Zase jsem letošní pozvánku na sraz čarodějnic udělala pozdě. Asi je budu muset přejmenovat na upomínky. Pralo se ve mně dost pocitů z celého předešlého roku a z jara obzvlášť. Nakonec z toho vyšlo to, co vidíte výše: čarodějnice demonstrují za to, abychom začali brát vážně kořeny a oddenky (a taky cibule a hlízy). V tom obrázku se promítly moje odborné boje za práva oddenků s letošními občanskými protesty. Při výtvarném ztvárnění jsem konečně využila toho, co jsem se učila ve výtvarné výchově za své školní docházky v sedmdesátých letech. Tehdy jsme dost často malovali různé demonstrace, první máj, vítězný únor, velký říjen. Na těch byla účast povinná a jejich náplní bylo oslavovat stranu a vládu. Je fajn, že dnes můžeme protestovat proti nadvládě nadzemních částí rostlin… jen nevím, jestli tím něčeho dosáhneme (tak nezapomeňte: dnes večer na náměstí!)
Jako jeden kámen
Knihy, které čtu nebo poslouchám, se ke mně dostávají různými způsoby. Obvykle zahlédnu zmínku na twitteru, jindy je mi sympatická jejich obálka nebo mi je někdo doporučí. Knihu, o které chci dnes psát, mi doporučil můj vůbec první šéf, u kterého jsem v roce 1987 začínala v Třeboni na studijním pobytu, letos devadesátiletý profesor Jeník.
Potkali jsme se na vernisáži výstavy o Velké kotlině, kterou pořádal časopis Živa v příhajzlí kavárny Academia na Václavském náměstí. Pan profesor nad chlebíčky zavedl řeč na to, že u vědeckých párů ženy, na rozdíl od mužů, mají obtíže se prosadit. Poslouchá teď právě čtení na pokračování z knihy Marie Benediktové Einstein & Einstein (Marie Benedict The other Einstein). V ní je velmi dobře popsáno jak se první Einsteinova žena Mileva Marić mění ze studentky fyziky v ženu v domácnosti. Trochu mne to překvapilo, protože to byl právě pan profesor, kdo mi na začátku mé kariéry doporučil změnit pracovní místo, protože neměl rád páry na pracovišti. Když potom posuzoval jako oponent moji dizertaci, zamítl ji, protože měl pocit, že to byla spíše práce mého manžela než moje. Člověk se prostě musí celý život učit.
Samozřejmě jsem si chtěla tuto převratnou knihu přečíst. Pro začátek jsem si ji našla alespoň v archívu Českého rozhlasu (kde je však každý díl přístupný jen několik dní) a s chutí jsem si ji poslechla. Příběh je vyprávěn jako zápisky z deníku Milevy a poslouchá se velmi dobře. Mileva napřed nechce se Einteinem nic mít, protože se chce věnovat fyzice a musí pro to zůstat svobodná. Tomuto cíli už mnohé obětovala, díky svému talentu měla zvláštní povolení vystudovat vyšší gymnázium i polytechniku v Zurichu. Postupně ale podlehla kouzlu Alberta s přesvědčením, že se nebudou nechat omezovat maloměstskými konvencemi a budou společně vědecký bádat (jako jeden kámen). Když přišly děti, stala se z ní však opatrovnice a hospodyně a postupně se pro Alberta stávala spíše služkou než partnerem ve vědeckém bádání. Situace vyvrcholila v roce 1914, tehdy se rozešli a o pět let později i rozvedli.
Autorka čerpala při psaní hlavně z dopisů, které si Albert a Mileva posílali. Zahrnula do příběhu neověřený a neověřitelný podíl Milevy na formulování teorie relativity. Příběh by se obešel i bez této senzace, i tak by byl dostatečně silný a pro mne v některých ohledech dost povědomý… Samozřejmě, doba se změnila a péče o domácnost a děti už není prací na plný úvazek. Přesto očekávání společnosti, že strávíte s každým dítětem 4 roky na mateřské dovolené (což je snad nejvíc na světě) vede úspěšně k zastarání vašeho vzdělání a zabrání vám v kariéře (třeba ve vědecké).
Obrázek v záhlaví jsem našla doma, byl nedorytý, tak jsem ho dodělala. Lado, omlouvám se za odstranění motýla…
Jak je venku?
Protože jsem minule zažehla svým příspěvkem negativní emoce, řekla jsem si, že tentokrát napíšu o něčem neškodném. Příručky o slušném chování doporučují počasí. Svět se však rychle mění a hovořit či psát o počasí je skoro stejně kontroverzní jako hovořit či psát vegetariánství nebo feminismu.
Všimli jste si, že prohlášení: „venku je hezky“ poslední dobou ztrácí svůj smysl? Venku může být krásně jasno, modrá obloha, sálající sluníčko a přesto se toho člověk děsí. Bylo by nejlepší, kdyby tak měsíc pršelo. To by bylo krásné! Celý letošní duben jsem si tuto skutečnost bolestně uvědomovala. Potom však přišel květen s prvním pracovním výjezdem na kytky do terénu a zrovna muselo pršet nejvíc z celého měsíce. To sakra nemohlo být ten den hezky? Svítit slunko, nepršet a být příjemné teplo? Kopat kytky v pláštěnce, zcela se přitom zabahnit a prochladnout není úplně příjemné.
Nám lidem se prostě nelze zavděčit. Přitom existuje jednoduché řešení, které jsme s kolegy vymysleli už před mnoha lety: chce to prostě jezdit do terénu častěji. Jedete-li jednou za rok, musí podle Murphyho zákona pršet, i když jste na poušti. Teprve když frekvence vašich terénních výjezdů přesáhne maximální počet deštivých dnů zaznamenaných za posledních 50 let v průběhu vegetační sezóny, můžete si být jistí, že natrefíte na hezké počasí. Teď přemýšlím, jestli spustím svým dalším výjezdem v pondělí tolik potřebný déšť, měla bych, v zájmu doplnění zásoby vody v půdě, jezdit častěji. Až já vyčerpám svůj příděl deštivých dní podle zákona schválnosti, musí štafetu převzít další botanici a vyjet ven. Hle jak jednoduchý způsob boje proti klimatické změně!
Dcery Eviny
Univerzity povolily studium ženám teprve asi před sto lety, ale už na nich převažují jako studentky a stále více se uplatňují i jako vědkyně a profesorky. Kam to všechno povede? Mění to nějak vědu, která byla do nedávna doménou mužů?
Přináší to například nový pohled na zkoumané téma. Těžko si tento nový pohled představit třeba v botanice, ale v zoologii nebo v naukách o člověku je to jasné. Pěkně o tom píše Angela Saini v knize Od přírody podřadné*, aneb Jak se věda mýlila v ženách. Ženy, které dělají výzkum chování v opičí tlupě, se přirozeně zajímají o to, co dělají samice, stejně tak, jako muže zajímá víc chování samců. Dosud jsme měli tedy díky tomu trošku zkreslené představy, jak to v takové opičí tlupě chodí. Vědkyně zajímá, co dělaly mezolitické ženy, kdo se podílel na péči o potomstvo, jestli byly promiskuitní více muži nebo ženy, proč mají ženy menopauzu, jestli se ženský mozek opravdu liší od mužského a jestli ženy jsou skutečně biologicky předurčeny k pasivitě, jestli děvčátka mají opravdu tak ráda růžovou barvu a jsou horší v matematice než kluci.
Dále to přináší změny na vědeckých pracovištích. Na univerzitách na přelomu 19. a 20. století nechtěli připustit studium dívek, aby tyto neodváděly pozornost mužů od studia. Ještě v roce 1987, kdy jsem nastupovala do Botanického ústavu, zastával můj tehdejší vedoucí podobný názor a doporučoval mi změnit zaměstnání. Společný výskyt mužů a žen na jednom pracovišti nebyl (a asi leckde dosud) není bezproblémový a dlouho trvalo než se vědci a vědkyně naučili k sobě chovat férově.
Nakonec, účast žen na vědeckém bádání přinesla téma skloubení péče o rodinu s vědeckou kariérou. Dokud byla dělba práce mezi pohlavími jednoznačně určena, vědci si nemohli dovolit podílet se na péči o potomky. Dnes si dokonce mohou vzít otcovskou dovolenou a pyšnit se jí v životopise, grantové agentury a výběrová řízení k tomu přihlížejí při posuzování uchazeče.
Vstup žen do vědy je tedy kladná událost, protože tematické rozšíření, bezpečné prostředí v práci a čas na osobní život jsou jistě užitečné nejen ženám, ale i mužům. Ženy jsou zvídavé (vzpomeňte na pramáti Evu, viz obrázek) a určitě stojí za to je mít v týmu. Já jsem vždycky vnímala to, že jsem žena ve vědě, jako hendikep, ale pozoruji, že mladá generace vědkyň se s tím nechce spokojit.
*doporučuji k přečtení!
Život v lesích
Nechtěli jste někdy všeho toho pinožení nechat, odstěhovat se do prosté chatky v lese a žít skromný život naplněný pozorováním přírody a jednoduchou manuální prací? Konečně byste měli čas se zamyslet, pohovořit s kolemjdoucími a počíst. Nejste první, kdo se takovou myšlenkou zabýval a dokonce ji uskutečnil už v roce 1845 Henry David Thoreau a napsal o své zkušenosti trvající 2 roky a 2 měsíce knihu „Walden aneb život v lesích“ (Walden, or, Life in the Woods). Tato kniha byla na mém seznamu knih, které si chci přečíst, proto jsem se dala zlákat českým vydáním, knihu jsem koupila a nakonec i přečetla. Vždyť, jak se píše na obálce: „Inspirující kniha o štěstí v prostém soběstačném životě uprostřed přírody.“
Můj dojem z knihy bylo hlavně zklamání. Tam, kde autor popisuje přírodu, jde o takové poetické povídání s básnickými a antropomorfickými vsuvkami. Problém je, že, zvláště v první části knihy, u popisu přírody dlouho nevydrží. U každého tématu se pouští hlava nehlava do svých bližních: neznají nic než práci, honí se, jen aby nashromáždili víc peněz na kupování nepotřebných věcí, jídla, kávy a čaje nebo na studium dětí i když by mohli žít skromněji, jíst méně, pít vodu nebo studovat ve vysoké škole života. Nepřemýšlejí, jen opakují naučené, sbírají klepy, kecají mu do toho, jak pěstuje boby a jestli by je neměl přihnojit, kontrolují, jestli má dost čistá prostěradla. Nenechává na svých bližních nit suchou a, kromě několika prosťáčků a básníků, neřekne o nikom ničeho hezkého.
Zajímavé je, že kniha vznikla na venkově v dobách, které dnes považujeme, ve srovnání s naším rychlým životním stylem, za pomalé a téměř bukolické. Přesto se tehdy našel intelektuál, kterému doba přišla příliš rychlá a dobývání obživy v každodenní tvrdé práci jako mrhání časem a silami. Navíc s jeho samotou v lesích to nebylo zas tak vážné: do městečka to měl míli a půl a chodil tam každý den nebo alespoň obden. Také byl, ať záměrně nebo náhodně, často navštěvován. A soběstačný život? Za vypěstované boby a brambory si nakoupil nějaké jídlo, materiál na stavbu a zaplatil služby jako orbu nebo praní a šití prádla. Za nejvhodnější trávení času považuje čtení řeckých básníků v originále a má v domě malou knihovnu. Kolem něj v lesích žije, v mnohem primitivnějších podmínkách než on, řada dalších lidí – různí blázni, chudí nádeníci a dřevorubci – ti však o svých zkušenostech nenapsali knihu, v níž by citovali řecké klasiky. A také si svou chudobu nevybrali dobrovolně.
Thoreau pobýval v lesích mezi 28 a 30 rokem svého krátkého života (dožil se 44 let). Bylo to po několika letech od absolvování Harvardské koleje, kde se věnoval studiu přírodovědy, řečnictví a filosofie. Již tehdy byl nadšený pozorovatel přírody a nikdy neopomněl zmínit latinský název pozorovaného živočicha. V pozdějším životě se věnoval zaznamenáváním sezónního vývoje rostlin a vedl si o něm léta podrobné deníky. Této skutečnosti využili vědci a zopakovali od té doby několikrát celé fenologické pozorování. Zjistili, že od dob, kdy Thoreau fenologii zaznamenával, stoupla roční průměrná teplota vzduchu o 3 stupně a byliny se dnes olisťují o týden dříve a dřeviny dokonce o dva týdny dříve než před 170 lety (popsáno zde).
Rybník Walden v názvu knihy je dnes poutním místem obdivovatelů, jedná se o krásné hluboké a čisté jezero, které si vůbec nezasloužilo být přeloženo do češtiny jako rybník (vím, co říkám, žiji na Třeboňsku). Mimochodem, Thoreau jezero jedné zimy proměřil a snesl tak důkazy o tom, že není bezedné, jak se o něm v kraji tradovalo (pro mne nejracionálnější a nejzajímavější část celého díla).
Závěr knihy je jakýsi autorův manifest. Květnatým slohem v něm na několika příkladech nabádá, aby každý z nás hledal svou vlastní cestu životem. Svým dílem a životem inspiroval mnohé, ale mnohými byl také pohrdán jako podivín, který se brání pokroku. Upřímně, za to pohrdání bližními si to pohrdání bližních taky zasloužil, i když jeho poselství „žít skromně“ je dnes ještě aktuálnější než před 170 lety.
Úkoly současné geobotaniky
Před 30 lety v tuto dobu jsem dělala konkurz na vědeckou aspiranturu (dnes bychom řekli doktorát) v Botanickém ústavu Československé akademie věd. Pamatuji se, že se to odehrávalo v ředitelně Akademika Slavomila Hejného a byla tam spousta význačných botaniků, kteří mi položili několik otázek, které si už dnes nepamatuji. Poslední se ptal vedoucí mého studijního pobytu v Třeboni, docent Jeník: jaké jsou úkoly současné geobotaniky? Zůstala jsem jako opařená nevědouc, jak na tu otázku reagovat. Za prvé, tehdy hořela na ústavu vášnivá diskuse mezi starou geobotanickou generací, která měla mezi sebe rozdělenou vegetaci České republiky a postupně ji popisovala, klasifikovala a mapovala, a mladou generací, která nechtěl ta společenstva popisovat, ale zkoumat, jak fungují. Za druhé, zástupci obou znepřátelených stran seděli v místnosti a neměla jsem chuť si to s nimi rozházet. Za třetí, mě nezajímala ani tak společenstva, jako strategie jednotlivých druhů. Za čtvrté, pomyslela jsem si, to je otázka pro někoho, kdo má o té vědě už trochu přehled a ne pro mě, která jsem před nedávnem vylezla ze školy. Odpověděla jsem tedy nějak neurčitě a očekávala jsem, že mě na aspiranturu nepřijmou. Nakonec mě však, přes můj mizerný přehled o současné geobotanice, přijali. Tehdy jsem si učinila do diáře poznámku: za 30. let odpověz na tyto otázky: Jestli existuje ještě geobotanika, co se v ní důležitého událo za posledních 30 let? Co jsou její současné úkoly, řekněme na dalších 10 let? A dnes přišel čas na ty otázky odpovědět.
(1) Za posledních 30 let se ze subjektivní popisné disciplíny stala vegetační věda, která klasifikuje vegetaci podle formálních a opakovatelných pravidel, která používá manipulativní experimenty a zkoumá změny vegetace na širokých geografických škálách. Z nostalgie se ještě někde dokonce používá názvu geobotanika. Také strategie rostlin, které mě vždy zajímaly více než společenstva, se nepopisují pomocí břišního citu a terénní zkušenosti a tedy neopakovatelně a subjektivně. Pomocí formalizovaných postupů se měří vybrané vlastnosti, které jsou relevantní funkcím, které chceme poznat. Náhodou jsme se s kolegy dostali k první mezinárodní iniciativě naměřit jednoduché vlastnosti rostlin pro celou flóru podle standardizovaných protokolů a uložit je do databáze, která bude volně přístupná badatelům a ti ji budou moci využívat k predikcím reakcí vegetace na změny obhospodařování, klimatické změny a podobně. Pro tuto databázi (jmenuje se LEDA) jsme také poprvé standardizovali popis klonálních vlastností a vlastností banky pupenů a nashromáždili data o těchto vlastnostech pro středoevropskou flóru, což je dodnes jediný datový soubor svého druhu na celém světě (jmenuje se databáze CLO-PLA).
Standardizace měření rostlinných vlastností vedla k zvýšené aktivitě výzkumníků při sběru dat jednotnými metodami, použití takto získaných dat v poznání rostlinných strategií a fungování společenstev a jejich ukládání v databázích pro další použití. Zcela dominoval zájem o měření těch nejsnadněji měřitelných vlastností jako je relativní listová hmotnost, hmotnost semene a výška rostliny, o kterých se přepokládalo, že s jejich znalostí můžeme strategii rostliny dostatečně popsat a které je velmi snadné měřit. Díky tomu, že výzkumníci ze všech biomů světa napřeli síly, se podařilo nashromáždit ohromné množství dat, ale predikce reakcí vegetace na změny prostředí pomocí těchto dat, nebyly tak přesné, jak jsme předpokládali. V posledních letech se začaly hledat příčiny, například byl zdůrazňován význam vnitrodruhové variability ve vlastnostech rostlin, opomenutí některých vlastností, a nedostatečný popis prostředí.
Společně s dalšími výzkumníky zaměřenými na zkoumání opomíjených vlastností se snažíme upozornit na tento problém. Nejedná se přitom jen o klonalitu nebo vegetativní regeneraci po narušení, kterými se už těch téměř 30 let s kolegy zabýváme, ale opomenuty zůstaly vlastnosti kořenů získávajících živiny, vlastností zásobních orgánů, a další a další, z velké části obtížně měřitelné a nacházející se navíc pod zemí.
(2) Co jsou tedy naše úkoly pro příštích 10 let? Už jsme začali s osvětou, proč se zabývat těmi obtížně měřitelnými vlastnostmi, reprezentují totiž funkce, které jsou pro rostlinu nepostradatelné. Vždyť k rozmnožování rostlin neslouží jen semena, ale také klonální růst; ke kompetiční schopnosti neslouží jen výškový růst ale také schopnost rozrůstat se horizontálním směrem; k regeneraci po narušení rostliny nevyužívají jen banku semen, ale také banku pupenů; k vyhledávání živin nevyužívají jen kořeny a ale také oddenky. Všechny tyto vlastnosti se mohou u některých druhů doplňovat u jiných nahrazovat. Protože klonální vlastnosti a vlastnosti banky pupenů není jednoduché zkoumat, pořádáme kurzy pro studenty z celého světa. Právě včera jsme odeslali s kolegy po revizi opravený rukopis standardních protokolů na měření těchto opomíjených vlastností do redakce časopisu a doufáme, že tím podpoříme jejich zkoumání a přispějeme k tomu, že znalosti rostlinných vlastností opravdu budou moci být využity k predikci vegetačních změn! Doufáme, že se napříč biomy najdou odvážní ekologové, kteří budou chtít porozumět klonalitě a vegetativní regeneraci rostlin a přispějí takk poznání rostlinných strategií.
Tak to byly mé odpovědi, doufám, že jsem reparát z přijímacího řízení udělala a botanický ústav nelituje, že mi dal tehdy na jaře roku 1989 šanci.
Zaměstnaní, povolaní a vyvolení
Nedávno jsem hodnotila, pro jednu švédskou univerzitu, uchazeče na pozici senior lecturer (tedy něco jako starší učitel). Stejnou váhu při hodnocení měly mít vědecké kvality a vize, jakož i učitelská sebereflexe. Na pozici se hlásily téměř dvě desítky uchazečů, mezi nimiž převažovali cizinci ochotní splnit podmínku a naučit se do dvou let švédsky. Jejich vědecké kvality byly vesměs perfektní, vize odvážné a zkušenosti s učením úctyhodné. Výběr nejlepších uchazečů pro pohovor nebyl tedy snadný.
Pro mne na celém cvičení bylo nejzajímavější kapitola učitelská sebereflexe. Uchazeči vypsali, jaké kurzy o učení na vysoké škole a o vedení studentských prací absolvovali, a dokládali to příslušnými certifikáty. Rozepisovali se nejen o podrobnostech své učitelské praxe, tedy kolik kurzů učili a kolik studentů vedli, ale také o svém pohledu na to, jak má takový správný kurz vypadat a jak má být student správně veden. Zdůrazňovali, jak jsou flexibilní v tématu kurzů, jaké mají zkušenosti se základními a speciálními kurzy, ale i s kurzy pro studenty jiných oborů. Jako přílohy prezentovali sylaby kurzů, materiály, které připravili na svých kurzech pro studenty i studentské hodnocení, které za své kurzy dostali. Mnoho prostoru věnovali tomu, jak pracují se studenty, jaký volí přístup, aby vtáhli studenty do aktivní účasti na kurzech pomocí práce ve skupinách, samostatné práce, psaní esejů, prezentací literatury, kombinace přednášek a laboratorních cvičení a terénních exkurzí, jak koncipují studentské projekty a jak to vše hodnotí.
Teď by mě zajímalo, jestli mí kolegové vysokoškolští učitelé mají svůj přístup k učení také tak promyšlený. Já sama jsem si dala závazek doplnit si učitelské vzdělání samostudiem, protože, (považte!) učitelé na vysokých školách žádné formální vzdělání jak učit nemají.
