Cestování s příběhem

Za socialismu se dalo cestovat za exotikou tak prstem po mapě nebo pohroužen(a) v knihu. Já jsem jednoznačně využívala tu druhou možnost. Napřed pomocí Verneovek a posléze čímkoliv, co bylo po ruce. Verne považoval za své poslání seznamovat s novými poznatky o geografii Země na konci 19.  století a já jsem to hltala jako novinky ještě o sto let později. Samozřejmě to za tu dobu ještě získalo další dimenzi, a to dějepisnou.

Zatímco v dětství jsem pomocí knih cestovala kamkoliv, dnes cestuji tak, že se fyzicky přesunu na dané místo, většinou kvůli zkoumání kořenů a oddenků. První otázka, která mě při přípravě na cestu napadne je: jaká kniha se na tom místě odehrává?  Malá pomůcka pro tuzemsko jsou knihy Vladimíra Kováříka (Literární toulky Moravou, Literární toulky po Čechách a Literární toulky Prahou), které však naposledy vyšly v 80. letech minulého století a nejsou tudíž úplné. Pro zahraničí existuje do češtiny přeložený Atlas literatury, editovaný Malcomem Bradburym. Ten je však dost výběrový a pokrývá hlavně literárně hodně produktivní období a kraje. Skvělým zdrojem informací je anglická verze Wikipedie, kde u geografických hesel nechybí „Cultural depictions“ s odkazy na literární, filmová, ale i hudební díla odehrávající se na daném místě.

Samozřejmě, když si najdu relevantní literární dílo odehrávající se v destinaci, kam mířím, vyvstávají další problémy: dílo sehnat a najít si čas na jeho přečtení. Realisticky to končí u podrobného zkoumání knihovny po mých rodičích, případně u nákupu při nejbližší návštěvy Prahy1. Zbožňuji objevitelskou radost, když najdu 2 náhodné knihy, což je tak akorát, abych je během dovolené přečetla. Před návštěvou Číny minulý rok jsem v knihovně našla Tajnou Čínu od E.E. Kische a Tajný deník čínské císařovny od J. Fabricia. K tomu jsem si koupila dějiny Mongolska, Pověsti o klášteru Šao-Lin a autobiografické vyprávění o kulturní revoluci Ji-Li Jiang: Red scarf girl. Myslím, že náhoda zde vytvořila vyváženou mozaiku obrazů, se kterou bylo velmi zajímavé konfrontovat nové zážitky.

Takže, metodika je zvládnutá a funguje. Nedávno jsem se však dostala do úzkých, když italský student, který u nás dva týdny pobýval, přišel s otázkou, jaké české knihy bych mu doporučila. Chtěl se poučit o Česku a jeho obyvatelích. Prvně mě napadl Hašek a Kafka, ale je to to pravé?

 

————————————-

1 – knihy by šlo určitě koupit na internetu, ale to by vedlo ke hromadění nepřečtených knih.

Reklamy

Super-konference

Část toho, co děláme jako vědci, se odehrává na konferencích. Na konference jezdíme, abychom se potkali s ostatními vědci z oboru, abychom si vyslechli horké vědecké novinky, které nebyly ještě publikovány a abychom se pochlubili se svými novými výsledky. Bonusem je poznání nových lidí a krajů.

Konference jsou velké nebo malé, obecné nebo speciální. Vědci se na nich dělí na tři nestejné části: organizátoři, zvaní řečníci a ostatní účastnící. Zvaných řečníků je málo, jsou to vědecké primadony, které byly pozvány organizátory, cesta i pobyt jim byli zaplaceny a očekává se od nich, že přednesou přednášku, která posune poznání, inspiruje a poučí účastníky. Ostatní účastníci jsou dělníky vědy, svou cestu a účast platí sami, a o tom, jestli budou moci přednést krátkou přednášku, rozhodují zase organizátoři. Obecně je to fér systém, organizátoři se mění, takže jestli se jednou organizátorům vaše téma nelíbí, příště to může být právě naopak.

Občas se vyskytují konference, které jsou složeny jen ze zvaných přednášek, říkejme jim třeba super-konference. Dělníci vědy jsou na nich pouhými diváky. Takové prestižní konference obvykle pořádají význačné spolky a skupiny organizátorů o ně soutěží. Ve své kariéře jsem byla jen na třech takových konferencích. Jedna byla pod záštitou Britské královské společnosti, druhá Britské ekologické společnosti a třetí spolku vydávající časopis New Phytologist. Ta první byla v devadesátých letech, byla skvělá a nasměrovala mě na funkční ekologii. Druhá se konala asi před dvěma lety a ta poslední před týdnem. Ty dvě poslední měli společného to, že zklamaly moje očekávání způsobem, který stojí za zmínku.

Jestli si myslíte, že konference složená místo z 10% zvaných přednášek, z celých 100% zvaných přednášek, je úměrně lepší, inspirativnější, inovativnější, prostě nej, není to pravda. Organizátoři obsadí většinu míst sami sebou, protože pávě proto, aby prezentovali svůj výzkum, konferenci pořádají. To by samo o sobě nemusel být problém, ale jistota toho, že budou přednášet a fakt, že tam nebudou na tu inovativnost a aktuálnost sami, pravděpodobně vede k tomu, že se tolik nesnaží a omílají jen to, co už publikovali. Celé to vede k tomu, že potkáte význačné vědce z oboru, ale protože nemůžete řádně prezentovat svůj výzkum, zpětné vazby se od nich nedočkáte. Navíc se toho mnoho nedozvíte ani od nich, protože oni nejsou dost motivovaní něco zajímavého předvést.

Je možné, že má pozorování, na které jsem neměla dost opakování, nejsou přesná. Rozhodně ale doporučuji, až budete přemýšlet nad účastí na super-konferenci, zvážit, jestli to opravdu stojí za to.

Na obrázku ukazuje Severopolární medvěd medvídkovi Pú severní tyčnu. Všechny tři charaktery jsou výplodem britské literatury, takže se sem hodí.

 

Lnu ke lnu

Tak jsem byla o víkendu na srazu spolužáků z gymplu. Ani se neptejte, po kolika letech…

Vzpomínali jsme na různé lumpárny, průsery, nezbednosti, kraviny, hovadiny, výtržnosti, a taky na to, jak jsme vždy na podzim pomáhali národnímu hospodářství. I když to bylo místo školy, moc nás to nebavilo. Po dvou hodinách vyučování jsme byli přesunuti do místní restaurace v hotelu Mír na náměstí v Rýmařově a obdrželi jsme skvělý bezplatný oběd, obvykle něco s hnědou omáčkou. Posilněni jsme pak byli vyvezeni na širé lány táhnoucí se od obzoru k obzoru, častěji od mlhy k mlze, kde jsme měli na příslušném řádku sbírat zbytky lnu a stavět je do takzvaných kapliček. Len byl v létě vytrhán a na podzim byly stonky sklízeny, ale technika zanechávala hodně různých zbytků. Byli plesnivé, často ozdobené jinovatkou a my jsme je zachraňovali.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla u nás lnem na vlákno oseta rekordní plocha (celkem 25 tisíc hektarů, říká Wikipedie), dnes se v podstatě nepěstuje. A je to vidět i na mém rodném kraji. V době mého dětství zde byla bramborová a lněná pole, dnes se do nedohledna táhnou travinné porosty občas zpestřené stádečkem skotu. Je to vlastně dobře, znamená to totiž méně hnojiv a méně půdní eroze. A len, ten asi nikomu nechybí (a kdyby chyběl, dovezeme z Číny…), tkanina je z něj sice pevná, ale nepravidelná a hrozně mačkavá. Na žehličce potřebujete nejvyšší teplotu, abyste ho vyžehlili do hladka. Největší ztráty jsou tak asi kulturní, kdo bude za chvíli rozumět slovům jako koudel, vochlování, pazderna, Čemolen? A co náš oblíbený krteček, který ke kalhotkám přišel? Z čeho si je vyrobí? Napadá mě, že by mohl pro příště použít konopí, technologie je podobná a dnes ho navíc ledaskdo pěstuje a dětem by se to snadno vysvětlilo.

A takhle je to se vším, čím jsme žili jako studenti rýmařovského gymnázia, a to nemáme od té maturity až zas tak daleko (35 let)….

Název jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela: Lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul /a kulatý jak tírna lnu / sám do sebe jsem celý velnul / a už se nikdy nevylnu.

Obrázek jsem našla doma, ale nejsem autorkou, děti ztvárnily linorytem svého oblíbeného hrdinu Krtečka (to ještě nekamarádil s Pandou).

Co se do přednášky o Svalbardu nevešlo

Tak mám za sebou přednášku o Třeboňácích na Svalbardu pro Spolek přátel Třeboně. Nebylo to ani moc o Třeboňácích, ale o kytkách, krajinách a proč se vůbec lidé o tyto severní výspy pevniny v Arktickém oceánu zajímají. Obrázky jsem měla vypůjčené od několika kolegů*, protože nefotím nebo jen málo a navíc moje fotografie nejsou nic moc. To bych řekla, že mě odlišuje od většiny přírodovědců, které znám. Každý rád a dobře fotí, já se v přírodě jen koukám a to mě tak zaměstná, že si na focení ani nevzpomenu.

Kdysi jsem s sebou vozila na výpravy do exotických krajin uhel a několik tvrdých papírů zmenšených na formát A5. Ale na skicování krajiny potřebujete čas, klid a dostatek energie a toho se ne vždy dostává. Z výletu na Bajkalský hřbet v roce 1986, na kterém jsem začala chodit se svým pozdějším manželem Leošem, mám tři pohledy na hory kreslené uhlem a tužkou. Dlouho jsem je měla zahrabané mezi všelikými papíry, ale když se Leoš ztratil v Himalájích, dala jsem si je zarámovat. Trvalo mi potom mnoho měsíců, než jsem kolem nich byla schopná projít, aniž by na mě nepadla hrozná melancholie. Teď už se ty obrázky v mé hlavě oddělily od vzpomínek a jsou prostě částí obýváku.

Některým mým cestovatelským vzpomínkám se zase dostalo linorytového zpracování, ale málokdy ve formě realistické krajiny, spíše se jedná o výjevy s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka kytkami. A právě Svalbard je v tomto smyslu výjimečný. Skoro na každém mém linorytu inspirovaném Svalbardem, je lední medvěd, i když jsem ho tam během svých 5 návštěv viděla jen jednou, při té předposlední, a jenom chvilku, a jenom zdálky. Jistě je to tím, že se jedná o silnou, až božskou postavu, ale hlavní důvod vidím ve výzdobě záchodů na ubytovně „102“ v Longyearbyen. Na žádné z toalet nechyběl na dveřích přilepený vtip s ledním medvědem! Byly to obvykle scénky plné černého humoru a to mě inspirovalo. Nevím, jestli ty mé obrázky jsou dostatečně vtipné, aby se někdy dostaly na čestné místo na toaletách Svalbardských obydlí, ale mám jich celý soubor a postupně je tady budu uveřejňovat, a třeba si je nějaký polárník vytiskne a nalepí na dveře hajzlíku (udělalo by mi to radost).

Linoryt v záhlaví by měl být doplněn textem, co odpovídá obsluhující medvěd medvědovi zákazníkovi na jeho přání, dostat tuleně na palačinkovém ledě. Mohlo by to být například: bohužel, led není, ale mohu vám ho nabídnout na jarní cibulce (globální oteplování je totiž velmi kruté…).

*díky Sašo, Jeníku a Erosi

 

Říjen

Dnes byl první ranní mráz a mokré louky byly bílé od jíní. Na dvoře botanického ústavu v Třeboni opadala polovina listí z javoru. Žluté teď leží pod stromem na zemi a já se jím brouzdám. Není ho moc, sotva mi schová polobotky.

Brouzdám se jiným listím, tohle je zlaté a tmavě červené a je ho hodně, schovám se v něm do půli lýtek nebo po kolena, ale může to být tím, že jsem malá školačka a jsem v parku pod Jednotou v Rýmařově. Děláme si v listí cestičky a večer mám špinavé nohy z prachu z rozdrceného listí javorů a buků.

Sbírám podzimní barevné listí s dětmi v zámeckém parku v Třeboni, abychom mohli doma něco kutit. Hledám zelené zubaté listy mišpule a žluté listy liliovníku tulipánokvětého, budou se hodit na obličeje ďáblíků.

Letím poprvé na Svalbard v říjnu 2007 a při mezipřistání v Tronso jsou břízy, tvořící tady tajgu, úplně žluté a navíc prosvícené sluncem. Při zpáteční cestě, o deset dnů později, listí kamsi zmizelo a vše obejmul ocelově modrý chlad.

Běžím lesem v Marylandu a všude kolem je spousta barevného listí. Žlutých Ďáblíků jsou tady celé hromady, ale nesbírám je, děti už vyrostly a z listí nekutí.

Zazimováváme polární stanici, a ač je teprve srpen, užíváme si podzimní přírodu. Tundra je žlutá, protože listí vrby polární, stromu přitisklého k zemi, už má teď, když je doma ještě léto, podzimní barvy.

Určitě vámi probíhá podobná vlna asociací, když vidíte první zbarvené listí v říjnu. Přemýšlím, jestli tahle přírodní maškaráda může sloužit jako signál pro nějakého živočicha, signál, který mu říká: tak podzim je tady a brzy bude zima, nejvyšší čas převléci kožíšek! Ale ten živočich už to dávno ví, protože stejně jako ty stromy už to cítí v kostech. Jediný živočich, který na to opravdu reaguje je člověk, který sedí doma v teple a barevné listí je signálem k sladkobolnému přemítání o plynoucím čase nebo k tomu aby nasedl do auta a jel to aktivně obdivovat spolu s ostatními spoluobčany. Když jste v Marylandu tak do národního parku Shenandoah a když jste v Číně, tak do oázy Dalaihubu na Černé řece. A když jste v Česku? Mě stačí koukat z okna…