Memoáry laboratorní dívky

„Kdy má člověk začít s memoáry?“ je otázka nezávislá na otázce: „kdy je má vydat?“. Když začnete sepisovat události do deníčku hned, jak se stanou, napíšete jinou knihu, než když počkáte, až vám bude devadesát a napíšete jen to, na co si vzpomenete. Když budete deníky vydávat každý rok, užijete si čtenářského ohlasu, když dáte dílo do trezoru a dovolíte vydání až 50 let po vaší smrti, nikoho neurazíte. Memoáry jsou očividně velmi citlivá disciplína a proto možná ani v mém oboru mnoho vzpomínkových knih neexistuje, vlastně si vzpomínám jen na knihu Emila Hadače „Je lépe se opotřebovat než zrezivět“.  O to více mě překvapilo vydání knihy Lab girl od paleobioložky Hope Jahren, která je o něco mladší než já.

V knize se proplétají dvě linie: jedna o rostlinách a druhá o vzpomínkách. Někteří čtenáři toto dělení oceňují, jiným to připadalo rušivé. Linie o kytkách je sice napsána moc pěkně, ale jako botanika mě kapitolky popularizující botaniku zdržovaly při čtení příběhů. Příběhy mapují dětství autorky na malém městě v Minnesotě a její fascinaci školní laboratoří, kam ji vodíval otec. Potom pokračují přes brigádu v nemocniční lékárně, doktorát na univerzitě Berkley a seznámení se s Billem, který se stává hrdinou vzpomínek jako neocenitelný společník a technik autorčiny vysněné laboratoře. Spolu pracují v Atlantě, Baltimoru i Honolulu, spolu bádají v Arktidě i v Irsku. Příběhy jsou to velmi čtivé a už dlouho jsem nebyla knihou tak pohlcena, jako při čtení Lab girl.

Oceňuji, jak se autorka otevřeně svěřuje se svými neúspěchy a tvrdou cestu k uznání. Chápu, že její vzpomínky jsou pečlivě vybrané a nevylévá nám srdce úplně celé, přesto nám dovoluje nahlédnout do problémů s bipolární poruchou, s nedostatkem financí, prací přes noc a třeba i obtížným těhotenstvím a porodem. Trochu mi chybí, že jsem se většinou nedozvěděla, na čem bádá, bylo by to určitě zajímavější než poetický, leč triviální popis růstu rostlin v těch popularizačních kapitolkách. Přesto knihu vřele doporučuji k přečtení, protože ukazuje, jak taky může vypadat cesta ke vědě. Bylo by skvělé, kdyby se k memoárům odhodlalo víc vědců, poznali bychom, že v těch každodenních bojích nejsme sami.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s