Pisatel dopisů

Často tady fňukám nad tím, jak se časy mění. Například dnes chci zmínit psaní dopisů. Kdysi jsem psala stohy dopisů, hlavně kamarádce Blance z prázdnin. Dnes píšu nanejvýš e-maily (elektronickou poštu), ale dopis rukou na papír píšu jen vzácně. Ale dál už bez sentimentu! Kromě e-mailů píšu i speciální elektronické dopisy, které se od mých běžných e-mailů liší délkou, propracovaností a snahou o přesnost a bezchybnost: jedná se o dopisy pro redakce časopisů. Jako autor, recenzent a editor tady na vás chci apelovat, pište je také!

Dopisy do redakcí a z redakcí se dají rozdělit na několik typů, ke každému si dovolím přidat nějakou užitečnou radu:

Autor redakci

(i) Posílám vám rukopis k laskavému zvážení publikování

Napište vždy, i když to není vysloveně vyžadováno v návodu pro autory, krátký průvodní dopis při odeslání svého článku do redakce. Posíláte svou práci kolegům na posouzení a je normální s nimi navázat takto kontakt. Velmi často se setkávám jako editor s tím, že autoři se neobtěžují napsat ani řádku.

(ii) Posílám vám rukopis opravený podle připomínek recenzentů, za něž velmi děkuji

Už vám v časopise věnovali spoustu času, nejméně dva recenzenti a redaktor si článek přečetli a okomentovali, pozvali vás, ať po úpravách pošlete článek znovu. To vše si zaslouží, abyste napsali aspoň oslovení a poděkování za komentáře a možnost opravy. Velmi často autoři prostě okopírují komentáře a jen vepíší své odpovědi. Někdy se vám polovina připomínek zdá úplně zcestných, a určitě se může stát, že recenzent prostě vaší práci neporozuměl. Ale recenzent je obvykle průměrný zástupce potenciálních čtenářů, a jestli on tomu neporozuměl, tak je dost pravděpodobné, že jste něco nenapsali dost jasně. Odpovídejte tedy na jeho připomínky: Vaše připomínka nás upozornila, na skutečnost, že jsme zapomněli zmínit, jak jsme danou velikost měřili, vysvětlení jsme doplnili do metod. A ne: tuto připomínku požadujeme za bezpředmětnou. Samozřejmě, že ne vždy má smysl ve všem recenzentům vyhovět, ale je třeba vysvětlit, proč tomu tak je.

(iii) Před rokem jsem do vašeho časopisu odeslal rukopis a nepřišla mi od vás dosud žádná zpráva

Časopisy obvykle uvádějí průměrnou dobu, do které většinou rozhodnou o osudu vašeho článku. To se však nemusí podařit, protože zrovna váš článek ztratili nebo recenzent, o jehož stanovisko požádali, se zpozdil nebo nemohou najít pro váš článek žádného recenzenta. Nestyďte se napsat do redakce a na osud článku se zeptat. Jak dlouho máte čekat? Počítejte, že po té, co váš článek prošel formální kontrolou, dostal se na stůl šéfredaktorovi, ten hledá zodpovědného redaktora, který se o váš článek bude starat a ten musí výzvu přijmout, seznámit se s obsahem článku a najít recenzenty. To vše může trvat až měsíc, o prázdninách, kdy recenzenti jezdí na dovolenou nebo do terénu, ještě déle. Recenzent má na váš článek stanovenou přesnou lhůtu a většina recenzentů začne s recenzí, až lhůta končí nebo ještě později. Čeká se na nejpomalejšího recenzenta. Počítejte tedy se dvěma měsíci. Potom se článek zase ocitne u zodpovědného redaktora, který si musí najít čas na přečtení článku a recenzí, aby doporučil rozhodnutí šéfredaktorovi. Počítejte s dalším měsícem. Celkem 4 měsíce, dříve nemá cenu se na článek ptát.

Je jasné, že jako autor chcete, aby to celé trvalo co nejkratší dobu. Časopisy se předhání v nabídkách krátkého recenzního řízení. Ty úplně nejkratší jsou typické pro podvodné časopisy, kde samozřejmě žádná recenze neproběhne a jde jen o to, abyste zaplatili. Tam publikovat nechcete, že?

(iv) Z následujících důvodů nesouhlasím s vaším zamítavým stanoviskem

Tento dopis pište jen zcela výjimečně, když máte pádný důvod. Patrně budete stejně  redakcí zahlcenou články, ignorováni. Takový dopis jsem napsala jen 3x (i když zamítavé stanovisko jsem obdržela bezpočtukrát). Jednou jsem zvrátila zamítavé rozhodnutí (bylo zrušeno = rescinded), ale stejně mi nakonec článek nepřijali. Další mé dopisy byly ignorovány (ale mě se po jejich napsání ulevilo).

Recenzent editorovi

(i) Žádost o recenzi nemohu přijmout z následujících důvodů

Je žádoucí prosbu o recenzi přijmout. Sami píšete články, proto, aby systém peer review fungoval, musíte dělat recenze. Samozřejmě se stává, že tématu nerozumíte nebo jedete na dva měsíce do terénu nebo máte na stole 5 jiných recenzí, a musíte tedy odmítnout. Jednou jsem dokonce musela odmítnout proto, že jsem byla autorkou článku, který mi přišel na recenzi. Napište důvod odmítnutí aspoň několika slovy, zklamaný editor bude mít alespoň pocit, že jste o jeho prosbě uvažovali.

(ii) Omlouvám se za pozdní dodání recenze

Jako autoři jistě chcete, aby byl recenzní proces rychlý, dodávejte tedy recenze včas. Nepodaří-li se to, v políčku pro připomínky adresované editorovi se omluvte.

(iii) Nemohu posoudit statistické metody a ve své recenzi jsem se zaměřila na biologickou podstatu pokusu

Buďte upřímní, co se týče kvality vaší recenze a nejste-li schopni nějakou část článku posoudit, napište to opět do políčka pro připomínky adresované editorovi. On rozhodne, jestli si má přizvat ještě nějakého dalšího recenzenta a nebude považovat vaše mlčení ohledně oné části rukopisu, jako známku toho, že je bezchybná.

(iv) Článek jsem už viděla několikrát, měla jsem ho z jiných časopisů a autoři nic nezměnili

Editorovi napište také pochybnosti ohledně etického chování autorů nebo v případě, že jste článek už posuzovali a autoři zamítnutý článek podle vašich připomínek neopravili. Tím celý systém, který už je tak dost přepracovaný, zatížili: někdo znovu hledá stejné chyby.

 

Recenzent autorovi

(i) Se zájmem jsem si přečetla váš skvělý rukopis

Snažte se být pozitivní, také nedostáváte rádi negativní recenze. I když má článek zásadní chyby, buďte věcní a navrhněte řešení, pokud to jde. Autoři mohou být začátečníci a vy je přece od vědecké dráhy nechcete zcela odradit. Nemá cenu také zesměšňovat kvalitu angličtiny, spíš na problém upozornit.

(ii) Se vzrůstajícím potěšením si čtu další a další verze vašeho rukopisu

Jako recenzent můžete přispět k tomu, že se autor opravdu něco naučí. Je to obvykle hodně práce, ale zamyslete se, jak jste se učili vy…

 

Editor autorovi

(i) V revizi se zaměřte především na připomínky prvního recenzenta

Napište doporučení na základě vlastního čtení a recenzí. Navrhuje-li každý recenzent něco jiného, dejte autorovi návod, koho má poslechnout, usnadní to práci jak autorovi, tak vám.

(ii) Vaše revize ignorovala všechny mé připomínky

Je jisté, že nebudete spokojeni, když autor vaše připomínky ignoruje, ale posuzujte novou verzi taky tak trochu zcela nově a nezávisle na předcházející verzi, třeba to není taková katastrofa.

Tak to je vše, co mě k danému tématu napadá. Snad jen, že psát slušné, formální a bezchybné dopisy v angličtině, která není vaším rodným jazykem, nemusí být úplně jednoduché. Pro začátečníka je dobré mít nějaký vzor. V analogové době mých vědeckých začátků existovala knížečka, kterou měl každý vědec po ruce, a ta se jmenovala Letter Writer. Příručka písemného styku pro vědecké a odborné pracovníky*. Napsala ji Vlasta Rejtharová a já mám vydání z roku 1985. Najdete tam dopisy pro každou příležitost. Kdyby tak existovala nějaká moderní elektronická verze! Jestli vzory potřebujete, nejlepší je poprosit zkušenějšího kolegu, aby vám nějaké poskytl.   

 

Obrázek v záhlaví je obyčejná slepice, ale vyznačuje se malým grafickým vtípkem: linoryt je tisk z plochy (barvu na papír předává plocha linolea, která není odrytá pryč), to je ta slepice. Naopak vejce je uděláno jako tisk z hloubky (barvu na papír předávají úzké vrypy a plocha je šedá). Tato kombinace způsobuje, že obrázek má bílou barvu, (tj. odryté linoleum), šedou barvu (tj. na vajíčku, kde byla barva před tiskem částečně setřena) a černou barvu (plochy linolea, které nebyly odryty ani setřeny a čárky na vajíčku, kam byla barva při stírání plochy vajíčka nahrnuta).

 

* Názvy kapitolek jsem si dovolila udělat podle stylu použitém v příručce Letter Writer

 

 

 

 

Kurz psaní: citace

Kdyby bylo vše tak, jak má, nedalo by se toho k citacím ve vědeckém článku mnoho napsat. Zkrátka potřebujete své nápady uvést do souvislostí, ukázat, že se v oboru orientujete, podpořit svá tvrzení autoritami a své výsledky srovnat s tím, co už se ví (vědcův průvodce psaním). Nejčastější chyby v tomto směru autor dělá, když cituje jen obecné učebnice nebo naopak jen nepodstatné případové studie a neodkazuje na opravdu důležité práce. Někdy se také ukazuje, že autor nezná starou nebo naopak novou literaturu a ve vzácných případech dokonce, že nezná literaturu žádnou. Citovaná literatura ale není jen odkazem na další informace, díky způsobu, jakým dnes vědu hodnotíme, je také měřítkem úspěšnosti vědce nebo časopisu

Jako začínající vědec, jsem si myslela, že největším prohřeškem v citování literatury  je zamlčení publikací, které odporují prezentovanému výsledku nebo těch, které zjistily totéž co vy, ale dříve. Zpronevěřit se etice vědecké práce se však mohou autoři, recenzenti nebo i editoři. Autor, když cituje sebe tam, kde by bylo vhodnější ocitovat závažnější díla ostatních badatelů nebo když cituje své kamarády, kteří naopak ocitují jeho. Recenzent, když doporučí k citování svoji práci a editor, když vyzve autora citovat práce, které vyšly v jeho časopise.

Citování literatury může být také otravné pro autora i pro čtenáře: různé časopisy si udržují záměrně podivné a originální způsoby citování, podle kterých musíte literaturu naformátovat; citace mohou dělat text nepřehledným, když jich používáte příliš mnoho a několikrát kvůli nim přerušíte větu.

Obrázek v záhlaví je jedním z mnoha Ex libris, které jsem dosud vyrobila. Toto je pro knihy, které prohýbají knihovnu (tedy Libri prohibiti).

Kurs psaní: diskuse

Kapitola 13 Vědcova průvodce psaním je o diskusi, nejtěžší kapitole vašeho článku. Tady máte odpovědět na otázky, které jste si kladli v úvodu, dát vaše výsledky do vědeckých souvislostí, diskutovat nedostatky vaší studie a nastínit, jak dál ve výzkumu. Lehce se to řekne, ale tíž udělá.

Diskuse je bezkonkurenčně nejslabší částí článků, které se mi dostanou jako redaktorovi do ruky. Obvykle je ovšem chyba už někde v otázkách a v úvodu, která nemusí být tak nápadná. Když si autor ujasní úvod a formuluje dobře otázky, i diskusi už potom snadno opraví. Někdy je zase problém v tom, že autor považuje všechno, co jen okrajově souvisí s tématem za důležité. Diskuse je potom tak košatá, že se podstata sdělení úplně ztratí. Délka diskuse by měla být asi tak stejná, jako je délka úvodu, nejčastěji do tří stránek standardního rukopisu (řádkování 2 velikost písma 12).

Když článek potvrdí testované hypotézy, je diskuse logickým pokračováním přechozího textu. Vším tím se prolíná červená nit, na které máme v úvodu navlečené teoretická východiska naší studie a otázky, dále metodiku, výsledky a nakonec jejich diskusi. V diskusi by se totiž nemělo objevit nové téma dosud v článku nezmíněné, pokud jste mohli jeho vliv na svůj pokus nebo pozorování očekávat. Zamítnete-li hypotézy, protože vše je jinak, než jste původně předpokládali, a současně znáte faktor, který je za to zodpovědný, potom máte 2 možnosti jak to reflektovat v diskusi: je to chyba, kterou jsme si měli uvědomit, potom to zmiňte jako nedostatek vaší studie; je to objev, který dosud nikoho nenapadl, potom to zmiňte v odstavci věnovaném perspektivám budoucího výzkumu. Když vaše studie nedopadla podle předpokladu, ale vy neznáte s jistotou faktor, který je za to zodpovědný, zmíníte možnosti při diskusi vědeckých souvislostí.

Vědcův průvodce psaním zmiňuje jako součást diskuse závěr a doporučuje ho nezařazovat, pokud nemáte nějaké pádné důvody a chcete jen shrnout podstatu své práce. Shrnutí jste, jestli jste postupovali správně, udělali už v prvním odstavci diskuse. Může se ovšem stát, že máte v rukávě ještě nějaký super obecný nebo super aplikovaný závěr, který tady můžete uplatnit.

Jako ilustraci jsem využila barevný linoryt, který reprezentuje techniku, kterou jsem tady dosud nezmiňovala: kombinovaná technika linorytu a digitálního tisku – to abych ukázala tu červenou nit, která se má táhnout vaším článkem použila jsem kreslící program. Dala jsem tím nový význam linorytu, který jsem ryla někdy v roce 2009 a už si nepamatuji, čím byl inspirován.

Kurz psaní: výsledky

Výsledky jsou první kapitolou, kterou začínáme psaní, a jde v ní o to, co nejsrozumitelněji popsat výsledky experimentů nebo pozorování. Stephen Heard zdůrazňuje v kapitole 12 Vědcova průvodce psaním, že při psaní výsledků máte myslet především na čtenáře a na to, jak mu nejlépe a co nejjasněji sdělit podstatu vašeho příběhu. Máte vybrat jen po podstatné a adekvátní kladeným otázkám. Tady je ovšem zakopán pes, protože tato zásada je past na nás na všechny. Vyprávění příběhů je totiž pořád v nebezpečí Hollywoodského syndromu. Co to je? To je označení, které jsem právě teď vymyslela pro fakt, že hollywoodští scénáristé mají nutkání si příběhy, ať už pocházejí z literatury nebo skutečnosti, upravovat. Dělají to samozřejmě v zájmu diváka a jeho komfortu: příběh upravují, aby byl vyvážený, a měl spád. Tu přidají lásku, onde nevěru, tu pár vrahů nebo zavražděných. Jako u hollywoodských filmů, také u vědeckého článku prodává příběh a jeho spád, napínavost a čtivost, proto si dejte pozor, ať se nenecháte svést k jeho úpravám, zveličování nebo umenšování, vypouštění nebo přidávání. Váš literární útvar, by neměl být pohádkou, ale literaturou faktu!

Začínajícím autorům někdy dělá problém oddělit metodiku, výsledky a diskusi. Nejlépe je postupovat podle pořadí otázek nebo hypotéz v úvodu. Každé hypotéze věnovat odstavec nebo subkapitolku v metodice, výsledcích i diskusi, vždy stejně nazvanou, vždy ve stejném pořadí, aby se čtenář snadno orientoval. Někdy je však lépe pojednávat napřed jednoduché výsledky pokusů a potom je shrnout do komplexního výsledku, který z nich vyplývá.  Výsledky předběžných pokusů, které slouží na nastavení metodiky pro cílové pokusy nebo které poskytují data pro modely, mohou být umístěny už v metodice. Stejně tak může být nějaký ten bonusový výsledek až v diskusi, v případě, že vznikl nějakým následným zpracováním dat, dodatečným měřením nebo počítáním.

Abych popřela předcházející odstavec, musím zmínit, že existují časopisy, které dovolují nebo přímo vyžadují sloučení výsledků a diskuse. A v případě velmi rozsáhlých výsledků je to pro čtenáře i výhodně, mají vše pohromadě. Výhodné je to také, když diskuse nepřináší žádné objevy. Když si představíte situaci, že testujete jednoduchou hypotézu a objevíte něco jiného, spíše jako vedlejší avšak logický produkt toho testování, potom vás diskuse může zavést od výsledků poměrně daleko a tedy je struktura společného pojednávání výsledků a diskuse spíš nevýhodná.

Výsledky se většinou v ekologii opírají o statistické analýzy a jsou doplněny grafy a tabulkami. Výsledky neuvádějte v textu, v tabulce a na obrázku současně, rozhodněte se jen pro jedno místo.  Vědcův průvodce psaním uvádí jednoduchou zásadu: máte-li jen několik číselných výsledků, dejte je přímo do textu, je-li čísel více a je důležité, jakou mají hodnotu, umístěte je do tabulky a je-li důležitý trend nebo změna, použijte graf. Nejlépe se budou výsledky číst, když se budete odkazovat na tabulky a obrázky a v textu zmíníte jen pro zodpovědění otázek důležité signifikantní výsledky. Dbejte na to, aby statistické metody měly všechny náležitosti, volte jednoduché formáty grafů. Popis obrázku a tabulky musí být srozumitelný bez textu článku, při jejich popisu začněte tím, co zobrazuje (vztah hmotnosti a délky) a potom teprve uveďte, jakou metodou to bylo hodnoceno (hodnoceno ANOVou). Užitečné rady pro přípravu grafů a tabulek bývají v pravidlech pro autory jednotlivých článků, určitě je pročtěte nebo se poučte z článků ve svém oboru.

Vědcův průvodce uvádí ještě spoustu dalších rad, které se však nemusí hodit pro váš speciální problém, co je však vždy užitečné, otestovat si, jestli jste vše srozumitelně popsali tím, že to dáte přečíst kolegům.

Tak a příště už se můžeme pustit do diskuse!

Kurz psaní: metodika

Nejvyšší čas pokročit se čtením knihy Vědcův průvodce psaním 11. kapitolou o metodice.

Metodika slouží ve vědeckém sdělení k popisu toho, co, jak, kde a s jakým materiálem (například druhy) jste dělali. Popsané by to mělo být tak, aby mohl kdokoliv vaši studii zopakovat. To se v ekologii ovšem obvykle neděje a metodika zde spíš slouží jako důkaz, že jste podle současných poznatků postupovali těmi správnými metodami, že jste měli dostatek opravdových opakování a že jste výsledky správně vyhodnotili. Metodiku tedy využije v prvé řadě editor a recenzenti, aby posoudili, jestli je studie založena na smysluplně sebraných a vyhodnocených datech.

Čtenář si metodiku čte, aby pochopil výsledky, proto ji popište a nespoléhejte se jen na citaci své předchozí práce na podobné téma a už vůbec metodiku neopisujte, ani od sebe. Vykrádání sebe sama je stále vykrádání. Je-li metodika složitá, pomůže schéma, z kterého je jasný odběr vzorků, posloupnost analýz nebo umístění ploch. Text popisující několik studovaných oblastí s různých hledisek (např. klima, dominující druhy, historie obhospodařování) se hodí lépe do tabulky než do textu. Metodika je nejtechničtější částí vašeho vědeckého sdělení a záleží v ní spíše na přesnosti než na okouzlujícím slohu. Pamatujte také, že věci, které se vám mohou zdát triviální, je dobré zmínit, protože píšete pro mezinárodní vědeckou komunitu z různých částí zeměkoule. Například sdělení, že evropské louky mají maximum rozvoje biomasy v létě a v zimě se oddávají úplnému vegetačnímu klidu, může být klíčové pro pochopení vaší studie kolegy pracujícími v amerických prériích, kde rostou letně a zimně aktivní druhy.

Pro přehlednost je dobré metodiku rozdělit do odstavců nebo podkapitolek, věnovaných jednotlivým postupům (např. zkoumaný druh, lokality, měření druhu, měření prostředí, chemické analýzy, statistické metody).  Nezacházejte do zbytečných detailů, ale nezapomeňte na uvedení klíčových informací jako je počet opakování.

Vděčnými čtenáři metodiky jsou kolegové usilující o kritický souhrn nějakého oboru nebo takoví, kteří vyhodnocují mnoho podobných studií v meta-analýze. Tam slouží metodika ke zvážení, zda vaši studii zahrnout nebo ne. Existují samozřejmě také  mata-analýzy metodik jako třeba analýza, jak velikost květináče v nádobových pokusech ovlivňuje výsledky (Poorter et al. 2012 Functional Plant Biology). Nový fenomén je databázování výsledků studií, které je nezbytně doplněno popisem metodiky, jakou byla data sbírána.  Protože metodiky se vyvíjí, to, co bylo včera přijatelné, je dnes, se zavedením nových metod, nespolehlivé a nepublikovatelné. Z toho plyne, neodkládejte publikování výsledků své práce!

Obrázek v záhlaví jsem vybrala, protože je veskrze metodický a okazuje na složitou metodu vykopání kořene mandragory umírajícím bílým psem za úplňku. Jen takto získaný kořen má ty pravé magické schopnosti. Správná metodika práce je pro náš úspěch klíčová!

Kurz psaní: umění úvodu (ii)

O úvodu jsem tady už jednou psala, ale to bylo o úvodu prezentace, teď to bude o úvodu vědeckého článku. Strukturu už jsme zmínili (tady a tady), takže nám zbývají jen nějaké doplňující poznámky, částečně inspirované Vědcovým průvodcem psaním, kterého tady společně čteme.

Úvod obvykle nepíšeme jako první, začínáme s ním, až máme výsledky a metodiku, které se týkají naší konkrétní práce. V úvodu musíme celou věc uvést pro obecného čtenáře. Jak ze široka začneme, záleží, jestli píšeme do specializovaného nebo obecného časopisu.

Úvod je těžké napsat a je to tím těžší, čím je vaše práce originálnější. Testujete-li nějakou oblíbenou hypotézu, která už byla na jiných organizmech mnohokrát testována, napíšete úvod podobný jako vaši kolegové (pozor ale na opisování, to je neetické). Navíc pomůže, zkoumáte-li například invazní rostliny, plevely nebo plodiny: tam je totiž jasné, proč to děláme, chceme je účinně zlikvidovat nebo naopak podpořit. Zato zdůvodnit, proč zkoumáte nějaký nevýznamný druh a nějakou jeho pochybnou vlastnost, která nemá dopady na národní hospodářství, je umění.

Bádáte-li nad originálním systémem, který nikdo před vámi nikdo nestudoval, je ukotvení v obecných souvislostech těžké. Podobné problémy jsme řešili, když jsme s kolegy studovali regeneraci krátkověkých plevelných bylin z kořene (kořenoodnožující druhy). Úžasná vlastnost, která rostlině dovolí přežít silnou disturbanci, která ji připraví o všechny stonky, a zbydou z ní jen kořeny!  Ale mělo to následující problémy: 1 – fakt, že mohou některé rostliny z kořenů regenerovat, není moc známý, proto potenciální čtenáři a hlavně recenzenti nechápali v čem je práce tak zvláštní; 2 – Abychom rostliny přinutili opravdu regenerovat z kořene, museli jsme jim odstranit všechny stonky, ale tak silná disturbance se zdá nepřirozená, takže potenciální čtenáři a hlavně recenzenti nechtěli připustit, že by vedla k evoluci takového divného znaku; 3 – Přemýšleli jsme, s jakým podobným výzkumem naše výsledky srovnat: s výzkumem na podobných krátkověkých bylinách, kde vegetativní regenerace byla zkoumána po mírném narušení herbivorem, nebo s výzkumem keříků na požářištích, kde oheň způsobil velmi silné poranění rostlin. Když jsme se odvolávali na herbivorní studie, naše experimentální narušení rostlin uřezáním stonku bylo pro recenzenty nepřirozeně kruté a požadovali důkazy, že k němu může dojít; když jsme se odvolávali na požářiště, vadila krátká doba selekčního tlaku člověkem vyvolaným narušením, vždyť na oheň se rostliny adaptují už miliony let! Nic z toho badatele samozřejmě nesmí odradit, i když to někdy znamená, že musíte ten svůj studovaný fenomén napřed uvést do širších souvislostí pomocí nějakých dalších (a dalších) studií.

Od obecného kontextu, kde definujete své výzkumné teritorium (regenerace rostlin po herbivorii) se váš úvod tematicky zužuje (vzpomeňte si na přesýpací hodiny) k vymezení niky uvnitř výzkumného teritoria. V našem případě kořenoodnožujících druhů, by tou nikou bylo srovnání fitness narušených a nenarušených rostlin, v závislosti na míře narušení (kolik stonku zvíře ukouslo). A nakonec je třeba vyplnit niku tím, že specifikujeme náš konkrétní problém (herbivorie je velmi silná, takže rostlina přišla o všechny stonky) a položíme si otázku (je rostlina po takovém silném narušení schopna regenerovat a vyprodukovat semena, aby se vlastnost přenesla do další generace?) nebo zformulujeme hypotézu.

V některých oborech je zvykem, si rovnou na konci úvodu na otázku odpovědět nebo prozradit, zda byla hypotéza potvrzena či zamítnuta. Vědecký článek není detektivka a výsledky není třeba skrývat, spíš naopak! V rostlinné ekologii jsem se však s takovým uspořádáním setkala jen vzácně.

Neodolola jsem a použila v záhlaví obrázek recenzenta. I když jsme z práce recenzentů kolkrát nešťastní, nejsou to naši nepřátelé a zpravidla jsou to oni, kdo nás učí psát!

 

Kurz psaní: název a abstrakt

Nyní, když už víme, o čem pojednává náš příběh (1, 2, 3, 4, 5), bude hračkou udělat z něj souhrn do abstraktu, který mívá obvykle kolem 200 až 300 slov. Abstrakt má vlastně podobnou strukturu jako celý článek, jen místo toho, abyste věnovali úvodu 3 stránky, věnujete mu tři věty. V další větě zmíníte testované hypotézy nebo řešené otázky. Následující dvě věty věnujete metodám, dvě věty výsledkům a nakonec napíšete, co z toho vyplývá pro lidstvo nebo alespoň pro váš úzký vědecký obor. Některé časopisy mají abstrakt strukturovaný, jiné nestrukturovaný. Nejznámější je asi požadavek prestižního časopisu Nature, který je ale užitečné použít pro jakýkoliv typ abstraktu a tak ho tady přikládám (abstract nature).

V abstraktu pokud možno nepoužívejte citace, zkratky a nesrozumitelné termíny. Je trapné, když jako motivaci uvedete, že toto téma ještě nikdo nestudoval = to platí o spoustě témat v ekologii a čtenáře to rozhodně k čtení článku nenaláká. Pokud se vaše práce přímo nezabývá zkoumáním statistických metod, nemusíte je v abstraktu přímo jmenovat, spíše uveďte, jestli se jednalo o květináčový pokus nebo měření v terénu. Nezatajujte výsledky! Výsledky popište ve smyslu, jak dopadly odpovědi na vaše otázky nebo testování hypotéz; obvykle není třeba uvádět přesná čísla. Nepište, že výsledky byly diskutovány – to dá rozum, že byly, napište raději něco konkrétního z diskuse a uzavřete zobecněním.

Ještě nám zbývá probrat název práce: je to vlastně souhrn práce do jedné věty. Někdy se snaží udělat autoři název tajemný nebo vtipný, některé odkazy na popkulturu jsou ale dost provařené a technický název je lepší než 100x opakovaný vtip. V názvech článku asi nejčastěji najdete odkazy na filmy Někdo to rád horké  nebo Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat). Pro stále větší používání sociálních sítí (také) ke sdílení odkazů na zajímavé publikace, je asi výhodné zvolit název, který je zároveň použitelný jako tvít*, tedy souhrn vašeho sdělení ve 140 znacích.

Chystala jsem pro vás pojednání, jak psát abstrakt a název práce (kapitola 9 Vědcova průvodce psaním, kterého tady pro vás čtu a komentuji) někdy na příští týden, ale dnes byl termín na odeslání abstraktů pro naši oblíbenou konferenci a tak jsme celý den s kolegy psali a opravovali abstrakty. To mě motivovalo dodělat tento příspěvek. Jestli se divíte, co mají s abstraktem společného lední medvědi v záhlaví, pak vězte, že hodně. Díky práci na abstraktech jsem dnes nezačala s přípravou přednášky o Svalbardu, kterou mám zítra proslovit pro Spolek přátel Třeboně…  a zítra budu mít opravdu napilno!

* Příspěvek na Twitteru