místě bych ráda poděkovala anonymním průkopníkům studentské výměny do SSSR, viděla jsem díky nim pár exotických ekosystémů a zažila úžasné věci v době, kdy jsem po takových dobrodružstvích celým srdcem toužila. Mé poděkování patří také sovětské železnici a knize  Atlas železnych dorog SSSR, byla zdrojem inspirace pro naše cesty. Věnuji jim obrázek v záhlaví, který je sovětskou železnicí inspirován. Lidé na obrázku spí na novinách, protože cesta bude ještě dlouhá.

 

*Vyšly teď nedávno s ilustracemi Ludvíka Kunze, doporučuji!

Reklamy

Cyklus seminářů: trocha historie

Zaštrachala jsem v archivu a našla jsem celkem 4 programy ekologického kroužku – cyklu seminářů pořádaných studenty geobotaniky v 80. letech (viz níže).  Když pominu, že jsou to umělecká díla (to byla nadsázka), je na nich ještě něco zajímavého: (i) pořádali jsme to my, studenti, (ii) dost často byly cestovatelské náměty, a (iii) učitelé tam nechodili (v té době tedy hlavně učitelky Jana Osbornová a Jiřinka Slavíková), (iv) nezvali jsme cizince a semináře byly v češtině, (v) program speciálně upozorňuje, zda jsou součástí přednášky i obrázky („dia“).ekol krouzek 84ekol krouzek 86 letoEcol Krouzek 86ekol krouzek 88 s programem

Ad 1: Jsou tam vidět různé osobní libůstky. Mě třeba fascinovala geologie (no, když jsme geobotanici, tak bychom ji měli trochu znát, ne?) a zvala jsem geologické přednášející (Moldana a Dudka). V programu jsou absolventi oboru i vážení vědci z Botanického ústavu (Neuhausel, Rychnovská, Květ, Prach, Kovář) (měli jsme totiž skvělou pověst a oni si na nás rádi udělali čas).

Ad 2: Cestovatelské náměty byly nejen časté, ale také populární. Každý, kdo někam vycestoval, počítal s tím, že o cestě připraví přednášku a my jsme ho rádi pozvali. Probírala se nejen exotické botanika a ekologie, ale také podrobnosti o způsobu cestování, protože o ty byl stejný nebo ještě větší zájem než o přírodu samotnou*.

Ad 3: Paní učitelky sice nechodily, ale zato chodili absolventi, kteří se současně účastnili také různých částí výuky, především exkurzí, a vůbec nás pomáhali vzdělávat.

Ad 4: O zahraničních přednášejících se nám mohlo jen zdát a za sebe musím říct, že bych jim tehdy těžko rozuměla. Poslouchat či přednášet anglicky jsme se (velmi bolestně) museli naučit později.

Ad 5: Zatímco dnes si biologickou přednášku bez obrázků dovedeme těžko představit, v analogové době to bylo běžné.

Tak mě nad těmi programy napadá: neorganizujeme těm studentům příliš život? Neměli by si alespoň část seminářů vybrat a zorganizovat sami? Neočekávám, že by si chtěli znovu pořádat svůj vlastní cyklus přednášek, ale nechat jim k dispozici alespoň některé termíny by mohlo být občerstvující… no a učitelé by nemuseli přijít, nebo by mohli klimbat úplně vzadu v přednáškové místnosti. Také bych byla pro zavedení cestovatelských přednášek, ale to kouzlo let osmdesátých by už asi neměly, škoda. Rozhodně by stálo za zkoušku, nechat (vylosované?) přednášející přednášet bez dataprojektoru, jen s tabulí.

 

* Pro ty mladší, cestovat bez omezení tehdy bylo možné jen do Maďarska, Rumunska, Bulharska a Východního Německa.

Cyklus seminářů: choďte a ptejte se!

Nejedna vědecká instituce má dlouhou tradici seminářů. Nadšenci rok co rok, semestr co semestr zvou zajímavé hosty, aby si je mohli společně s kolegy vyslechnout. Některé cykly seminářů jsou velmi populární a známé i mimo pracoviště na kterém jsou pořádány, například Biologické čtvrtky ve Viničné (konané katedrou Ekologie na Přírodovědecké fakultě v Praze), jiné jsou tak komorní, že na ně nedochází ani zaměstnanci pořádající instituce (zde s dovolením nebudu jmenovat). Populární cyklus přednášek má své nadšené organizátory a posluchače, nepopulární cykly mohou naopak přestavovat oboustranné trápení.

Na cyklech seminářů na botanických či ekologických institucích, které mám příležitost sledovat, se objevují dva jevy: (i) Ať je cyklus sebelepší, přenášející sebechytřejší, vždy se najdou zaměstnanci/studenti, kterým je zatěžko na seminář přijít a nabízeného poučení využít, ocenit snahu přednášejícího a komunikovat jeho nebo její vědecké výsledky, diskutovat o nich. Nemyslím neúčast v případě, že vás bolí zuby, musíte vyzvednout děti ze školky nebo jste prostě zapomněli. To se může stát každému. Myslím neúčast z důvodu šetření časem a nezájmu o vědecké problémy ostatních, kteří třeba vážili i dalekou cestu, aby o nich mohli poreferovat. Někdy se dokonce jedná jen o neúčast duševní, zatímco fyzická přítomnost je zachována. To když na semináři spíte, vyřizujete si na notebooku poštu nebo si schválně sednete do nejzazšího koutu přednáškové místnosti, abyste po hodině lelkování nespokojeně prohlásili, že přednášející mluvil příliš potichu.

(ii) Druhý obecný znak seminářů je, že pokaždé diskutuje jen několik (stále stejných) posluchačů, ale ostatní se nezapojují. Vědec od úrovně doktoranda se už přece nemůže vymlouvat, že klást otázky v angličtině je pro něj příliš složité a že to brání řádnému prodiskutování tématu. I když téma semináře není totožné s tématem, které studujete vy, měli byste chtít problému porozumět za cenu toho, že se zeptáte na triviální věc, kterou přenášející opomněl uvést.

Takže moje rada zní: choďte a ptejte se! Pomáháte tím naplňovat smysl existence vašeho pracoviště, důvod, proč sdružujeme vědce pod jednu střechu a nenecháme je pracovat doma v osamění. Potkáte se s kolegy s jiných pracovišť, navážete nebo utužíte kontakty, udržíte se v obraze, budete vzorem mladším kolegům. Jsou-li semináře na vašem pracovišti hrozně nezajímavé, nabídněte se, že je budete organizovat nebo navrhněte organizátorovi, koho byste rádi slyšeli. Organizujte semináře v angličtině, i kdybyste měli na pracovišti jen jednoho kolegu, který nemluví česky.

V záhlaví je jedna z perel mého archivu, program cyklu seminářů s názvem Ekologický kroužek, který jsme organizovali na Geobotanice v 80. letech, tento je z roku 1986.

 

Korelace

Každý rodič je potěšen, když vidí u svého potomka stejné nadání, jako má on sám (samozřejmě je to mnohem lepší než pozorovat stejné úchylky). Je to už mnoho let, co jsem doprovázela svého nejmladšího do mateřské školky a on mi vážně začal vysvětlovat svůj poslední ojev (asi z něj bude vědec, řekla jsem si, zdědil to po rodičích). Přišel na to, proč fouká. Způsobují to stromy, ohýbají se a tím ženou vzduch a tak vzniká vítr. Potěšilo mě to, byla to jeho první velká vědecká hypotéza, kterou je samozřejmě třeba ještě testovat a vyřešit otázky s ní spojené. Třeba: proč fouká tam, kde stromy nerostou? Z vlastní zkušenosti vím, že na Svalbardu nebo v mongolských stepích, kde jsou stromy vzdálené tisíc kilometrů, vítr vane. Jak se stromy domluví na tom, že budou vytvářet vítr? Určitě jste si všimli, že vítr není nikdy práce jednoho stromu, podílí se na tom všechny. Co stromy vede k tomu vytvářet vítr tak intenzivně, že se při tom polámou nebo vyvrátí? Třeba při vichřici minulý týden se hodně snažily a spousta z nich to odnesla životem. Proč jsou palmy lepší ve vytváření silných větrů než třeba břízy? Klidně způsobí hurikán nebo tajfun, to břízy se zmohou nanejvýš na vichřici.

Jestli si právě říkáte, že jsem se asi zbláznila, uvědomte si, že spousta vědeckých poznatků je založena právě na korelaci. Té mezi silou větru a ohýbáním stromu si povšimnul už Sir Francis Beaufort, irský hydrograf a kontradmirál britského Královského námořnictva. (viz obrázek v záhlaví).

Mé první blogové narozeniny

Píšu tady už rok. Tolik už o blogování za tu dobu vím, že je mi jasné, že teď musím napsat, co mi to přináší, co si myslím, že to přináší čtenářům a jestli v tom budu pokračovat.

Co mi to přináší? V prvním blogu jsem uvedla, že píšu, protože cítím puzení a že si chci procvičovat češtinu. Puzení obvykle vypadá tak, že sama pro sebe něco objevím a chci to formulovat a sdělit. Většinu toho, co denně píšu je v angličtině, čeština krní. Taky jsem se zavázala k ilustrování každého příspěvku linorytem v domnění, že mě to zbrzdí. Ilustrace mě však většinou nezdržují, protože čerpám hodně z archívu autora. Zdržuje mě psaní samotné, protože příspěvek si vyžaduje většinou více než jeden nápad, nějaké to zamyšlení a napsání (a potom ještě přepsání). V předblogovém období jsem psala několik příspěvků ročně do Vesmíru, nyní mi na to nezbývají nápady. Nelituju toho, blog mi umožňuje publikovat příspěvky okamžitě a navíc mohu být mnohem osobnější.

Co to přináší čtenářům? To je samozřejmě těžké odhadnout, ale jedno je jisté, čtenáři existují. Dokonce občas napíšou nějaký komentář. Nejvíc se mi líbil komentář bývalého kolegy: „Co tě k tomu proboha vede?“ Tož tak.

Budu s tím pokračovat? Ano, přináší mi to uspokojení v tom, že věci, nad kterými přemýšlím, si musím dobře rozmyslet a formulovat. Dělám to vlastně pro sebe, takže pokračovat budu i když jsem ještě nepřekonala ten nepříjemný pocit, když mačkám tlačítko publikovat: pouštím na veřejnost něco, co neprošlo recenzním řízením.

Shodou okolností zrovna vyšel článek „Bringing ecology blogging into the scientific fold: measuring reach and impact of science community blogs“, který mi umožňuje udělat nějaká srovnání. V něm se pokouší 8 autorů 7 blogů definovat svoji aktivitu, přínosy pro ně samotné a pro čtenáře a zamyslet se nad tím, jak se vliv takového blogu dá kvantifikovat.

Svoje blogy autoři zahrnují do skupiny vědecko-společenských ekologických blogů. Píší většinou o tom, jak se dělá věda, jak se píší články, o svých zkušenostech s konferencemi, s výukou, s recenzním řízením nebo žádostmi o zaměstnání. Odlišují se tedy podstatně od blogů, které se snaží poučit kolegy vědce nebo laiky o výsledcích vědy, protože píšou pro vědce o svých zkušenostech s tím, jak ta věda funguje. Můj blog do této skupiny taky patří, i když je někdy nevědecky osobní.

Jako přínos pro pisatele zmiňují: navázání mezinárodních kontaktů, předávání zkušeností začínajícím vědcům a rychlé sdělování malých vědeckých inovací (nové metody ve statistice, ve výuce, zajímavé knihy atd.). Vzhledem k tomu, že já píšu svůj blog v endemickém jazyce, vyskytujícím se jen v jednom státě, mezinárodní spolupráci s ním těžko navážu. Rady se snažím dávat, protože jsem s učitelské rodiny a mám tendenci lidi poučovat, a samozřejmě občas upozornit na nějakou novinku.

Jak doporučují měřit dopad blogu? Počtem shlédnutí, komentářů a lajků. Naštěstí World Press, platforma, kde je většina blogů publikována, poskytuje bohatost různých statistik, takže není problém získat data. Tady je malá statistika z citovaného článku, doplněná o údaje z mého blogu. První dva blogy jsou psány několika lidmi, počet příspěvků za měsíc je tedy výrazně vyšší než u individuálních blogů.  Nejstarším blogem je „Ecology Is Not A Dirty Word“, který si založila Australská ekoložka, když ještě byla magisterskou studentkou. Blog „Don’t Forget The Roundabouts“ je anglický, ostatní jsou z USA.  Kliknutí na jejich název vás přenese (jako přenášedlo) přímo do toho konkrétního blogu. Ze srovnání vyplývá, že můj impakt je opravdu skromný (díky všem, kdo dočetli až sem).

 

Jméno Blogu začal Příspěvky Příspěvky za měsíc Zhlédnutí na příspěvek Nejlepší příspěvek
Dynamic Ecology Jun, 2012 1239 20,65 2089 65970
Small Pond Science Feb, 2013 597 11,48 1676 58542
Jeff Ollerton’s Biodiversity Blog Mar, 2012 307 4,87 404 5943
Ecology Is Not A Dirty Word Oct, 2009 153 1,66 350 2637
Don’t Forget The Roundabouts Jan, 2013 160 3,02 744 5530
Scientist Sees Squirrel Jan, 2015 199 6,86 1081 8298
Ecology Bits Jan, 2016 51 3 1169 28474
klimesovajitka Oct, 2016 53 4,42 61 115

Proč ekologům nestačí pracovat doma, v české kotlině?

Tak se nám zase blíží doba, kdy si přečteme posudky na naše neúspěšné projekty v soutěži Grantové agentury České republiky. Nejeden z nás tam bude mít někde poznámku, že české peníze na vědu přece nebudeme investovat do toho, aby si někdo jezdil na výlety do amazonského pralesa. Proč vůbec ekologové cestují za prací, když doma mají kůrovce? Nabízím tady svoje návrhy na odpověď na tuto otázku, ale budu vám vděčná za vaše zkušenosti a tipy.

(i) Někdy řešíme témata bytostně místní jako je například vliv historie využívání krajiny na její současnou diversitu nebo vývoj vegetace na substrátech vzniklých těžbou hnědého uhlí nebo reakci šumavských lesů na kůrovce. Tato místní práce má dva aspekty: (1) snažíme se vyřešit a popsat místní problém a (2) snažíme se současně přispět k obecným ekologickým otázkám (např. sukcese, herbivorie). Bez toho obecného rozměru by to ani nešlo, jako ostatně ani v žádné jiné vědě. Má to ale háček, ekologova zkumavka (česká kotlina), na rozdíl od chemikovy zkumavky, je unikátní a reakce v ní zaznamenané mohou platit jen pro ni (českou kotlinu)*. Platí-li jen místně, koho, než nás, to potom může zajímat? Takové výsledky potom můžeme publikovat v místních česky psaných časopisech a ušetříme si spoustu starostí. My si ale myslíme, že část našeho výsledku má univerzální platnost a přispívá k ekologické teorii obecně. Jak to můžeme dokázat? Hledáme zahraniční kolegy řešící stejný problém a spolupracujeme s nimi. Může se ale stát, že nikdo jiný takový problém neřeší nebo to dělá nějak úplně jinak, potom se vydáme někam, kde jsou také lýkožrouti a lesy, ale v jiném kontextu a pokoušíme se zjistit, co z našich vlastních závěrů z české kotliny platí také zde. Odfiltrováním místního od obecného máme větší pravděpodobnost problém pochopit, což je významné nejen pro nás, ale i pro ostatní části světa s kůrovcem (a v neposlední řadě to můžeme publikovat v mezinárodním časopise, což je od nás vyžadováno).

(ii) Někdy řešíme téma obecné, jako je význam klonálního růstu pomocí kořenů pro růst rostlin v narušovaných společenstvech. Protože česká kotlina disponuje asi 2 700 druhy rostlin, poskytuje dostatek materiálu pro studium tohoto problému. Potíž je v tom, že I když výzkumu zasvětíme celý život, téma nebudeme moci uspokojivě vyřešit, pokud jej neověříme v jiné flóře, jejíž evoluce byla formována jinými typy narušení než u nás ve střední Evropě (například požárem, silným suchem). Dokud nepřineseme důkazy, že tato strategie má význam i v jiných částech světa, těžko přesvědčíme někoho, aby na tématu s námi spolupracoval. Vycestujeme tedy sami, abychom to zjistili.

(iii) Někdy řešíme téma, která je svou podstatou přeshraniční nebo dokonce globální. Například všechna témata invazní biologie jsou mezikontinentální, ale také témata makroekologická, která se týkají globální biodiverzity a podobně. V takových tématech je cestování za prací u ekologů denním chlebem.

Ekologové (ale pravděpodobně i geologové, geografové a antropologové [viz obrázek v záhlaví], o jejichž práci zas tolik nevím) potřebují pro svůj výzkum dva druhy mobility: tu standardní, navštívit kolegy v zahraničí, seznámit se s jejich způsobem práce a řešenými otázkami, a tu druhou, zaměřenou na sběr dat pro testování obecných hypotéz a často se alespoň seznámit s jinými ekosystémy a jejich fungováním. Samozřejmě se mohou manažeři vědy rozhodnout, že peníze na zahraniční výzkum českým ekologům nedají a tím je odsoudí k řešení malých lokálních problémů (a protože žijeme v malé zemi tak je to třeba brát doslova). Bylo by to ale podobné rozhodnutí, jako kdybychom nechtěli přispívat roční poplatky urychlovači částic CERN s tím, že naši fyzici, přece nebudou pracovat v cizině a že vlastně nepotřebujeme fyziku částic studovat vůbec.

Obrázek v záhlaví odkazuje na první velkou cestu a práci v zahraničí Thora Heyrdahla, původně zoologa, zabývajícího se však celý život antropologií.

 

* Zajímalo mě, jak jsou na tom čeští ekologové a chemici v množství vyprodukovaných špičkových výsledků ve srovnání s vyspělými západními státy a ve srovnání se zbytkem Vyšegrádské čtyřky. Do Web of Science jsem zadala kombinaci Topic: ecology/chemistry x Address: jméno státu v angličtině práce. Vypsala jsem počet prací označovaných jako Highly cited  a Hot paper a vydělila jsem tyto hodnoty počtem milionů obyvatel dané země podle Wikipedie (nezahrnula jsem USA, protože název státu se v citacích uvádí nejednotně). Co mi vyšlo: průměr na jeden milion obyvatel vyprodukovaných hojně citovaných a horkých článků v různých zemích vidíte v tabulce níže. Myslím, že si Ekologie nevede zle a že by si ekologové zasloužili od vědců z jiných oborů důvěru v to, že prostředky na zahraniční výzkum budou využity dobře. Pro zajímavost přikládám také výsledky Estonska.

průměr Západ průměr Višegrád (bez Č) Česko Estonsko
EKOLOGIE highly cited 39,63 3,18 15,33 74,62
hot paper 0,98 0,10 0,76 0,77
CHEMIE highly cited 53,84 7,33 18,29 24,62
hot paper 1,09 0,08 0,38 0,00

 

Pojďme pod zem!

Minulý týden jsme s několika kolegy uspořádali mezinárodní doktorandský kurz Go belowground! Zaměřený na praktické měření funkčních znaků na podzemních orgánech rostlin, tedy alespoň těch, kterými se v Třeboni na botanickém ústavu zabýváme: klonalita, banka pupenů, biomasa kořenů versus oddenků, funkční anatomie a určování věku bylin. Přihlásilo se nám 14 účastníků z celého světa (Brazílie, Kanada, Španělsko, Německo, Izrael a Česko a národností jsme měli ještě více).  Absolvovali teoretické přednášky, praktické demonstrace i samostatnou práci na miniprojektech.

Jak to dopadlo? Byla to skvělá zkušenost a rozhodli jsme se uspořádat příští rok rovnou druhý ročník. Samozřejmě, že ke spokojenosti účastníků podstatnou měrou přispěla skutečnost, že bylo dobré jídlo, pití a perfektní počasí. Co však bylo podstatné pro nás? Motivovaní funkční ekologové, kteří se chtěli něco naučit a byli ochotni se kvůli tomu hrabat v hlíně! Musím přiznat, že po letech příležitostného učení na našich univerzitách to byla příjemná změna… Nebo se někde schovávají studenti, které zajímají kořeny a oddenky? Jestli ano, určitě se mi ozvěte!