Pisatel dopisů

Často tady fňukám nad tím, jak se časy mění. Například dnes chci zmínit psaní dopisů. Kdysi jsem psala stohy dopisů, hlavně kamarádce Blance z prázdnin. Dnes píšu nanejvýš e-maily (elektronickou poštu), ale dopis rukou na papír píšu jen vzácně. Ale dál už bez sentimentu! Kromě e-mailů píšu i speciální elektronické dopisy, které se od mých běžných e-mailů liší délkou, propracovaností a snahou o přesnost a bezchybnost: jedná se o dopisy pro redakce časopisů. Jako autor, recenzent a editor tady na vás chci apelovat, pište je také!

Dopisy do redakcí a z redakcí se dají rozdělit na několik typů, ke každému si dovolím přidat nějakou užitečnou radu:

Autor redakci

(i) Posílám vám rukopis k laskavému zvážení publikování

Napište vždy, i když to není vysloveně vyžadováno v návodu pro autory, krátký průvodní dopis při odeslání svého článku do redakce. Posíláte svou práci kolegům na posouzení a je normální s nimi navázat takto kontakt. Velmi často se setkávám jako editor s tím, že autoři se neobtěžují napsat ani řádku.

(ii) Posílám vám rukopis opravený podle připomínek recenzentů, za něž velmi děkuji

Už vám v časopise věnovali spoustu času, nejméně dva recenzenti a redaktor si článek přečetli a okomentovali, pozvali vás, ať po úpravách pošlete článek znovu. To vše si zaslouží, abyste napsali aspoň oslovení a poděkování za komentáře a možnost opravy. Velmi často autoři prostě okopírují komentáře a jen vepíší své odpovědi. Někdy se vám polovina připomínek zdá úplně zcestných, a určitě se může stát, že recenzent prostě vaší práci neporozuměl. Ale recenzent je obvykle průměrný zástupce potenciálních čtenářů, a jestli on tomu neporozuměl, tak je dost pravděpodobné, že jste něco nenapsali dost jasně. Odpovídejte tedy na jeho připomínky: Vaše připomínka nás upozornila, na skutečnost, že jsme zapomněli zmínit, jak jsme danou velikost měřili, vysvětlení jsme doplnili do metod. A ne: tuto připomínku požadujeme za bezpředmětnou. Samozřejmě, že ne vždy má smysl ve všem recenzentům vyhovět, ale je třeba vysvětlit, proč tomu tak je.

(iii) Před rokem jsem do vašeho časopisu odeslal rukopis a nepřišla mi od vás dosud žádná zpráva

Časopisy obvykle uvádějí průměrnou dobu, do které většinou rozhodnou o osudu vašeho článku. To se však nemusí podařit, protože zrovna váš článek ztratili nebo recenzent, o jehož stanovisko požádali, se zpozdil nebo nemohou najít pro váš článek žádného recenzenta. Nestyďte se napsat do redakce a na osud článku se zeptat. Jak dlouho máte čekat? Počítejte, že po té, co váš článek prošel formální kontrolou, dostal se na stůl šéfredaktorovi, ten hledá zodpovědného redaktora, který se o váš článek bude starat a ten musí výzvu přijmout, seznámit se s obsahem článku a najít recenzenty. To vše může trvat až měsíc, o prázdninách, kdy recenzenti jezdí na dovolenou nebo do terénu, ještě déle. Recenzent má na váš článek stanovenou přesnou lhůtu a většina recenzentů začne s recenzí, až lhůta končí nebo ještě později. Čeká se na nejpomalejšího recenzenta. Počítejte tedy se dvěma měsíci. Potom se článek zase ocitne u zodpovědného redaktora, který si musí najít čas na přečtení článku a recenzí, aby doporučil rozhodnutí šéfredaktorovi. Počítejte s dalším měsícem. Celkem 4 měsíce, dříve nemá cenu se na článek ptát.

Je jasné, že jako autor chcete, aby to celé trvalo co nejkratší dobu. Časopisy se předhání v nabídkách krátkého recenzního řízení. Ty úplně nejkratší jsou typické pro podvodné časopisy, kde samozřejmě žádná recenze neproběhne a jde jen o to, abyste zaplatili. Tam publikovat nechcete, že?

(iv) Z následujících důvodů nesouhlasím s vaším zamítavým stanoviskem

Tento dopis pište jen zcela výjimečně, když máte pádný důvod. Patrně budete stejně  redakcí zahlcenou články, ignorováni. Takový dopis jsem napsala jen 3x (i když zamítavé stanovisko jsem obdržela bezpočtukrát). Jednou jsem zvrátila zamítavé rozhodnutí (bylo zrušeno = rescinded), ale stejně mi nakonec článek nepřijali. Další mé dopisy byly ignorovány (ale mě se po jejich napsání ulevilo).

Recenzent editorovi

(i) Žádost o recenzi nemohu přijmout z následujících důvodů

Je žádoucí prosbu o recenzi přijmout. Sami píšete články, proto, aby systém peer review fungoval, musíte dělat recenze. Samozřejmě se stává, že tématu nerozumíte nebo jedete na dva měsíce do terénu nebo máte na stole 5 jiných recenzí, a musíte tedy odmítnout. Jednou jsem dokonce musela odmítnout proto, že jsem byla autorkou článku, který mi přišel na recenzi. Napište důvod odmítnutí aspoň několika slovy, zklamaný editor bude mít alespoň pocit, že jste o jeho prosbě uvažovali.

(ii) Omlouvám se za pozdní dodání recenze

Jako autoři jistě chcete, aby byl recenzní proces rychlý, dodávejte tedy recenze včas. Nepodaří-li se to, v políčku pro připomínky adresované editorovi se omluvte.

(iii) Nemohu posoudit statistické metody a ve své recenzi jsem se zaměřila na biologickou podstatu pokusu

Buďte upřímní, co se týče kvality vaší recenze a nejste-li schopni nějakou část článku posoudit, napište to opět do políčka pro připomínky adresované editorovi. On rozhodne, jestli si má přizvat ještě nějakého dalšího recenzenta a nebude považovat vaše mlčení ohledně oné části rukopisu, jako známku toho, že je bezchybná.

(iv) Článek jsem už viděla několikrát, měla jsem ho z jiných časopisů a autoři nic nezměnili

Editorovi napište také pochybnosti ohledně etického chování autorů nebo v případě, že jste článek už posuzovali a autoři zamítnutý článek podle vašich připomínek neopravili. Tím celý systém, který už je tak dost přepracovaný, zatížili: někdo znovu hledá stejné chyby.

 

Recenzent autorovi

(i) Se zájmem jsem si přečetla váš skvělý rukopis

Snažte se být pozitivní, také nedostáváte rádi negativní recenze. I když má článek zásadní chyby, buďte věcní a navrhněte řešení, pokud to jde. Autoři mohou být začátečníci a vy je přece od vědecké dráhy nechcete zcela odradit. Nemá cenu také zesměšňovat kvalitu angličtiny, spíš na problém upozornit.

(ii) Se vzrůstajícím potěšením si čtu další a další verze vašeho rukopisu

Jako recenzent můžete přispět k tomu, že se autor opravdu něco naučí. Je to obvykle hodně práce, ale zamyslete se, jak jste se učili vy…

 

Editor autorovi

(i) V revizi se zaměřte především na připomínky prvního recenzenta

Napište doporučení na základě vlastního čtení a recenzí. Navrhuje-li každý recenzent něco jiného, dejte autorovi návod, koho má poslechnout, usnadní to práci jak autorovi, tak vám.

(ii) Vaše revize ignorovala všechny mé připomínky

Je jisté, že nebudete spokojeni, když autor vaše připomínky ignoruje, ale posuzujte novou verzi taky tak trochu zcela nově a nezávisle na předcházející verzi, třeba to není taková katastrofa.

Tak to je vše, co mě k danému tématu napadá. Snad jen, že psát slušné, formální a bezchybné dopisy v angličtině, která není vaším rodným jazykem, nemusí být úplně jednoduché. Pro začátečníka je dobré mít nějaký vzor. V analogové době mých vědeckých začátků existovala knížečka, kterou měl každý vědec po ruce, a ta se jmenovala Letter Writer. Příručka písemného styku pro vědecké a odborné pracovníky*. Napsala ji Vlasta Rejtharová a já mám vydání z roku 1985. Najdete tam dopisy pro každou příležitost. Kdyby tak existovala nějaká moderní elektronická verze! Jestli vzory potřebujete, nejlepší je poprosit zkušenějšího kolegu, aby vám nějaké poskytl.   

 

Obrázek v záhlaví je obyčejná slepice, ale vyznačuje se malým grafickým vtípkem: linoryt je tisk z plochy (barvu na papír předává plocha linolea, která není odrytá pryč), to je ta slepice. Naopak vejce je uděláno jako tisk z hloubky (barvu na papír předávají úzké vrypy a plocha je šedá). Tato kombinace způsobuje, že obrázek má bílou barvu, (tj. odryté linoleum), šedou barvu (tj. na vajíčku, kde byla barva před tiskem částečně setřena) a černou barvu (plochy linolea, které nebyly odryty ani setřeny a čárky na vajíčku, kam byla barva při stírání plochy vajíčka nahrnuta).

 

* Názvy kapitolek jsem si dovolila udělat podle stylu použitém v příručce Letter Writer

 

 

 

 

K čemu ta věda je?

Tak jsem si řekla, že si musím sepsat odpovědi na otázku: K čemu ta věda vlastně je? Tato otázka mě totiž obvykle zastihne nepřipravenou a to je chyba. Naposledy se mi to stalo na pomaturitním srazu, spolužáci na mě koukali trochu jako na exota, když jsem pojmenovala své zaměstnání jako „vědecký pracovník“…. Samozřejmě, že by je uspokojilo, kdybych se zabývala výzkumem rakoviny, ale botanika? Nebo EKOLOGIE?

Nám vědcům je samozřejmě jasné, co děláme, neseme plamen poznání! Ale to pro daňového poplatníka, který hlavou ministra Pilného připravuje rozpočet pro příští rok, nezní úplně nejlépe, že…

Napřed věda obecně:

1) Věda posouvá naše znalosti, protože k nim přistupuje znovu, kriticky, netradičně a nově

I když znalosti o našem světě jsou dnes velmi snadno dosažitelné (máte-li přístup k webu), musel je někdo získat, utřídit, kriticky zhodnotit a mnohokrát zpochybnit. Tak jako dnes zastarávají paměťová média a musíme informace nahrávat na stále nová a nová, tak je také předáváme z učitele na žáka. I když dnes umíme informace analyzovat strojově, pořád potřebujeme vědce, aby je interpretoval a kreativně z nich vytvořil něco zcela nového a za tím účelem musí mít nějaké informace přímo v hlavě. To vše vede k tomu, že informace předáváme z generace na generaci a při tom je revidujeme a zdokonalujeme a objevujeme úplně nové poznatky. Osobní poznámka: při tom vždy něco zapomeneme, abychom to potom se slávou zase objevili.

2) Věda zdokonaluje vědecké metody

Aby věda v jakémkoliv oboru mohla pokročit v poznání, používá vědecké metody. Tím myslím nejen testování hypotéz, ale i statistiku, molekulární techniky, elektronový mikroskop. Vždycky jsme měli jako vědci nějaký názor, jak to všechno kolem nás funguje, ale jak prohlubujeme poznání, tak také zdokonalujeme techniky a těmi zdokonalenými technikami můžeme ověřovat vše, co jsme si mysleli, že už v tom máme jasno, než jsme ty techniky vyvinuli. Osobní poznámka: Darwin to věděl dávno, ale neměl molekulární metody, aby to ověřil.

3) Věda dává podklady ke kritickému myšlení

Dělat vědu znamená, klást si otázky o mezerách v poznání, ale i o tom, co se už někomu zdálo jasné. Potom taky, klást si otázky o tom, jestli to, co jsme zjistili, znamená opravdu to, co si myslíme, že to znamená a jestli se to nedá vyložit nějak jinak. A v neposlední řadě, klást si otázky, jestli náš zajímavý výsledek nemůže být následkem nějaké chyby v metodice nebo úsudku. To je do života užitečné a měli bychom to učit ostatní. Osobní poznámka: Nejzajímavější výsledky jsou vždy artefaktem metody.

K čemu je botanika a ekologie rostlin speciálně:

Usiluje o pochopení biodiverzity, jak se vyvinula, jak se udržuje. To se vám sice může zdát velmi odtržené od života, ale není, protože je to z velké části právě o nás o lidech a navíc to dává přiměřený úhel pohledu na lidstvo a naše konání. Člověk je totiž při měření biodiverzity jen jeden druh živočicha a tak se nesmíte divit, že ekologové k němu tak přistupují a považují žabičky, datlíky, tetřevy a pampelišky za stejně důležité. Člověk je současně největší příčinou ubývání druhů a snižování druhové bohatosti, takže to může vést až k poněkud negativnímu postoji ekologů k lidem. Osobní poznámka: Ekolog je taky člověk.

I Když to vše děláme hlavně ze zvědavosti, pro většinu z toho se najde dřív nebo později praktické uplatnění. Osobní poznámka: to nemusí být ale vždy dobře.

Doufám, že vás mé vysvětlení uspokojilo.

 

 

 

Kurz psaní: citace

Kdyby bylo vše tak, jak má, nedalo by se toho k citacím ve vědeckém článku mnoho napsat. Zkrátka potřebujete své nápady uvést do souvislostí, ukázat, že se v oboru orientujete, podpořit svá tvrzení autoritami a své výsledky srovnat s tím, co už se ví (vědcův průvodce psaním). Nejčastější chyby v tomto směru autor dělá, když cituje jen obecné učebnice nebo naopak jen nepodstatné případové studie a neodkazuje na opravdu důležité práce. Někdy se také ukazuje, že autor nezná starou nebo naopak novou literaturu a ve vzácných případech dokonce, že nezná literaturu žádnou. Citovaná literatura ale není jen odkazem na další informace, díky způsobu, jakým dnes vědu hodnotíme, je také měřítkem úspěšnosti vědce nebo časopisu

Jako začínající vědec, jsem si myslela, že největším prohřeškem v citování literatury  je zamlčení publikací, které odporují prezentovanému výsledku nebo těch, které zjistily totéž co vy, ale dříve. Zpronevěřit se etice vědecké práce se však mohou autoři, recenzenti nebo i editoři. Autor, když cituje sebe tam, kde by bylo vhodnější ocitovat závažnější díla ostatních badatelů nebo když cituje své kamarády, kteří naopak ocitují jeho. Recenzent, když doporučí k citování svoji práci a editor, když vyzve autora citovat práce, které vyšly v jeho časopise.

Citování literatury může být také otravné pro autora i pro čtenáře: různé časopisy si udržují záměrně podivné a originální způsoby citování, podle kterých musíte literaturu naformátovat; citace mohou dělat text nepřehledným, když jich používáte příliš mnoho a několikrát kvůli nim přerušíte větu.

Obrázek v záhlaví je jedním z mnoha Ex libris, které jsem dosud vyrobila. Toto je pro knihy, které prohýbají knihovnu (tedy Libri prohibiti).

Lnu ke lnu

Tak jsem byla o víkendu na srazu spolužáků z gymplu. Ani se neptejte, po kolika letech…

Vzpomínali jsme na různé lumpárny, průsery, nezbednosti, kraviny, hovadiny, výtržnosti, a taky na to, jak jsme vždy na podzim pomáhali národnímu hospodářství. I když to bylo místo školy, moc nás to nebavilo. Po dvou hodinách vyučování jsme byli přesunuti do místní restaurace v hotelu Mír na náměstí v Rýmařově a obdrželi jsme skvělý bezplatný oběd, obvykle něco s hnědou omáčkou. Posilněni jsme pak byli vyvezeni na širé lány táhnoucí se od obzoru k obzoru, častěji od mlhy k mlze, kde jsme měli na příslušném řádku sbírat zbytky lnu a stavět je do takzvaných kapliček. Len byl v létě vytrhán a na podzim byly stonky sklízeny, ale technika zanechávala hodně různých zbytků. Byli plesnivé, často ozdobené jinovatkou a my jsme je zachraňovali.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla u nás lnem na vlákno oseta rekordní plocha (celkem 25 tisíc hektarů, říká Wikipedie), dnes se v podstatě nepěstuje. A je to vidět i na mém rodném kraji. V době mého dětství zde byla bramborová a lněná pole, dnes se do nedohledna táhnou travinné porosty občas zpestřené stádečkem skotu. Je to vlastně dobře, znamená to totiž méně hnojiv a méně půdní eroze. A len, ten asi nikomu nechybí (a kdyby chyběl, dovezeme z Číny…), tkanina je z něj sice pevná, ale nepravidelná a hrozně mačkavá. Na žehličce potřebujete nejvyšší teplotu, abyste ho vyžehlili do hladka. Největší ztráty jsou tak asi kulturní, kdo bude za chvíli rozumět slovům jako koudel, vochlování, pazderna, Čemolen? A co náš oblíbený krteček, který ke kalhotkám přišel? Z čeho si je vyrobí? Napadá mě, že by mohl pro příště použít konopí, technologie je podobná a dnes ho navíc ledaskdo pěstuje a dětem by se to snadno vysvětlilo.

A takhle je to se vším, čím jsme žili jako studenti rýmařovského gymnázia, a to nemáme od té maturity až zas tak daleko (35 let)….

Název jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela: Lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul /a kulatý jak tírna lnu / sám do sebe jsem celý velnul / a už se nikdy nevylnu.

Obrázek jsem našla doma, ale nejsem autorkou, děti ztvárnily linorytem svého oblíbeného hrdinu Krtečka (to ještě nekamarádil s Pandou).

Antarktida

Poslouchám při vaření Novosvětskou z You Tube. To je samo o sobě poměrně barbarské, navíc je symfonie přerušována reklamou. Protože mám ruce zrovna od těsta, nemohu zasáhnout a reklamu si celou vyslechnu. Je docela dlouhá a navíc mě zaujala: pravnuk Shackeltona se vydává do Antarktidy, aby uskutečnil plán svého pradědečka přejít celý ledový kontinent napříč. Tak to mě tedy fakt zajímá….

Shackeltonův příběh je ve zkratce takový: Sir Ernest Henry Shackleton (1874-1922) vedl tři výpravy do Antarktidy: na prvních dvou se rekordně přiblížil k pólu, ale po té, co pól nakonec dobyl Nor Roald Amundsen (1911), se upřel k myšlence přejít Antarktidu od moře k moři přes jižní pól.  Na cestu se vydal v roce 1914 v lodi Endurance (Vytrvalost) s 30 muži a 70 psy. Loď však zamrzla do ledu ve Weddellově moři, posádka driftovala nejdřív na ledové kře a potom na člunech k Slonímu ostrovu. Odtud se Shackelton vydal se 4 muži pro záchranu na jižní Georgii. Tu se mu po mnoha dobrodružstvích podařilo zorganizovat a posádku zachránit. Film Shackelton stojí určitě za vidění: popisuje jeho posedlost i to jak je zničující pro jeho rodinný život a současně jak inspirující je pro mecenáše i polárníky.

Ale zpět k té reklamě: pravnuk povídá o tom, jak se nechal inspirovat a vydal se s ostatními potomky námořníků Shackletonovy výpravy na cestu. Zajímavé je, jak to udělal: no přece v upravených autech značky Hyundai Santa Fe. Celý 5-minutový film je tedy reklama na auto! Celý ten silný příběh o nasazení, jaké musíte vynaložit, abyste sebe a své oddané polárníky zachránili se šlamastiky, kam jste je dostali, je ponížen na marketingový produkt. Záběry, jak se vůz se speciálními pneumatikami řítí po bílých pláních Antarktidy, vás má nenápadně nalákat ke koupi. Další generace pyšných hrdobců (viz) ničí jeden z pólů nedostupnosti výfukovými plyny…

Opravdu nevkusné!

Co jsi dělala včera večer?

Stejnou otázku mi pravidelně pokládala moje angličtinářka, u které jsem si platívala kondiční hodiny angličtiny, před odjezdem na konferenci nebo před příjezdem zahraničního hosta. Vím, že jí zas tak nezáleželo na tom, co skutečně dělám, brala to jako dobrý začátek konverzace. Mě to však vždy zarazilo. (No co bych dělala: vaření večeře, kontroly úkolů, mytí prdelek a zubů, čtení pohádky a spát. A o tom mám konverzovat?)

Teď, když děti povyrostly, mám večerní program trochu jiný, ale stejně to málokdy stojí za společenskou konverzaci. Ale jsou výjimky, jako třeba ve čtvrtek minulý týden jsem byla podívat* na Pecha Kucha Night v Českých Budějovicích. Bylo to už po sedmé, kdy si organizátoři pozvali 10 zajímavých lidí, kteří měli pohovořit o svém projektu nebo o sobě a měli na to 20 obrázků a každý z těch obrázků mohli komentovat po 20 vteřin. Celkem tak na jednoho řečníka připadlo 6 minut a 40 vteřin; to je pro posluchače moc fajn, protože nemožný řečník se dá po tak dlouhou dobu vydržet a dobrý řečník řekne něco zajímavého.

Pecha Kucha Night jako nápad vznikl v Japonsku v únoru 2003 a vymysleli ho dva architekti, aby oživili klub mladých designérů a podpořili výměnu názorů a prezentaci zajímavých projektů. Od té doby se akce rozšířila do stovek měst po celém světě (a taky spoustu v Česku) a prezentuje i na jiná témata než je výtvarné umění. V Českých Budějovicích, v objektu bývalé slévárny, se hovořilo o 1000 věcech, které někoho serou, o včelaření ve městě, o tom, jaké to je být transsexuálem, o židovství, cestování po světě, malování na krajinu, psaní knih o historii ČB, o domě, který je ostrovem, o plýtvání potravinami** a o tom, jaké to je převléci mužné tělo do růžového trikotu s ohonem a hrát si na koníka. No, přiznám se, že některá ta témata se mohou na první pohled zdát trochu bizarní, ale 6 minut 40 vteřin zase není tolik času.

Zajímavé bylo, jak přednášející skloubili prezentaci své osoby s presentací myšlenky, nápadu o který se chtěli podělit. Z vědeckých konferencí jsem zvyklá na to, že osoba zůstává za těmi myšlenkami více skryta, tady někdy na myšlenky ani nedošlo. Diváků přišla spousta, v přestávkách zněla do staré slévárny hudba, prodávalo se veganské občerstvení a diskutovalo se. Vše se protáhlo dlouho do noci (na moje poměry) a bylo to takové zvláštním způsobem snobské. Ale co, myslím, že příště vyrazím zase…

Linoryt v záhlaví ukazuje rostlinu jako továrnu a využívá toho, že i továrna i rostlina se v angličtině řeknou PLANT.

*Byla jsem pozvána jedním se svých dětí. Takto se nám odměňují za mytí prdelek!

**Téma mého potomka. Mimochodem nejlepší prezentace, ale samozřejmě, že asi nejsem úplně objektivní.

Kurs psaní: diskuse

Kapitola 13 Vědcova průvodce psaním je o diskusi, nejtěžší kapitole vašeho článku. Tady máte odpovědět na otázky, které jste si kladli v úvodu, dát vaše výsledky do vědeckých souvislostí, diskutovat nedostatky vaší studie a nastínit, jak dál ve výzkumu. Lehce se to řekne, ale tíž udělá.

Diskuse je bezkonkurenčně nejslabší částí článků, které se mi dostanou jako redaktorovi do ruky. Obvykle je ovšem chyba už někde v otázkách a v úvodu, která nemusí být tak nápadná. Když si autor ujasní úvod a formuluje dobře otázky, i diskusi už potom snadno opraví. Někdy je zase problém v tom, že autor považuje všechno, co jen okrajově souvisí s tématem za důležité. Diskuse je potom tak košatá, že se podstata sdělení úplně ztratí. Délka diskuse by měla být asi tak stejná, jako je délka úvodu, nejčastěji do tří stránek standardního rukopisu (řádkování 2 velikost písma 12).

Když článek potvrdí testované hypotézy, je diskuse logickým pokračováním přechozího textu. Vším tím se prolíná červená nit, na které máme v úvodu navlečené teoretická východiska naší studie a otázky, dále metodiku, výsledky a nakonec jejich diskusi. V diskusi by se totiž nemělo objevit nové téma dosud v článku nezmíněné, pokud jste mohli jeho vliv na svůj pokus nebo pozorování očekávat. Zamítnete-li hypotézy, protože vše je jinak, než jste původně předpokládali, a současně znáte faktor, který je za to zodpovědný, potom máte 2 možnosti jak to reflektovat v diskusi: je to chyba, kterou jsme si měli uvědomit, potom to zmiňte jako nedostatek vaší studie; je to objev, který dosud nikoho nenapadl, potom to zmiňte v odstavci věnovaném perspektivám budoucího výzkumu. Když vaše studie nedopadla podle předpokladu, ale vy neznáte s jistotou faktor, který je za to zodpovědný, zmíníte možnosti při diskusi vědeckých souvislostí.

Vědcův průvodce psaním zmiňuje jako součást diskuse závěr a doporučuje ho nezařazovat, pokud nemáte nějaké pádné důvody a chcete jen shrnout podstatu své práce. Shrnutí jste, jestli jste postupovali správně, udělali už v prvním odstavci diskuse. Může se ovšem stát, že máte v rukávě ještě nějaký super obecný nebo super aplikovaný závěr, který tady můžete uplatnit.

Jako ilustraci jsem využila barevný linoryt, který reprezentuje techniku, kterou jsem tady dosud nezmiňovala: kombinovaná technika linorytu a digitálního tisku – to abych ukázala tu červenou nit, která se má táhnout vaším článkem použila jsem kreslící program. Dala jsem tím nový význam linorytu, který jsem ryla někdy v roce 2009 a už si nepamatuji, čím byl inspirován.