Oheň

Stejně jako vloni cítím potřebu vysvětlit svoje novoroční přání.

Na oheň, jako na příčinu opakovaného narušení vegetace, žárlím od té doby, co jsme začali studovat kořenoodnožující druhy. Ono není úplně obvyklé odnožovat z kořenů, dělá to jen asi desetina rostlin naší flóry, a navíc je k tomu často nezbytné narušení rostliny. Otázkou je, zda je to jenom taková chyba v MATRIXU (lépe řečeno v pravidlech, podle kterých si myslíme, že roste rostlinné tělo) nebo je to strategie, jak narušení přežít, i když z vás nezbyde nic než kousek kořene. Zkoumali jsme tuto otázku v nádobových experimentech, kde jsme rostliny narušovali a zaznamenávali, jak to ovlivní jejich zdatnost a tedy jestli je to pro ně výhodné nebo nevýhodné. Recenzenti, kteří posuzovali naše rukopisy, nepovažovali za možné, aby rostliny měly speciální strategii jak se vyrovnat s narušením, které se vyskytuje ve střední Evropě. Vždyť se tu příroda pořád mění a narušení způsobená člověkem trvají z hlediska evoluce jen chvilku. To oheň, na který se adaptovala středomořská flóra nebo druhy tropických trávníků, ovlivňuje tyto ekosystémy už miliony let!  Jistě, na požár adaptované rostliny mají úžasná přizpůsobení, kvetou nebo klíčí po té, co byly vystaveny kouři nebo ohni, brání se tlustou kůrou nebo jsou schované skoro celé pod zemí. To typické rostliny luk jsou úplní břídilové, neumí se ani schovat pod zem sotva slyší zvuk startující sekačky!

V minulém roce se nám konečně poštěstilo bádat v ekosystému, kde je narušení požárem běžné, v amerických prériích. Začala jsem se tedy o prérie více zajímat (tady, tady a tady) a pokoušela jsem se něco dozvědět i o požárech*. Jedna věc je jistá, prérie hořely, neví se ovšem jak často a jaký rozsah požáry měly v předkolumbovské éře a dokonce ani v době, kdy byli Indiáni a bizoni stále ještě jedinými obyvateli prérie. Informace máme až od prvních cestovatelů, ale ti popisují už situaci, kdy stáda bizonů byla vybyta a nespasená tráva byla konzumována jen ohněm, který tedy mohl být mnohem intenzivnější než v předchozích obdobích. Osadníci zakládající pastviny nechtěli nechávat trávu ohni, chtěli všechnu využít pro dobytek, a tak se snažili ohni zabránit. To se jim podařilo především vysokými stavy dobytka, fragmentací prérie sinicemi a nakonec rozoráním skoro celé rozlohy plání. Oheň byl na dlouho z prérií vyhnán. Postupně od poloviny 20. století ovšem byla opouštěna ta nejhorší pole a pastviny a stavy dobytka se zmenšovaly. Mnoho rančů se změnilo na rekreační sídla a tráva mohla nerušeně růst. A nejen tráva. Začaly se stále více uchycovat, do té doby vzácné, dřeviny. Nakupené palivo potom čekalo jen na svoji příležitost, kombinaci suché sezóny a jiskry. V posledních třech desetiletích dochází na různých částech amerických prérií ke katastrofálním požárům ohrožujícím nejen trávníky, ale hlavně lidské sídla, která jsou roztroušena v krajině. Tento scénář je koneckonců podobný mnoha jiným ekosystémům a kontinentům: lidská snaha bránit jakýmkoliv požárům, malé využívání biomasy narostlé v přírodě, dlouhotrvající sucha a stavba domů v divočině vede k tomu, že požáry jsou ničivé a ohrožují lidské životy.

Dnes existuje několik malinkých zbytků prérie, která nikdy nebyla zorána (asi 3% celkové rozlohy) a na některých z těchto zbytků se udržel režim opakujících se požárů. Někdy jsou to požáry spontánní, jindy se jedná o řízené vypalování náročné na techniku a lidskou sílu. Proč je oheň pro prérie nezbytný? Bez něj nelze udržet prérii jako bylinami dominované rostlinné společenstvo, jen pastva nestačí a bez požárů se začínají šířit keře a stromy. Tento závěr vyplývá nejen z pozorování všech těch zachovalých kousků prérie, ale hlavně  z výzkumu na prérii Konza v Kansasu. Je to největší souvislý fragment vysokostébelné prérie, který unikl rozorání díky tomu, že se rozprostírá na vápencovém pohoříčku Flint Hills. Probíhá zde dlouhodobý ekologický výzkum (Long Term Ecological Research, LTER) ve kterém jsou sledovány vegetační změny za různé kombinace pastvy skotu, bizonů a různé frekvence požárů. Druhová bohatost amerických prérií, stejně tak jako středoevropských luk, je tedy v současnosti závislá na ochranářských zásazích, které připomínají zahradničení, a je těžké předpovědět, jestli to bude do budoucna pro záchranu biodiverzity těchto ekosystémů stačit.

Obrázek v záhlaví je hořící prérie a byl vytvořen na cancouru linolea, na kterém jedna z mých dcer (když byla malá) začala, ale nedokončila rytí kytiček. Požár na obrázku je spontánní, protože řízené vypalování se uskutečňuje obvykle brzy z jara, kdy ještě nic nekvete.   

  • Stephen J. Pyne: The Great Plains: A Fire Survey

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s