Optický klam

Po sedmi korekturách v těchto dnech odchází tiše do výroby má kniha o architektuře bylin (Temperate herbs: an architectural analysis). Je mi jasné, že je třeba se radovat nyní, kdy ještě nikdo nemůže hledat chyby v angličtině, překlepy v názvech rostlin nebo, nedej bože, špatně určené kytky. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že celá kniha má jen dvacet stránek textu a potom tak 140 stránek kreseb drobátko nudných podzemních částí rostlin, na kterých je jen vzácně vyobrazen list natož květ. Možná jsou to spíš antistresové omalovánky, které připravil někdo bez špetky fantazie. Klid, to je vše záměr a mí čtenáři to pochopí… Čtenáři? Tak dobře, ne čtenáři, ale prohlížeči, omalovávači a tak…  Jo, jo, když si člověk v dětství přeje být spisovatelem, tak si nepředstavuje, že jeho prvotina bude bez napínavého dobrodružného příběhu.

Odstranění knihy z první řádky mého „to do“ listu způsobilo několik optických klamů: všechny ostatní položky seznamu jsou malinké a výhled do příštích dnů je čirý a prázdný. Moc si to užívám.

Reklamy

Anti-utopie

Kde se berou anti-utopistické romány jako 1984 nebo Statečný nový svět? Autoři čtou, co bylo dosud napsáno a domýšlejí podle svých zkušeností, strachů a nočních můr. Orwellův román 1984 vyšel v roce 1949, Aldous Huxley napsal Statečný nový svět v roce 1931 a My Jevgenije Zamjatina bylo dopsáno v roce 1920. Postupně čerpali jeden z druhého. Možná Rusa Jevgenije Zamjatina ještě neznáte, proto vás chci na jeho román upozornit. Zamjatin byl ze šlechtické rodiny a studoval polytechniku v Petrohradě. V roce 1905 se jako jeden z členů Bolševické strany účastnil revolučních událostí, poté byl zatčen a vypovězen z Petrohradu. Přesto tam dostudoval a v roce 1916 vyslán do anglických loděnic stavět ruské ledoborce. Očividně z bolševismu vystřízlivěl, protože v roce 1920 napsal svůj anti-utopistický román My (byl vydán až roku 1925 anglicky), a vynesl mu perzekuce od Stalinského režimu. V roce 1931 požádal o možnost vystěhování do Francie, což mu na přímluvu Gorkého bylo povoleno. Zemřel v roce 1937 v Paříži.

Zajímavé je, že Zamjatin znal komunismus v období, kdy byl teprve v počátcích realizace svých ideových záměrů, a sám Zamjatin u toho v podstatě nebyl. Přesto mu fantazie posloužila v domýšlení podstaty šťastné nesvobodné společnosti výborně. Jako audioknihu si můžete poslechnout román v archivu stanice Vltava. Pozor, každý díl je k dispozici jen týden od svého vysílání. Je zajímavé pozorovat, jak se příběh v dílech dalších spisovatelů rozvíjel a jak s rostoucí zkušeností s komunismem a fašismem přibývaly v knihách následovníků různé důležité detaily (které jsou nám pamětníkům tak povědomé).

 

 

Obrázek v záhlaví je z cyklu linorytů na cancouru.

Koprovka

Koprovou polévku vařila babička při speciální příležitosti, v den velkého prádla. Protože se pralo za pěkného počasí, aby prádlo uschlo, mám koprovku spojenou se slunečným dnem. Maminka s tetou a babičkou vstaly ten den brzy a prádlo, které bylo namočené přes noc v obrovské vaně ve sklepě, dávaly po dávkách do podobně obrovské bubnové pračky, vyprané ho máchaly a odnášely schnout ven na šňůry natažené u staré zdi panské zahrady. Na vaření oběda nebyl v tom fofru čas, proto byl jeden jednoduchý chod, koprová polévka*. Nebýt toho prádla, tak byl takový jednoduchý oběd naprosto neodpustitelný, správný oběd musel mít dva chody, vývar, pečeni, omáčku a horu nádobí. Přitom koprová polévka byla daleko lepší než všechny slavné roštěnky!

Když tak nad touto vzpomínkou přemýšlím, musím přiznat, že všechny mé obědy a večeře jsou jednoduché jako koprová polévka, a není to kvůli prádlu. Jen je mi zatěžko u vaření strávit více času, protože je vždy co číst nebo psát nebo kreslit.

 

*Recepis: brambory nakrájené na malé kousky se dají vařit do osolené vody, když jsou skoro hotové, přidá se mléko s rozkvedlanou lžící hladké mouky a povaří. Nakonec se přidá nadrobno pokrájený kopr a podle chuti ocet; kdo není vegan, uvaří si vejce natvrdo. Příprava trvá tak 15 minut.

Linoryt na cancouru

Linoryt, aby mohl vzniknout, potřebuje linoleum, tedy věc, která nebyla původně určena k výtvarné činnosti, ale jako podlahová krytina. Josef Čapek, můj linorytový guru, používal klasické korkové linoleum. Můžete z něj udělat až 200 tisků a jím navržené a vyryté obálky knih (například) byly tedy grafické originály! Když já jsem se učila linoryt, klasickou techniku lidových uměleckých škol (LŠU), linoleum bylo z měkčeného polyvinylchloridu (PVC) a dovolovalo rýt mnohem detailnější tvary, než korkové linoleum. Jeden délkový metr stál v době mých vysokoškolských studií 64 korun a spotřebovala jsem ho poměrně rychle, protože jsem ryla plakáty a pozvánky na kulturní akce. Tiskla jsem tak 20, 50, ale i 100 výtisků a nechávala je schnout rozložené ve sklepě na koleji nebo v pracovně posluchačů geobotaniky. Dodnes mám zbytky PVC a šetřím si je, protože pozdější typy jsou moc tvrdé a tenké a nejsou pro linoryt tak vhodné (i když jsou ekologičtější…). Ve výtvarných potřebách se ovšem dá nyní sehnat speciální hmota na linoryt a její vlastnosti byly nejspíš inspirovány tím starým dobrým korkovým linoleem, které nedovoluje detaily, protože se v něm nedá rýt do zatáčky.

Socialismu navzdory, linoleum i papír byly za doby mého mládí lehce dostupné, ne tak tiskařské barvy. Ty jsem chodila vyprosit do tiskáren Svoboda u viaduktu. Stačilo se tam vypravit s prázdnými sklenicemi od marmelád večer a poprosit vrátného, jestli by nepřinesl trochu barvy. Barva to byla ofsetová a pro linorytový tisk dost nevhodná, protože špatně schla a rozpustná byla v terpentýnovém oleji. Ruce jsem tehdy měla téměř pořád špinavé. Dnes jsou linorytové barvy rozpustné ve vodě, takže vůně terpentýnového oleje a nádherný lesk barvy je ten tam. Zato je tisknutí mnohem jednodušší, zvláště úklid po skončení práce.

Tiskla jsem ty plakáty a pozvánky většinou přes noc na malém ručním lisu, který mi udělal tatínek ze starého zařízení na kroucení prádla. Byly to dva gumové válečky, které byly původně na okraji škopku a mezi nimiž se protáhlo mokré prádlo. Já jsem z nich měla vyrobený malý přenosný lis, který jsem měla s sebou na studiích a hojně jsem ho využívala. Když jsem se usadila v Třeboni, udělal mi tatínek nový lis, který je velký jako kus nábytku a byl vyroben ze starého mandlu. Jednu dobu mi také sloužil jako přebalovací stůl pro čerstvě narozeného prvního potomka. Na tisknutí linorytů ho používám dodnes, je nádherný a trochu skřípe, když se točí klikou.

Linorytová rydla pocházela z východního Něměcka a dodnes mám zbytky z několika sad, které mi dal pan učitel Matera, když viděl můj zájem o tuto techniku. Kromě nich mám taky jedno rydlo z Bulharska, které mi kdosi přivezl, a jedno rydlo z deštníkového ocelového drátu. Všechny mi slouží dodnes, tedy už přes 40 let.

V záhlaví je obrázek, který vznikl na cancourku toho skvělého starého linolea, které mi bylo líto vyhodit. Některé cancoury, které si schovávám, jsou částečně poryté: když byly děti malé, často mi pomáhaly a zpočátku to většinou skončilo u nějakých náhodných vrypů, čárek, koleček a bodů. Hrozně mě baví nechat se inspirovat tvarem linoleového canrcouru a těmi náhodnými vrypy a rýt těmi starými rydly a při tom poslouchat audioknihu. Vznikne zvláštní vztah mezi dějem knihy a obrázkem, který se postupem času vypaří v neurčitý pocit, jakoby by ten obrázek byl zamžené okýnko do nějakého jiného, alternativního vesmíru.

Ticho

Před pár dny by bývala měla krásné 111. narozeniny Rachel Carson, autorka knihy Tiché jaro (Silent spring*), kdyby tedy nezemřela na rakovinu už v roce 1964. Když jsem si její knihu chtěla připomenout, s překvapením jsem zjistila, že vůbec nevyšla česky! To je škoda, protože Rachel, součastnice mojí babičky, byla zajímavá žena, ekoložka a popularizátorka vědy, která ovlivnila, jak se dnes díváme na naše životní prostředí.

Rachel byla americká mořská bioložka, která byla zaměstnaná na Americkém federálním úřadu pro rybářství, kde měla na starosti popularizaci a psala příspěvky do rozhlasu, specializovaných časopisů i kuchařek a sepsala také tři velmi populární knihy o mořské biologii. V roce 1950 se stala spisovatelkou a popularizátorkou vědy na volné noze. V roce 1957 začala sledovat problematiku plošného používání syntetických insekticidů a herbicidů a v roce 1962 vydala knihu Silent spring, která přispěla k celosvětovému vzedmutí environmentalismu. Ve své knize, založené na mnoha konkrétních příkladech z vědecké literatury a konzultacích s odborníky, ukazuje, jaké netušené následky může mít plošné používání chemikálií jako DDT. S vědeckou přesností a s poetickou naléhavostí popisuje, jak jed, určený na likvidaci jednoho otravného hmyzáka, zamoří celou potravní síť, jak se dostává do vody a půdy a jak vytváří vytrvalá rezidua nebezpečná přírodě i člověku.

Kniha se hned po vydání stala bestsellerem a současně trnem v oku chemickým průmyslníkům. Nemocná autorka byla jednak zvána na diskuse a přednášky, jednak veřejně zostouzena (že je žena, vědě nerozumí a jestli jí rozumí, tak jenom mořské biologii, že je lesba). DDT bylo pod vlivem knihy zakázáno a od publikování Tichého jara se lidstvo (nebo aspoň jeho část) nedívá už na nové technické objevy s takovou naivní důvěrou, jak před tím. I když autorka nebojovala za úplný zákaz DDT a podobných látek, ale za jejich rozumné používání,  návrat malárie v důsledku zákazu DDT považují kritici knihy za její chybu (česky například tady). Poslechnout knihu v angličtině si můžete tady, zajímavý český rozhlasový pořad o knize a její autorce je zde.

 

*Název knihy je odvozen od názvu jedné z kapitol, která pojednává o hynutí ptáků v důsledku zamoření přírody pesticidy a následného ticha na jaře, kdy není slyšet zpěv červenek.

 

 

Selektivní slepota

Víte, že na Zemi je 550 gigatun uhlíku vázáno v živých organizmech? Z této hodnoty je 450 gigatun uhlíku v rostlinách a jen 2 gigatuny ve zvířatech! Ty 2 zvířecí gigatuny jsou tvořeny 0.06 gigatunami uhlíku v lidech, 0.1 gigatuny uhlíku v hospodářských zvířatech a jen 0.007 gigatuny uhlíku je v divokých savcích. Zbytek jsou bakterie, viry, houby a bezobratlí (publikováno zde). Co je na tom zajímavého? Například to, že trocha organických molekul seskupená v jedince Homo sapiens, potřebuje na svou obživu docela dost hospodářských zvířat. Nebo, že všemu dominují rostliny, ale my si všímáme hlavně těch organických sloučenin, majících podobu savců nebo ptáků se zcela zanedbatelnou biomasou (o tom jsem psala už tady). Anglicky se tomu říká plant blindness.

Slepotou však netrpí jen zoologové a laici milující zvířátka, ale také botanici nebo rostlinní ekologové. Část z každé rostliny totiž není vidět, protože je schována pod zemí (prý je 130 gigatun uhlíku v kořenech). Ekologové, kteří zkoumají rostlinné vlastnosti a strategie, které umožňují zeleným živáčkům se popasovat s výzvami současného světa, donedávna vůbec nepočítali s kořeny. Prostě na ně zapomněli. Zato dobře proměřili kdeco na listech, které jsou snadno dostupné. Skupina vědců zabývající se ekologií jemných rostlinných kořenů na toto opomenutí nedávno upozornila a způsobila tím malou senzaci: něco jako objev nové planety ve sluneční soustavě. Tomu by se dalo říci, překonání kořenové slepoty, ale to není ještě vše. I tito výzkumníci viděli jen to, co vidět chtěli, ale jemné kořeny nejsou v té zemi samy, jsou tam s nimi tlusté kořeny a oddenky!

Teď si myslíte, že přeháním a tu oddenkovou slepotu jsem si už určitě vymyslela. Nevymyslela a navíc si myslím, že není divu. Podzemní orgány totiž opravdu nejsou vidět ani když se ponoříte pod povrch půdy. To vám nepomůže, protože půda není průzračná jako vzduch nebo voda. Půdu musíte nejdřív odstranit, abyste něco viděli. Protože kořeny a oddenky se o půdu opírají, jejím odstraněním se podzemní orgány změní, jejich původní polohu můžeme jen těžko sledovat. Navíc v bylinných společenstvech jsou kořeny a oddenky různých druhů tak propletené, že je nelze rozmotat, aniž byste je neroztrhali na kousky. A když je roztrháte, není jednoduché určit, k jakému druhu rostliny patří (tedy když nepoužijete analýzu DNA). Když chcete o kořenech něco zjistit, kus společenstva nenávratně zničíte a kořeny získáte nakouskované a utržené od oddenků. Když studujete jemné kořeny, vše ostatní, tedy i oddenky, jsou pro vás odpad. Platí to i naopak, když studujete oddenky, tak ty kořeny jsou pro vás odpad. Řešením je, přivést k půdě současně ty, co studují kořeny a ty, co studují oddenky, a říct: Hele, co v té půdě všechno je! Pamatujete? Učili jsme se to ve třetí třídě v prvouce…

 

Planeta Česko a kytky

Konečně jsem se dostala do kina na film Planeta Česko a je úžasný, musíte ho vidět. Je o hledání divočiny v našem nejbližším okolí: v křoví na parkovišti, na okraji pole, na nádraží či v povrchovém dole, tam všude naleznete živáčky. Kolikrát jsou to hodně vzácné druhy, které zde nalezly náhradní domovy po té, co jsme je vyhnali z krajiny díky uniformnímu intenzivnímu zemědělství. Krásné záběry, srozumitelná vysvětlení a civilní, uvěřitelná a milá motivace celého počinu. Navíc je celý film optimistický! Nevycházíte z kina naštvaní na celý lidský rod, anobrž pojmete myšlenku, že se podíváte, jestli před vaším panelákem náhodou taky nežijí sysli.

Blízká je mi motivace autora Mariána Poláka, který v dětství obdivoval přírodopisné filmy o Africe a teď se rozhodl ukázat, že u nás je také zajímavá příroda. Taky jsem, jako dítě, obdivovala přírodopisné filmy, ale netrápilo mě nikdy ani tak to, že jsou natočeny v nějaké exotické zemi, ale to, jak jsou nespravedlivé k rostlinám! Jako kdyby rostliny nebyly zajímavé! A krásné! Takže, jestli mohu něco filmu vyčíst, že není trochu víc o rostlinách. Rostliny tam samozřejmě figurují, ale spíš jako kulisa nebo jako žrádlo. Škoda. Ale třeba bude nějaký další díl a na kytky se v něm dostane.

Obrázek v záhlaví je moje letošní pozvánka na slet čarodějnic (už byl pře dvěma týdny, ale já mám vždy zpoždění). Dvě čarodějnice si na ní grilují planetu jako sele. Možná ale nepoznáváte, že se o planetu jedná, protože se mi do obrázku vkradl tiskařský šotek a kontinenty jsou na ní zobrazeny zrcadlově obráceně, takže jako kontinenty nevypadají. Ach jo, tohle je jeden z důvodů, proč na výrobě linorytů nemám ráda tisk. Rytím linolea strávím poměrně dost času a zvyknu si na to, jak obrázek vypadá. Navíc, i když vím, že musím písmo vyrýt jako podle zrcadla, neobracím scénu, kterou ryju. V podvědomí jde každý příběh na obrázku směrem zleva doprava, po vytisknutí je ale všechno naopak. Časem si na novu podobu obrázku samozřejmě zvyknu (ale nezvyknu si na chyby, které při rytí dělám).