Brýle

Já vím, že to nikoho nezajímá, ale ukládám si to tady jako připomínku pro sebe: nechala jsem si udělat nové brýle na blízko a už mě zase baví linoryty!

Nepozorovaně jsem začala přecházet na stále větší formát linolea, což má dva nepříjemné důsledky: (i) můj drahocenný typ linolea rychle ubývá a (ii) rýt velké plochy je velmi pracné a otravné. Tato tendence byla však natolik plíživá, že jsem si jí neuvědomovala. Zlom nastal, když jsem našla kousek linolea s obrázkem, který byl starý asi 30 let a nebyl doryt a já se rozhodla ho dokončit. Při tisknutí jsem se zhrozila a to mě přimělo zajít si konečně k panu Bartuškovi pro nové brýle. S brýlemi jsem obrázek opravila a v záhlaví vidíte obě verze: vlevo se starými brýlemi (které ještě v pohodě stačily pro čtení) a vpravo s brýlemi novými. Tak, snad mi to nějakou dobu vydrží!

Obrázek v záhlaví, kromě toho, že mě přivedl k těm novým brýlím, ukazuje život při cestě na sovětské železnici (už jsem o ní jednou psala tady). Dvě postarší dámy cestují spacím vagónem na trati z Moskvy do Vorkuty. Vagón není členěn na kupé a je vyplněn sklápěcími postelemi, které během dne slouží jako lavice. Projet trať trvá několik dnů, tak je dobré si udělat pohodlí. Teplá voda (kypčatok) je pořád k dispozici a několikrát za den strážný vagónu (děžurnyj) rozdává sklenice s pytlíkovým čajem a velkými kostkami cukru. Tyto dámy si pytlíky s čajem roztrhly a obsah do sklenic vysypaly; zřejmě na takovou vymoženost nebyly zvyklé. Za okny ubíhá krajina s tajgou, která se směrem na sever zmenšuje, až z ní zůstanou jen křoviska. Jen zřídka je vidět lidská obydlí, za jejich okny kvasí ovocné víno a suší se houby navlečené na niti. Občas se mihne nějaký pozůstatek po Gulagu, i tuto trať stavěli vězni*. Zastávky mají jména podle řek, které jsou (podle našich měřítek) obrovské a leží u nich města z dřevěných činžáků: Pečora a Dvina. Jedeme až za Ural, do městečka Labytnangi na břehu Obu, tahle řeka ale vypadá spíš jako moře…ale to je už všechno dost dávno, 30 let.

 

*doporučuji knihu Dušana Slobodníka: Rozsudek Polární kruh (Slovenský spisovatel,̕, 1993). Tento slovenský spisovatel a ministr kultury v Mečiarově vládě se na stavbě severní železnice v 50. letech podílel.

Reklamy

Igelit

Igelit je slovo, které se v Česku běžně používá pro různé plasty, i když původně znamenalo jen konkrétní druh platu, měkčený polyvinylchlorid. Osudové je zakončení slova, ono LIT! Lithos je totiž kámen a koncovka lit nebo it se používá v názvu hornin (třeba granit). Vypadalo by to jako náhoda, kdyby člověk nenaprodukoval plastů už tolik, že začínají být důležité z geologického hlediska. A to je co říci, protože geologové si všímají jen opravdu velkých a trvanlivých dějů a věcí. A tím se plasty a igelit postupně stávají: tvoří ostrovy uprostřed oceánů, sedimentují na nedotčené pláže… a dostávají se do kamenného koloběhu. Jednou z nich bude vrstva, kterou budou potomci našich potomků těžit.

Musím tady smutně přiznat, že jsem se podílela na zavedení igelitu do panenských končin, jako třeba byla gruzínská Svanetie (obrázek v záhlaví). Při našich výpravách na studentskou výměnu do Sovětského svazu jsme ho brávali s sebou nejen jako praktickou plachtu, kterou se dal vyspravit stan, ale jako obchodní komoditu, kterou jsme mohli s domorodým lidem vyměnit za jídlo nebo nějakou službu*. Teď když cestuju, igelit už s sebou nevozím, všude je k mání a co víc, můžete ho vidět i v přírodě, v pouštích, řekách a křoviskách. To je ten antropocén!

 

* Cigarety byli sice podobně účinné a společné kouření navozuje navíc ten správný pocit sounáležitosti, ale když je člověk zapřisáhlý nekuřák, tak je to k ničemu.

Jak jsme hráli Karpatské hry

Karpatské hry je kniha Miroslava Nevrlého* o touze mladého člověka poznávat nové kraje, o vandráctví a o zážitcích, které získáte, když cestujete pěšky a nalehko, ale se srdcem a očima otevřenýma. Takové hry bylo možné za socialismu hrát především v rumunských Karpatech, jediném divokém místě, kam jste se tehdy mohli bez problémů vydat. Nám začínajícím ekologům to ale nestačilo, lesy jsou tam sice hluboké a divoké, ale pořád je to střední Evropa.

Zajásali jsme samozřejmě, když se objevil způsob jak cestovat do šestiny světa, tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Představte si tu rozlohu, ty přírodní gradienty a krásy. Přitom to bylo tak geniálně jednoduché. Do SSSR neexistovala možnost individuální turistiky, zato se tam dalo cestovat s cestovní kanceláří nebo na studentskou výměnu. Cestovní kancelář byla tehdy snad jen jedna (Čedok), ale studentských výměn jste si mohli vymyslet, kolik jste chtěli. Stačilo si na azbukovém psacím stroji (který byl na každém pracovišti k dispozici) napsat zvací dopis z nějakého sovětského akademického pracoviště, uvést jména českých studentů účastnících se výměny a podepsat ho nějakým vymyšleným ruským jménem. S tímto falešným dopisem jsme zašli na obvodní pracoviště cizinecké policie. Co asi věděli o katedře botaniky Moskevské Univerzity na služebně v Praze 2? Určitě ještě méně než my, ale na základě dopisu vyjmenovaným studentům dali do pasu razítko Obmen (tj. výměna).

Razítko v pase byl jen začátek. Dále jsme potřebovali na tom azbukovém psacím stroji napsat Maršrut (plán cesty), kde jsme popsali kdo je ve skupině za českou stranu a kde se skupina bude pohybovat. To byl dokument, který měl být vystaven českou vysílající organizací, opsali jsme ho několikrát a originál jsme orazítkovali nedůležitým razítkem, které jsme měli k dispozici (třeba místní organizace ochránců přírody) a s originálem a kopiemi jsme šli na úřad, kde jsme si nechali potvrdit, že kopie se shodují s originálem. Díky této náhodné úřednické operaci jsme na naše kopie získali sadu kulatých a tedy velmi oficiálně vypadajících razítek (co na tom, že tam bylo napsáno ověřená kopie? Kdo si to přečte v Sovětském svazu, když je to v latince?). V tomto stádiu jsme tedy měli papíry vyřízené, měli jsme razítko v pase a měli jsme vysílající dokument s harmonogramem cesty, našimi jmény a kulatým razítkem. Zvací dopis a originál dokumentu jsme zlikvidovali. Stačilo koupit letenky nebo jízdenky a vydat se za nějakou krásnou přírodou.

Při přechodu hranic zkontrolovali pohraničníci dokumenty a neshledali nic závadného, protože jsme teprve jeli na výměnu a bylo pochopitelné, že jsme neměli u sebe průvodce, kteří se o nás měl starat. Později jsme byli připraveni tvrdit, že se máme teprve setkat nebo, že jsme se ztratili. Ale to vlastně nikdy nebylo potřeba, prostě jsme se tvářili, že jsme místní, třeba Estonci, ti taky nemluvili dokonalou ruštinou. Nikomu to nebylo divné, kdo by taky očekával takovou drzost pohybovat se bez doprovodu po SSSR? Navíc jsme se v civilizaci (jestli se tady tohle slovo dá vůbec použít) nezdržovali příliš dlouho, přijeli jsme kvůli přírodě a tam jsme se co nejrychleji po příjezdu ztratili.

Tuto jednostranně výměnou turistiku bez větších problémů využívali desítky skupin (skromný odhad) ročně. Věděli jsme z doslechu, že se lze dostat do potíží, hlavně na velmi populárních lokalitách jako bylo okolí nejvyšších hor Kavkazu, Kazbeku a Elbrusu, kde si policie všimla, že českých skupin přijíždí mnoho a nemají ruské průvodce. V tom případě nedovolili výměnným studentům opustit letiště, dokud si pro ně někdo nepřijde. Já jsem s kamarády navštívila tímto způsobem v 80. letech Kavkaz, Pamír, Bajkal, Polární Ural a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), ale o tom budu psát někdy příště.

Na tomto místě bych ráda poděkovala anonymním průkopníkům studentské výměny do SSSR, viděla jsem díky nim pár exotických ekosystémů a zažila úžasné věci v době, kdy jsem po takových dobrodružstvích celým srdcem toužila. Mé poděkování patří také sovětské železnici a knize  Atlas železnych dorog SSSR, byla zdrojem inspirace pro naše cesty. Věnuji jim obrázek v záhlaví, který je sovětskou železnicí inspirován. Lidé na obrázku spí na novinách, protože cesta bude ještě dlouhá.

 

*Vyšly teď nedávno s ilustracemi Ludvíka Kunze, doporučuji!

Cestování s příběhem

Za socialismu se dalo cestovat za exotikou tak prstem po mapě nebo pohroužen(a) v knihu. Já jsem jednoznačně využívala tu druhou možnost. Napřed pomocí Verneovek a posléze čímkoliv, co bylo po ruce. Verne považoval za své poslání seznamovat s novými poznatky o geografii Země na konci 19.  století a já jsem to hltala jako novinky ještě o sto let později. Samozřejmě to za tu dobu ještě získalo další dimenzi, a to dějepisnou.

Zatímco v dětství jsem pomocí knih cestovala kamkoliv, dnes cestuji tak, že se fyzicky přesunu na dané místo, většinou kvůli zkoumání kořenů a oddenků. První otázka, která mě při přípravě na cestu napadne je: jaká kniha se na tom místě odehrává?  Malá pomůcka pro tuzemsko jsou knihy Vladimíra Kováříka (Literární toulky Moravou, Literární toulky po Čechách a Literární toulky Prahou), které však naposledy vyšly v 80. letech minulého století a nejsou tudíž úplné. Pro zahraničí existuje do češtiny přeložený Atlas literatury, editovaný Malcomem Bradburym. Ten je však dost výběrový a pokrývá hlavně literárně hodně produktivní období a kraje. Skvělým zdrojem informací je anglická verze Wikipedie, kde u geografických hesel nechybí „Cultural depictions“ s odkazy na literární, filmová, ale i hudební díla odehrávající se na daném místě.

Samozřejmě, když si najdu relevantní literární dílo odehrávající se v destinaci, kam mířím, vyvstávají další problémy: dílo sehnat a najít si čas na jeho přečtení. Realisticky to končí u podrobného zkoumání knihovny po mých rodičích, případně u nákupu při nejbližší návštěvy Prahy1. Zbožňuji objevitelskou radost, když najdu 2 náhodné knihy, což je tak akorát, abych je během dovolené přečetla. Před návštěvou Číny minulý rok jsem v knihovně našla Tajnou Čínu od E.E. Kische a Tajný deník čínské císařovny od J. Fabricia. K tomu jsem si koupila dějiny Mongolska, Pověsti o klášteru Šao-Lin a autobiografické vyprávění o kulturní revoluci Ji-Li Jiang: Red scarf girl. Myslím, že náhoda zde vytvořila vyváženou mozaiku obrazů, se kterou bylo velmi zajímavé konfrontovat nové zážitky.

Takže, metodika je zvládnutá a funguje. Nedávno jsem se však dostala do úzkých, když italský student, který u nás dva týdny pobýval, přišel s otázkou, jaké české knihy bych mu doporučila. Chtěl se poučit o Česku a jeho obyvatelích. Prvně mě napadl Hašek a Kafka, ale je to to pravé?

 

————————————-

1 – knihy by šlo určitě koupit na internetu, ale to by vedlo ke hromadění nepřečtených knih.

Super-konference

Část toho, co děláme jako vědci, se odehrává na konferencích. Na konference jezdíme, abychom se potkali s ostatními vědci z oboru, abychom si vyslechli horké vědecké novinky, které nebyly ještě publikovány a abychom se pochlubili se svými novými výsledky. Bonusem je poznání nových lidí a krajů.

Konference jsou velké nebo malé, obecné nebo speciální. Vědci se na nich dělí na tři nestejné části: organizátoři, zvaní řečníci a ostatní účastnící. Zvaných řečníků je málo, jsou to vědecké primadony, které byly pozvány organizátory, cesta i pobyt jim byli zaplaceny a očekává se od nich, že přednesou přednášku, která posune poznání, inspiruje a poučí účastníky. Ostatní účastníci jsou dělníky vědy, svou cestu a účast platí sami, a o tom, jestli budou moci přednést krátkou přednášku, rozhodují zase organizátoři. Obecně je to fér systém, organizátoři se mění, takže jestli se jednou organizátorům vaše téma nelíbí, příště to může být právě naopak.

Občas se vyskytují konference, které jsou složeny jen ze zvaných přednášek, říkejme jim třeba super-konference. Dělníci vědy jsou na nich pouhými diváky. Takové prestižní konference obvykle pořádají význačné spolky a skupiny organizátorů o ně soutěží. Ve své kariéře jsem byla jen na třech takových konferencích. Jedna byla pod záštitou Britské královské společnosti, druhá Britské ekologické společnosti a třetí spolku vydávající časopis New Phytologist. Ta první byla v devadesátých letech, byla skvělá a nasměrovala mě na funkční ekologii. Druhá se konala asi před dvěma lety a ta poslední před týdnem. Ty dvě poslední měli společného to, že zklamaly moje očekávání způsobem, který stojí za zmínku.

Jestli si myslíte, že konference složená místo z 10% zvaných přednášek, z celých 100% zvaných přednášek, je úměrně lepší, inspirativnější, inovativnější, prostě nej, není to pravda. Organizátoři obsadí většinu míst sami sebou, protože pávě proto, aby prezentovali svůj výzkum, konferenci pořádají. To by samo o sobě nemusel být problém, ale jistota toho, že budou přednášet a fakt, že tam nebudou na tu inovativnost a aktuálnost sami, pravděpodobně vede k tomu, že se tolik nesnaží a omílají jen to, co už publikovali. Celé to vede k tomu, že potkáte význačné vědce z oboru, ale protože nemůžete řádně prezentovat svůj výzkum, zpětné vazby se od nich nedočkáte. Navíc se toho mnoho nedozvíte ani od nich, protože oni nejsou dost motivovaní něco zajímavého předvést.

Je možné, že má pozorování, na které jsem neměla dost opakování, nejsou přesná. Rozhodně ale doporučuji, až budete přemýšlet nad účastí na super-konferenci, zvážit, jestli to opravdu stojí za to.

Na obrázku ukazuje Severopolární medvěd medvídkovi Pú severní tyčnu. Všechny tři charaktery jsou výplodem britské literatury, takže se sem hodí.

 

Lnu ke lnu

Tak jsem byla o víkendu na srazu spolužáků z gymplu. Ani se neptejte, po kolika letech…

Vzpomínali jsme na různé lumpárny, průsery, nezbednosti, kraviny, hovadiny, výtržnosti, a taky na to, jak jsme vždy na podzim pomáhali národnímu hospodářství. I když to bylo místo školy, moc nás to nebavilo. Po dvou hodinách vyučování jsme byli přesunuti do místní restaurace v hotelu Mír na náměstí v Rýmařově a obdrželi jsme skvělý bezplatný oběd, obvykle něco s hnědou omáčkou. Posilněni jsme pak byli vyvezeni na širé lány táhnoucí se od obzoru k obzoru, častěji od mlhy k mlze, kde jsme měli na příslušném řádku sbírat zbytky lnu a stavět je do takzvaných kapliček. Len byl v létě vytrhán a na podzim byly stonky sklízeny, ale technika zanechávala hodně různých zbytků. Byli plesnivé, často ozdobené jinovatkou a my jsme je zachraňovali.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla u nás lnem na vlákno oseta rekordní plocha (celkem 25 tisíc hektarů, říká Wikipedie), dnes se v podstatě nepěstuje. A je to vidět i na mém rodném kraji. V době mého dětství zde byla bramborová a lněná pole, dnes se do nedohledna táhnou travinné porosty občas zpestřené stádečkem skotu. Je to vlastně dobře, znamená to totiž méně hnojiv a méně půdní eroze. A len, ten asi nikomu nechybí (a kdyby chyběl, dovezeme z Číny…), tkanina je z něj sice pevná, ale nepravidelná a hrozně mačkavá. Na žehličce potřebujete nejvyšší teplotu, abyste ho vyžehlili do hladka. Největší ztráty jsou tak asi kulturní, kdo bude za chvíli rozumět slovům jako koudel, vochlování, pazderna, Čemolen? A co náš oblíbený krteček, který ke kalhotkám přišel? Z čeho si je vyrobí? Napadá mě, že by mohl pro příště použít konopí, technologie je podobná a dnes ho navíc ledaskdo pěstuje a dětem by se to snadno vysvětlilo.

A takhle je to se vším, čím jsme žili jako studenti rýmařovského gymnázia, a to nemáme od té maturity až zas tak daleko (35 let)….

Název jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela: Lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul /a kulatý jak tírna lnu / sám do sebe jsem celý velnul / a už se nikdy nevylnu.

Obrázek jsem našla doma, ale nejsem autorkou, děti ztvárnily linorytem svého oblíbeného hrdinu Krtečka (to ještě nekamarádil s Pandou).

Co se do přednášky o Svalbardu nevešlo

Tak mám za sebou přednášku o Třeboňácích na Svalbardu pro Spolek přátel Třeboně. Nebylo to ani moc o Třeboňácích, ale o kytkách, krajinách a proč se vůbec lidé o tyto severní výspy pevniny v Arktickém oceánu zajímají. Obrázky jsem měla vypůjčené od několika kolegů*, protože nefotím nebo jen málo a navíc moje fotografie nejsou nic moc. To bych řekla, že mě odlišuje od většiny přírodovědců, které znám. Každý rád a dobře fotí, já se v přírodě jen koukám a to mě tak zaměstná, že si na focení ani nevzpomenu.

Kdysi jsem s sebou vozila na výpravy do exotických krajin uhel a několik tvrdých papírů zmenšených na formát A5. Ale na skicování krajiny potřebujete čas, klid a dostatek energie a toho se ne vždy dostává. Z výletu na Bajkalský hřbet v roce 1986, na kterém jsem začala chodit se svým pozdějším manželem Leošem, mám tři pohledy na hory kreslené uhlem a tužkou. Dlouho jsem je měla zahrabané mezi všelikými papíry, ale když se Leoš ztratil v Himalájích, dala jsem si je zarámovat. Trvalo mi potom mnoho měsíců, než jsem kolem nich byla schopná projít, aniž by na mě nepadla hrozná melancholie. Teď už se ty obrázky v mé hlavě oddělily od vzpomínek a jsou prostě částí obýváku.

Některým mým cestovatelským vzpomínkám se zase dostalo linorytového zpracování, ale málokdy ve formě realistické krajiny, spíše se jedná o výjevy s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka kytkami. A právě Svalbard je v tomto smyslu výjimečný. Skoro na každém mém linorytu inspirovaném Svalbardem, je lední medvěd, i když jsem ho tam během svých 5 návštěv viděla jen jednou, při té předposlední, a jenom chvilku, a jenom zdálky. Jistě je to tím, že se jedná o silnou, až božskou postavu, ale hlavní důvod vidím ve výzdobě záchodů na ubytovně „102“ v Longyearbyen. Na žádné z toalet nechyběl na dveřích přilepený vtip s ledním medvědem! Byly to obvykle scénky plné černého humoru a to mě inspirovalo. Nevím, jestli ty mé obrázky jsou dostatečně vtipné, aby se někdy dostaly na čestné místo na toaletách Svalbardských obydlí, ale mám jich celý soubor a postupně je tady budu uveřejňovat, a třeba si je nějaký polárník vytiskne a nalepí na dveře hajzlíku (udělalo by mi to radost).

Linoryt v záhlaví by měl být doplněn textem, co odpovídá obsluhující medvěd medvědovi zákazníkovi na jeho přání, dostat tuleně na palačinkovém ledě. Mohlo by to být například: bohužel, led není, ale mohu vám ho nabídnout na jarní cibulce (globální oteplování je totiž velmi kruté…).

*díky Sašo, Jeníku a Erosi