Trávníky odváté větrem I.

Američanům netrvalo ani 100 let a celý západ, navštívený a popsaný poprvé Lewisem a Clarkem na objevitelské cestě v letech 1804 až 1806 (o jejich cestě zde), kousek po kousku rozparcelovali na rodinné farmy a osídlili. Poslední kousek, který zbýval, bylo území dnešní Oklahomy, zvláště její západní výběžek: země nikoho, Llano Estakádo, nekonečná rovina porostlá trávníky. Stojí za to si připomenout několik milníků osidlování tohoto kousku země: v roce 1875 byli vyhnáni z plání Indiáni; do doku 1880 byli vystříleni bizoni a na dalších 20 let nahrazeni hovězím dobytkem a kovboji, které nakonec vystřídali farmáři, kteří trávníky rozorali na pole. Po 30 let na nich pěstovali obilí, jehož cena na světových trzích vzrostla díky první světové válce. Za zisky z prodeje si farmáři koupili pluhy a traktory aby mohli rozorat ještě více půdy. Následovala velká hospodářská krize a několikaleté sucho, které způsobily katastrofu, kterou známe z románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu. Rozoraná půda byla příliš suchá, aby na ní něco rostlo, a to vedlo k obrovské půdní erozi, prachovým bouřím, exodu osadníků, úmrtím na silikózu plic.

Zhola nic nezbylo z těch nekonečných trávníků, o kterých Clark napsal, když jela jeho výprava v roce 1804 přes Oklahomu proti proudu Missouri: „…připraveno na nejsladší a nejvýživnější seno… Úchvatná scenérie…Jeden z nejkrásnějších pohledů, který se mi kdy naskytl…“. 15. dubna 1937 si poznamenal farmář Hartwell do svého deníku: „moje obavy ohledně minulého roku se bohužel potvrdily. Rok 1936 byl ten nejhorší propadák, jaký kdo kdy viděl, všechna vojtěška a kukuřice byla zničena horkem… všechno je pryč, zůstala jen holá půda bičovaná větrem.“

V roce 1936, po pěti letech sucha začali protierozní práce, organizované a placené federální vládou na pozemcích, které skoupila, nebo na soukromé půdě s pomocí farmářů. Cílem bylo zadržet půdu stromovým větrolamem, který se měl táhnout od Severní Dakoty po Texas, a vysazováním místních i exotických travinných druhů na co největší rozlohu. Počátek byl krušný kvůli suchu, prašným bouřím a kobylkám. Navíc, jakmile se počasí umoudřilo a rekultivovaným trávníkům se začínalo dařit, byla tady druhá světová válka a rostoucí ceny obilí.  Někteří farmáři rozorali protierozní pásy a vytrhali stromy. Jako by zapomněli. Dnes se na část půdy vrátil chov dobytka a část půdy se používá k intenzivnímu zemědělství využívajícího k závlahám vodu z hlubinných vrtů (což je takový méně nápadný způsob drancování, jehož důsledky pocítíme až tak za sto let).

Jestli vás tato historie zajímá, doporučuji knihu Nejhorší špatné časy (The worst hard times) od Timothy Egana. Ten se vypravil do oblasti velkých prachových bouří, do prachové mísy („Dustbowl“) na pomezí Texasu, Oklahomy, Nového Mexika, Kansasu a Colorada, aby zachytil vzpomínky posledních žijících pamětníků velkého sucha třicátých let: lidí, kteří zažili, jak se z obilnice stala holá půda odvívaná větrem. Kniha popisuje celou ekologickou a sociální katastrofu, jak ji prožívalo několik rodin, které v Míse prachu vytrvaly. Bohužel předchozí katastrofu, jakou bylo vyhnání Indiánů a vybití bizonů, si dnes už nikdo nepamatuje, takže se neprávem zdá pro celý příběh nepodstatná, i když tam to všechno začalo.

Jako ekologa mě samozřejmě zajímalo, jak zbytky prérií vypadají a letos se mi je s kolegyněmi poštěstilo je navštívit. „Národní trávníky“ (national grasslands) jsou onou půdou vykoupenou federální vládou ve 30. letech. Když vystoupíte z auta, otočíte se k němu zády, tak si můžete na mnoha místech ještě vytvořit iluzi nekonečných prérií. Viděly jsme také spoustu experimentů, kde vědci zkoumají vliv pastvy, sucha, hnojení a vypalování – tedy faktorů, kterým trávníky umí docela dobře čelit (samozřejmě v případě, že je lidé nezničí jinak, jak nám říkají zkušenosti z Amerických prérií nebo třeba z Mongolských stepí, ale o tom zase příště).

Reklamy

Chvála odstavce

Rozumí se tak nějak samo sebou, že každý příběh musí mít uspořádání, které zajistí, že jste dějem zdárně provedeni: třeba úvod, metody, výsledky, diskuse a závěr u vědeckého článku nebo expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa u dramatu. Stavebními kameny psaného příběhu jsou však ve skutečnosti slova, věty a odstavce. Podle mého nedávného pozorování je to podobné jako u rostlin: jejich, pro život nezbytné, funkce zajišťují kořeny, stonky, listy a květy, ale jejich těla se skládají z buněk (slov), modulů* (vět) a prýtů** (odstavců). U obou organizmů (jazyka i rostliny) může slovo být nezávislý jedinec (třeba „světlo“ nebo jednobuněčná řasa Chlorella). Také věta může existovat jen tak nezávisle na ostatních větách („přejděte na protější chodník“ nebo ulomený kousek hadího moru). A samozřejmě odstavec („rys není lysý chlupatý je/ a popíchaný chodí plačky/ a není divu lidé milí/ když za děti má rýsováčky“*** nebo pryskyřník). Na druhou stranu, těch odstavců může také být mnoho, až tvoří povídku, článek, román, porost rákosu nebo dub.

Nedovedu si představit, že by si nějaký spisovatel vystačil jen se slovy. S větami se uplatníte třeba na Twitteru, ale pro většinu ostatního psaní (a zvláště pro psaní vědecké), potřebujete ovládat psaní odstavce. Odstavec obsahuje jednu myšlenku, která je na začátku odstavce uvedena, uprostřed rozpracována a na konci je vyřešena nebo nahrává dalšímu tématu v následujícím odstavci. Myšlenka může být prezentována od jednoduchého ke složitému, od známého k neznámému, od obecného ke speciálnímu atd. Odstavec pomáhá psát, protože je v každém odstavci jedna myšlenka, můžete si udělat osnovu myšlenek a každé zasvětit jeden odstavec. Píšete-li spíš tak nějak přímo a bez rozmyslu, potom můžete alespoň dodatečně zkontrolovat, jestli jsou odstavce myšlenkově jednotné a unikátní.

Odstavce pomáhají číst, není nic nepřehlednějšího, než text ruského článku bez odstavců.  A není nic nepřehlednějšího, než rukopis, jehož pisatel nemá o funkci odstavců tušení. Když se mi dostane takový výtvor do ruky jako recenzentovi, označím si jednotlivá témata barvičkami: mě to pomůže se zorientovat a autor snadněji pochopí moje připomínky. Obvykle totiž nepomůže napsat: text je nejasný, témata se opakují, vede to od nikud-nikam. Je zajímavé, že kytky jsou členěny na odstavce dost nápadně, ale málo kdo to tak vnímá… jestli jim chcete porozumět, doporučuji jednotlivé odstavce označit bravičkami.

 

* modul je nejmenší opakující se jednotka rostlinného těla: článek stonku s uzlinou nesoucí list a pupen v paždí toho listu

** prýt je produkt apikálního meristému (typicky třeba to, co vidíte nad zemí z byliny, považujete za jednu rostlinu a trháte do kytice)

*** autorem čtyřverší (což je svého druhu odstavec) je Jan Skácel

Cesta na severozápad

Na severozápad spojených států si čtení milovný cestovatel může vzít Cestovní deníky Lewise a Clarka editované Bernardem DeVoto vydané poprvé roku 1953. Náhodou jsem je měla doma, když jsem se letos vydávala do Montany, vzala jsem je tedy s sebou.

Pány Lewise a Clarka asi znáte z filmu Noc v muzeu, kde jsou ve vitríně společně se svou indiánskou průvodkyní z kmene Šošonů, Sacagaewou. Ve skutečnosti byli hlavně ve společnosti asi 40 mužů, jimž veleli na výpravě severozápadní cestou podél řeky Missouri a dál přes Skalisté hory až k Tichému oceánu. Sacagaewa byla jen takový přívažek, protože byla ženou muže, kterého najali jako překladatele. Na její příběh jsem se těšila, ale její podíl na výpravě nebyl většinou v nějakém aktivním průvodcovství. Pomáhala v diplomatických jednáních s Indiány hlavně tím, že byla jedinou ženskou účastnicí výpravy. Výprava vypadala mírumilovně, zvláště proto, že Indiánka cestovala s malým dítětem. Dokonce, když se výprava ubírala Šošonským kmenovým územím, kapitáni Lewis a Clark radám Sacagaewy příliš nepřikládali významu (tedy alespoň při cestě tam, při cestě zpět už jí věřili daleko víc).

Výpravu vyslal na cesty prezident Jefferson, po té, co koupil Louisianu (území na západ od Mississippi vlastněné Francií) v roce 1803. Výprava vyrazila na cestu na jaře 1804 z Ohaia přes Saint Luis a vrátila se na podzim 1806. Většinu cesty zvládli účastníci na lodích po řekách, část na koních. Úkolem bylo poznat území z hlediska možného obchodu s kožešinami, který ovládali Angličané (a Kanaďani). Zejména lákavá byla představa, že Missouri je splavná až k horám, hory nejsou velké a lze je snadno přejít do splavné řeky Kolumbie tekoucí do Tichého oceánu a navíc, že řeky tady nezamrzají. Nic z toho nebyla pravda, jak výprava zjistila. Missouri ve svém horním toku má řadu vodopádů a nesplavný horský úsek je dlouhý, jedná se o náročný terén, není tam zvěř, dlouho tam leží sníh a voda zamrzá.

Lewis a Clark nešli úplnou divočinou, šli obydleným územím, kde obyvatelstvo za modré korálky a nějaké to šatstvo bylo ochotné se podělit o potravu i prostředky k dopravě, poradit cestu, dělat společnost po večerech a při kouření. Lewis a Clark šířili povědomost o tom, že zem teď patří spojeným státům a že Velký otec v Bílém domě je teď jejich vrchní náčelník: bude s nimi obchodovat a zajistí mír a spravedlnost mezi jejich národy. Diplomatickým a léčitelským schopnostem a velkému množství užitečných dárků (kromě korálků hlavně tabák, šatstvo, americké vlaječky, háčky na ryby) vděčila výprava za své přežití a úspěšné zvládnutí úkolu. Nedorozumění s Indiány byla vzácná.

Deníky z výpravy byly vydány až po stu letech a v úplném znění zabraly 7 knih. Jsou v nich podrobná geografická měření a mapy, popisy rostlin a živočichů, popisy indiánských kmenů a jejich zvyklostí a jazyků. Jsou tedy cenným zdrojem informací o tom, jak západ vypadal před příchodem kolonistů. Nekonečné prérie zakončené na obzoru horami vypadají dnes určitě stejně, ale je na nich poněkud pusto. Poutník místo pušky potřebuje na pořízení večeře platební kartu a zastávku v supermarketu.

Lewis a Clark byli jmenováni guvernéry na nových územích. Meriwetter Lewis, který měl připravit vydání deníků, na které všichni po návratu výpravy dychtivě čekali, se zastřelil v roce 1809 (měl 35 let). William Clark, se stal poradcem pro indiánské záležitosti a svých diplomatických schopností při jednání s Indiány ještě mnohokrát využil, zemřel v roce 1838 ve věku 68 let. Více se lze dozvědět v knize Undaunted Courage od S. Ambroseho – tak tu si možná přečtu, až pojedu na severozápad někdy příště.

 

Optický klam

Po sedmi korekturách v těchto dnech odchází tiše do výroby má kniha o architektuře bylin (Temperate herbs: an architectural analysis). Je mi jasné, že je třeba se radovat nyní, kdy ještě nikdo nemůže hledat chyby v angličtině, překlepy v názvech rostlin nebo, nedej bože, špatně určené kytky. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že celá kniha má jen dvacet stránek textu a potom tak 140 stránek kreseb drobátko nudných podzemních částí rostlin, na kterých je jen vzácně vyobrazen list natož květ. Možná jsou to spíš antistresové omalovánky, které připravil někdo bez špetky fantazie. Klid, to je vše záměr a mí čtenáři to pochopí… Čtenáři? Tak dobře, ne čtenáři, ale prohlížeči, omalovávači a tak…  Jo, jo, když si člověk v dětství přeje být spisovatelem, tak si nepředstavuje, že jeho prvotina bude bez napínavého dobrodružného příběhu.

Odstranění knihy z první řádky mého „to do“ listu způsobilo několik optických klamů: všechny ostatní položky seznamu jsou malinké a výhled do příštích dnů je čirý a prázdný. Moc si to užívám.

Anti-utopie

Kde se berou anti-utopistické romány jako 1984 nebo Statečný nový svět? Autoři čtou, co bylo dosud napsáno a domýšlejí podle svých zkušeností, strachů a nočních můr. Orwellův román 1984 vyšel v roce 1949, Aldous Huxley napsal Statečný nový svět v roce 1931 a My Jevgenije Zamjatina bylo dopsáno v roce 1920. Postupně čerpali jeden z druhého. Možná Rusa Jevgenije Zamjatina ještě neznáte, proto vás chci na jeho román upozornit. Zamjatin byl ze šlechtické rodiny a studoval polytechniku v Petrohradě. V roce 1905 se jako jeden z členů Bolševické strany účastnil revolučních událostí, poté byl zatčen a vypovězen z Petrohradu. Přesto tam dostudoval a v roce 1916 vyslán do anglických loděnic stavět ruské ledoborce. Očividně z bolševismu vystřízlivěl, protože v roce 1920 napsal svůj anti-utopistický román My (byl vydán až roku 1925 anglicky), a vynesl mu perzekuce od Stalinského režimu. V roce 1931 požádal o možnost vystěhování do Francie, což mu na přímluvu Gorkého bylo povoleno. Zemřel v roce 1937 v Paříži.

Zajímavé je, že Zamjatin znal komunismus v období, kdy byl teprve v počátcích realizace svých ideových záměrů, a sám Zamjatin u toho v podstatě nebyl. Přesto mu fantazie posloužila v domýšlení podstaty šťastné nesvobodné společnosti výborně. Jako audioknihu si můžete poslechnout román v archivu stanice Vltava. Pozor, každý díl je k dispozici jen týden od svého vysílání. Je zajímavé pozorovat, jak se příběh v dílech dalších spisovatelů rozvíjel a jak s rostoucí zkušeností s komunismem a fašismem přibývaly v knihách následovníků různé důležité detaily (které jsou nám pamětníkům tak povědomé).

 

 

Obrázek v záhlaví je z cyklu linorytů na cancouru.

Koprovka

Koprovou polévku vařila babička při speciální příležitosti, v den velkého prádla. Protože se pralo za pěkného počasí, aby prádlo uschlo, mám koprovku spojenou se slunečným dnem. Maminka s tetou a babičkou vstaly ten den brzy a prádlo, které bylo namočené přes noc v obrovské vaně ve sklepě, dávaly po dávkách do podobně obrovské bubnové pračky, vyprané ho máchaly a odnášely schnout ven na šňůry natažené u staré zdi panské zahrady. Na vaření oběda nebyl v tom fofru čas, proto byl jeden jednoduchý chod, koprová polévka*. Nebýt toho prádla, tak byl takový jednoduchý oběd naprosto neodpustitelný, správný oběd musel mít dva chody, vývar, pečeni, omáčku a horu nádobí. Přitom koprová polévka byla daleko lepší než všechny slavné roštěnky!

Když tak nad touto vzpomínkou přemýšlím, musím přiznat, že všechny mé obědy a večeře jsou jednoduché jako koprová polévka, a není to kvůli prádlu. Jen je mi zatěžko u vaření strávit více času, protože je vždy co číst nebo psát nebo kreslit.

 

*Recepis: brambory nakrájené na malé kousky se dají vařit do osolené vody, když jsou skoro hotové, přidá se mléko s rozkvedlanou lžící hladké mouky a povaří. Nakonec se přidá nadrobno pokrájený kopr a podle chuti ocet; kdo není vegan, uvaří si vejce natvrdo. Příprava trvá tak 15 minut.

Linoryt na cancouru

Linoryt, aby mohl vzniknout, potřebuje linoleum, tedy věc, která nebyla původně určena k výtvarné činnosti, ale jako podlahová krytina. Josef Čapek, můj linorytový guru, používal klasické korkové linoleum. Můžete z něj udělat až 200 tisků a jím navržené a vyryté obálky knih (například) byly tedy grafické originály! Když já jsem se učila linoryt, klasickou techniku lidových uměleckých škol (LŠU), linoleum bylo z měkčeného polyvinylchloridu (PVC) a dovolovalo rýt mnohem detailnější tvary, než korkové linoleum. Jeden délkový metr stál v době mých vysokoškolských studií 64 korun a spotřebovala jsem ho poměrně rychle, protože jsem ryla plakáty a pozvánky na kulturní akce. Tiskla jsem tak 20, 50, ale i 100 výtisků a nechávala je schnout rozložené ve sklepě na koleji nebo v pracovně posluchačů geobotaniky. Dodnes mám zbytky PVC a šetřím si je, protože pozdější typy jsou moc tvrdé a tenké a nejsou pro linoryt tak vhodné (i když jsou ekologičtější…). Ve výtvarných potřebách se ovšem dá nyní sehnat speciální hmota na linoryt a její vlastnosti byly nejspíš inspirovány tím starým dobrým korkovým linoleem, které nedovoluje detaily, protože se v něm nedá rýt do zatáčky.

Socialismu navzdory, linoleum i papír byly za doby mého mládí lehce dostupné, ne tak tiskařské barvy. Ty jsem chodila vyprosit do tiskáren Svoboda u viaduktu. Stačilo se tam vypravit s prázdnými sklenicemi od marmelád večer a poprosit vrátného, jestli by nepřinesl trochu barvy. Barva to byla ofsetová a pro linorytový tisk dost nevhodná, protože špatně schla a rozpustná byla v terpentýnovém oleji. Ruce jsem tehdy měla téměř pořád špinavé. Dnes jsou linorytové barvy rozpustné ve vodě, takže vůně terpentýnového oleje a nádherný lesk barvy je ten tam. Zato je tisknutí mnohem jednodušší, zvláště úklid po skončení práce.

Tiskla jsem ty plakáty a pozvánky většinou přes noc na malém ručním lisu, který mi udělal tatínek ze starého zařízení na kroucení prádla. Byly to dva gumové válečky, které byly původně na okraji škopku a mezi nimiž se protáhlo mokré prádlo. Já jsem z nich měla vyrobený malý přenosný lis, který jsem měla s sebou na studiích a hojně jsem ho využívala. Když jsem se usadila v Třeboni, udělal mi tatínek nový lis, který je velký jako kus nábytku a byl vyroben ze starého mandlu. Jednu dobu mi také sloužil jako přebalovací stůl pro čerstvě narozeného prvního potomka. Na tisknutí linorytů ho používám dodnes, je nádherný a trochu skřípe, když se točí klikou.

Linorytová rydla pocházela z východního Něměcka a dodnes mám zbytky z několika sad, které mi dal pan učitel Matera, když viděl můj zájem o tuto techniku. Kromě nich mám taky jedno rydlo z Bulharska, které mi kdosi přivezl, a jedno rydlo z deštníkového ocelového drátu. Všechny mi slouží dodnes, tedy už přes 40 let.

V záhlaví je obrázek, který vznikl na cancourku toho skvělého starého linolea, které mi bylo líto vyhodit. Některé cancoury, které si schovávám, jsou částečně poryté: když byly děti malé, často mi pomáhaly a zpočátku to většinou skončilo u nějakých náhodných vrypů, čárek, koleček a bodů. Hrozně mě baví nechat se inspirovat tvarem linoleového canrcouru a těmi náhodnými vrypy a rýt těmi starými rydly a při tom poslouchat audioknihu. Vznikne zvláštní vztah mezi dějem knihy a obrázkem, který se postupem času vypaří v neurčitý pocit, jakoby by ten obrázek byl zamžené okýnko do nějakého jiného, alternativního vesmíru.