Jak jsme hráli Karpatské hry

Karpatské hry je kniha Miroslava Nevrlého* o touze mladého člověka poznávat nové kraje, o vandráctví a o zážitcích, které získáte, když cestujete pěšky a nalehko, ale se srdcem a očima otevřenýma. Takové hry bylo možné za socialismu hrát především v rumunských Karpatech, jediném divokém místě, kam jste se tehdy mohli bez problémů vydat. Nám začínajícím ekologům to ale nestačilo, lesy jsou tam sice hluboké a divoké, ale pořád je to střední Evropa.

Zajásali jsme samozřejmě, když se objevil způsob jak cestovat do šestiny světa, tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Představte si tu rozlohu, ty přírodní gradienty a krásy. Přitom to bylo tak geniálně jednoduché. Do SSSR neexistovala možnost individuální turistiky, zato se tam dalo cestovat s cestovní kanceláří nebo na studentskou výměnu. Cestovní kancelář byla tehdy snad jen jedna (Čedok), ale studentských výměn jste si mohli vymyslet, kolik jste chtěli. Stačilo si na azbukovém psacím stroji (který byl na každém pracovišti k dispozici) napsat zvací dopis z nějakého sovětského akademického pracoviště, uvést jména českých studentů účastnících se výměny a podepsat ho nějakým vymyšleným ruským jménem. S tímto falešným dopisem jsme zašli na obvodní pracoviště cizinecké policie. Co asi věděli o katedře botaniky Moskevské Univerzity na služebně v Praze 2? Určitě ještě méně než my, ale na základě dopisu vyjmenovaným studentům dali do pasu razítko Obmen (tj. výměna).

Razítko v pase byl jen začátek. Dále jsme potřebovali na tom azbukovém psacím stroji napsat Maršrut (plán cesty), kde jsme popsali kdo je ve skupině za českou stranu a kde se skupina bude pohybovat. To byl dokument, který měl být vystaven českou vysílající organizací, opsali jsme ho několikrát a originál jsme orazítkovali nedůležitým razítkem, které jsme měli k dispozici (třeba místní organizace ochránců přírody) a s originálem a kopiemi jsme šli na úřad, kde jsme si nechali potvrdit, že kopie se shodují s originálem. Díky této náhodné úřednické operaci jsme na naše kopie získali sadu kulatých a tedy velmi oficiálně vypadajících razítek (co na tom, že tam bylo napsáno ověřená kopie? Kdo si to přečte v Sovětském svazu, když je to v latince?). V tomto stádiu jsme tedy měli papíry vyřízené, měli jsme razítko v pase a měli jsme vysílající dokument s harmonogramem cesty, našimi jmény a kulatým razítkem. Zvací dopis a originál dokumentu jsme zlikvidovali. Stačilo koupit letenky nebo jízdenky a vydat se za nějakou krásnou přírodou.

Při přechodu hranic zkontrolovali pohraničníci dokumenty a neshledali nic závadného, protože jsme teprve jeli na výměnu a bylo pochopitelné, že jsme neměli u sebe průvodce, kteří se o nás měl starat. Později jsme byli připraveni tvrdit, že se máme teprve setkat nebo, že jsme se ztratili. Ale to vlastně nikdy nebylo potřeba, prostě jsme se tvářili, že jsme místní, třeba Estonci, ti taky nemluvili dokonalou ruštinou. Nikomu to nebylo divné, kdo by taky očekával takovou drzost pohybovat se bez doprovodu po SSSR? Navíc jsme se v civilizaci (jestli se tady tohle slovo dá vůbec použít) nezdržovali příliš dlouho, přijeli jsme kvůli přírodě a tam jsme se co nejrychleji po příjezdu ztratili.

Tuto jednostranně výměnou turistiku bez větších problémů využívali desítky skupin (skromný odhad) ročně. Věděli jsme z doslechu, že se lze dostat do potíží, hlavně na velmi populárních lokalitách jako bylo okolí nejvyšších hor Kavkazu, Kazbeku a Elbrusu, kde si policie všimla, že českých skupin přijíždí mnoho a nemají ruské průvodce. V tom případě nedovolili výměnným studentům opustit letiště, dokud si pro ně někdo nepřijde. Já jsem s kamarády navštívila tímto způsobem v 80. letech Kavkaz, Pamír, Bajkal, Polární Ural a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), ale o tom budu psát někdy příště.

Na tomto místě bych ráda poděkovala anonymním průkopníkům studentské výměny do SSSR, viděla jsem díky nim pár exotických ekosystémů a zažila úžasné věci v době, kdy jsem po takových dobrodružstvích celým srdcem toužila. Mé poděkování patří také sovětské železnici a knize  Atlas železnych dorog SSSR, byla zdrojem inspirace pro naše cesty. Věnuji jim obrázek v záhlaví, který je sovětskou železnicí inspirován. Lidé na obrázku spí na novinách, protože cesta bude ještě dlouhá.

 

*Vyšly teď nedávno s ilustracemi Ludvíka Kunze, doporučuji!

Reklamy

Lovci orchidejí

Je úžasné, jak mnoho popularizačně vědeckých knih vychází v angličtině! Je jich tolik, že na webu časopisu Nature je pravidelná rubrika „Barbara Kiser reviews five of the week’s best science picks“. Nevím, jak to stíhá číst Barbara, ale já jich stihnu jen několik ročně, buďto mi je někdo doporučí, nebo si je náhodně vyberu, třeba podle názvu a obálky. Takto náhodně jsem si koupila na letišti v Londýně knihu s ilustrací tropické orchideje na obálce a názvem: „Plants: from roots to riches“ (rostliny: od kořenů po bohatství) od Kathy Willis (šéfky vědeckého výzkumu v Královských botanických zahradách v Kew) a Carolyn Fry (vědecké novinářky a spisovatelky).

Kniha je členěna do 25 kapitol a každá zpracovává nějaký milník botanické historie a jeho souvislosti s botanickou zahradou v Kew a dnešními botanickými vědeckými nebo aplikovanými problémy (Knihu si lze také poslechnout na BBC). Jsou to úžasná botanická dobrodružství, kde objevitelské nadšení je často následované ekonomickým využitím, potom přírodní katastrofou a nakonec nesmírným vědeckým nasazením katastrofu zmírnit moderními poznatky a metodami. Příkladem mohou být tropické orchideje. Botanici je objevili pro svět, popsali jejich krásu, a vyvolali dychtivost po jejich květech. Protože je zahradníci dlouho nebyli schopni množit, dobrodruzi z celého světa prohledávali pralesy a sbírali živé orchideje a obchodníci prodávali jejich květy nebo celé rostliny boháčům. Sběrači orchidejí tak přispěli k vydrancování některých populací orchidejí a vědci dnes bádají nad re-introdukčními programy pro jejich záchranu.

Když jsem tuhle orchidejovou kapitolku četla, vzpomněla jsem si na svou oblíbenou dobrodružnou knihu z dětství Lovci orchidejí od Františka Flose. V ní jsou popisována dobrodružství českých sběračů orchidejí, kteří pracovali pro Firmu Sandr z Londýna, cestovali po střední Americe, Kolumbii, Equadoru a Borneu. Sám František Flos nikdy v zahraničí nebyl a k celému příběhu ho prý inspirovalo vyprávění Jana Satrapy, zahradníka zámku v Červených Pečkách, které vyslechl v 80. letech 19. století. Zajímavé je, že na zámku v Červených Pečkách v té době žádný zahradník Satrapa nepůsobil (zde). O významnou a cenou místní sbírku orchidejí se staral G. Faus, který před tím sice působil ve firmě Sandr, ale pracoval ve sklenících a orchideje nesbíral. Tomuto zahradníkovi se podařilo přivést do květu vzácnou orchidej Vanda renanthera, na kterou se dokonce přijel podívat samotný podnikatel Sandr a český sběratel orchidejí Benedikt Roesl. Skutečným předobrazem hlavního hrdiny knihy tedy mohl být právě Roesl.

Benedikt Roesl byl ze zahradnické rodiny a řemeslu se také napřed věnoval, než odjel do střední Ameriky. Tam experimentoval s přadnými rostlinami a jím vlastnoručně zkonstruovaný stroj ho připravil o levou ruku. Nechal podnikání a od roku 1868 do roku 1875 se věnoval sběru orchidejí, které posílal evropským obchodníkům. Za svou kariéru nasbíral doslova tuny orchidejí, ale i jiných rostlin a mnoho z nich (víc než stovka) bylo po něm popsáno. Po návratu do Česka, založil zahradnický spolek a časopis Flora. Zemřel v roce 1885 a v roce 1898 mu byl postaven pomník na jižním konci Karlova náměstí v Praze. Je na něm vyobrazen s orchidejí v levé ruce (tedy v ruce, o kterou přišel) a za ním klečí indián s mačetou.

Tento příběh je příklad, jak Češi také přispěli svou trochou do drancování světové botanické diverzity a jsou za to dosud obdivováni (například ve filmu). Ve světle toho, co jsem psala minule (tady) by stálo zato zvážit, jestli by se neměl Roeslův pomník na Karlově náměstí nějak upravit a uvést na pravou míru… můj návrh je na obrázku v záhlaví. Jaké vědecké praktiky, pokládané dnes za normální, budou považovány v blízké budoucnosti za neetické (ptám se s autory blogu Dynamic Ecology, kam se můžete podívat na nějaké nápady)?

Antarktida

Poslouchám při vaření Novosvětskou z You Tube. To je samo o sobě poměrně barbarské, navíc je symfonie přerušována reklamou. Protože mám ruce zrovna od těsta, nemohu zasáhnout a reklamu si celou vyslechnu. Je docela dlouhá a navíc mě zaujala: pravnuk Shackeltona se vydává do Antarktidy, aby uskutečnil plán svého pradědečka přejít celý ledový kontinent napříč. Tak to mě tedy fakt zajímá….

Shackeltonův příběh je ve zkratce takový: Sir Ernest Henry Shackleton (1874-1922) vedl tři výpravy do Antarktidy: na prvních dvou se rekordně přiblížil k pólu, ale po té, co pól nakonec dobyl Nor Roald Amundsen (1911), se upřel k myšlence přejít Antarktidu od moře k moři přes jižní pól.  Na cestu se vydal v roce 1914 v lodi Endurance (Vytrvalost) s 30 muži a 70 psy. Loď však zamrzla do ledu ve Weddellově moři, posádka driftovala nejdřív na ledové kře a potom na člunech k Slonímu ostrovu. Odtud se Shackelton vydal se 4 muži pro záchranu na jižní Georgii. Tu se mu po mnoha dobrodružstvích podařilo zorganizovat a posádku zachránit. Film Shackelton stojí určitě za vidění: popisuje jeho posedlost i to jak je zničující pro jeho rodinný život a současně jak inspirující je pro mecenáše i polárníky.

Ale zpět k té reklamě: pravnuk povídá o tom, jak se nechal inspirovat a vydal se s ostatními potomky námořníků Shackletonovy výpravy na cestu. Zajímavé je, jak to udělal: no přece v upravených autech značky Hyundai Santa Fe. Celý 5-minutový film je tedy reklama na auto! Celý ten silný příběh o nasazení, jaké musíte vynaložit, abyste sebe a své oddané polárníky zachránili se šlamastiky, kam jste je dostali, je ponížen na marketingový produkt. Záběry, jak se vůz se speciálními pneumatikami řítí po bílých pláních Antarktidy, vás má nenápadně nalákat ke koupi. Další generace pyšných hrdobců (viz) ničí jeden z pólů nedostupnosti výfukovými plyny…

Opravdu nevkusné!

Příchozí

Vědecký výmysl neboli Science Fiction je žánr literatury a filmu, který si hraje s představou, že jsme ve vědě a technologiích dál než ve skutečnosti jsme, nebo že je dál někdo jiný ve vesmíru a my se s tím musíme nějak vyrovnat. V dobách mého mládí, to byl žánr podobně populární, jako je dnes fantasy, ale přes úpadek zájmu se stále objevují nové knihy a filmy. Jeden z nových sci-fi filmů (Příchozí / Arrival, Režie: Denis Villeneuve) byl dokonce nominován na Oskara za nejlepší film roku 2016, což znamená, že má předpoklady stát se obecně oblíbeným a navštěvovaným (hodnocení na ČSFD 80 % !). To nás doma přesvědčilo k tomu, že jsme si ho naservírovali jako společný zážitek na sobotní večer. Jestli se na něj taky chcete podívat, tak tady přestaňte číst.

Děj je prostý. Na mnoha náhodných místech na Zemi přistanou záhadné kosmické lodě, které nevydávají žádné záření, chemikálie ani zvuky, nikdo a nic z nich neleze a jen tak levitují nad zemí. Lidstvo je samozřejmě nervózní a objekty začne zkoumat a řinčet přitom zbraněmi. Naštěstí mladá jazykovědkyně, učící zrovna na univerzitě románské jazyky, má bezpečnostní prověrku na přísně tajné a může se zúčastnit vyjednávání se záhadnými mimozemšťany a zjistit, jaké jsou jejich úmysly. První výprava do nitra kosmické lodi pro tým vědců tvořený zmíněnou jazykovědkyní, teoretickým fyzikem a doprovodem vojenských diplomatů zjišťuje, že mimozemšťané, kteří vypadají jako ztuhlé chobotnice, neumí anglicky. Vydávají jen jakési skřeky a vypouští dým.

Čas opravdu tlačí, Čína, Rusko a Somálsko již chtějí mimozemšťany pro jistotu napadnout. Vojenští diplomaté proto na jazykovědkyni naléhají, aby honem něco vymyslela. Tu napadá, že chobotnice asi komunikují vizuálními signály, takže napíše na papír „lidé“ a ukáže na svou výpravu a kontakt je navázán. Evidentně velmi technicky vyspělí mimozemšťané hru na Robinzona a Pátka briskně pochopí a dýmovými znaky začnou odpovídat. S využitím analýzy obrazu a názorných ukázek významu sloves („John jde“ a opravdu, John přechází před mimozemšťany, aby si tito pořádně sloveso zažili) jazykovědkyně a teoretický fyzik nejen pronikají do jazyka mimozemšťanů, ale vzájemně se sbližují.

Bohužel ve světě vzrůstá napětí a ránu tomu zasadí odpověď mimozemšťanů na otázku „Co tady chcete?“ která je konečně položena. Bohužel zní: „Přinesli jsme vám zbraň“. Bojechtivé národy tímto vyhlašují válku. Jazykovědkyně ovšem naivně tvrdí, že význam slova zbraň nemusí být zbraň, ale věc a že odpovědi dobře nerozumí. Nikdo ji nebere vážně (až na fyzika) a místní vojenští diplomaté naloží, i bez vyhlášení války, hromádku dynamitu ke vchodu do vesmírné lodi. Vědci vyráží na vlastní pěst dále komunikovat s chobotnicemi a získávají od nich tentokrát záplavu dýmových znaků, těsně před tím, než tajně nastražené nálože vybuchnou. Našim vědcům se nic nestane, ale výbuch zabije jednoho mimozemšťana. Jazykovědkyně je potom nasáta přímo do lodi, kde ji chobotnice o čemsi přesvědčují a potom ji pustí (tady jsem, obávám se, úplně nepochopila, proč se to stalo). Kolem vrcholí přípravy na válku a naší vědkyni najednou bleskne v hlavě, konečně rozumí znakům i bez analýzy obrazu a může si přečíst poselství chobotnic. Přinesli dar a tím darem je jejich řeč, udělali to ze zištných důvodů, protože tento dar umožní lidstvu za 3000 let zachránit chobotnice před katastrofou.

Ovládnutí řeči mimozemšťanů má dalekosáhlé následky, umožňuje vidět do budoucnosti a jazykovědkyně je první, kdo z lidstva tuhle možnost má. Zatelefonuje tedy čínskému prezidentovi a přesvědčí ho, aby válku odvolal. Všechny kosmické lodi po celém světě následně mírumilovné odletí neznámo kam a vše dobře dopadne, dvojice vědců skončí v objetí. Tady musím zmínit nezávislou dějovou linku, která se zpočátku zdá být vzpomínkami jazykovědkyně, ale náhle nám dochází, že to nebyly záblesky vzpomínek, ale pohledy do budoucnosti, která se má stát a týká se jejího osobního života (o co jde, s dovolením zatajím, ale je to dost otřepané a dojemné).

Dojem z filmu?

1) Mimozemšťané znali budoucnost, tak asi věděli, že poselství se nemusí snažit nějak aktivně předat, protože mladá americká jazykovědkyně ho z nich, při troše snahy, vytáhne. Když toto věděli, není jasné, proč posílali tolik kosmických lodí po celém světě. Asi by stačila jen jedna, ta, ke které bude dovedena naše jazykovědkyně.

2) Ponechme stranou myšlenku, že pomocí jazyka, jste schopni poznat budoucnost, to je ve sci-fi filmu v pořádku, proč to ale byla budoucnost naprosto osudová a nezměnitelná? Lidské činy se tak staly pouhým naplněním předem daného osudu, jako v řecké tragédii.

3) Jaká byla úloha teoretického fyzika? Neposlali byste na setkání s mimozemšťany radši biologa? Biolog by totiž mohl nejen uspokojit svoji zvědavost tím, že by mohl zkoumat živou bytost vzniklou evolucí v nějakém úplně jiném biologickém kontextu, ale mohl by pomoci s těmi signály. Řekněme si otevřeně, že komunikovat přes slova napsaná na kus papíru není nic, co by vás jako obdivovatele vědeckého pokroku udivilo. Ty bytosti mohly klidně komunikovat zvukem, jakési zvuky od nich vycházely, ale to by taky nebylo nic tak zvláštního, to děláme dnes a denně. Mně by se líbilo, kdyby komunikovaly vůněmi jako rostliny a přes analýzu chemických sloučenin, kdyby se tým dopátral významu jejich slov. Hlavně bych ale očekávala, že mimozemšťané budou v té komunikaci mnohem aktivnější a nebudou čekat na jazykovědkyni. Když bylo pro ně natolik zásadní tu informaci předat, proč si napřed nezjistili, jak se informace na Zemi předávají? Nebylo by hacknutí internetu tím pravým způsobem, jak zajisti předání informace bez toho, abyste trapně levitovali nad zemským povrchem v šišatém létajícím talíři a čekali, až vás nějaký šílenec odstřelí?

4) Proti americkým zvyklostem chyběl americký prezident a my jsme se nedozvěděli, co si o tom všem myslí. Naopak čínský prezident tady byl ukázán v lichotivém světle (stačil jeden telefonát americké jazykovědkyně a zrušil vojenskou akci) a to zřejmě svědčí o tom, že film doufá v to, že bude distribuován na čínském trhu.

5) Hlavní hrdinka je žena, takže požadavkům na genderové vyvažování bylo učiněno za dost. Její postava byla však plná cliché.

Takže, mě to moc neuspokojilo… ale vám přeji pěkné pokoukání!

 

Ztracený hrdina vědy

Přednášky či učebnice věnované jednomu oboru obvykle začínají historií: jak se obor vyvíjel, kdo se podílel na jeho formování. Jedním slovem nuda. Nikdy jsem nechápala, proč tím ztrácíme čas a dnes, když sama přednáším, dělám totéž, začínám historickým přehledem. Je přece důležité ukázat jak poznatky, které dnes považujeme za samozřejmé, někdo poprvé popsal a jak k tomu došel! Ovšem, snažím se učinit ten historický přehled zajímavý a vylepšuji ho dobovými reáliemi a historkami ze života protagonistů. Právě touha zjistit něco více o Alexandru Humboldtovi, kterého zmiňuji v úvodu do architektury rostlin, mě přivedla ke snaze získat a přečíst si novou knihu Andrei Wulf: The invention of Nature s podtitulem The adventures of Alexander  von Humboldt, the lost hero of science (Vynález přírody. Dobrodružství Alexandra von Humboldta, ztraceného hrdiny vědy).

Knihu jsem sháněla nejdříve po letištních knihkupectvích, ale nakonec jsem si ji potupně nechala koupit v pražském knihkupectví. Byla jsem na ni hodně zvědavá, protože než se mi dostala do ruky, už jsem o ní mnoho četla. Autorka za ni dostala cenu Costa (ano to je ta káva Costa) za nejlepší biografickou knihu napsanou ve Velké Británii a Irsku v roce 2015, zařadila se mezi nejlepších New York Times bestsellerů roku 2015 a nedávno dokonce vyhrála cenu pro nejlepší knihu o vědě udělovanou Britskou královskou společností. O její další zpopularizování se zasloužil vědecký redaktor The Guardiens, když napsal, že kniha vyhrála prestižní cenu Britské královské společnosti jen proto, že ji napsala žena a porota chtěla být přehnaně politicky korektní. Kniha si to podle něj ve skutečnosti nezasloužila, protože ženy mají ve zvyku se zabývat životními příběhy a ne velkými vědeckými myšlenkami. Takové vyjádření samozřejmě nezůstalo bez odezvy, ať už autorů nominovaných na stejnou cenu nebo kolegů vědeckých novinářů (např: http://www.forbes.com/sites/grrlscientist/2016/09/26/how-did-a-woman-win-a-science-writing-prize/#6ee11bbf44c6). Celkový efekt toho všeho byly velké internetové turbulence a samozřejmě ještě větší popularita knihy.

Není divu, že jsem se na knihu vrhla při první vhodné příležitosti a nebudu vás napínat, je opravdu skvělá. (A to nepíšu proto, že by to byla nějaká limonáda od ženy pro ženy, i když to nemůžu zcela nezávisle posoudit). Nejen, že jsem v knize našla potřebné detaily o seznámení a vzájemné inspiraci mezi Goethem (ano, tím spisovatelem) a Humboldtem, které jsem pro svou přednášku potřebovala, ale poučilo mě to i jinak. Největší rezonanci s tématem jsem cítila, když autorka popisuje, jak mladý Humboldt chce cestovat do jakékoliv exotické destinace a nemůže kvůli politické situaci v tehdejší Evropě. Komu by to nepřipomnělo vlastní mládí a touhu podívat se kamkoliv do přírody mimo českou kotlinu? Nebo jak starý Humboldt při návštěvě Ruska uhne ze schválené trasy, aby se podíval do divočejší přírody, než mu byla naplánována. To bylo zase podobné našim výletům po Sovětském svazu, při kterých jsme předstírali studentskou výměnu s Moskevskou univerzitou a při tom se snažili shlédnout co nejvíce z exotické přírody Pamíru, Polárního Uralu nebo Pobajkalí.

Autorka sleduje svého hrdinu celou jeho dlouhou kariéru a několik kapitol věnuje také osobnostem, které byly jeho dílem inspirovány. Knihou se táhne jako červená nit Humboldtovo přesvědčení, že člověk ničí přírodu jejím přílišným hospodářským využíváním. I tato myšlenka byla pro lidstvo nová a byla dále rozpracována dalšími generacemi. Mám-li knize něco vyčíst, tak snad, že se sice zevrubně zajímá Humboldtovými pokračovateli, ale nezmiňuje (jestli je to vůbec možné) kdo inspiroval jeho samotného. Také Goethe se postupně z knihy vytratil a nedozvíme se, jestli jeho smrt Humboldta zasáhla a jak reagoval na monumentální báseň Faust, kterou mnozí považují za inspirovanou právě Humboldtovou postavou.

A ještě poučení, čím, že to přispěl Humboldt k architektuře rostlin? Jeho příspěvek k tomuto malému oboru byl skromňoučký, měřeno prostorem, který zabírá jeho pojednání Ideen zu einer Physiognomik der Gewächse (vydáno 1806) v knihovně ve srovnání s jeho ostatními knihami. Ale stejně jako v jiných oborech byl ten přínos zcela zásadní, zakladatelský a objevitelský. Přišel totiž jako první s myšlenkou, která se nám nyní zdá zcela přirozená: že ve stejných klimatických podmínkách na různých kontinentech je rostlinstvo reprezentováno stejnými růstovými formami: třeba, že kaktusová růstová forma roste tam, kde je sucho. Tuto myšlenku od té doby rozpracovala spousta badatelů a vypracovala spoustu klasifikaci růstových forem, ale on byl se svými 16 typy (viz ilustrace) první. Proč je Humboldt vlastně ztracený hrdina, tak o tom zase někdy jindy.