Jazyk

Žiji v podivném dvoj-jazyčném světě: O životě komunikuji v češtině, ale o svém oboru v angličtině. Tyto jazyky nejsou ale úplně odděleny, jednak díky cizojazyčným kolegům musím kolikrát i o životě mluvit anglicky (to si potom připadám asi jako Sirius, když se přeměnil na psa – jsem primitiv), druhak, s českými kolegy se o vědeckých problémech bavíme česko-anglickou hantýrkou. Je to tím, že spousta vědeckých termínů nemá v češtině alternativu nebo ta alternativa je dost krkolomná. V praxi tak používáme v češtině spoustu anglikanismů, není to hezké, ale je to takové, hm… praktické. Otázkou tedy je, máme se snažit udržovat endemický jazyk, jako je čeština, v takové kondici, abychom v něm mohli komunikovat o našem vědeckém oboru?

Já myslím, že kultivovat vědeckou češtinu smysl má, protože je to prostředek komunikace s laiky a my bychom měli  a taky chceme laiky o svém bádání informovat. S laiky ovšem komunikuje jen malé procento vědců, kteří to dělají z nadšení. Ti jsou obvykle schopni vytvořit čtivý text nebo poslouchatelnou řeč, která je pro laiky srozumitelná. Otázkou je, zda můžeme my ostatní mluvit a psát jak nás napadne. Můžeme například skloňovat anglické termíny a vědecké názvy? Můžeme místo zavedených českých termínů používat anglické, i když ty české vystihují to, co chceme říci dostatečně? Je skutečnost, že anglický termín je jednoslovný, zatímco český dvojslovný dostatečným důvodem k našemu jazykovému barbarství?

Mnoho mých kolegů se kloní k praktické variantě efektivně se domluvit a namítají, že to je přece způsob jak obohatit jazyk o nové termíny. Vždyť spousta českých slov se dostala do češtiny, tak, že jsme si je vypůjčili z jiných jazyků. Já si myslím, že bychom se měli, zejména v písemném projevu (a to třeba i na snímcích promítaných při přednášce) snažit dodržovat pravidla českého pravopisu (a nejde o hrubky). Možná by se to mohlo zdát příliš hnidopišské a staromilské, ale my tak jazykově flexibilně učíme komunikovat i studenty a ne všichni  budou nakonec vědci komunikující jen ve své uzavřené bublině. Budou učit, chránit přírodu, úřadovat a o vědeckém vzdělání, kterým kdysi prošli, budou uvažovat v cizím jazyku, české vědecké kreolské angličtině, např*:

Při plant soil feedbacku je půda prekondicionována buď Plantágem nebo Epilobiem.

Hmyz foraguje mezi dvěma patchi kvetoucích rostlin.

Rostlina má omezené zdroje a proto pozorujeme trade off mezi jejími investicemi do schopnosti resproutingu a obrany proti herbivorii.  

Obrázek v záhlaví je pokojová rostlina Sansevieria trifasciata zvaná tchýnin jazyk. Česká vědecká kreolská angličtina ještě nebyla vzata do kultury…

*podobnost s větami, které snad používáte při vědecké komunikaci je čistě náhodná. Příklady byly vymyšleny pro účel tohoto blogu.

 

Reklamy

Z polárníkovy knihovničky VIII

Jaro je konečně tady, přesto (a nebo právě proto) přicházím s tipem pro milovníky chladných oblastí. Kniha Dana Simmonse Terror sice vyšla už před deseti lety, ale nyní se začal vysílat televizní seriál stejného jména a první dva díly jsou již k mání. Jestli vám už teď běhá mráz po zádech, pak jsou k tomu samozřejmě dobré důvody. Kniha a seriál popisují Franklinovu výpravu, která se vydala roku 1845 hledat severozápadní cestu z Atlantického do Tichého oceánu, ale obě lodi výpravy, Terror i Erebus, zamrzly do ledu v průlivu Viktoria blízko Ostrova krále Viléma v kanadské Arktidě a žádný ze 129 mužů expedice se nevrátil. Po osudu výpravy pátralo mnoho expedic, které postupně odhalily nějaké stopy (stránka na Wikipedii je opravdu obsáhlá), ale i tak zůstal prostor pro spisovatele, aby příběh dovyprávěli podle svého.

Kniha je skvělá, napínavá a přináší více než popis událostí. Moje první dojmy z filmu jsou nadšení. Naštěstí se tvůrci rozhodli pro seriál a na celý příběh je dost času. Můžeme si tak užít detailů popisujících důstojníky i řadové námořníky královské objevitelské výpravy, pokochat se pohledem na palačinkový led nebo na neutěšený kamenitý povrch Ostrova krále Viléma, sledovat při práci lodního chirurga, ocenit komfortní život důstojnictva a sledovat pýchu hrdobců, kteří si myslí, že s těmi nejmodernějšími loděmi vybavenými parními stroji, tisícisvazkovou knihovnou a zásobou jídla na tři roky budou co nevidět v Tichém oceánu.

Kniha Dana Simmonse není zdaleka jedinou literární prací o ztracené Franklinově výpravě a existují o ní dokonce písně (tady). Zajímavé je, že obě lodě (tedy jejich vraky) se nakonec podařilo u břehů ostrova krále Viléma najít, Erebus roku 2014 a Terror roku 2016.

Obrázek v záhlaví zobrazuje Inuita, ti hrají v příběhu ztracené výpravy také svou roli…

Igelit

Igelit je slovo, které se v Česku běžně používá pro různé plasty, i když původně znamenalo jen konkrétní druh platu, měkčený polyvinylchlorid. Osudové je zakončení slova, ono LIT! Lithos je totiž kámen a koncovka lit nebo it se používá v názvu hornin (třeba granit). Vypadalo by to jako náhoda, kdyby člověk nenaprodukoval plastů už tolik, že začínají být důležité z geologického hlediska. A to je co říci, protože geologové si všímají jen opravdu velkých a trvanlivých dějů a věcí. A tím se plasty a igelit postupně stávají: tvoří ostrovy uprostřed oceánů, sedimentují na nedotčené pláže… a dostávají se do kamenného koloběhu. Jednou z nich bude vrstva, kterou budou potomci našich potomků těžit.

Musím tady smutně přiznat, že jsem se podílela na zavedení igelitu do panenských končin, jako třeba byla gruzínská Svanetie (obrázek v záhlaví). Při našich výpravách na studentskou výměnu do Sovětského svazu jsme ho brávali s sebou nejen jako praktickou plachtu, kterou se dal vyspravit stan, ale jako obchodní komoditu, kterou jsme mohli s domorodým lidem vyměnit za jídlo nebo nějakou službu*. Teď když cestuju, igelit už s sebou nevozím, všude je k mání a co víc, můžete ho vidět i v přírodě, v pouštích, řekách a křoviskách. To je ten antropocén!

 

* Cigarety byli sice podobně účinné a společné kouření navozuje navíc ten správný pocit sounáležitosti, ale když je člověk zapřisáhlý nekuřák, tak je to k ničemu.

Aktivní čtení

O psaní jsem zde už mnohokrát psala, hlavně když jsem představovala Vědcova průvodce psaním (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11). Čtení je však také důležité (jak víme my dyslektici) a stojí za to o něm něco vědět. Proto jsem pro vás připravila poučení o aktivním čtení z knihy Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách od Jana Frouze a Olgy Vinduškové (vydalo nakladatelství Karolinum). Tak jako čtení románů je užitečné pro trénování sociální inteligence a empatie, tak čtení odborné, nebo rovnou vědecké literatury, je nezbytné pro vědecký pokrok*.

Jestli si nedovedete představit pasivní čtení, tak to je to, co většinou děláte, když čtete jen tak. Při aktivním čtení se snažíme zjistit, co se ví o nějakém konkrétním tématu, například o využití zásobních cukrů při regeneraci rostlin po narušení. Toto aktivní čtení využíváme typicky, když píšeme rešerši nebo úvod k vědeckému článku a je dobře, když k tomuto úkolu přistupujeme systematicky. Vytipujeme vhodná klíčová slova, podle kterých hledáme literaturu, literaturu získáme, a rozmyslíme si, co je pro řešení naší otázky zásadní. K našemu tématu bude nejlépe se zaměřit na následující informace: kde studie probíhala, jestli to byl experiment nebo pozorování, jaká rostlina byla narušena, jak silné narušení to bylo, kdy po narušení se zásoby zjišťovaly a jakou metodou, co vyšlo a nakonec poznámky, tedy co nás ještě zaujalo. Vytvoříme si tabulku (v Excelu), kde máme pro každý přečtený článek jeho citaci a vytypované informace v jednotlivých sloupcích. Je užitečné při čtení vyplňovat tabulku krátkými větami a teprve před zpracováním je převést na hodnoty, které můžeme zpracovat do jednoduché statistiky a odpovědět na otázky, např. kolik prací ze sta přečtených bylo experimentálních? Jak dlouho výzkumníci rostliny po narušení sledovali? Co více ovlivnilo množství zásobních cukrů: síla narušení nebo doba, která od narušení uběhla?

V knize Jana Frouze a Olgy Vinduškové je spousta dobrých nápadů jak ke čtení, tak ke kladení si otázek a psaní – vřele doporučuji, nejen pro začátečníky.

Obrázek v záhlaví je knižní značka (Ex Libris), kterou jsem před mnoha lety vytvořila pro knihy v pracovně studentů geobotaniky. Docela by mě zajímalo, jestli tam ještě v této digitální době nějaké knihy jsou…

 

* eufemismus pro přešlapování na místě

Zahradníci

Tento čtvrtek mi došlo, co vlastně způsobil Linné. Nejen, že vymyslel binární názvosloví a zavedl hierarchický systém třídění rostlin podle vlastností pohlavních orgánů (počtu tyčinek a pestíků), ale také motivoval část milců rostlin k tomu, aby hledali nové druhy ne pro jejich krásu či užitek, ale prostě proto, aby jim dali jméno. Tak postupně vznikla vrstva botaniků, kteří se specializovali na dávání jmen. K pojmenování druhu potřebujete rostlinu mít v herbáři, ale nemusíte ji pěstovat, protože ji nepoužíváte jinak, než jako doklad znaků toho druhu. Navíc potřebujete k určení druhu právě květ (i když poslední dobou se zdá, že v budoucnosti bude stačit list, který použijete v molekulární analýze). Tak se oddělili zahradníci od botaniků.

Zahradníci vědí jak rostlinu pěstovat, jaký substrát či závlahu použít, vědí, jak rostlina vypadá nad zemí i pod zemí, vědí, jestli se vám na záhoně spontánně rozroste díky klonálnímu růstu nebo se vysemení.  Praví botanici vědí, jak vypadá kvetoucí rostlina a jak vypadá, když ji vylisujete a usušíte. Nechci žádnou skupinu znevažovat, každá dělá svou práci dobře, chci jen upozornit, že rostlinní ekologové procházejí stejným školením jako botanici a o růstu rostlin, pokud se nezabývají experimenty v zahradě nebo ve skleníku, toho obvykle mnoho nevědí. Když se snažím ekology přesvědčit, že klonální růst je důležitý, musím věnovat hodně prostoru v přednášce, aby pochopili, o čem mluvím. Obvykle říkám, že klonální rostlinu si mají představit jako jahodu nebo bramboru, stejně tak, jako když mluvím s úplnými laiky. Botanik a ekolog, pokud není náhodou náruživým zahrádkářem, prostě většinou neví, co mají rostliny v podzemí a jak by to mohlo být pro život těch rostlin důležité.

Na čtvrtek jsem byla pozvána přednést přednášku pro spolek trvalkářů na jejich výročním setkání v Průhonicích. Při přípravě přednášky jsem přemýšlela, jak to vše udělat názorně, jak nezahltit posluchače, kteří na vědecká sdělení nejsou zvyklí, grafy a schématy. Až při přednášce mi ale došlo, že vlastně hovořím před plným sálem lidí, kteří viděli oddenek, hlízu či cibuli, vědí, že některé rostliny se vám rozrostou na záhoně klonálně, jiné semeny. Byl to slavnostní pocit, díky organizátorům, že jsem to mohla zažít!

Náš vzor

Když jsem byla malá holka, někdy v předškolním věku, na mě udělalo velký dojem, když můj otec, učitel přírodopisu, vytvářel výzdobu pro učebnu biologie. Překresloval si podle poštovních známek zvětšeniny význačných biologů, Pavlova, Mičurina, Darwina, Mendela a dalších, a vyvěsil je v učebně. Ke každému mi říkal příběh a mně učaroval Mendel a říkala jsem si, že když on byl mnich, tak já můžu být jednou jeptiška a taky zkoumat rostliny v klášterní zahradě, přepisovat knihy a ilustrovat je. Trápilo mě ale, že nemohu být objevitel jako Darwin, protože jsem holka … Nakonec jsem se s tím nějak smířila, ale je mi jasné, že dnešní dívkám ten vzor pořád chybí. Abych pro ně (a pro nás) něco udělala našla jsem ve svém archivu tento obrázek. Původně znamenal Sovinec, to je hrad a vesnice na okraji Nízkého Jeseníku, kde pořádal za socialismu Jindřich Štreit, toho času dispečer státního statku Bruntál, vyhozený učitel malotřídky v Jiříkově, perfektní výstavy výtvarného umění. Na jedné z nich jsem vystavovala své obrázky a dodnes bych se tím chlubila, kdyby tam se mnou nevystavovala starší spolužačka z gymplu takové moduritové brože s názvem štěstíčka (brrrr, fuj). To bylo pro mou avantgardní uměleckou duši dost zničující… ale to byla odbočka. Dnes na ten obrázek koukám a ten sovinec mi už Sovinec vůbec nepřipomíná! Je to bohyně moudrosti (a má nějaké problémy…).

 

Manželské etudy nejsou vůbec etudami*

V emočně vypjatých minulých dnech jsem málem zapomněla na svůj zážitek se sérií časosběrných dokumentů s názvem „Manželské etudy“ od Heleny Třeštíkové o který se s vámi chci podělit. Dokumentaristka si vybrala náhodně na matrice 6 párů, které uzavírali svatbu na rozhraní roku 1980 a 1981 a sledovala je časosběrnou metodou po dobu 7 let, potom znovu po 20 letech a nakonec po 35 letech. Ti lidé jsou skoro stejně staří jako já a celý ten dokument je tedy o generaci, kterou znám. Nejzajímavější pro mne bylo připomenutí rozdílu v tom, s jakými očekáváními tehdy a dnes vstupují lidé do manželství. Tehdy to nebyly žádné etudy, žádná cvičení, byl to rovnou na ostro manželský život se sháněním bytu, soužití s rodiči, plození potomků ve věku, ve kterém dnes většinou páry žijí jen na zkoušku a užívají si života, nanejvýš si pořídí psa.

Zajímavé bylo si připomenout, že zatímco manželky se většinou staraly o celou domácnost a děti, manželé chodili do práce a ještě jim zbyl čas na budování bytu a na koníčky. Ze čtyř manželství přežily do konce natáčení jen dvě, ale ve všech to byly ženy, které život nejvíc sešrotoval. Protagonisté mají můj obdiv, že to s námi sdíleli. Vím, jaké je to natáčet časosběrný dokument jako jeho oběť, která netuší, jestli ze všech těch natočených záběrů nakonec vznikne po sestříhání drama nebo komedie.  Ale to není jediný problém, ještě náročnější je žít s vědomím, že přijde Helena Třeštíková a bude se ptát: Co je nového od minule? Jak dopadly problémy s manželem, manželkou, rodiči či dětmi? Jak se cítíš? Myslíš si, že jsi šťasten/šťastna? Pořád ho/ji miluješ? Je to takové, jak sis to představoval/a? Když zalžete (nebo si jen tak něco namlouváte), tak příště se to provalí.

Obrázek v záhlaví je taky Etuda, už jsem jich tady ukázala několik (tady a tady). Vznikaly, když jsem měla chuť udělat linoryt, ale neměla jsem žádný nápad (nejsem holt spontánní tvůrce).

 

* Wikipedie říká: „Etuda [etýda] (z francouzského étude – učení, cvičení) je drobná hudební skladba pro jeden nástroj, sloužící k výuce instrumentalisty. Jejím cílem tedy není sdělit nějakou výraznější hudební myšlenku, ale představuje především způsob, jak pomoci žáku osvojit si techniku hry. Proto jsou etudy pro studenty všech typů hudebních škol velmi málo oblíbené.“