Den v Muzeu

Je nedělní ráno a za poslechu audioknihy jedeme po Central Road směrem do Washingtonu DC. Central Road je stará silnice, která se po většinu trasy z Annapolis k centrálnímu vlakovému nádraží v hlavním městě Spojených států amerických chová jako normální silnice mírně se vinoucí venkovem a jen zřídka nabujelá do několika jízdních pruhů. Středová dvojitá žlutá čára zaručuje, že auta nepředjíždějí a spořádaně jedou za sebou. Provoz je samozřejmě slabší než ve všední den, ale nikdy neustává, protože projíždíme jednou z nejhustěji obydlených městských aglomerací světa.

Děti se pomalu smiřují s tím, že místo surfování po internetu a psaní si s přáteli v Česku stráví den ve vzdělávací instituci, jedeme totiž navštívit největší muzeální komplex na světě na národní třídě ve Washingtonu DC. Nejedeme tam poprvé a návštěvy by nám ještě vydržely na několik let. Centrum města je poměrně prázdné, takže relativně snadno přijíždíme až k přírodovědnému muzeu a zadním vjezdem pro zaměstnance Smithsonova ústavu se dostáváme na malé parkoviště. Tuto výsadu nám zajišťuje zaměstnanecký průkaz, který díky hostování v jedné z výzkumných institucí náležející komplexu Smithsonian po dobu své stáže vlastním. Celá národní třída od Kapitolu po Washingtonův památník je lemována muzei, všechna patří federální instituci Smithsonian a všechna jsou volně přístupná a hojně navštěvovaná. Smithsonův ústav se díky tomu těší po spojených státech velmi dobré pověsti a řeknete-li, že jste zaměstnáni v této instituci, vzbudí to vždy kladné reakce. Samozřejmě si obyčejný smrtelník představí tento muzeální komplex a ne dalších 9 výzkumných institucí rozesetých po celých spojených státech a fungujících podobným způsobem jako ústavy akademie věd u nás.

Smithsonian byl založen v roce 1846 z daru sira Jamese Smithsona (1765-1829), Angličana, který nikdy za svého života nevstoupil na Americkou pevninu. Založení muzea (zpočátku bylo jen jedno) předcházela bouřlivá diskuse v americkém parlamentu, protože donor svůj záměr podpořit mladý americký národ specifikoval velmi vágně, jako podporu pro zařízení, které zajistí šíření vědomostí mezi lidmi. Uvažovalo se o zřízení univerzity nebo nadace, nakonec však zvítězila myšlenka založit muzeum a rozhodnutí to bylo určitě správné. Mladá americká historie již naprodukovala spoustu artefaktů a objevitelské cesty na západ za poznáním kontinentu také přinesly mnoho materiálu, který bylo potřeba někde patřičně uložit a studovat. Byla tedy postavena první budova – Smithsonský zámek – novogotická stavba z červených cihel, která byla univerzálním muzeem shromažďujícím a vystavujícím vše od portrétních obrazů, přes fosílie po vojenské zástavy. Prostor zámku ovšem brzy přestal postačovat a naproti přes Národní třídu (National mall) bylo v klasicistním slohu postaveno přírodovědné muzeum. Dnes je muzeí 19 a většina jich lemuje Národní třídu (Muzeum národní historie, Muzeum Amerických Indiánů, Muzeum letectví a kosmonautiky, Hirshornovo muzeum a sochařská zahrada, Muzeum afrického umění, Sacklerova galerie, Freerova galerie) a další jsou v blízkém okolí (Renwickova galerie, Poštovní muzeum, Americké umělecké muzeum a Národní portrétní galerie). V současné době se staví muzeum Afroameričanů. Smithsonovo jméno se stalo pojmem a jeho ostatky byly převezeny, zásluhou vynálezce telefonu J.G. Bella roku 1904 do Washingtonu DC a uloženy v sarkofágu ve vstupu Smithsonského zámku. Smithsonův dar půl milionu dolarů je samozřejmě dávno utracen a instituce je dnes financována federální vládou, z darů sponzorů a z výzkumných grantů.

Míříme do Přírodovědného muzea, každý z nás tam má něco od poslední návštěvy rozkoukané. Po bezpečnostní prohlídce u vchodu se rozcházíme v davech rodin s dětmi každý za svými libůstkami. Jdu do oddělení oceánu, protože posledně jsem skončila u Latimerie podivné. Je tu vystavena naložená ryba a popsán její příběh, tak, jak to ve správném muzeu přírodní historie má být. Člověk by si podle perfektní expozice mohl myslet, že Spojené státy jsou zemí zaslíbenou pro popisnou přírodovědu, ale pravý opak je, a ve srovnání s Evropou vždy byl, pravdou. Na mém pracovišti, Smithsonian Environmental Research Center v Edgewater, není nikdo, kdo by znal všechny rostlinné druhy v lese, který mají přímo v areálu a už 50 let ho zkoumají. V případě potřeby určují rostliny podle terénního obrázkového průvodce, což je přístup, který by byl mezi českými botaniky důvodem největšího možného profesního opovržení.

Někteří Američtí vědci si problém mizejících přírodovědných dovedností a znalostí začínají uvědomovat a bijí na poplach1. Vždyť za posledních 50 roků se počet povinných přírodovědných kurzů v bakalářských stupni biologického studia snížil z průměru 2,25 na 0,5 a v obsahu základních úvodních biologických učebnic poklesl obsah přírodovědných kapitol z 80 na 40 %. Za tuto dobu klesl také poměr přírodovědných témat na počtu doktorských prací na polovinu. Místo přírodních věd nahradily v biologii molekulární biologie, genetika a podobně, jejichž rozvoj je dán vývojem v metodách.

Příčiny opadajícího zájmu jsou ve změněném životním stylu (městský život lidí a málo času stráveného v přírodě), v tlaku na vědeckou komunitu věnovat se řešení vědeckých problémů a testování vědeckých teorií a ne „pouhému“ popisu přírody a jistě také v atraktivitě čistě bílých laboratorních věd. My v Evropě problém pociťujeme v upadajícím zájmu studentů o tradiční zelené obory, které na našich školách zatím pořád ještě jsou a poskytují celou škálu přednášek, kurzů i témat diplomových prací. Ač na to mohou být i jiné názory1, přírodozpyt není farmářství. Zatímco menší počet farmářů v současnosti ve srovnání s dobou pře 50 ti lety nám indikuje pokrok v technice, kdy jeden traktorista zorá více půdy než farmář s volem, menší počet přírodovědců znamená, že inspirace pro vědeckou práci stejně jako interpretace výsledků budou čím dál víc odtrženy od přírody. Ale kdo ví, možná je můj názor jen zkostnatělou představou odcházející generace…

V domluvenou dobu se scházíme na parkovišti značně přesyceni dojmy a informacemi a na vstřebáváme při asi hodinu trvající cestě zpět do Edgewater. Představuji si, jak bude vypadat přírodovědné muzeum budoucnosti: Výstavní místnost bude plná předoucích přístrojů a blikajících obrazovek. Při vstupu si zvolím v menu, který ekosystém chci poznat a sleduji na obrazovce, jak robotická ruka sbírá v zelené hmotě bažinky aljašské tundry vzorek. Ten se v reálném čase dopraví do analyzátoru elegantního přístroje, před kterým stojím. Po 5 minutách příjemné hudby (pro ukrácení času) se na obrazovce ukáže seznam jmen organizmů, které byly ve vzorku determinovány. Na malém terminálu se budu moci podívat, jak ty organizmy vypadají na fotografii a pomocí chytrého programu si nakonec budu moci vytvořit skutečné společenstvo. Samozřejmě nebude chybět možnost natisknout si ho na 3D tiskárně. Jen mi bude vrtat hlavou, kde se v té arktické bažince vzala lvice. Vysvětlení jsou možná dvě: buďto kontaminace nebo chyba v databázi „Gene bank“.

1) Srovnání přírodovědy s farmařením viz článek Zdánlivý soumrak přírodozpytu od Josefa Lhotského, publikovaný ve Vesmíru 93, 383, 2014/7

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s