Cestování s příběhem

Za socialismu se dalo cestovat za exotikou tak prstem po mapě nebo pohroužen(a) v knihu. Já jsem jednoznačně využívala tu druhou možnost. Napřed pomocí Verneovek a posléze čímkoliv, co bylo po ruce. Verne považoval za své poslání seznamovat s novými poznatky o geografii Země na konci 19.  století a já jsem to hltala jako novinky ještě o sto let později. Samozřejmě to za tu dobu ještě získalo další dimenzi, a to dějepisnou.

Zatímco v dětství jsem pomocí knih cestovala kamkoliv, dnes cestuji tak, že se fyzicky přesunu na dané místo, většinou kvůli zkoumání kořenů a oddenků. První otázka, která mě při přípravě na cestu napadne je: jaká kniha se na tom místě odehrává?  Malá pomůcka pro tuzemsko jsou knihy Vladimíra Kováříka (Literární toulky Moravou, Literární toulky po Čechách a Literární toulky Prahou), které však naposledy vyšly v 80. letech minulého století a nejsou tudíž úplné. Pro zahraničí existuje do češtiny přeložený Atlas literatury, editovaný Malcomem Bradburym. Ten je však dost výběrový a pokrývá hlavně literárně hodně produktivní období a kraje. Skvělým zdrojem informací je anglická verze Wikipedie, kde u geografických hesel nechybí „Cultural depictions“ s odkazy na literární, filmová, ale i hudební díla odehrávající se na daném místě.

Samozřejmě, když si najdu relevantní literární dílo odehrávající se v destinaci, kam mířím, vyvstávají další problémy: dílo sehnat a najít si čas na jeho přečtení. Realisticky to končí u podrobného zkoumání knihovny po mých rodičích, případně u nákupu při nejbližší návštěvy Prahy¹. Zbožňuji objevitelskou radost, když najdu 2 náhodné knihy, což je tak akorát, abych je během dovolené přečetla. Před návštěvou Číny minulý rok jsem v knihovně našla Tajnou Čínu od E.E. Kische a Tajný deník čínské císařovny od J. Fabricia. K tomu jsem si koupila dějiny Mongolska, Pověsti o klášteru Šao-Lin a autobiografické vyprávění o kulturní revoluci Ji-Li Jiang: Red scarf girl. Myslím, že náhoda zde vytvořila vyváženou mozaiku obrazů, se kterou bylo velmi zajímavé konfrontovat nové zážitky.

Takže, metodika je zvládnutá a funguje. Nedávno jsem se však dostala do úzkých, když italský student, který u nás dva týdny pobýval, přišel s otázkou, jaké české knihy bych mu doporučila. Chtěl se poučit o Česku a jeho obyvatelích. Prvně mě napadl Hašek a Kafka, ale je to to pravé?

 

————————————-

1 – knihy by šlo určitě koupit na internetu, ale to by vedlo ke hromadění nepřečtených knih.

Super-konference

Část toho, co děláme jako vědci, se odehrává na konferencích. Na konference jezdíme, abychom se potkali s ostatními vědci z oboru, abychom si vyslechli horké vědecké novinky, které nebyly ještě publikovány a abychom se pochlubili se svými novými výsledky. Bonusem je poznání nových lidí a krajů.

Konference jsou velké nebo malé, obecné nebo speciální. Vědci se na nich dělí na tři nestejné části: organizátoři, zvaní řečníci a ostatní účastnící. Zvaných řečníků je málo, jsou to vědecké primadony, které byly pozvány organizátory, cesta i pobyt jim byli zaplaceny a očekává se od nich, že přednesou přednášku, která posune poznání, inspiruje a poučí účastníky. Ostatní účastníci jsou dělníky vědy, svou cestu a účast platí sami, a o tom, jestli budou moci přednést krátkou přednášku, rozhodují zase organizátoři. Obecně je to fér systém, organizátoři se mění, takže jestli se jednou organizátorům vaše téma nelíbí, příště to může být právě naopak.

Občas se vyskytují konference, které jsou složeny jen ze zvaných přednášek, říkejme jim třeba super-konference. Dělníci vědy jsou na nich pouhými diváky. Takové prestižní konference obvykle pořádají význačné spolky a skupiny organizátorů o ně soutěží. Ve své kariéře jsem byla jen na třech takových konferencích. Jedna byla pod záštitou Britské královské společnosti, druhá Britské ekologické společnosti a třetí spolku vydávající časopis New Phytologist. Ta první byla v devadesátých letech, byla skvělá a nasměrovala mě na funkční ekologii. Druhá se konala asi před dvěma lety a ta poslední před týdnem. Ty dvě poslední měli společného to, že zklamaly moje očekávání způsobem, který stojí za zmínku.

Jestli si myslíte, že konference složená místo z 10% zvaných přednášek, z celých 100% zvaných přednášek, je úměrně lepší, inspirativnější, inovativnější, prostě nej, není to pravda. Organizátoři obsadí většinu míst sami sebou, protože pávě proto, aby prezentovali svůj výzkum, konferenci pořádají. To by samo o sobě nemusel být problém, ale jistota toho, že budou přednášet a fakt, že tam nebudou na tu inovativnost a aktuálnost sami, pravděpodobně vede k tomu, že se tolik nesnaží a omílají jen to, co už publikovali. Celé to vede k tomu, že potkáte význačné vědce z oboru, ale protože nemůžete řádně prezentovat svůj výzkum, zpětné vazby se od nich nedočkáte. Navíc se toho mnoho nedozvíte ani od nich, protože oni nejsou dost motivovaní něco zajímavého předvést.

Je možné, že má pozorování, na které jsem neměla dost opakování, nejsou přesná. Rozhodně ale doporučuji, až budete přemýšlet nad účastí na super-konferenci, zvážit, jestli to opravdu stojí za to.

Na obrázku ukazuje Severopolární medvěd medvídkovi Pú severní tyčnu. Všechny tři charaktery jsou výplodem britské literatury, takže se sem hodí.

 

Pisatel dopisů

Často tady fňukám nad tím, jak se časy mění. Například dnes chci zmínit psaní dopisů. Kdysi jsem psala stohy dopisů, hlavně kamarádce Blance z prázdnin. Dnes píšu nanejvýš e-maily (elektronickou poštu), ale dopis rukou na papír píšu jen vzácně. Ale dál už bez sentimentu! Kromě e-mailů píšu i speciální elektronické dopisy, které se od mých běžných e-mailů liší délkou, propracovaností a snahou o přesnost a bezchybnost: jedná se o dopisy pro redakce časopisů. Jako autor, recenzent a editor tady na vás chci apelovat, pište je také!

Dopisy do redakcí a z redakcí se dají rozdělit na několik typů, ke každému si dovolím přidat nějakou užitečnou radu:

Autor redakci

(i) Posílám vám rukopis k laskavému zvážení publikování

Napište vždy, i když to není vysloveně vyžadováno v návodu pro autory, krátký průvodní dopis při odeslání svého článku do redakce. Posíláte svou práci kolegům na posouzení a je normální s nimi navázat takto kontakt. Velmi často se setkávám jako editor s tím, že autoři se neobtěžují napsat ani řádku.

(ii) Posílám vám rukopis opravený podle připomínek recenzentů, za něž velmi děkuji

Už vám v časopise věnovali spoustu času, nejméně dva recenzenti a redaktor si článek přečetli a okomentovali, pozvali vás, ať po úpravách pošlete článek znovu. To vše si zaslouží, abyste napsali aspoň oslovení a poděkování za komentáře a možnost opravy. Velmi často autoři prostě okopírují komentáře a jen vepíší své odpovědi. Někdy se vám polovina připomínek zdá úplně zcestných, a určitě se může stát, že recenzent prostě vaší práci neporozuměl. Ale recenzent je obvykle průměrný zástupce potenciálních čtenářů, a jestli on tomu neporozuměl, tak je dost pravděpodobné, že jste něco nenapsali dost jasně. Odpovídejte tedy na jeho připomínky: Vaše připomínka nás upozornila, na skutečnost, že jsme zapomněli zmínit, jak jsme danou velikost měřili, vysvětlení jsme doplnili do metod. A ne: tuto připomínku požadujeme za bezpředmětnou. Samozřejmě, že ne vždy má smysl ve všem recenzentům vyhovět, ale je třeba vysvětlit, proč tomu tak je.

(iii) Před rokem jsem do vašeho časopisu odeslal rukopis a nepřišla mi od vás dosud žádná zpráva

Časopisy obvykle uvádějí průměrnou dobu, do které většinou rozhodnou o osudu vašeho článku. To se však nemusí podařit, protože zrovna váš článek ztratili nebo recenzent, o jehož stanovisko požádali, se zpozdil nebo nemohou najít pro váš článek žádného recenzenta. Nestyďte se napsat do redakce a na osud článku se zeptat. Jak dlouho máte čekat? Počítejte, že po té, co váš článek prošel formální kontrolou, dostal se na stůl šéfredaktorovi, ten hledá zodpovědného redaktora, který se o váš článek bude starat a ten musí výzvu přijmout, seznámit se s obsahem článku a najít recenzenty. To vše může trvat až měsíc, o prázdninách, kdy recenzenti jezdí na dovolenou nebo do terénu, ještě déle. Recenzent má na váš článek stanovenou přesnou lhůtu a většina recenzentů začne s recenzí, až lhůta končí nebo ještě později. Čeká se na nejpomalejšího recenzenta. Počítejte tedy se dvěma měsíci. Potom se článek zase ocitne u zodpovědného redaktora, který si musí najít čas na přečtení článku a recenzí, aby doporučil rozhodnutí šéfredaktorovi. Počítejte s dalším měsícem. Celkem 4 měsíce, dříve nemá cenu se na článek ptát.

Je jasné, že jako autor chcete, aby to celé trvalo co nejkratší dobu. Časopisy se předhání v nabídkách krátkého recenzního řízení. Ty úplně nejkratší jsou typické pro podvodné časopisy, kde samozřejmě žádná recenze neproběhne a jde jen o to, abyste zaplatili. Tam publikovat nechcete, že?

(iv) Z následujících důvodů nesouhlasím s vaším zamítavým stanoviskem

Tento dopis pište jen zcela výjimečně, když máte pádný důvod. Patrně budete stejně  redakcí zahlcenou články, ignorováni. Takový dopis jsem napsala jen 3x (i když zamítavé stanovisko jsem obdržela bezpočtukrát). Jednou jsem zvrátila zamítavé rozhodnutí (bylo zrušeno = rescinded), ale stejně mi nakonec článek nepřijali. Další mé dopisy byly ignorovány (ale mě se po jejich napsání ulevilo).

Recenzent editorovi

(i) Žádost o recenzi nemohu přijmout z následujících důvodů

Je žádoucí prosbu o recenzi přijmout. Sami píšete články, proto, aby systém peer review fungoval, musíte dělat recenze. Samozřejmě se stává, že tématu nerozumíte nebo jedete na dva měsíce do terénu nebo máte na stole 5 jiných recenzí, a musíte tedy odmítnout. Jednou jsem dokonce musela odmítnout proto, že jsem byla autorkou článku, který mi přišel na recenzi. Napište důvod odmítnutí aspoň několika slovy, zklamaný editor bude mít alespoň pocit, že jste o jeho prosbě uvažovali.

(ii) Omlouvám se za pozdní dodání recenze

Jako autoři jistě chcete, aby byl recenzní proces rychlý, dodávejte tedy recenze včas. Nepodaří-li se to, v políčku pro připomínky adresované editorovi se omluvte.

(iii) Nemohu posoudit statistické metody a ve své recenzi jsem se zaměřila na biologickou podstatu pokusu

Buďte upřímní, co se týče kvality vaší recenze a nejste-li schopni nějakou část článku posoudit, napište to opět do políčka pro připomínky adresované editorovi. On rozhodne, jestli si má přizvat ještě nějakého dalšího recenzenta a nebude považovat vaše mlčení ohledně oné části rukopisu, jako známku toho, že je bezchybná.

(iv) Článek jsem už viděla několikrát, měla jsem ho z jiných časopisů a autoři nic nezměnili

Editorovi napište také pochybnosti ohledně etického chování autorů nebo v případě, že jste článek už posuzovali a autoři zamítnutý článek podle vašich připomínek neopravili. Tím celý systém, který už je tak dost přepracovaný, zatížili: někdo znovu hledá stejné chyby.

 

Recenzent autorovi

(i) Se zájmem jsem si přečetla váš skvělý rukopis

Snažte se být pozitivní, také nedostáváte rádi negativní recenze. I když má článek zásadní chyby, buďte věcní a navrhněte řešení, pokud to jde. Autoři mohou být začátečníci a vy je přece od vědecké dráhy nechcete zcela odradit. Nemá cenu také zesměšňovat kvalitu angličtiny, spíš na problém upozornit.

(ii) Se vzrůstajícím potěšením si čtu další a další verze vašeho rukopisu

Jako recenzent můžete přispět k tomu, že se autor opravdu něco naučí. Je to obvykle hodně práce, ale zamyslete se, jak jste se učili vy…

 

Editor autorovi

(i) V revizi se zaměřte především na připomínky prvního recenzenta

Napište doporučení na základě vlastního čtení a recenzí. Navrhuje-li každý recenzent něco jiného, dejte autorovi návod, koho má poslechnout, usnadní to práci jak autorovi, tak vám.

(ii) Vaše revize ignorovala všechny mé připomínky

Je jisté, že nebudete spokojeni, když autor vaše připomínky ignoruje, ale posuzujte novou verzi taky tak trochu zcela nově a nezávisle na předcházející verzi, třeba to není taková katastrofa.

Tak to je vše, co mě k danému tématu napadá. Snad jen, že psát slušné, formální a bezchybné dopisy v angličtině, která není vaším rodným jazykem, nemusí být úplně jednoduché. Pro začátečníka je dobré mít nějaký vzor. V analogové době mých vědeckých začátků existovala knížečka, kterou měl každý vědec po ruce, a ta se jmenovala Letter Writer. Příručka písemného styku pro vědecké a odborné pracovníky*. Napsala ji Vlasta Rejtharová a já mám vydání z roku 1985. Najdete tam dopisy pro každou příležitost. Kdyby tak existovala nějaká moderní elektronická verze! Jestli vzory potřebujete, nejlepší je poprosit zkušenějšího kolegu, aby vám nějaké poskytl.   

 

Obrázek v záhlaví je obyčejná slepice, ale vyznačuje se malým grafickým vtípkem: linoryt je tisk z plochy (barvu na papír předává plocha linolea, která není odrytá pryč), to je ta slepice. Naopak vejce je uděláno jako tisk z hloubky (barvu na papír předávají úzké vrypy a plocha je šedá). Tato kombinace způsobuje, že obrázek má bílou barvu, (tj. odryté linoleum), šedou barvu (tj. na vajíčku, kde byla barva před tiskem částečně setřena) a černou barvu (plochy linolea, které nebyly odryty ani setřeny a čárky na vajíčku, kam byla barva při stírání plochy vajíčka nahrnuta).

 

* Názvy kapitolek jsem si dovolila udělat podle stylu použitém v příručce Letter Writer

 

 

 

 

K čemu ta věda je?

Tak jsem si řekla, že si musím sepsat odpovědi na otázku: K čemu ta věda vlastně je? Tato otázka mě totiž obvykle zastihne nepřipravenou a to je chyba. Naposledy se mi to stalo na pomaturitním srazu, spolužáci na mě koukali trochu jako na exota, když jsem pojmenovala své zaměstnání jako „vědecký pracovník“…. Samozřejmě, že by je uspokojilo, kdybych se zabývala výzkumem rakoviny, ale botanika? Nebo EKOLOGIE?

Nám vědcům je samozřejmě jasné, co děláme, neseme plamen poznání! Ale to pro daňového poplatníka, který hlavou ministra Pilného připravuje rozpočet pro příští rok, nezní úplně nejlépe, že…

Napřed věda obecně:

1) Věda posouvá naše znalosti, protože k nim přistupuje znovu, kriticky, netradičně a nově

I když znalosti o našem světě jsou dnes velmi snadno dosažitelné (máte-li přístup k webu), musel je někdo získat, utřídit, kriticky zhodnotit a mnohokrát zpochybnit. Tak jako dnes zastarávají paměťová média a musíme informace nahrávat na stále nová a nová, tak je také předáváme z učitele na žáka. I když dnes umíme informace analyzovat strojově, pořád potřebujeme vědce, aby je interpretoval a kreativně z nich vytvořil něco zcela nového a za tím účelem musí mít nějaké informace přímo v hlavě. To vše vede k tomu, že informace předáváme z generace na generaci a při tom je revidujeme a zdokonalujeme a objevujeme úplně nové poznatky. Osobní poznámka: při tom vždy něco zapomeneme, abychom to potom se slávou zase objevili.

2) Věda zdokonaluje vědecké metody

Aby věda v jakémkoliv oboru mohla pokročit v poznání, používá vědecké metody. Tím myslím nejen testování hypotéz, ale i statistiku, molekulární techniky, elektronový mikroskop. Vždycky jsme měli jako vědci nějaký názor, jak to všechno kolem nás funguje, ale jak prohlubujeme poznání, tak také zdokonalujeme techniky a těmi zdokonalenými technikami můžeme ověřovat vše, co jsme si mysleli, že už v tom máme jasno, než jsme ty techniky vyvinuli. Osobní poznámka: Darwin to věděl dávno, ale neměl molekulární metody, aby to ověřil.

3) Věda dává podklady ke kritickému myšlení

Dělat vědu znamená, klást si otázky o mezerách v poznání, ale i o tom, co se už někomu zdálo jasné. Potom taky, klást si otázky o tom, jestli to, co jsme zjistili, znamená opravdu to, co si myslíme, že to znamená a jestli se to nedá vyložit nějak jinak. A v neposlední řadě, klást si otázky, jestli náš zajímavý výsledek nemůže být následkem nějaké chyby v metodice nebo úsudku. To je do života užitečné a měli bychom to učit ostatní. Osobní poznámka: Nejzajímavější výsledky jsou vždy artefaktem metody.

K čemu je botanika a ekologie rostlin speciálně:

Usiluje o pochopení biodiverzity, jak se vyvinula, jak se udržuje. To se vám sice může zdát velmi odtržené od života, ale není, protože je to z velké části právě o nás o lidech a navíc to dává přiměřený úhel pohledu na lidstvo a naše konání. Člověk je totiž při měření biodiverzity jen jeden druh živočicha a tak se nesmíte divit, že ekologové k němu tak přistupují a považují žabičky, datlíky, tetřevy a pampelišky za stejně důležité. Člověk je současně největší příčinou ubývání druhů a snižování druhové bohatosti, takže to může vést až k poněkud negativnímu postoji ekologů k lidem. Osobní poznámka: Ekolog je taky člověk.

I Když to vše děláme hlavně ze zvědavosti, pro většinu z toho se najde dřív nebo později praktické uplatnění. Osobní poznámka: to nemusí být ale vždy dobře.

Doufám, že vás mé vysvětlení uspokojilo.

 

 

 

Kurz psaní: citace

Kdyby bylo vše tak, jak má, nedalo by se toho k citacím ve vědeckém článku mnoho napsat. Zkrátka potřebujete své nápady uvést do souvislostí, ukázat, že se v oboru orientujete, podpořit svá tvrzení autoritami a své výsledky srovnat s tím, co už se ví (vědcův průvodce psaním). Nejčastější chyby v tomto směru autor dělá, když cituje jen obecné učebnice nebo naopak jen nepodstatné případové studie a neodkazuje na opravdu důležité práce. Někdy se také ukazuje, že autor nezná starou nebo naopak novou literaturu a ve vzácných případech dokonce, že nezná literaturu žádnou. Citovaná literatura ale není jen odkazem na další informace, díky způsobu, jakým dnes vědu hodnotíme, je také měřítkem úspěšnosti vědce nebo časopisu

Jako začínající vědec, jsem si myslela, že největším prohřeškem v citování literatury  je zamlčení publikací, které odporují prezentovanému výsledku nebo těch, které zjistily totéž co vy, ale dříve. Zpronevěřit se etice vědecké práce se však mohou autoři, recenzenti nebo i editoři. Autor, když cituje sebe tam, kde by bylo vhodnější ocitovat závažnější díla ostatních badatelů nebo když cituje své kamarády, kteří naopak ocitují jeho. Recenzent, když doporučí k citování svoji práci a editor, když vyzve autora citovat práce, které vyšly v jeho časopise.

Citování literatury může být také otravné pro autora i pro čtenáře: různé časopisy si udržují záměrně podivné a originální způsoby citování, podle kterých musíte literaturu naformátovat; citace mohou dělat text nepřehledným, když jich používáte příliš mnoho a několikrát kvůli nim přerušíte větu.

Obrázek v záhlaví je jedním z mnoha Ex libris, které jsem dosud vyrobila. Toto je pro knihy, které prohýbají knihovnu (tedy Libri prohibiti).

Lnu ke lnu

Tak jsem byla o víkendu na srazu spolužáků z gymplu. Ani se neptejte, po kolika letech…

Vzpomínali jsme na různé lumpárny, průsery, nezbednosti, kraviny, hovadiny, výtržnosti, a taky na to, jak jsme vždy na podzim pomáhali národnímu hospodářství. I když to bylo místo školy, moc nás to nebavilo. Po dvou hodinách vyučování jsme byli přesunuti do místní restaurace v hotelu Mír na náměstí v Rýmařově a obdrželi jsme skvělý bezplatný oběd, obvykle něco s hnědou omáčkou. Posilněni jsme pak byli vyvezeni na širé lány táhnoucí se od obzoru k obzoru, častěji od mlhy k mlze, kde jsme měli na příslušném řádku sbírat zbytky lnu a stavět je do takzvaných kapliček. Len byl v létě vytrhán a na podzim byly stonky sklízeny, ale technika zanechávala hodně různých zbytků. Byli plesnivé, často ozdobené jinovatkou a my jsme je zachraňovali.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla u nás lnem na vlákno oseta rekordní plocha (celkem 25 tisíc hektarů, říká Wikipedie), dnes se v podstatě nepěstuje. A je to vidět i na mém rodném kraji. V době mého dětství zde byla bramborová a lněná pole, dnes se do nedohledna táhnou travinné porosty občas zpestřené stádečkem skotu. Je to vlastně dobře, znamená to totiž méně hnojiv a méně půdní eroze. A len, ten asi nikomu nechybí (a kdyby chyběl, dovezeme z Číny…), tkanina je z něj sice pevná, ale nepravidelná a hrozně mačkavá. Na žehličce potřebujete nejvyšší teplotu, abyste ho vyžehlili do hladka. Největší ztráty jsou tak asi kulturní, kdo bude za chvíli rozumět slovům jako koudel, vochlování, pazderna, Čemolen? A co náš oblíbený krteček, který ke kalhotkám přišel? Z čeho si je vyrobí? Napadá mě, že by mohl pro příště použít konopí, technologie je podobná a dnes ho navíc ledaskdo pěstuje a dětem by se to snadno vysvětlilo.

A takhle je to se vším, čím jsme žili jako studenti rýmařovského gymnázia, a to nemáme od té maturity až zas tak daleko (35 let)….

Název jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela: Lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul /a kulatý jak tírna lnu / sám do sebe jsem celý velnul / a už se nikdy nevylnu.

Obrázek jsem našla doma, ale nejsem autorkou, děti ztvárnily linorytem svého oblíbeného hrdinu Krtečka (to ještě nekamarádil s Pandou).

Antarktida

Poslouchám při vaření Novosvětskou z You Tube. To je samo o sobě poměrně barbarské, navíc je symfonie přerušována reklamou. Protože mám ruce zrovna od těsta, nemohu zasáhnout a reklamu si celou vyslechnu. Je docela dlouhá a navíc mě zaujala: pravnuk Shackeltona se vydává do Antarktidy, aby uskutečnil plán svého pradědečka přejít celý ledový kontinent napříč. Tak to mě tedy fakt zajímá….

Shackeltonův příběh je ve zkratce takový: Sir Ernest Henry Shackleton (1874-1922) vedl tři výpravy do Antarktidy: na prvních dvou se rekordně přiblížil k pólu, ale po té, co pól nakonec dobyl Nor Roald Amundsen (1911), se upřel k myšlence přejít Antarktidu od moře k moři přes jižní pól.  Na cestu se vydal v roce 1914 v lodi Endurance (Vytrvalost) s 30 muži a 70 psy. Loď však zamrzla do ledu ve Weddellově moři, posádka driftovala nejdřív na ledové kře a potom na člunech k Slonímu ostrovu. Odtud se Shackelton vydal se 4 muži pro záchranu na jižní Georgii. Tu se mu po mnoha dobrodružstvích podařilo zorganizovat a posádku zachránit. Film Shackelton stojí určitě za vidění: popisuje jeho posedlost i to jak je zničující pro jeho rodinný život a současně jak inspirující je pro mecenáše i polárníky.

Ale zpět k té reklamě: pravnuk povídá o tom, jak se nechal inspirovat a vydal se s ostatními potomky námořníků Shackletonovy výpravy na cestu. Zajímavé je, jak to udělal: no přece v upravených autech značky Hyundai Santa Fe. Celý 5-minutový film je tedy reklama na auto! Celý ten silný příběh o nasazení, jaké musíte vynaložit, abyste sebe a své oddané polárníky zachránili se šlamastiky, kam jste je dostali, je ponížen na marketingový produkt. Záběry, jak se vůz se speciálními pneumatikami řítí po bílých pláních Antarktidy, vás má nenápadně nalákat ke koupi. Další generace pyšných hrdobců (viz) ničí jeden z pólů nedostupnosti výfukovými plyny…

Opravdu nevkusné!