Lnu ke lnu

Tak jsem byla o víkendu na srazu spolužáků z gymplu. Ani se neptejte, po kolika letech…

Vzpomínali jsme na různé lumpárny, průsery, nezbednosti, kraviny, hovadiny, výtržnosti, a taky na to, jak jsme vždy na podzim pomáhali národnímu hospodářství. I když to bylo místo školy, moc nás to nebavilo. Po dvou hodinách vyučování jsme byli přesunuti do místní restaurace v hotelu Mír na náměstí v Rýmařově a obdrželi jsme skvělý bezplatný oběd, obvykle něco s hnědou omáčkou. Posilněni jsme pak byli vyvezeni na širé lány táhnoucí se od obzoru k obzoru, častěji od mlhy k mlze, kde jsme měli na příslušném řádku sbírat zbytky lnu a stavět je do takzvaných kapliček. Len byl v létě vytrhán a na podzim byly stonky sklízeny, ale technika zanechávala hodně různých zbytků. Byli plesnivé, často ozdobené jinovatkou a my jsme je zachraňovali.

To bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy byla u nás lnem na vlákno oseta rekordní plocha (celkem 25 tisíc hektarů, říká Wikipedie), dnes se v podstatě nepěstuje. A je to vidět i na mém rodném kraji. V době mého dětství zde byla bramborová a lněná pole, dnes se do nedohledna táhnou travinné porosty občas zpestřené stádečkem skotu. Je to vlastně dobře, znamená to totiž méně hnojiv a méně půdní eroze. A len, ten asi nikomu nechybí (a kdyby chyběl, dovezeme z Číny…), tkanina je z něj sice pevná, ale nepravidelná a hrozně mačkavá. Na žehličce potřebujete nejvyšší teplotu, abyste ho vyžehlili do hladka. Největší ztráty jsou tak asi kulturní, kdo bude za chvíli rozumět slovům jako koudel, vochlování, pazderna, Čemolen? A co náš oblíbený krteček, který ke kalhotkám přišel? Z čeho si je vyrobí? Napadá mě, že by mohl pro příště použít konopí, technologie je podobná a dnes ho navíc ledaskdo pěstuje a dětem by se to snadno vysvětlilo.

A takhle je to se vším, čím jsme žili jako studenti rýmařovského gymnázia, a to nemáme od té maturity až zas tak daleko (35 let)….

Název jsem si vypůjčila z básně Jana Skácela: Lnu ke lnu jak jsem nikdy nelnul /a kulatý jak tírna lnu / sám do sebe jsem celý velnul / a už se nikdy nevylnu.

Obrázek jsem našla doma, ale nejsem autorkou, děti ztvárnily linorytem svého oblíbeného hrdinu Krtečka (to ještě nekamarádil s Pandou).

Co se do přednášky o Svalbardu nevešlo

Tak mám za sebou přednášku o Třeboňácích na Svalbardu pro Spolek přátel Třeboně. Nebylo to ani moc o Třeboňácích, ale o kytkách, krajinách a proč se vůbec lidé o tyto severní výspy pevniny v Arktickém oceánu zajímají. Obrázky jsem měla vypůjčené od několika kolegů*, protože nefotím nebo jen málo a navíc moje fotografie nejsou nic moc. To bych řekla, že mě odlišuje od většiny přírodovědců, které znám. Každý rád a dobře fotí, já se v přírodě jen koukám a to mě tak zaměstná, že si na focení ani nevzpomenu.

Kdysi jsem s sebou vozila na výpravy do exotických krajin uhel a několik tvrdých papírů zmenšených na formát A5. Ale na skicování krajiny potřebujete čas, klid a dostatek energie a toho se ne vždy dostává. Z výletu na Bajkalský hřbet v roce 1986, na kterém jsem začala chodit se svým pozdějším manželem Leošem, mám tři pohledy na hory kreslené uhlem a tužkou. Dlouho jsem je měla zahrabané mezi všelikými papíry, ale když se Leoš ztratil v Himalájích, dala jsem si je zarámovat. Trvalo mi potom mnoho měsíců, než jsem kolem nich byla schopná projít, aniž by na mě nepadla hrozná melancholie. Teď už se ty obrázky v mé hlavě oddělily od vzpomínek a jsou prostě částí obýváku.

Některým mým cestovatelským vzpomínkám se zase dostalo linorytového zpracování, ale málokdy ve formě realistické krajiny, spíše se jedná o výjevy s lidmi nebo zvířaty, jen zřídka kytkami. A právě Svalbard je v tomto smyslu výjimečný. Skoro na každém mém linorytu inspirovaném Svalbardem, je lední medvěd, i když jsem ho tam během svých 5 návštěv viděla jen jednou, při té předposlední, a jenom chvilku, a jenom zdálky. Jistě je to tím, že se jedná o silnou, až božskou postavu, ale hlavní důvod vidím ve výzdobě záchodů na ubytovně „102“ v Longyearbyen. Na žádné z toalet nechyběl na dveřích přilepený vtip s ledním medvědem! Byly to obvykle scénky plné černého humoru a to mě inspirovalo. Nevím, jestli ty mé obrázky jsou dostatečně vtipné, aby se někdy dostaly na čestné místo na toaletách Svalbardských obydlí, ale mám jich celý soubor a postupně je tady budu uveřejňovat, a třeba si je nějaký polárník vytiskne a nalepí na dveře hajzlíku (udělalo by mi to radost).

Linoryt v záhlaví by měl být doplněn textem, co odpovídá obsluhující medvěd medvědovi zákazníkovi na jeho přání, dostat tuleně na palačinkovém ledě. Mohlo by to být například: bohužel, led není, ale mohu vám ho nabídnout na jarní cibulce (globální oteplování je totiž velmi kruté…).

*díky Sašo, Jeníku a Erosi

 

Říjen

Dnes byl první ranní mráz a mokré louky byly bílé od jíní. Na dvoře botanického ústavu v Třeboni opadala polovina listí z javoru. Žluté teď leží pod stromem na zemi a já se jím brouzdám. Není ho moc, sotva mi schová polobotky.

Brouzdám se jiným listím, tohle je zlaté a tmavě červené a je ho hodně, schovám se v něm do půli lýtek nebo po kolena, ale může to být tím, že jsem malá školačka a jsem v parku pod Jednotou v Rýmařově. Děláme si v listí cestičky a večer mám špinavé nohy z prachu z rozdrceného listí javorů a buků.

Sbírám podzimní barevné listí s dětmi v zámeckém parku v Třeboni, abychom mohli doma něco kutit. Hledám zelené zubaté listy mišpule a žluté listy liliovníku tulipánokvětého, budou se hodit na obličeje ďáblíků.

Letím poprvé na Svalbard v říjnu 2007 a při mezipřistání v Tronso jsou břízy, tvořící tady tajgu, úplně žluté a navíc prosvícené sluncem. Při zpáteční cestě, o deset dnů později, listí kamsi zmizelo a vše obejmul ocelově modrý chlad.

Běžím lesem v Marylandu a všude kolem je spousta barevného listí. Žlutých Ďáblíků jsou tady celé hromady, ale nesbírám je, děti už vyrostly a z listí nekutí.

Zazimováváme polární stanici, a ač je teprve srpen, užíváme si podzimní přírodu. Tundra je žlutá, protože listí vrby polární, stromu přitisklého k zemi, už má teď, když je doma ještě léto, podzimní barvy.

Určitě vámi probíhá podobná vlna asociací, když vidíte první zbarvené listí v říjnu. Přemýšlím, jestli tahle přírodní maškaráda může sloužit jako signál pro nějakého živočicha, signál, který mu říká: tak podzim je tady a brzy bude zima, nejvyšší čas převléci kožíšek! Ale ten živočich už to dávno ví, protože stejně jako ty stromy už to cítí v kostech. Jediný živočich, který na to opravdu reaguje je člověk, který sedí doma v teple a barevné listí je signálem k sladkobolnému přemítání o plynoucím čase nebo k tomu aby nasedl do auta a jel to aktivně obdivovat spolu s ostatními spoluobčany. Když jste v Marylandu tak do národního parku Shenandoah a když jste v Číně, tak do oázy Dalaihubu na Černé řece. A když jste v Česku? Mě stačí koukat z okna…