Mé první blogové narozeniny

Píšu tady už rok. Tolik už o blogování za tu dobu vím, že je mi jasné, že teď musím napsat, co mi to přináší, co si myslím, že to přináší čtenářům a jestli v tom budu pokračovat.

Co mi to přináší? V prvním blogu jsem uvedla, že píšu, protože cítím puzení a že si chci procvičovat češtinu. Puzení obvykle vypadá tak, že sama pro sebe něco objevím a chci to formulovat a sdělit. Většinu toho, co denně píšu je v angličtině, čeština krní. Taky jsem se zavázala k ilustrování každého příspěvku linorytem v domnění, že mě to zbrzdí. Ilustrace mě však většinou nezdržují, protože čerpám hodně z archívu autora. Zdržuje mě psaní samotné, protože příspěvek si vyžaduje většinou více než jeden nápad, nějaké to zamyšlení a napsání (a potom ještě přepsání). V předblogovém období jsem psala několik příspěvků ročně do Vesmíru, nyní mi na to nezbývají nápady. Nelituju toho, blog mi umožňuje publikovat příspěvky okamžitě a navíc mohu být mnohem osobnější.

Co to přináší čtenářům? To je samozřejmě těžké odhadnout, ale jedno je jisté, čtenáři existují. Dokonce občas napíšou nějaký komentář. Nejvíc se mi líbil komentář bývalého kolegy: „Co tě k tomu proboha vede?“ Tož tak.

Budu s tím pokračovat? Ano, přináší mi to uspokojení v tom, že věci, nad kterými přemýšlím, si musím dobře rozmyslet a formulovat. Dělám to vlastně pro sebe, takže pokračovat budu i když jsem ještě nepřekonala ten nepříjemný pocit, když mačkám tlačítko publikovat: pouštím na veřejnost něco, co neprošlo recenzním řízením.

Shodou okolností zrovna vyšel článek „Bringing ecology blogging into the scientific fold: measuring reach and impact of science community blogs“, který mi umožňuje udělat nějaká srovnání. V něm se pokouší 8 autorů 7 blogů definovat svoji aktivitu, přínosy pro ně samotné a pro čtenáře a zamyslet se nad tím, jak se vliv takového blogu dá kvantifikovat.

Svoje blogy autoři zahrnují do skupiny vědecko-společenských ekologických blogů. Píší většinou o tom, jak se dělá věda, jak se píší články, o svých zkušenostech s konferencemi, s výukou, s recenzním řízením nebo žádostmi o zaměstnání. Odlišují se tedy podstatně od blogů, které se snaží poučit kolegy vědce nebo laiky o výsledcích vědy, protože píšou pro vědce o svých zkušenostech s tím, jak ta věda funguje. Můj blog do této skupiny taky patří, i když je někdy nevědecky osobní.

Jako přínos pro pisatele zmiňují: navázání mezinárodních kontaktů, předávání zkušeností začínajícím vědcům a rychlé sdělování malých vědeckých inovací (nové metody ve statistice, ve výuce, zajímavé knihy atd.). Vzhledem k tomu, že já píšu svůj blog v endemickém jazyce, vyskytujícím se jen v jednom státě, mezinárodní spolupráci s ním těžko navážu. Rady se snažím dávat, protože jsem s učitelské rodiny a mám tendenci lidi poučovat, a samozřejmě občas upozornit na nějakou novinku.

Jak doporučují měřit dopad blogu? Počtem shlédnutí, komentářů a lajků. Naštěstí World Press, platforma, kde je většina blogů publikována, poskytuje bohatost různých statistik, takže není problém získat data. Tady je malá statistika z citovaného článku, doplněná o údaje z mého blogu. První dva blogy jsou psány několika lidmi, počet příspěvků za měsíc je tedy výrazně vyšší než u individuálních blogů.  Nejstarším blogem je „Ecology Is Not A Dirty Word“, který si založila Australská ekoložka, když ještě byla magisterskou studentkou. Blog „Don’t Forget The Roundabouts“ je anglický, ostatní jsou z USA.  Kliknutí na jejich název vás přenese (jako přenášedlo) přímo do toho konkrétního blogu. Ze srovnání vyplývá, že můj impakt je opravdu skromný (díky všem, kdo dočetli až sem).

 

Jméno Blogu začal Příspěvky Příspěvky za měsíc Zhlédnutí na příspěvek Nejlepší příspěvek
Dynamic Ecology Jun, 2012 1239 20,65 2089 65970
Small Pond Science Feb, 2013 597 11,48 1676 58542
Jeff Ollerton’s Biodiversity Blog Mar, 2012 307 4,87 404 5943
Ecology Is Not A Dirty Word Oct, 2009 153 1,66 350 2637
Don’t Forget The Roundabouts Jan, 2013 160 3,02 744 5530
Scientist Sees Squirrel Jan, 2015 199 6,86 1081 8298
Ecology Bits Jan, 2016 51 3 1169 28474
klimesovajitka Oct, 2016 53 4,42 61 115
Reklamy

Proč ekologům nestačí pracovat doma, v české kotlině?

Tak se nám zase blíží doba, kdy si přečteme posudky na naše neúspěšné projekty v soutěži Grantové agentury České republiky. Nejeden z nás tam bude mít někde poznámku, že české peníze na vědu přece nebudeme investovat do toho, aby si někdo jezdil na výlety do amazonského pralesa. Proč vůbec ekologové cestují za prací, když doma mají kůrovce? Nabízím tady svoje návrhy na odpověď na tuto otázku, ale budu vám vděčná za vaše zkušenosti a tipy.

(i) Někdy řešíme témata bytostně místní jako je například vliv historie využívání krajiny na její současnou diversitu nebo vývoj vegetace na substrátech vzniklých těžbou hnědého uhlí nebo reakci šumavských lesů na kůrovce. Tato místní práce má dva aspekty: (1) snažíme se vyřešit a popsat místní problém a (2) snažíme se současně přispět k obecným ekologickým otázkám (např. sukcese, herbivorie). Bez toho obecného rozměru by to ani nešlo, jako ostatně ani v žádné jiné vědě. Má to ale háček, ekologova zkumavka (česká kotlina), na rozdíl od chemikovy zkumavky, je unikátní a reakce v ní zaznamenané mohou platit jen pro ni (českou kotlinu)*. Platí-li jen místně, koho, než nás, to potom může zajímat? Takové výsledky potom můžeme publikovat v místních česky psaných časopisech a ušetříme si spoustu starostí. My si ale myslíme, že část našeho výsledku má univerzální platnost a přispívá k ekologické teorii obecně. Jak to můžeme dokázat? Hledáme zahraniční kolegy řešící stejný problém a spolupracujeme s nimi. Může se ale stát, že nikdo jiný takový problém neřeší nebo to dělá nějak úplně jinak, potom se vydáme někam, kde jsou také lýkožrouti a lesy, ale v jiném kontextu a pokoušíme se zjistit, co z našich vlastních závěrů z české kotliny platí také zde. Odfiltrováním místního od obecného máme větší pravděpodobnost problém pochopit, což je významné nejen pro nás, ale i pro ostatní části světa s kůrovcem (a v neposlední řadě to můžeme publikovat v mezinárodním časopise, což je od nás vyžadováno).

(ii) Někdy řešíme téma obecné, jako je význam klonálního růstu pomocí kořenů pro růst rostlin v narušovaných společenstvech. Protože česká kotlina disponuje asi 2 700 druhy rostlin, poskytuje dostatek materiálu pro studium tohoto problému. Potíž je v tom, že I když výzkumu zasvětíme celý život, téma nebudeme moci uspokojivě vyřešit, pokud jej neověříme v jiné flóře, jejíž evoluce byla formována jinými typy narušení než u nás ve střední Evropě (například požárem, silným suchem). Dokud nepřineseme důkazy, že tato strategie má význam i v jiných částech světa, těžko přesvědčíme někoho, aby na tématu s námi spolupracoval. Vycestujeme tedy sami, abychom to zjistili.

(iii) Někdy řešíme téma, která je svou podstatou přeshraniční nebo dokonce globální. Například všechna témata invazní biologie jsou mezikontinentální, ale také témata makroekologická, která se týkají globální biodiverzity a podobně. V takových tématech je cestování za prací u ekologů denním chlebem.

Ekologové (ale pravděpodobně i geologové, geografové a antropologové [viz obrázek v záhlaví], o jejichž práci zas tolik nevím) potřebují pro svůj výzkum dva druhy mobility: tu standardní, navštívit kolegy v zahraničí, seznámit se s jejich způsobem práce a řešenými otázkami, a tu druhou, zaměřenou na sběr dat pro testování obecných hypotéz a často se alespoň seznámit s jinými ekosystémy a jejich fungováním. Samozřejmě se mohou manažeři vědy rozhodnout, že peníze na zahraniční výzkum českým ekologům nedají a tím je odsoudí k řešení malých lokálních problémů (a protože žijeme v malé zemi tak je to třeba brát doslova). Bylo by to ale podobné rozhodnutí, jako kdybychom nechtěli přispívat roční poplatky urychlovači částic CERN s tím, že naši fyzici, přece nebudou pracovat v cizině a že vlastně nepotřebujeme fyziku částic studovat vůbec.

Obrázek v záhlaví odkazuje na první velkou cestu a práci v zahraničí Thora Heyrdahla, původně zoologa, zabývajícího se však celý život antropologií.

 

* Zajímalo mě, jak jsou na tom čeští ekologové a chemici v množství vyprodukovaných špičkových výsledků ve srovnání s vyspělými západními státy a ve srovnání se zbytkem Vyšegrádské čtyřky. Do Web of Science jsem zadala kombinaci Topic: ecology/chemistry x Address: jméno státu v angličtině práce. Vypsala jsem počet prací označovaných jako Highly cited  a Hot paper a vydělila jsem tyto hodnoty počtem milionů obyvatel dané země podle Wikipedie (nezahrnula jsem USA, protože název státu se v citacích uvádí nejednotně). Co mi vyšlo: průměr na jeden milion obyvatel vyprodukovaných hojně citovaných a horkých článků v různých zemích vidíte v tabulce níže. Myslím, že si Ekologie nevede zle a že by si ekologové zasloužili od vědců z jiných oborů důvěru v to, že prostředky na zahraniční výzkum budou využity dobře. Pro zajímavost přikládám také výsledky Estonska.

průměr Západ průměr Višegrád (bez Č) Česko Estonsko
EKOLOGIE highly cited 39,63 3,18 15,33 74,62
hot paper 0,98 0,10 0,76 0,77
CHEMIE highly cited 53,84 7,33 18,29 24,62
hot paper 1,09 0,08 0,38 0,00

 

Pojďme pod zem!

Minulý týden jsme s několika kolegy uspořádali mezinárodní doktorandský kurz Go belowground! Zaměřený na praktické měření funkčních znaků na podzemních orgánech rostlin, tedy alespoň těch, kterými se v Třeboni na botanickém ústavu zabýváme: klonalita, banka pupenů, biomasa kořenů versus oddenků, funkční anatomie a určování věku bylin. Přihlásilo se nám 14 účastníků z celého světa (Brazílie, Kanada, Španělsko, Německo, Izrael a Česko a národností jsme měli ještě více).  Absolvovali teoretické přednášky, praktické demonstrace i samostatnou práci na miniprojektech.

Jak to dopadlo? Byla to skvělá zkušenost a rozhodli jsme se uspořádat příští rok rovnou druhý ročník. Samozřejmě, že ke spokojenosti účastníků podstatnou měrou přispěla skutečnost, že bylo dobré jídlo, pití a perfektní počasí. Co však bylo podstatné pro nás? Motivovaní funkční ekologové, kteří se chtěli něco naučit a byli ochotni se kvůli tomu hrabat v hlíně! Musím přiznat, že po letech příležitostného učení na našich univerzitách to byla příjemná změna… Nebo se někde schovávají studenti, které zajímají kořeny a oddenky? Jestli ano, určitě se mi ozvěte!

Lovci orchidejí

Je úžasné, jak mnoho popularizačně vědeckých knih vychází v angličtině! Je jich tolik, že na webu časopisu Nature je pravidelná rubrika „Barbara Kiser reviews five of the week’s best science picks“. Nevím, jak to stíhá číst Barbara, ale já jich stihnu jen několik ročně, buďto mi je někdo doporučí, nebo si je náhodně vyberu, třeba podle názvu a obálky. Takto náhodně jsem si koupila na letišti v Londýně knihu s ilustrací tropické orchideje na obálce a názvem: „Plants: from roots to riches“ (rostliny: od kořenů po bohatství) od Kathy Willis (šéfky vědeckého výzkumu v Královských botanických zahradách v Kew) a Carolyn Fry (vědecké novinářky a spisovatelky).

Kniha je členěna do 25 kapitol a každá zpracovává nějaký milník botanické historie a jeho souvislosti s botanickou zahradou v Kew a dnešními botanickými vědeckými nebo aplikovanými problémy (Knihu si lze také poslechnout na BBC). Jsou to úžasná botanická dobrodružství, kde objevitelské nadšení je často následované ekonomickým využitím, potom přírodní katastrofou a nakonec nesmírným vědeckým nasazením katastrofu zmírnit moderními poznatky a metodami. Příkladem mohou být tropické orchideje. Botanici je objevili pro svět, popsali jejich krásu, a vyvolali dychtivost po jejich květech. Protože je zahradníci dlouho nebyli schopni množit, dobrodruzi z celého světa prohledávali pralesy a sbírali živé orchideje a obchodníci prodávali jejich květy nebo celé rostliny boháčům. Sběrači orchidejí tak přispěli k vydrancování některých populací orchidejí a vědci dnes bádají nad re-introdukčními programy pro jejich záchranu.

Když jsem tuhle orchidejovou kapitolku četla, vzpomněla jsem si na svou oblíbenou dobrodružnou knihu z dětství Lovci orchidejí od Františka Flose. V ní jsou popisována dobrodružství českých sběračů orchidejí, kteří pracovali pro Firmu Sandr z Londýna, cestovali po střední Americe, Kolumbii, Equadoru a Borneu. Sám František Flos nikdy v zahraničí nebyl a k celému příběhu ho prý inspirovalo vyprávění Jana Satrapy, zahradníka zámku v Červených Pečkách, které vyslechl v 80. letech 19. století. Zajímavé je, že na zámku v Červených Pečkách v té době žádný zahradník Satrapa nepůsobil (zde). O významnou a cenou místní sbírku orchidejí se staral G. Faus, který před tím sice působil ve firmě Sandr, ale pracoval ve sklenících a orchideje nesbíral. Tomuto zahradníkovi se podařilo přivést do květu vzácnou orchidej Vanda renanthera, na kterou se dokonce přijel podívat samotný podnikatel Sandr a český sběratel orchidejí Benedikt Roesl. Skutečným předobrazem hlavního hrdiny knihy tedy mohl být právě Roesl.

Benedikt Roesl byl ze zahradnické rodiny a řemeslu se také napřed věnoval, než odjel do střední Ameriky. Tam experimentoval s přadnými rostlinami a jím vlastnoručně zkonstruovaný stroj ho připravil o levou ruku. Nechal podnikání a od roku 1868 do roku 1875 se věnoval sběru orchidejí, které posílal evropským obchodníkům. Za svou kariéru nasbíral doslova tuny orchidejí, ale i jiných rostlin a mnoho z nich (víc než stovka) bylo po něm popsáno. Po návratu do Česka, založil zahradnický spolek a časopis Flora. Zemřel v roce 1885 a v roce 1898 mu byl postaven pomník na jižním konci Karlova náměstí v Praze. Je na něm vyobrazen s orchidejí v levé ruce (tedy v ruce, o kterou přišel) a za ním klečí indián s mačetou.

Tento příběh je příklad, jak Češi také přispěli svou trochou do drancování světové botanické diverzity a jsou za to dosud obdivováni (například ve filmu). Ve světle toho, co jsem psala minule (tady) by stálo zato zvážit, jestli by se neměl Roeslův pomník na Karlově náměstí nějak upravit a uvést na pravou míru… můj návrh je na obrázku v záhlaví. Jaké vědecké praktiky, pokládané dnes za normální, budou považovány v blízké budoucnosti za neetické (ptám se s autory blogu Dynamic Ecology, kam se můžete podívat na nějaké nápady)?

Boření pomníků vědy

Časopis Nature se dostal zase do řečí. Tentokrát to však nebyly nové objevy, co čtenáře zarazilo, ale byl to komentář editora k současnému bourání pomníků. Pomníky se bourají asi v každé době, která se chce distancovat od doby předchozí, ale tento konkrétní případ se týkal pomníku vědci, gynekologovi J. Marion Simsovi (1813-1883). K jeho zásluhám na pomníku v Central Parku v New Yorku někdo připsal „rasista“. Sims, který se zasloužil o operativní přístupy v gynekologické léčbě, dělal své pokusy na černých otrokyních.

Článek „Removing Statues of Historical figures risks whitewashing history: Science must acknowledge mistakes as it marks its past“ vyvolal bouřlivou reakci. Doporučuje totiž pomníky vědcům nebourat, ale uvést jejich objevy na pravou míru, prostě k pomníku doplnit vysvětlení. U Simse by to tedy byla nejspíš poznámka, že v době, kdy experimentoval se svými operačními přístupy, bylo otroctví legální, otrokyně si koupil, staral se o ně a navíc se věřilo, že černoši (afroameričané) jsou proti bolesti odolnější než běloši (Sims operoval bez anestéze, která se ve stejné době začala šířit do chirurgické praxe).

Čtenáři Nature však na věc mají jiný názor, a ten se dá shrnout asi následovně: to, že vás v jedné době postaví na pomník, ještě neznamená, že tam vydržíte navždy. Redakce časopisu se omluvila, opravila některá svá tvrzení a slíbila, že příště bude spolupracovat s odborníky (třeba historiky vědy), když bude komentovat etiku vědecké práce v minulosti. Také změnila název „Science must acknowledge its past mistakes and crimes. Injustice in the name of research should not be forgotten — nor should those injured by scientists.“

Tak to by bylo, řekne si ekolog (botanik, zoolog), to se nám stát nemůže: jednak je soch ekologů po světě málo, jednak člověku se spíš vyhýbají, než by na něm dělali experimenty. Opravdu jsou botanici, zoologové a ekologové tak nevinní? Způsob, jakým přírodovědci plnili muzea v 19. a 20. století, je dnes nepřípustný; krádeže plodin způsobily ekonomické i ekologické turbulence nebývalých rozměrů; dobře míněné introdukce užitečných živáčků se zvrtly v ničivé invaze; sběr živých rostlin odstartoval plenění pralesů… Jasně, namítáte asi, ale my v české kotlině jsme to moc neovlivnili, žádné kolonie jsme neměli, na objevitelské cesty nás nezvali. Ale to zapomínáte na dobrodružného ducha, který je našemu národu vlastní! Ale to už je jiný příběh, o kterém píši tady.

Je, nebo není jedno, kde publikuji?

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčila z blogu Michaela Šebka, který si můžete přečíst tady. Autor se přidává  diskusi o problematice vědeckého publikování a některé jeho názory mě natolik zaujaly, že je musím okomentovat, místo, abych napsala něco nepodstatného o tom, jak jsem letos prožila léto.

Upozorňuji, že komentovaný blog je sám komentářem jiného blogu (tady) a není tedy vyčerpávající analýzou problému. Dále upozorňuji, že můj komentář vychází ze zkušeností ekologa s vědomím toho, že různé vědní obory mají různé potřeby a zvyklosti. Blog prof. Šebka se věnuje se v podstatě těmto otázkám:

(i) Článek má být originální. Profesor Šebek argumentuje, že publikovat má cenu jen články originální, novátorské a že zvážením všech křečků na světě nedosáhneme většího poznání než zvážením reprezentativního vzorku.

To je častý argument špičkových časopisů, že publikují jen studie, které jsou novátorské. V ekologii je ale stejná studie v jiném společenstvu, na jiném druhu, v jiných klimatických podmínkách (atd.) velmi žádoucí, protože vlastně testuje univerzálnost našich hypotéz. Je to tím, že v ekologii záleží více na kontextu než v elektrotechnice (obor pana profesora Šebka). I když špičkové časopisy nemají o tyto případové studie zájem, teprve až se nějaké nahromadí lze posoudit, jestli má hypotéza smysl, jestli používáme správné metody atd. Tím ovšem nechci říci, že mít originální nápady, které ještě nikoho nenapadly je špatné. Naopak, je to žádoucí, ale opakování experimentů má také smysl.

(ii) Článek má být věcně správný a to ověří recenzním procesem ve špičkovém časopise. Publikace v časopisech, které publikují cokoliv, jestliže je to věcně správné, nemá smysl.

S první částí nelze než souhlasit. Avšak časopisy, které nelpí na originálnosti myšlenek, ale stačí jim, že článek je věcně správný, existují ze zřejmých důvodů: v biologii je žádoucí, aby objev ověřila jiná laboratoř stejnou metodikou, v ekologii zase, jak jsem psala výše, je třeba hypotézy testovat v různém prostředí s různými organizmy. Navíc, někdy je novátorské myšlenky těžké publikovat v těch nejlepších časopisech, i když se o to autoři snaží. Důvody mohou být různé, například editoři prestižního časopisu zastávají jiný názor nebo nedovedou originalitu posoudit.

(iii) Článek má být viditelný, proto publikuji jen v těch nejlepších časopisech.

No, tak myšlenka je to dobrá, ale ne všichni jsme takoví kabrňáci, že. A co dělat s článkem, který je skvělý, ale prestižní časopisy ho zamítnou? Vyhodit?

(iv) Fyzika je nejlepší!

Tak to sice pan profesor Šebek nepíše, ale jak jinak mám rozumět jeho větám: „Ve fyzice se dokonce experiment vůbec nepočítá, dokud ho nepotvrdí někdo jiný na úplně jiném zařízení a za jiných podmínek. Ať si to kolegové v biologii zařídí, jak chtějí, to je jen jejich oborový problém. Opakování experimentů na stejném zařízení a pracovišti, za stejných podmínek a stejnými lidmi bude ale nejspíš k ničemu.“ ? Různé obory mají různé požadavky na verifikaci výsledků, to je zřejmé a neviděla bych na tom nic divného. Zatímco fyzikům stačí jeden urychlovač částic a věci tam objevené prostě existují a zapíšou se do učebnic, v ekologii musíte experiment udělat na všech kontinentech nebo ve všech biomech a k jednoznačným výsledkům stejně asi nedojdete…

Závěrem: není jedno, kde publikuji. Určitě nechci publikovat v časopisech, kde je recenzní řízení  pochybné. Je důležité publikovat v dobrých a čtených časopisech, ale mnohem důležitější je kvalita toho, co chci publikovat než impakt faktor časopisu, který práci nakonec vydá.

Cestování s příběhem

Za socialismu se dalo cestovat za exotikou tak prstem po mapě nebo pohroužen(a) v knihu. Já jsem jednoznačně využívala tu druhou možnost. Napřed pomocí Verneovek a posléze čímkoliv, co bylo po ruce. Verne považoval za své poslání seznamovat s novými poznatky o geografii Země na konci 19.  století a já jsem to hltala jako novinky ještě o sto let později. Samozřejmě to za tu dobu ještě získalo další dimenzi, a to dějepisnou.

Zatímco v dětství jsem pomocí knih cestovala kamkoliv, dnes cestuji tak, že se fyzicky přesunu na dané místo, většinou kvůli zkoumání kořenů a oddenků. První otázka, která mě při přípravě na cestu napadne je: jaká kniha se na tom místě odehrává?  Malá pomůcka pro tuzemsko jsou knihy Vladimíra Kováříka (Literární toulky Moravou, Literární toulky po Čechách a Literární toulky Prahou), které však naposledy vyšly v 80. letech minulého století a nejsou tudíž úplné. Pro zahraničí existuje do češtiny přeložený Atlas literatury, editovaný Malcomem Bradburym. Ten je však dost výběrový a pokrývá hlavně literárně hodně produktivní období a kraje. Skvělým zdrojem informací je anglická verze Wikipedie, kde u geografických hesel nechybí „Cultural depictions“ s odkazy na literární, filmová, ale i hudební díla odehrávající se na daném místě.

Samozřejmě, když si najdu relevantní literární dílo odehrávající se v destinaci, kam mířím, vyvstávají další problémy: dílo sehnat a najít si čas na jeho přečtení. Realisticky to končí u podrobného zkoumání knihovny po mých rodičích, případně u nákupu při nejbližší návštěvy Prahy1. Zbožňuji objevitelskou radost, když najdu 2 náhodné knihy, což je tak akorát, abych je během dovolené přečetla. Před návštěvou Číny minulý rok jsem v knihovně našla Tajnou Čínu od E.E. Kische a Tajný deník čínské císařovny od J. Fabricia. K tomu jsem si koupila dějiny Mongolska, Pověsti o klášteru Šao-Lin a autobiografické vyprávění o kulturní revoluci Ji-Li Jiang: Red scarf girl. Myslím, že náhoda zde vytvořila vyváženou mozaiku obrazů, se kterou bylo velmi zajímavé konfrontovat nové zážitky.

Takže, metodika je zvládnutá a funguje. Nedávno jsem se však dostala do úzkých, když italský student, který u nás dva týdny pobýval, přišel s otázkou, jaké české knihy bych mu doporučila. Chtěl se poučit o Česku a jeho obyvatelích. Prvně mě napadl Hašek a Kafka, ale je to to pravé?

 

————————————-

1 – knihy by šlo určitě koupit na internetu, ale to by vedlo ke hromadění nepřečtených knih.