Oheň

Stejně jako vloni cítím potřebu vysvětlit svoje novoroční přání.

Na oheň, jako na příčinu opakovaného narušení vegetace, žárlím od té doby, co jsme začali studovat kořenoodnožující druhy. Ono není úplně obvyklé odnožovat z kořenů, dělá to jen asi desetina rostlin naší flóry, a navíc je k tomu často nezbytné narušení rostliny. Otázkou je, zda je to jenom taková chyba v MATRIXU (lépe řečeno v pravidlech, podle kterých si myslíme, že roste rostlinné tělo) nebo je to strategie, jak narušení přežít, i když z vás nezbyde nic než kousek kořene. Zkoumali jsme tuto otázku v nádobových experimentech, kde jsme rostliny narušovali a zaznamenávali, jak to ovlivní jejich zdatnost a tedy jestli je to pro ně výhodné nebo nevýhodné. Recenzenti, kteří posuzovali naše rukopisy, nepovažovali za možné, aby rostliny měly speciální strategii jak se vyrovnat s narušením, které se vyskytuje ve střední Evropě. Vždyť se tu příroda pořád mění a narušení způsobená člověkem trvají z hlediska evoluce jen chvilku. To oheň, na který se adaptovala středomořská flóra nebo druhy tropických trávníků, ovlivňuje tyto ekosystémy už miliony let!  Jistě, na požár adaptované rostliny mají úžasná přizpůsobení, kvetou nebo klíčí po té, co byly vystaveny kouři nebo ohni, brání se tlustou kůrou nebo jsou schované skoro celé pod zemí. To typické rostliny luk jsou úplní břídilové, neumí se ani schovat pod zem sotva slyší zvuk startující sekačky!

V minulém roce se nám konečně poštěstilo bádat v ekosystému, kde je narušení požárem běžné, v amerických prériích. Začala jsem se tedy o prérie více zajímat (tady, tady a tady) a pokoušela jsem se něco dozvědět i o požárech*. Jedna věc je jistá, prérie hořely, neví se ovšem jak často a jaký rozsah požáry měly v předkolumbovské éře a dokonce ani v době, kdy byli Indiáni a bizoni stále ještě jedinými obyvateli prérie. Informace máme až od prvních cestovatelů, ale ti popisují už situaci, kdy stáda bizonů byla vybyta a nespasená tráva byla konzumována jen ohněm, který tedy mohl být mnohem intenzivnější než v předchozích obdobích. Osadníci zakládající pastviny nechtěli nechávat trávu ohni, chtěli všechnu využít pro dobytek, a tak se snažili ohni zabránit. To se jim podařilo především vysokými stavy dobytka, fragmentací prérie sinicemi a nakonec rozoráním skoro celé rozlohy plání. Oheň byl na dlouho z prérií vyhnán. Postupně od poloviny 20. století ovšem byla opouštěna ta nejhorší pole a pastviny a stavy dobytka se zmenšovaly. Mnoho rančů se změnilo na rekreační sídla a tráva mohla nerušeně růst. A nejen tráva. Začaly se stále více uchycovat, do té doby vzácné, dřeviny. Nakupené palivo potom čekalo jen na svoji příležitost, kombinaci suché sezóny a jiskry. V posledních třech desetiletích dochází na různých částech amerických prérií ke katastrofálním požárům ohrožujícím nejen trávníky, ale hlavně lidské sídla, která jsou roztroušena v krajině. Tento scénář je koneckonců podobný mnoha jiným ekosystémům a kontinentům: lidská snaha bránit jakýmkoliv požárům, malé využívání biomasy narostlé v přírodě, dlouhotrvající sucha a stavba domů v divočině vede k tomu, že požáry jsou ničivé a ohrožují lidské životy.

Dnes existuje několik malinkých zbytků prérie, která nikdy nebyla zorána (asi 3% celkové rozlohy) a na některých z těchto zbytků se udržel režim opakujících se požárů. Někdy jsou to požáry spontánní, jindy se jedná o řízené vypalování náročné na techniku a lidskou sílu. Proč je oheň pro prérie nezbytný? Bez něj nelze udržet prérii jako bylinami dominované rostlinné společenstvo, jen pastva nestačí a bez požárů se začínají šířit keře a stromy. Tento závěr vyplývá nejen z pozorování všech těch zachovalých kousků prérie, ale hlavně  z výzkumu na prérii Konza v Kansasu. Je to největší souvislý fragment vysokostébelné prérie, který unikl rozorání díky tomu, že se rozprostírá na vápencovém pohoříčku Flint Hills. Probíhá zde dlouhodobý ekologický výzkum (Long Term Ecological Research, LTER) ve kterém jsou sledovány vegetační změny za různé kombinace pastvy skotu, bizonů a různé frekvence požárů. Druhová bohatost amerických prérií, stejně tak jako středoevropských luk, je tedy v současnosti závislá na ochranářských zásazích, které připomínají zahradničení, a je těžké předpovědět, jestli to bude do budoucna pro záchranu biodiverzity těchto ekosystémů stačit.

Obrázek v záhlaví je hořící prérie a byl vytvořen na cancouru linolea, na kterém jedna z mých dcer (když byla malá) začala, ale nedokončila rytí kytiček. Požár na obrázku je spontánní, protože řízené vypalování se uskutečňuje obvykle brzy z jara, kdy ještě nic nekvete.   

  • Stephen J. Pyne: The Great Plains: A Fire Survey

Hortenzie ze Zeleného mysu

Zelený mys je v Batumi na břehu Černého moře blízko hranic s Tureckem. Když jsem tam byla v roce 1984*, viděla jsem Černé moře už po druhé, protože na základce jsem byla s rodiči na dovolené v Bulharsku. Jiné věci ale byly poprvé: první moje ilegální výprava do Sovětského svazu, první návštěva subtropů, první návštěva velehor s ledovci, čajové plantáže, bobkovišeň nebo divoký krušpánek. Přímo na Zeleném mysu je městská botanická zahrada, kde jsem viděla poprvé pořádný porost bambusu a také modré Hortnezie, které jsem si okamžitě zamilovala a které jsou na úvodním obrázku**.

Jednu noc jsme tam s kamarádkou Kaničkou strávily na oblázkové pláži čekáním na loď do Soči a vedly jsme řeči o světě a také o tom, co budeme dělat, až dostudujeme. Říkaly jsme si, že jestli budeme někdy profesionálně dělat vědu, tak jedině v Třeboni (tj. na třeboňském pracovišti Botanického ústavu), protože tam je to nejlepší. Působili tam totiž, na maloměstě a stranou od hlučícího davu, osobnosti ekologie, které nesměly učit ani jinak ovlivňovat mladou socialistickou generaci. Třeboňské oddělení bylo protkáno duchem svobody a světovosti a dělal se tam ekosystémový výzkum, na kterém spolupracovalo celé pracoviště a, považte, existovaly kontakty se zahraničím. Jiří Komárek, Jan Jeník, Hony Květ, Josef Ondok a Dagmar Dykyjová byli v našich představách celebrity oboru, i když jsme je stěží znali. Není divu, že o tři roky později, když jsem dostala nabídku na roční studijní pobyt v Třeboni, neváhala jsem ani vteřinu.

Po dvou studijních pobytech jsem byla přijata na interní aspiranturu (o tom píšu tady) a když jsem jela do Prahy, na první hodinu Marxismu-Leninismu, byla také hodinou poslední, protože bylo zrovna 20.11.1989 a do týdne padl režim. Měli jsme svobodu! Všechny vědecké celebrity z Třeboně odešly budovat univerzitu do Českých Budějovic nebo šly učit do Prahy, další spolupracovníci nechali vědy a dali se na podnikání, zestárli do důchodu nebo se odstěhovali, až jsme tam zůstali sami. Botanické pracoviště BU pořád existuje, ale už nikdy nebude tak výjimečné, aby o něm někdo snil na Zeleném mysu…  No nic, teď je to (už 30 let) na nás; máme svobodu a nikdo nekrade toaletní papír!

* Současné výročí „sametu“ nutí člověka ke vzpomínkám (předchozí vzpomínka je tady).

 ** Z té cesty vůbec vznikla spousta linorytů (například tady ).

Indiáni

V postu Trávníky odváté větrem I se zmiňuji o tom, že americké prérie zažily řadu katastrofických změn, na jejichž počátku bylo vyhnání Indiánů. Tady bych se k tomu chtěla vrátit po přečtení klasické knihy „Pohřběte mé srdce u Wounded Knee“. Koupila jsem si ji při malém výletu, který jsme si s kolegy udělali během letošní terénní práce v prériích. Měli jsme volné odpoledne a potřebovali jsme si odpočinout od stříhání kytek na kousky. Od Miles City, kde jsme tou dobou pracovali, byla nejbližší doporučovaná turistická atrakce bojiště u řeky Little Big Horn. Je to vlastně hřbitov na místě bitvy, kde unie několika indiánských kmenů vedená Siuxy zvítězila nad generálem Custerem (celou cestu jsem si v duchu zpívala: „kmen Siuxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná?“, Dějepis by se mohl učit v písničkách…). Kromě pomníku padlým vojákům Custerovy 7. kavalerie je zde také novodobý hřbitov padlých amerických vojáků z různých válek, hřbitov veteránů a památník padlých indiánů této bitvy. Ten byl dokončen až v roce 2013 (138 let po bitvě) a připomíná, že Indiáni s Custerem (Dlouhým Vlasem) několik let před dotčenou bitvou vykouřili dýmku míru…

Na zpáteční cestě jsem si už nezpívala, ale četla jsem si knihu Dee Browna, kterou jsem si koupila v obchodě se suvenýry. Dočíst celou knihu mi trvalo poměrně dlouho, protože jsem nebyla schopná přečíst více než jednu kapitolu za den, neměla jsem na to žaludek. Samozřejmě, že některé popisované příběhy z historie Indiánů mezi roky 1865 a 1890 jsem znala z filmů a o osidlování Divokého Západu jsem si nedělala žádné iluze, přesto to bylo hodně smutné čtení. Stále dokola se opakoval příběh: byla uzavřena smlouva, že Indiáni budou obývat jen nějaké omezené území, které se další smlouvou stalo menší, potom se přesunulo na nějakou bezcennou část jejich původního teritoria a nakonec bylo někde úplně jinde, na půdě a v klimatu, kde už nebylo vůbec nic, proč byste tam chtěli žít. Ta předstíraná právnost celého procesu na tom byla nejsmutnější, ale to, že současně probíhala negativní kampaň popisující Indiány, jako strůjce kdejaké špatnosti, nám bělochům taky neslouží ke cti. Navíc Indiáni zahnaní na malé území, kde se nemohli uživit, nebyli obvykle dostatečně zásobováni potravinami a často byli, z nějakých malicherných důvodů, po stovkách stříleni. Plná práva amerického občanství jim byla přiznána teprve v roce 1924 (The Snyder Act), například právo cestovat a právo volit.

Kniha poprvé vyšla v roce 1970 a Dee Brown, knihovník na University of Illinois, ji sepsal na základě dobových dokumentů, zápisů z jednání s Indiány a z novinových článků, a způsobil jejím vydáním senzaci. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film, kde se však zpracovává jen osud kmene Siuxů. Kniha je nicméně i o dalších kmenech, o jejichž budoucnosti se mezi roky 1865 až 1890 rozhodovalo.  Po přečtení knihy pro mne mají místa jako Miles City (Miles byl velmi aktivní důstojník ve válkách s indiány a byl přezdíván Bear Coat), Fort Kheog (Kheog byl důstojník, který zahynul u Little Big Hornu) nebo Fort Hays (zde bydlel samotný Dlouhý Vlas), kterými jsme při našich terénních odběrech projížděli, zcela jiný význam.

Jak vyhnání Indiánů ovlivnilo prérie? Ze začátku hlavně fragmentací kdysi nekonečných trávníků cestami, osadami a později železnicí. Stáda bizonů se nemohla prohánět zcela volně. Dalším krokem bylo záměrné lovení bizonů, aby Indiáni přišli o zdroje potravy a aby půda mohla být využita pro pastvu krav, později také rozorána. Noví osadníci se také snažili zabránit požárům, ale o tom zase příště.

Obrázek v záhlaví je ilustrací Haškovy věty z Dobrého vojáka Švejka a dělala jsem ho někdy na začátku 80. let jako úkol v LŠU.

Jak mluvit o kytkách

Měla jsem již podruhé tu čest přednášet pro Spolek přátel Třeboně, tentokrát o tom, proč přírodovědci jezdí rádi do Ekvádoru. Využila jsem při tom dovednosti pilované povídáním o botanických cestách pro moji maminku. Pamětliva jejích výkřiků “šmarjá, samé kytky! Mě zajímají spíš lidi, a co jste jedli? Kde jste bydleli?” jsem měla připravené fotky lidí, jídel, bivaků, hotelů a samozřejmě také kytek. Ukázalo se, že přátelé Třeboně mají dobrý vztah k Humboldtovi, Darwinovi i mým kolegům. Projevili živý zájem o to, co se v Ekvádoru jí, jaké tam mají hotely a nakonec se ukázalo, že ani mlžné krajiny a kytky jim nejsou úplně lhostejné. Měla jsem dobrý pocit z vykonané práce, bylo mi děkováno a dostala jsem za odměnu kytku. Orchidej v květináči! Panebože, až teď mi došlo, že jsem ve své přednášce neměla jediný obrázek orchideje! A že jich tam bylo! Jedna s modrozelenými květy, jedna, co jsem jmenovala Aa, jiná, co jsem ji pokládala za nějakou borůvku, nebo ta, co měla velké množství malých žlutohnědých kvítků!  Přitom je to logické, člověk musí připravit přednášku na míru posluchačům: začít s tím co znají a od toho je provázet k tomu, co neznají a o co je chce obohatit. Lidé, jídlo a hotely jsou užitečné pro navázání kontaktu, protože všichni jíme a spíme a všímáme si ostatních lidí, ale nijak to neulehčí povídání o kytkách pro nebotaniky. Přitom by stačilo ukázat orchidej, aby se diváci cítili jako doma, kde mají určitě nějaké za oknem v obýváku. Ach jo, příště se polepším.

Novoročenka

Po deseti letech linorytových novoročenek s citátem se odhodlávám ke změně. Za tu dobu se totiž mnohé změnilo. Když jsem s tím začínala na konci roku v roce 2007, bylo pro mě motivací uchýlit se za cizí vytrženou větu a spojit ji s nezávisle vzniklým obrázkem, do nového významu. Obvykle ten nový význam byl pochopitelný jen mezi námi podepsanými pod novoročenkou. Jak stárneme a začínáme se osamostatňovat, je čím dál těžší najít ten společný skrytý význam. Letos, na jedenácté novoročence v řadě je mi jasné, že si to vyžaduje nějakého vysvětlení, nějakého popisu…

Na letošním obrázku se vine jako stuha silnice kolem kopce s polstrovanou židlí. Ta silnice znamená, že po této služební cestě do Ekvádoru si budu moci zapsat do svého životopisu novou dovednost: jízdu terénním automobilem po silnicích v geologicky aktivní oblasti. Specifikum takové jízdy je to, že musíte být kdykoliv připraveni na problém v podobě děravé, zvlněné nebo propadlé silnice. Protože silnice je asfaltová a asfalt je tvárná hmota, lze na ní pozorovat různé geologické úkazy jako vrásy, zlomy, erozní rýhy, akumulace sedimentů nahromaděných periodickými toky, ledovci, větrem nebo gravitací, a navíc jsou tu jako bonus vývěry magmatu. Z toho, co si pamatuji z přednášky o geomorfologii, chybí snad jen termokras. Pro všechny tyto pestré geologické jevy má dopravní značení jen jeden typ lakonického upozornění: „falla geologica“.

Židle je ze čtyřhvězdičkového hotelu Aquilera, nejlepšího ubytování na naší cestě na jih Ekvádoru mezi andskými hřebeny. Lízali jsme si tam rány po předchozích bivacích a hotelích. Měli tam krásné atrium s prosklenou střechou, kde nám dovolili rozebírat, zakládat do herbáře, kreslit a řezat naše rostlinné sběry. Hotel pamatoval lepší časy, a rozhodla jsem se udělat na jejich památku linoryt a po někom jim ho poslat, protože reprodukce uměleckých děl, visící tu a tam na stěnách, byly již nadmíru vyryzlé. Pro nás to byl přesto vrchol cestovatelského komfortu. Podávala se tam dokonce snídaně sestávající s rozpustné kávy, míchaných vajec a sladké buchtičky. Na snídani jsme se potkávali s jediným dalším hostem hotelu, kterým byl holandský emeritní profesor, zkoumající na místních horách mechy. Připadali jsme si jak z detektivky Agaty Christie (Hercule Poirot se však naštěstí neukázal).

Citát z knihy Člověk v drsné přírodě od Jaroslava Pavlíčka (Při bivakování se musíme vždy smířit s větším či menším nedostatkem komfortu) je prostě cestovatelská pravda, na které hotel Aguilera mnoho nemění. Jo, a kdybyste měli cestu do města Loja v jižním Ekvádoru, ozvěte se mi, poslala bych do hotelu obrázek.

 

Topol

Vnitřní Mongolsko se směrem od východu na západ mění z lesostepi s vysokými květnatými trávníky (o kterých píšu zde) na nižší a nižší a trávníček a ten se nakonec změní v porosty keříků a pustou kamenitou poušť Gobi. Krávy jsou napřed nahrazeny ovcemi, ovce kozami, kozy velbloudy a nakonec tam není nic. Něco přeci, silnice a kolem ní sem tam nějaká pet-láhev* v příkopě.

Silnice vede do bezodtoké pouštní pánve řeky Ejin. Řeka sem přitéká z jihu, z čínské provincie Gansu, rozlévá se do delty a tvoří jezero. V druhé polovině 20. století oblast prožila silnou desertifikaci díky kácení lesů v povodí a používání vody na závlahy. Oázy závislé na vodě z řeky téměř nepřežily, jezero, které mívalo přes 1000 km2, vyschlo. Část unikátních porostů topolu eufratského (Populus euphratica) uschlo. Na konci tisíciletí se podařilo prosadit zákaz spotřebovat všechnu vodu z řeky v provincii Gansu, a tak zajistit aby řeka dotekla až do severních oáz. Jezero a mnoho toků vnitrozemské delty se obnovilo. Z rozsáhlých suchých porostů topolu je dnes turistická atrakce, stejně tak, jako z těch živých, které lákají v listopadu na zlatě zbarvené listí. O topolu se říká, že roste tisíc let, tisíc let stojí jako torzo a tisíc let trvá, než se dřevo rozloží. Po ostatních obětech této přírodní katastrofy nezbylo nic, půdní živáčci a rostliny vázané na břehy jezera a toků jsou prostě pryč. Kolem jezera, ke kterému když se chcete dostat a pokochat se tou velkou plochou vody, musíte zaplatit vstupné, je jenom proužek rákosu a potom už jen poušť.

Topol eufratský (podobně jako ostatní topoly) má schopnost odnožovat z kořenů a množit se nejen semeny, ale také kořenovými výmladky. Všechny malé stromky, kterým jsme se podívali ve městě Dalaihubu na kořínek, byly kořenové odnože a obvykle se vyskytovaly jen na vlhkých místech kolem řeky. Druhy, které odnožují z kořenů už skoro 20 let zkoumáme a budeme v tom pokračovat: na konci listopadu jsme se dozvěděli, že náš nový projekt (tentokrát na téma, jak anatomická stavba a rostlinné hormony ovlivňují odnožování z kořenů) byl podpořen.**

 

*Pet-láhev! To vypadá jako by to byl domácí mazlíček!

** Hurá!

Trávníky odváté větrem II.

Sedíme v igelitové mongolské jurtě u čínské večeře a pijeme slaný čaj s mlékem kolem kulatého stolu. Pan profesor má proslov ke studentům, v čínštině. To mi dovoluje nepozorovaně trénovat ten záhadný pohyb hůlkami, který vám umožní nabrat měkké tofu, slizké nudle nebo burák. Marně. Nu což, stejně potřebuji trochu zhubnout..

Jsem hostem na terénní stanici Ústavu aplikované ekologie v malé čínské vesnici Erguna ve Vnitřním Mongolsku, nedaleko hranic s Ruskem. Terénní stanici si nesmíte představovat jako prkennou boudu. Jedná se o výstavní budovu převyšující vše kolem a lesknoucí se mramorem a nerezem s vnitřním vybavením nejlepšího hotelu. Odtud budeme dojíždět na nedaleké pokusné plochy v druhově bohaté produktivní stepi, na které zrovna kvetou lilie a pivoňky.

Historie lidského využívání stepí v Mongolsku je vlastně podobná té v Severní Americe (kterou popisuji zde), jen časové rozvržení a aktéři se liší. Spory ohledně způsobu využívání mongolských stepí lze pěkně dokumentovat Velkou čínskou zdí, tedy hranicí mezi čínskými zemědělci a mongolskými pastevci. Nejstarší části Velká čínské zdi jsou staré 2 tisíce let, a jak víme, měla bránit Čínu před vpády Mongolů. Nakonec to jsou však Mongolové* kteří neubránili svůj způsob využívání stepí před Číňany. Zemědělství je tu možné za cenu půdní eroze, ničení travnatých ekosystémů a zavlažování z hloubkových zdrojů vody.

Stepi se táhnou Vnitřním Mongolskem od východu, kde jsou vlhčí a produktivnější, po západ, kde postupně přechází do pouště Gobi. Některé části jsou vlivem přílišné pastvy nebo orby tak degradovány, že na nich nerostou trvalky, ale jednoletky. Jednoletky přes zimu odumírají a nechrání půdu před erozí a ta je odnášena na pohyblivé písečné duny. Zastavit duny a vrátit vytrvalé byliny není jednoduché; v krajině lze pozorovat mnoho nezdařených pokusů.

Pokusné plochy u Erguny jsou obehnány plotem, probíhá na nich několik mezinárodních pokusů ve kterých je, podobně jako v Amerických prériích, zkoumán hlavně vliv sucha. Můžeme si tady vykopat rostliny, abychom mohli zkoumat jejich podzemní orgány (zodpovědné za klonální růst a banku pupenů). Pachtíme se ve strašném vedru a zkoušíme z tvrdé suché půdy něco vydobýt. Prvním výsledkem je zlomený rýč, asi nám chce příroda něco naznačit…

 

* Mongolové z Vnitřního Mongolska, které je součástí Číny, Vnější Mongolsko je samostatným státem

p.s. Zítra je to dva roky, co píšu tento blog, toto je jeho 83. (!) příspěvek