Tání a paměť babiček

Vědcům z kanadské univerzity v Edmontnu roztál mrazák a přišli o část vzorků vývrtů z pevninských ledovců, z kterých se mohli ledacos dozvědět o historii planety. Zbyly jen loužičky. Led je v době globálního oteplování prostě špatné paměťové médium. Ale co rašelinné profily, diskety nebo lidská paměť? Nic není spolehlivého, je třeba přepisovat na nová média: z disket přehrát na internetová úložiště, z mysli do mysli nebo na papír.

Při vědomí těchto problémů s pamětí, jsem se o velikonocích vydala na okružní jízdu po vlastech českých, abych navštívila naše staroušky a přenesla do své mysli něco z jejich vzpomínek. Pravda, někde zbyly už jenom loužičky, ale jinde je pořád co objevovat. Analytické metody jsou zde poměrně jednoduché. Když chcete evokovat vzpomínky na členy rodiny a rodinné události, je nejlepší si pomoci albem fotografií. Chcete-li ale vyvolat vzpomínky zarámované do životního prostředí (pro nás ekology je to způsob, jak se na život kolem sebe díváme), doporučuji výlet po rodinných pamětihodných místech.

Vyrazily jsme s maminkou ze Sudet na Hanou na dámskou jízdu, kochat se přicházejícím jarem. Vzpomínky nejsou objektivní a dominují jim extrémy. Minuly jsme 2 místa dopravních nehod členů rodiny: u Uničova boural můj tatínek motorkou do plotku, když se mu narodil syn a on spěchal domů; u Jeřmaně zase boural soused, který vezl vypůjčenou Tatrovkou moji maminku a babičku s dortem navštívit čerstvě narozenou sestřenici Vlastu. Oba případy skončily jen pomačkanými plechy vozidel. Minuly jsme několik míst, která byla při velkých povodních zaplavená a několik míst, která byla dříve bažinou a nyní na ní stojí rozličné stavby a jen jedno místo, které bývalo udržovanou loukou, a teď je tam rákosový mokřad. Zaznamenaly jsme nové sklady a asfaltové plochy na té nejlepší Hanácké orné půdě a také zmizelé cukrovary. Těšily jsme se kvetoucími ovocnými stromy, které však byly vesměs hodně staré a neudržované a byly tedy jen odlesky bývalé slávy jarních měsíců.  Vzpomněly jsme, kudy a jak daleko se chodilo na vlak, do kina, k příbuzným a do práce. Kde byly hranice třetí říše a protektorátu, která vesnice byla německá a která česká, kde tank na konci války nebo náklaďák v době míru projel domem. Povzdechly jsme si na tím, jak ty nejbohatší statky jsou dnes nejubožejšími ruinami nebo už úplně zmizely a byly nahrazeny podnikatelským barokem. Hudraly jsme nad množstvím aut všude zaparkovaných nebo jezdících a nad málem dětí běhajících po venku.

Když jsme se přiblížily maminčinu rodišti, začala jsem uvažovat o nové GISové vrstvě, která by se jmenovala „maminčiny vzpomínky na krajinu jejího mládí“ protože takové množství informacích moje paměť nepojme. Dnes několik pruhů pole a motokrosová dráha by v ní byly rozděleny na mnoho parcel lišících se vlastníkem a plodinou, majících své jméno, cestičku a příběh. Tak by byly vymapovány i kulturní úkazy jako nedělní procházka, první polibek, ten liják, sbírání malin, pečení brambor, pasení koz, trhání konvalinek. A co teprve v samotné vesnici! Kde měli dobré hrušky, čí pes byl nebezpečný, kde měli kozla a mnoho, mnoho dalších vzpomínek. Všechny jsme je vytáhly ze zapomnění, oprášily a zase uložily zpět, tentokrát s kopií, aby lépe vzdorovaly času. Už teď se těšíme na další výlet, třeba kolem dušiček, hřbitovy jsou na vzpomínání jako dělané.

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s