Země, vše nejlepší k jmeninám!

Sobotu jsem strávila přípravou přednášky, ve které mám popsat, co jsem za 30 let ve vědě udělala přínosného. Mezitím po světě pochodovali vědci za to, aby byli bráni vážně a Země slavila svátek. Večer jsem to všechno chtěla dohnat, ale energie už moc nezbývalo, skončila jsem tedy pasivně koukáním na televizi: Hyde Park civilizace se skvělým Danielem Stachem uvádějícím tři hosty, české vědce, kteří mají co říci k Zemi a jejímu ohrožení. Byl to ostrůvek hořké pravdy v televizním prostoru, kde jinak běžely zábavní pořady a detektivky. Problémy planety připomínají tak leda blázni nebo vědci a to, že Česká televize tu hodinu obětovala, je třeba ocenit.

Pozván byl expert na biodiverzitu (Pavel Kindlmann), oceánologii a sedimentologii (Zdeněk Kukal) a dálkový průzkum Země (Karel Pavelka) tedy biolog, geolog a technik. Při sledování programu, který souzněl s názory mé sociální bubliny, mě přeci jen překvapilo několik věcí: například tvrzení, že Šumavská divočina je pro nás důležitější než tropické pralesy. Šumavská divočina, při vší úctě, kterou požívá v české kotlině, je podle mě ve světovém kontextu nepodstatný příměstský hájek. Tím samozřejmě nechci říci, že ji máme dát v plen developerům, chci jen zdůraznit, že máme tendenci globální problémy redukovat na otázku, jestli ze zápraží došplouchnou až na náš práh. Překvapivá byla také shoda pozvaných hostů, že dokud nedojde ke katastrofě, lidstvo nic neudělá. Copak se lidstvo nezavázalo v Paříži k omezení emisí oxidu uhličitého? Copak osvícení jedinci (např.) v minulosti nedosáhli velkých změn v přístupu k životnímu prostředí? Zajímavé byly také odpovědi hostů na otázku z publika, co bychom jako jedinci měli dělat pro záchranu planety: učit se, řekl biolog, skladovat odpadové plasty dál od pobřeží, řekl geolog a uskromnit se řekl technik. Čtete správně, až technik přišel s touto odpovědí!

Obrázek v záhlaví je z doby, kdy jsme si mysleli, že to nejhorší na příšerách v komínech je, že chrlí síru. Dnes víme, že i pouhý jejich dech je škodlivý.

 

Tání a paměť babiček

Vědcům z kanadské univerzity v Edmontnu roztál mrazák a přišli o část vzorků vývrtů z pevninských ledovců, z kterých se mohli ledacos dozvědět o historii planety. Zbyly jen loužičky. Led je v době globálního oteplování prostě špatné paměťové médium. Ale co rašelinné profily, diskety nebo lidská paměť? Nic není spolehlivého, je třeba přepisovat na nová média: z disket přehrát na internetová úložiště, z mysli do mysli nebo na papír.

Při vědomí těchto problémů s pamětí, jsem se o velikonocích vydala na okružní jízdu po vlastech českých, abych navštívila naše staroušky a přenesla do své mysli něco z jejich vzpomínek. Pravda, někde zbyly už jenom loužičky, ale jinde je pořád co objevovat. Analytické metody jsou zde poměrně jednoduché. Když chcete evokovat vzpomínky na členy rodiny a rodinné události, je nejlepší si pomoci albem fotografií. Chcete-li ale vyvolat vzpomínky zarámované do životního prostředí (pro nás ekology je to způsob, jak se na život kolem sebe díváme), doporučuji výlet po rodinných pamětihodných místech.

Vyrazily jsme s maminkou ze Sudet na Hanou na dámskou jízdu, kochat se přicházejícím jarem. Vzpomínky nejsou objektivní a dominují jim extrémy. Minuly jsme 2 místa dopravních nehod členů rodiny: u Uničova boural můj tatínek motorkou do plotku, když se mu narodil syn a on spěchal domů; u Jeřmaně zase boural soused, který vezl vypůjčenou Tatrovkou moji maminku a babičku s dortem navštívit čerstvě narozenou sestřenici Vlastu. Oba případy skončily jen pomačkanými plechy vozidel. Minuly jsme několik míst, která byla při velkých povodních zaplavená a několik míst, která byla dříve bažinou a nyní na ní stojí rozličné stavby a jen jedno místo, které bývalo udržovanou loukou, a teď je tam rákosový mokřad. Zaznamenaly jsme nové sklady a asfaltové plochy na té nejlepší Hanácké orné půdě a také zmizelé cukrovary. Těšily jsme se kvetoucími ovocnými stromy, které však byly vesměs hodně staré a neudržované a byly tedy jen odlesky bývalé slávy jarních měsíců.  Vzpomněly jsme, kudy a jak daleko se chodilo na vlak, do kina, k příbuzným a do práce. Kde byly hranice třetí říše a protektorátu, která vesnice byla německá a která česká, kde tank na konci války nebo náklaďák v době míru projel domem. Povzdechly jsme si na tím, jak ty nejbohatší statky jsou dnes nejubožejšími ruinami nebo už úplně zmizely a byly nahrazeny podnikatelským barokem. Hudraly jsme nad množstvím aut všude zaparkovaných nebo jezdících a nad málem dětí běhajících po venku.

Když jsme se přiblížily maminčinu rodišti, začala jsem uvažovat o nové GISové vrstvě, která by se jmenovala „maminčiny vzpomínky na krajinu jejího mládí“ protože takové množství informacích moje paměť nepojme. Dnes několik pruhů pole a motokrosová dráha by v ní byly rozděleny na mnoho parcel lišících se vlastníkem a plodinou, majících své jméno, cestičku a příběh. Tak by byly vymapovány i kulturní úkazy jako nedělní procházka, první polibek, ten liják, sbírání malin, pečení brambor, pasení koz, trhání konvalinek. A co teprve v samotné vesnici! Kde měli dobré hrušky, čí pes byl nebezpečný, kde měli kozla a mnoho, mnoho dalších vzpomínek. Všechny jsme je vytáhly ze zapomnění, oprášily a zase uložily zpět, tentokrát s kopií, aby lépe vzdorovaly času. Už teď se těšíme na další výlet, třeba kolem dušiček, hřbitovy jsou na vzpomínání jako dělané.

 

Příchozí

Vědecký výmysl neboli Science Fiction je žánr literatury a filmu, který si hraje s představou, že jsme ve vědě a technologiích dál než ve skutečnosti jsme, nebo že je dál někdo jiný ve vesmíru a my se s tím musíme nějak vyrovnat. V dobách mého mládí, to byl žánr podobně populární, jako je dnes fantasy, ale přes úpadek zájmu se stále objevují nové knihy a filmy. Jeden z nových sci-fi filmů (Příchozí / Arrival, Režie: Denis Villeneuve) byl dokonce nominován na Oskara za nejlepší film roku 2016, což znamená, že má předpoklady stát se obecně oblíbeným a navštěvovaným (hodnocení na ČSFD 80 % !). To nás doma přesvědčilo k tomu, že jsme si ho naservírovali jako společný zážitek na sobotní večer. Jestli se na něj taky chcete podívat, tak tady přestaňte číst.

Děj je prostý. Na mnoha náhodných místech na Zemi přistanou záhadné kosmické lodě, které nevydávají žádné záření, chemikálie ani zvuky, nikdo a nic z nich neleze a jen tak levitují nad zemí. Lidstvo je samozřejmě nervózní a objekty začne zkoumat a řinčet přitom zbraněmi. Naštěstí mladá jazykovědkyně, učící zrovna na univerzitě románské jazyky, má bezpečnostní prověrku na přísně tajné a může se zúčastnit vyjednávání se záhadnými mimozemšťany a zjistit, jaké jsou jejich úmysly. První výprava do nitra kosmické lodi pro tým vědců tvořený zmíněnou jazykovědkyní, teoretickým fyzikem a doprovodem vojenských diplomatů zjišťuje, že mimozemšťané, kteří vypadají jako ztuhlé chobotnice, neumí anglicky. Vydávají jen jakési skřeky a vypouští dým.

Čas opravdu tlačí, Čína, Rusko a Somálsko již chtějí mimozemšťany pro jistotu napadnout. Vojenští diplomaté proto na jazykovědkyni naléhají, aby honem něco vymyslela. Tu napadá, že chobotnice asi komunikují vizuálními signály, takže napíše na papír „lidé“ a ukáže na svou výpravu a kontakt je navázán. Evidentně velmi technicky vyspělí mimozemšťané hru na Robinzona a Pátka briskně pochopí a dýmovými znaky začnou odpovídat. S využitím analýzy obrazu a názorných ukázek významu sloves („John jde“ a opravdu, John přechází před mimozemšťany, aby si tito pořádně sloveso zažili) jazykovědkyně a teoretický fyzik nejen pronikají do jazyka mimozemšťanů, ale vzájemně se sbližují.

Bohužel ve světě vzrůstá napětí a ránu tomu zasadí odpověď mimozemšťanů na otázku „Co tady chcete?“ která je konečně položena. Bohužel zní: „Přinesli jsme vám zbraň“. Bojechtivé národy tímto vyhlašují válku. Jazykovědkyně ovšem naivně tvrdí, že význam slova zbraň nemusí být zbraň, ale věc a že odpovědi dobře nerozumí. Nikdo ji nebere vážně (až na fyzika) a místní vojenští diplomaté naloží, i bez vyhlášení války, hromádku dynamitu ke vchodu do vesmírné lodi. Vědci vyráží na vlastní pěst dále komunikovat s chobotnicemi a získávají od nich tentokrát záplavu dýmových znaků, těsně před tím, než tajně nastražené nálože vybuchnou. Našim vědcům se nic nestane, ale výbuch zabije jednoho mimozemšťana. Jazykovědkyně je potom nasáta přímo do lodi, kde ji chobotnice o čemsi přesvědčují a potom ji pustí (tady jsem, obávám se, úplně nepochopila, proč se to stalo). Kolem vrcholí přípravy na válku a naší vědkyni najednou bleskne v hlavě, konečně rozumí znakům i bez analýzy obrazu a může si přečíst poselství chobotnic. Přinesli dar a tím darem je jejich řeč, udělali to ze zištných důvodů, protože tento dar umožní lidstvu za 3000 let zachránit chobotnice před katastrofou.

Ovládnutí řeči mimozemšťanů má dalekosáhlé následky, umožňuje vidět do budoucnosti a jazykovědkyně je první, kdo z lidstva tuhle možnost má. Zatelefonuje tedy čínskému prezidentovi a přesvědčí ho, aby válku odvolal. Všechny kosmické lodi po celém světě následně mírumilovné odletí neznámo kam a vše dobře dopadne, dvojice vědců skončí v objetí. Tady musím zmínit nezávislou dějovou linku, která se zpočátku zdá být vzpomínkami jazykovědkyně, ale náhle nám dochází, že to nebyly záblesky vzpomínek, ale pohledy do budoucnosti, která se má stát a týká se jejího osobního života (o co jde, s dovolením zatajím, ale je to dost otřepané a dojemné).

Dojem z filmu?

1) Mimozemšťané znali budoucnost, tak asi věděli, že poselství se nemusí snažit nějak aktivně předat, protože mladá americká jazykovědkyně ho z nich, při troše snahy, vytáhne. Když toto věděli, není jasné, proč posílali tolik kosmických lodí po celém světě. Asi by stačila jen jedna, ta, ke které bude dovedena naše jazykovědkyně.

2) Ponechme stranou myšlenku, že pomocí jazyka, jste schopni poznat budoucnost, to je ve sci-fi filmu v pořádku, proč to ale byla budoucnost naprosto osudová a nezměnitelná? Lidské činy se tak staly pouhým naplněním předem daného osudu, jako v řecké tragédii.

3) Jaká byla úloha teoretického fyzika? Neposlali byste na setkání s mimozemšťany radši biologa? Biolog by totiž mohl nejen uspokojit svoji zvědavost tím, že by mohl zkoumat živou bytost vzniklou evolucí v nějakém úplně jiném biologickém kontextu, ale mohl by pomoci s těmi signály. Řekněme si otevřeně, že komunikovat přes slova napsaná na kus papíru není nic, co by vás jako obdivovatele vědeckého pokroku udivilo. Ty bytosti mohly klidně komunikovat zvukem, jakési zvuky od nich vycházely, ale to by taky nebylo nic tak zvláštního, to děláme dnes a denně. Mně by se líbilo, kdyby komunikovaly vůněmi jako rostliny a přes analýzu chemických sloučenin, kdyby se tým dopátral významu jejich slov. Hlavně bych ale očekávala, že mimozemšťané budou v té komunikaci mnohem aktivnější a nebudou čekat na jazykovědkyni. Když bylo pro ně natolik zásadní tu informaci předat, proč si napřed nezjistili, jak se informace na Zemi předávají? Nebylo by hacknutí internetu tím pravým způsobem, jak zajisti předání informace bez toho, abyste trapně levitovali nad zemským povrchem v šišatém létajícím talíři a čekali, až vás nějaký šílenec odstřelí?

4) Proti americkým zvyklostem chyběl americký prezident a my jsme se nedozvěděli, co si o tom všem myslí. Naopak čínský prezident tady byl ukázán v lichotivém světle (stačil jeden telefonát americké jazykovědkyně a zrušil vojenskou akci) a to zřejmě svědčí o tom, že film doufá v to, že bude distribuován na čínském trhu.

5) Hlavní hrdinka je žena, takže požadavkům na genderové vyvažování bylo učiněno za dost. Její postava byla však plná cliché.

Takže, mě to moc neuspokojilo… ale vám přeji pěkné pokoukání!

 

Kurz psaní: metodika

Nejvyšší čas pokročit se čtením knihy Vědcův průvodce psaním 11. kapitolou o metodice.

Metodika slouží ve vědeckém sdělení k popisu toho, co, jak, kde a s jakým materiálem (například druhy) jste dělali. Popsané by to mělo být tak, aby mohl kdokoliv vaši studii zopakovat. To se v ekologii ovšem obvykle neděje a metodika zde spíš slouží jako důkaz, že jste podle současných poznatků postupovali těmi správnými metodami, že jste měli dostatek opravdových opakování a že jste výsledky správně vyhodnotili. Metodiku tedy využije v prvé řadě editor a recenzenti, aby posoudili, jestli je studie založena na smysluplně sebraných a vyhodnocených datech.

Čtenář si metodiku čte, aby pochopil výsledky, proto ji popište a nespoléhejte se jen na citaci své předchozí práce na podobné téma a už vůbec metodiku neopisujte, ani od sebe. Vykrádání sebe sama je stále vykrádání. Je-li metodika složitá, pomůže schéma, z kterého je jasný odběr vzorků, posloupnost analýz nebo umístění ploch. Text popisující několik studovaných oblastí s různých hledisek (např. klima, dominující druhy, historie obhospodařování) se hodí lépe do tabulky než do textu. Metodika je nejtechničtější částí vašeho vědeckého sdělení a záleží v ní spíše na přesnosti než na okouzlujícím slohu. Pamatujte také, že věci, které se vám mohou zdát triviální, je dobré zmínit, protože píšete pro mezinárodní vědeckou komunitu z různých částí zeměkoule. Například sdělení, že evropské louky mají maximum rozvoje biomasy v létě a v zimě se oddávají úplnému vegetačnímu klidu, může být klíčové pro pochopení vaší studie kolegy pracujícími v amerických prériích, kde rostou letně a zimně aktivní druhy.

Pro přehlednost je dobré metodiku rozdělit do odstavců nebo podkapitolek, věnovaných jednotlivým postupům (např. zkoumaný druh, lokality, měření druhu, měření prostředí, chemické analýzy, statistické metody).  Nezacházejte do zbytečných detailů, ale nezapomeňte na uvedení klíčových informací jako je počet opakování.

Vděčnými čtenáři metodiky jsou kolegové usilující o kritický souhrn nějakého oboru nebo takoví, kteří vyhodnocují mnoho podobných studií v meta-analýze. Tam slouží metodika ke zvážení, zda vaši studii zahrnout nebo ne. Existují samozřejmě také  mata-analýzy metodik jako třeba analýza, jak velikost květináče v nádobových pokusech ovlivňuje výsledky (Poorter et al. 2012 Functional Plant Biology). Nový fenomén je databázování výsledků studií, které je nezbytně doplněno popisem metodiky, jakou byla data sbírána.  Protože metodiky se vyvíjí, to, co bylo včera přijatelné, je dnes, se zavedením nových metod, nespolehlivé a nepublikovatelné. Z toho plyne, neodkládejte publikování výsledků své práce!

Obrázek v záhlaví jsem vybrala, protože je veskrze metodický a okazuje na složitou metodu vykopání kořene mandragory umírajícím bílým psem za úplňku. Jen takto získaný kořen má ty pravé magické schopnosti. Správná metodika práce je pro náš úspěch klíčová!

Vesna

Jaro tak křehké

až se světlo láme

pomalu

slimáčími růžky

 

se odhodlává tráva

listí má prsty

k zemi svěšené

a ráno nepřestává

 

po celý den

a trvá přes půlnoc

a do poslední chvíle

 

na větvi hlohu

zpívá v dešti kos

a šílený je

 

(Stopadesátý sonet o jaru Jan Skácel)

***

Žil jednou v Čechách smavý rek,

Vám známý rytíř Paleček;

on samý šprým a nápad byl,

rád dobře jed a dobře pil,

a lidem dobře činil.

 

Rád jed a pil, jak povídám,

však ještě něco dodat mám:

on též rád bloudil po Čechách –

a pak byl vždy jak v mátohách

a nevěděl, kde stojí.

 

„Nu, nu“ – kdys zazněl náhle hlas –

„pan rytíř je už ve snách zas?“

a Paleček jak přimražen!

Aj, před ním kolo bujných žen,

a vprostřed Vesna sama.

 

„Jen neboj se, Tys celý muž,

Ty se mi ze všech líbíš – nuž,

mé slovo k smělosti Tě zve,

rci jakékoliv přání své –

však vtipně jen a hbitě!“

 

Již rytíř bez všech rozpaků

si hodil hlavou: „Tedy řku

a prosím: až bych jednou zdech,

mne výročně vždy ožít nech,

na osm dní – to z jara!

 

Když svět zas jednou krásný je,

když zem se celá rozsměje,

pak, Vesno, milostiva buď,

na osm dní mne jenom zbuď!“

A Vesna kývla: „Staň se!“

 

Od časů těch, děj se co děj,

fialek vůní budí jej,

slavíkův ven jej volá hlas,

pan rytíř vstává bujný zas

a rozkročí se krajem.

 

Kraj český, jindy smuten, tich,

je pojednou pak samý smích,

a celý ten náš český svět

je samý zpěv a samý květ –

však krátce jen, ach krátce!

 

Vždyť umluvil si rek náš s ní

Jen bláznivých vždy osm dní!

Pak vrací se zas v dumnou říš,

a Vesna dá mu medu číš,

on opiv se zas usne.

 

(Balada česká Jan Neruda)

***

Jak je ta vesna děsná –

jezevce budí ze sna

otvírá hrdla skřivanům

oráče honí z divanů

a ztuhlé včelky z česna

(Podzim Emanuel Frynta)

Kurz psaní: umění úvodu (ii)

O úvodu jsem tady už jednou psala, ale to bylo o úvodu prezentace, teď to bude o úvodu vědeckého článku. Strukturu už jsme zmínili (tady a tady), takže nám zbývají jen nějaké doplňující poznámky, částečně inspirované Vědcovým průvodcem psaním, kterého tady společně čteme.

Úvod obvykle nepíšeme jako první, začínáme s ním, až máme výsledky a metodiku, které se týkají naší konkrétní práce. V úvodu musíme celou věc uvést pro obecného čtenáře. Jak ze široka začneme, záleží, jestli píšeme do specializovaného nebo obecného časopisu.

Úvod je těžké napsat a je to tím těžší, čím je vaše práce originálnější. Testujete-li nějakou oblíbenou hypotézu, která už byla na jiných organizmech mnohokrát testována, napíšete úvod podobný jako vaši kolegové (pozor ale na opisování, to je neetické). Navíc pomůže, zkoumáte-li například invazní rostliny, plevely nebo plodiny: tam je totiž jasné, proč to děláme, chceme je účinně zlikvidovat nebo naopak podpořit. Zato zdůvodnit, proč zkoumáte nějaký nevýznamný druh a nějakou jeho pochybnou vlastnost, která nemá dopady na národní hospodářství, je umění.

Bádáte-li nad originálním systémem, který nikdo před vámi nikdo nestudoval, je ukotvení v obecných souvislostech těžké. Podobné problémy jsme řešili, když jsme s kolegy studovali regeneraci krátkověkých plevelných bylin z kořene (kořenoodnožující druhy). Úžasná vlastnost, která rostlině dovolí přežít silnou disturbanci, která ji připraví o všechny stonky, a zbydou z ní jen kořeny!  Ale mělo to následující problémy: 1 – fakt, že mohou některé rostliny z kořenů regenerovat, není moc známý, proto potenciální čtenáři a hlavně recenzenti nechápali v čem je práce tak zvláštní; 2 – Abychom rostliny přinutili opravdu regenerovat z kořene, museli jsme jim odstranit všechny stonky, ale tak silná disturbance se zdá nepřirozená, takže potenciální čtenáři a hlavně recenzenti nechtěli připustit, že by vedla k evoluci takového divného znaku; 3 – Přemýšleli jsme, s jakým podobným výzkumem naše výsledky srovnat: s výzkumem na podobných krátkověkých bylinách, kde vegetativní regenerace byla zkoumána po mírném narušení herbivorem, nebo s výzkumem keříků na požářištích, kde oheň způsobil velmi silné poranění rostlin. Když jsme se odvolávali na herbivorní studie, naše experimentální narušení rostlin uřezáním stonku bylo pro recenzenty nepřirozeně kruté a požadovali důkazy, že k němu může dojít; když jsme se odvolávali na požářiště, vadila krátká doba selekčního tlaku člověkem vyvolaným narušením, vždyť na oheň se rostliny adaptují už miliony let! Nic z toho badatele samozřejmě nesmí odradit, i když to někdy znamená, že musíte ten svůj studovaný fenomén napřed uvést do širších souvislostí pomocí nějakých dalších (a dalších) studií.

Od obecného kontextu, kde definujete své výzkumné teritorium (regenerace rostlin po herbivorii) se váš úvod tematicky zužuje (vzpomeňte si na přesýpací hodiny) k vymezení niky uvnitř výzkumného teritoria. V našem případě kořenoodnožujících druhů, by tou nikou bylo srovnání fitness narušených a nenarušených rostlin, v závislosti na míře narušení (kolik stonku zvíře ukouslo). A nakonec je třeba vyplnit niku tím, že specifikujeme náš konkrétní problém (herbivorie je velmi silná, takže rostlina přišla o všechny stonky) a položíme si otázku (je rostlina po takovém silném narušení schopna regenerovat a vyprodukovat semena, aby se vlastnost přenesla do další generace?) nebo zformulujeme hypotézu.

V některých oborech je zvykem, si rovnou na konci úvodu na otázku odpovědět nebo prozradit, zda byla hypotéza potvrzena či zamítnuta. Vědecký článek není detektivka a výsledky není třeba skrývat, spíš naopak! V rostlinné ekologii jsem se však s takovým uspořádáním setkala jen vzácně.

Neodolola jsem a použila v záhlaví obrázek recenzenta. I když jsme z práce recenzentů kolkrát nešťastní, nejsou to naši nepřátelé a zpravidla jsou to oni, kdo nás učí psát!

 

Co se do přednášky o Svalbardu nevešlo

Tak mám za sebou přednášku o Třeboňácích na Svalbardu pro Spolek přátel Třeboně. Nebylo to ani moc o Třeboňácích, ale o kytkách, krajinách a proč se vůbec lidé o tyto severní výspy pevniny v Arktickém oceánu zajímají. Obrázky jsem měla vypůjčené od několika kolegů*, protože nefotím nebo jen málo a navíc moje fotografie nejsou nic moc. To bych řekla, že mě odlišuje od většiny přírodovědců, které znám. Každý rád a dobře fotí, já se v přírodě jen koukám a to mě tak zaměstná, že si na focení ani nevzpomenu.

Kdysi jsem s sebou vozila na výpravy do exotických krajin uhel a několik tvrdých papírů zmenšených na formát A5. Ale na skicování krajiny potřebujete čas, klid a dostatek energie a toho se ne vždy dostává. Z výletu na Bajkalský hřbet v roce 1986, na kterém jsem začala chodit se svým pozdějším manželem Leošem, mám tři pohledy na hory kreslené uhlem a tužkou. Dlouho jsem je měla zahrabané mezi všelikými papíry, ale když se Leoš ztratil v Himalájích, dala jsem si je zarámovat. Trvalo mi potom mnoho měsíců, než jsem kolem nich byla schopná projít, aniž by na mě nepadla hrozná melancholie. Teď už se ty obrázky v mé hlavě oddělily od vzpomínek a jsou prostě částí obýváku.

Některým mým cestovatelským vzpomínkám se zase dostalo linorytového zpracování, ale málokdy ve formě realistické krajiny, spíše se jedná o výjevy s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka kytkami. A právě Svalbard je v tomto smyslu výjimečný. Skoro na každém mém linorytu inspirovaném Svalbardem, je lední medvěd, i když jsem ho tam během svých 5 návštěv viděla jen jednou, při té předposlední, a jenom chvilku, a jenom zdálky. Jistě je to tím, že se jedná o silnou, až božskou postavu, ale hlavní důvod vidím ve výzdobě záchodů na ubytovně „102“ v Longyearbyen. Na žádné z toalet nechyběl na dveřích přilepený vtip s ledním medvědem! Byly to obvykle scénky plné černého humoru a to mě inspirovalo. Nevím, jestli ty mé obrázky jsou dostatečně vtipné, aby se někdy dostaly na čestné místo na toaletách Svalbardských obydlí, ale mám jich celý soubor a postupně je tady budu uveřejňovat, a třeba si je nějaký polárník vytiskne a nalepí na dveře hajzlíku (udělalo by mi to radost).

Linoryt v záhlaví by měl být doplněn textem, co odpovídá obsluhující medvěd medvědovi zákazníkovi na jeho přání, dostat tuleně na palačinkovém ledě. Mohlo by to být například: bohužel, led není, ale mohu vám ho nabídnout na jarní cibulce (globální oteplování je totiž velmi kruté…).

*díky Sašo, Jeníku a Erosi