Bez celeru

Na dlouhé lety si pořizuji knihu v letištním knihkupectví. Obvykle mám šťastnou ruku a náhodný nákup mi přinese příjemné překvapení a čtenářský zážitek. Protože nejsem bůhvíjak jazykově vybavena, jsem odkázána na knihy v angličtině, a knihy v angličtině opravdu najdete na každém letišti, jen se jejich množství podstatně liší podle geografické polohy. Tentokrát při letu přes Vídeň a Doha do Johannesburgu jsem byla překvapena, že jak ve Vídni, tak v Doha, nabídka knih v angličtině byla více než skromná a omezovala se na pár bestsellerů* a dětských knih (dominovaly série, V obklíčení idioty od Thomase Eriksona a Deník malého Poseroutky of Jeffa Kineye). Trochu jsem začala panikařit: co budu proboha celou tu dlouhou cestu dělat? Nakonec mně zachránila zpola zastrčená knížka s barevnou obálkou: Lessons in chemistry od Bonniee Garmus (vyšlo česky jako Lekce chemie). Chemie je základ biologie, to nemůže být špatné…

Špatné to nebylo, bylo to výborné! Překvapilo mě, že jsme o této knize nevěděla dříve. Kniha byla vydána v roce 2022 jako první kniha své 65ti leté autorky poté, co byla odmítnuta ve více než 20ti nakladatelstvích. Okamžitě se stala nejprodávanější knihou a byla podle ní natočena televizní minisérie. Kniha se odehrává na konci padesátých a začátku šedesátých let v USA, což byla doba, kdy se očekávalo od ženy ze středních vrstev, že se dobře provdá a bude se starat o rodinu a děti**. Hlavní hrdinka chce být vědkyní a nechce se vdát a mít děti. Její postavení a přijetí ve škole nebo na pracovišti však odpovídá očekávaní společnosti: nikdo ji nebere vážně a když se chová příliš sebevědomě je ponížena. Náhoda ji svede s prominentním geniálním excentrickým kolegou se kterým sdílí nadšení pro chemii i neradostné rodinné zázemí. Protože nechci prozradit zápletku, omezím se jen na to, že hrdinka je z výzkumného ústavu nakonec vyhozena a začne svoji televizní vařící šou „večeře v 6“ kde za pomoci chemie vysvětluje, jak připravit chutné jídlo pro rodinu a nabádá ženy, aby šly za svým životním snem.

Příběh je postaven na Dickensovské zápletce, která vás udrží napjaté až do konce. Také využívá kontrastu vědeckého uvažování, předsudků a kulturních stereotypů; líčí to nejhorší z akademického prostředí jako je sexuální harašení, bossing, plagiátorství a průměrnost. Dotýká se i školního nebo náboženského/církevního prostředí, přátelství a hlavně rodiny. I když by se dalo namítat, že je to celé spíš karikatura, je to zábavné, smutné i poučné. A samozřejmě, pořád je to aktuální.

*“bez celeru“ byla moje mnemotechnická pomůcka, když jsem se učila v angličtině slovní spojení „bestseller“

** U nás v té době byla situace poněkud jiná, žena se podílela, kromě péče o rodinu, hlavně na budování socialismu a v tom ji pomáhaly jesle a školky, prádelny a mandlovny, veřejné jídelny a polotovary.

Životní strategie

Když píšu o životních strategiích, myslím samozřejmě strategie rostlin. Například mě zajímá, jak řeší životní otázky jako: Mám vyklíčit teď, když je dost vlhka nebo mám počkat až bude taky světlo? Mám se krčit u země, než naberu sílu k růsti do výšky, nebo se mám prodlužovat rovnou? Mám vykvést co nejdříve nebo to raději odložit až budu větší? Mám do kvetení dát vše co mám nebo si něco šetřit na zimu? Mám investovat do lákání opylovačů nebo se spolehnout na vítr? Mám udělat mnoho malých nebo několik velkých semen? Mám ty semena opatřit háčky nebo křidélkem? Mám energii ušetřenou na zimu schovat do jedné velké brambory nebo do mnoha malých? Mám ty malé brambory rozestrkat co nejdál od sebe, nebo je mám nechat na jednom místě, kde se mi rostlo tak dobře? Mám tu jednu velkou bramboru před sežráním chránit nechutnými chemikáliemi nebo dřevnatostí? Takových otázek rostliny řeší samozřejmě mnohem více a my ekologové se snažíme zjistit, jak si na ně odpovídají. To se nedá zjistit pomocí dotazníku, ale pozorováním, a tím pozorováním už jsme zjistili, že strategie rostlin jsou úžasné a často, stejně jako ve Stopařově průvodci*, známe odpověď, ale nevíme, na jakou otázku.

Můj oblíbený příklad, zatím ne úplně pochopené strategie, je způsob růstu Velozií. Velozie (z čeledi Veloziaceae patřící k jednoděložným rostlinám)** rostou jen v Jižní Americe, tvoří listovou růžici a v paždí listů vyrůstají velké květy. Jak růžice roste, tvoří kmínek a čím je rostlina starší, tím je kmínek vyšší, občas se může větvit. Podobně samozřejmě roste sousta rostlin, například palmy nebo stromové kapradiny, ale Velozie jsou v něčem hodně originální. Kmínek je totiž tvořen stonkem, ale ten nežije, je mrtvý a je držen pohromadě bázemi listů růžice, slepenými pryskyřicí. Listová růžice na vrcholu mrtvého stonku, ale potřebuje zdroje z půdy – ty zajišťují adventivní kořeny rostoucí z růžice pod listovými pochvami mrtvého stonku podél kmínku až do země. Velozie rostou v tropických skalnatých trávnících (Campos rupestre), které často zažívají oheň a rostliny s ním musí počítat. Velozie jsou díky pryskyřicím hořlavé a intenzivní oheň nepřežijí, nejsou však rostlinami, které by situaci s ohněm řešily tím, že se nechají spálit a vyrostou ze semen, na to rostou moc pomalu. Co když spoléhají na to, že stonek ohoří, možná jsou tím zničeny adventivní kořeny, ale listová růžice může vytvořit kořeny nové a pokračovat v růstu? Na rozdíl od Velozií, keře ve stejném ekosystému mohou a musí vyrůst z podzemních orgánů, když jejich nadzemní stonky a vodivá pletiva v nich, jsou zničeny požárem.

Jak strategie popsat, abychom je mohli mezi rostlinami porovnávat? Buďto je na základě jejich chování v přírodě, na základě toho, jaká stanoviště preferují, kolik produkují semen a jak jsou dobré v konkurenci, zařadíme do několika, typicky dvou nebo tří strategií, jako jsou například strategie podle Grimea: strestolerátoři, konkurenti a ruderální druhy. Alternativně, změříme jen některé zásadní vlastnosti a očekáváme, že ostatní vlastnosti s nimi budou korelované. Rostlinné strategie potom nejsou kategorické, ale je to pozice rostliny na gradientu hodnot jedné vlastnost nebo lépe, v mnohorozměrném prostoru několika vlastností. Kde si stojí Velozie? V Grimeově klasifikaci padnou mezi strestolerátory a ohledně kvality listů, výšky a velikosti semen budou zcela nezajímavým průměrem. Můžeme podle takto kategorizovaných nebo změřených strategiích vysvětlit reakci rostlin na výzvy, které během života řeší? Jak mnoho vlastností musíme změřit, abychom strategii rostliny zcela porozuměli? Jak vybrat vlastnosti, které ovlivňují zdatnost rostliny (fitness) v prostředím s různou nabídkou živin nebo s různým režimem narušení? Jak zjisti vliv měřených vlastností na zdatnost rostliny? Na tyto a další otázky odpovídá Daniel Laughlin v knize Plant strategies: the demographic consequences of functional traits in changing environments. Je to učebnice, ale je skvěle napsaná, takže ji lze číst of obálky k obálce. Doporučuji všem, koho zajímá funkční ekologie rostlin!

(Upozornění: proč má Velozie mrtvý stonek ve svém kmínku, se tam nedozvíte…).

*Stopařův průvodce galaxií od Douglase Adamse, odpověď zní: 42

** více o Veloziích najdete v prvním čísle letošní Živy (autor je Ruy Alves)

Knihy do přírody

Doba knižních žebříčků je tady. Knižní anketu o nejlepší přírodovědnou knihu v Živě vyhrály Louky (psala jsem o ní zde), které zmínil snad každý z dotázaných badatelů (více o předcházejících ročnících je zde a zde). Můj druhý kandidát, Geostorky (recenze zde), byla zmíněna jen mnou. Třetí kniha, kterou jsem uvedla (také zmíněna jen mnou) si zaslouží podrobnějšího popisu, protože jsem o ní zatím nepsala.

Kateřina Audová napsala svou knihu Mezi kořeny, jako diplomovou práci na Západočeské univerzitě v Plzni pod vedením akademické malířky Renáty Fučíkové (vydalo nakladatelství Kazda). Jedná se o bohatě ilustrované pojednání o půdě. Probírá se v něm mykorhiza, lesní houby, půdní breberky (od bakterií po žížaly nebo krtka). Dále se zabývá různými půdními procesy, jako je dekompozice, tvorba půdních agregátů, žížalí aktivity. Zmiňuje ohrožení půdy intenzivním zemědělstvím a nakonec uvádí, co můžeme pro zdravou půdu udělat na své zahrádce.

Na konci útlé knížky jsou uvedeny zdroje (knihy a filmy Ladislava Mika a Miloslava Šimka), zdrojem inspirace pro kresby podzemních částí rostlin byly kresby Lore Kutsechery a Ervina Lichteneggera, která jsou k dispozici on-line díky knihovně Univerzity ve Wageningen. Knížka je plná kouzelných, a přitom přírodě věrných, kreseb! Doporučuji všem, kteří mají rádi poetično a ocení spleť žížalích chodbiček nebo mrkvových kořínků!

Krkonošské louky a jejich příběhy

Není to ani zas tak dávno, kdy jsem zde vyzývala české botaniky, aby sepsali knihu o loukách…

A světe div se, ono se mi to vyplnilo!

Letos v červnu vyšla kniha Louky. Dobrodružství poznání. od Stanislava Březiny, Sylvie Pecháčkové, Hany Skálové a Františka Krahulce, tedy části kolektivu vědců, kteří od poloviny osmdesátých let bádají na Krkonošských loukách nad tím, jak je to možné, že na nich pohromadě žije tolik druhů, aniž by jakýkoliv z nich vyhrál soutěž o zdroje a ostatní druhy zatlačil.

Vědecký tým Botanického ústavu vedený Františkem Krahulcem a Tomášem Herbenem na krkonošských loukách zaznamenal několik vědeckých objevů, jestli se to tak dá v ekologii vůbec nazvat. Popsali mobilitu druhů na louce; dlouhodobé výskytu druhů v závislosti na odstranění dominanty; sledovali rozložení kořenů a oddenků v závislosti na rozložení nadzemních prýtů v předchozích letech; našli cykly, ve kterých motýlokvěté rostliny vždy po několika letech vystřídaly v dominanci trávy; popsali zpětnou vazbu mezi rostlinou a půdou a její vliv na koexistenci; zjistili, jaké je rozložení jemných kořenů v půdě pro jednotlivé druhy; jak jsou jemné kořeny různých druhů přednostně nalézány spolu nebo naopak spolu nerostou; jaké je prostorové a časové rozložení půdních živin a jak na ně reagují kořeny. Krkonošské louky jsou tedy opravdu dobře známy, co se týče vzájemných vztahů a rostlin v nich žijících na škále jednotlivých stébel trav, stvolů bylin a listových růžic. Mnoho z otázek, které výzkumníci řešili bylo odpovězeno pro vědu poprvé nebo byly poprvé vyzkoušeny metody, kterými takové otázky řešit.     

Kolektivu autorů se podařilo tyto vědecké výsledky skombinovat s příběhy z výzkumu a takto je stravitelně, nebojím se říct, že přímo zábavně, předat čtenáři. Kniha je psána lehkým slohem, doplněna spoustou ilustrativních obrázků, nových a historických fotografií a grafů. Kromě vědeckých výsledků, je zarámované vysvětlením historie v první kapitole a popisem současných ochranářských problémů v poslední kapitole*. V přílohách se potom dozvíme něco o jednotlivých krkonošských lučních enklávách a typech luk v České republice, což je užitečné pro představu, kam ty podrobně zkoumané louky umístit v čase a prostoru.

Kniha už byla několikrát recenzována a vždy z toho vyšla velmi dobře, proto si zde dovolím, jako správný recenzent číslo 2, který má vždy nějakou kritickou připomínku, zmínit také nedostatky nebo prostě okomentovat části, které si myslím, že mohly být lepší:

(i) Grafické řešení. Jako starší člověk jsem trpěla pří čtení popisků obrázků, které jsou vyvedeny v šedé barvě, takže nejdou pořádně vidět (je však také možné, že potřebuji nové brýle…). Co se týče obrázků, štvala mě malá velikost některých fotografií a grafů (například obrázky 4.4 a 5.6). Grafy jsou často úplně zbytečné (10.17) a mnohdy mají velmi dlouhý popisek i když by se daly dát informace přímo do grafu (obr 4.3 a 4.7). Někdy by prostě stačilo rozhodnout se pro méně obrázků a udělat je větší. Obálka je sice hezká z blízka, ale když jsem ji poprvé viděla jako malý obrázek na internetu, zdála se mi nudná a myslím, že nějaká výrazná fotka krkonošské luční enklávy by asi posloužila lépe.

(ii) Členění kapitol a název knihy. Považovala bych za strategické dát do názvu „krkonošské louky“. Ráda bych se totiž dočetla i o dalších lučních dobrodružstvích, které se v česku na loukách každodenně dějí (nebo děly), třeba na louce Ohrazení u Českých Budějovic, v Bílých Karpatech, v Kameničkách a určitě i jinde. Obecný název jako by říkal: vše o loukách najdete zde! A to není pravda. Za první kapitolou na stranách 30-41 je přehled luk Česka s mapkami a pěknými obrázky typických druhů. Tam, kde je umístěn působí jako brzda, popisná výplň, která je zklamáním po slibném rozjezdu knihy a myslím si, že tento oddíl měl být v příloze 2.

(iii) Styl psaní. Moc se mi líbí propojení s osobními badatelskými příběhy výzkumníků a myslím, že autoři to udělali velmi pěkně a vyváženě. I v kapitolách, ve kterých nejsou prezentovány vědecké výsledky, ale ochranářské úspěchy a neúspěchy jsou citace konkrétních aktérů, což činí vyprávění autentické. Autoři však používají i další prostředek a tím jsou kulturní odkazy. Například každá kapitola začíná citací z krásné literatury, v textu jsou tomu odpovídající odkazy. Osobně mi to přišlo zbytečné a vyžaduje to od čtenáře někdy opravdu dost krkolomné asociace. Tyto odkazy úplně chybí v první a poslední kapitole a vlastně se tyto kapitoly čtou dobře, možná měli autoři pocit, že s těmi vědeckými výsledky je třeba vyvinout více popularizačního úsilí (což samozřejmě mohu jen těžko posoudit, protože v oboru nejsem úplným laikem).   

Zmíněné nedostatky nezastiňují fakt, že kniha Louky je originálním a významným počinem v naší současné přírodovědné popularizační literatuře! Jen houšť a větší kapky!

*linoryt shrnuje hlavní zásady péče o krkonošské louky

Příběhy o Zemi

Právě jsem dočetla Geostorky aneb lidské osudy ve stínu geověd od Petra Brože, ilustrované Lucií Škodovou. Musím uznat, že dělají čest autorovi, který má za sebou bestseller pro děti Vesmírníček. Čte se to dobře, je to napínavé a závažné, protože to pojednává o geologických událostech, které mají na svědomí desítky tisíc mrtvých (tedy ne každá, ale tak nějak dohromady). Člověk by nevěřil, kolik napínavých momentů se dá najít v oboru, který zkoumá děje postupující maximálně rychlostí jeden centimetr za rok, ale po hodně dlouhou dobu. Je to samozřejmě hlavně díky sopečné činnosti, která je shodou okolností hlavním vědeckým tématem autora (i když ne na zemi, ale na Marsu), a které je věnována většina Geostorek.

I když považuji Geostorky za významný popularizační počin, který má potenciál oslovit opravdu hodně lidí mimo obor, mám k nim i nějaké kritické poznámky. Je to dáno asi tím, že důležitou součástí mojí pracovní činnosti je recenzování vědeckých prací, navíc ráda čtu popularizační knihy, a to mě vede k přemýšlení, jak vědy jako geologii, ekologii nebo botaniku popularizovat (abych to mohla jednou, až budu v důchodu a budu na to mít čas, dobře udělat). Výbuchy sopek jsou samozřejmě skvělé téma, protože se nedají dobře předpovědět a dovedou svoje okolí rychle a hodně závažně ovlivnit. Příběh o nich se tedy píše snadněji než o události, která lidi neohrožuje a probíhá pomalu.

Co by mohlo být v Geostorkách vylepšeno? Podle mého názoru prezentace jednotlivých storek. Geostorky vznikaly jako vlákna na Twitteru a je to na některý stále patrné. Kniha je ale jiné médium, na příběh si uděláte více času, nikam nezmizí a můžete se k němu vrátit. Dokonce si můžete přečíst několik příběhů najednou nebo zhltnout na posezení celou knihu. Kniha má tedy novou vlastnost celku („emergent property„), kterou jednotlivé storky ve vláknu Twitteru nemají. Autor s tím nijak nepracuje kromě toho, že v knize je mapa všech popisovaných příběhů. Určitě zde byl prostor pro členění do oddílů podle témat, společné úvody k několika příběhům, které mohly osvětlit něco dalšího z geologické podstaty věci. Některé storky končí přáním dobré noci a odrážejí skutečnost, že autor psal příběhy na Twitter večer, až šly jeho děti spát a on měl čas… to ale čtenář knihy neví a nechápe proč se s ním autor tímto způsobem loučí. V jednom případě mohly být 2 storky spojeny v jednu, protože pojednávají o stejných osobách a tvoří vlastně jeden příběh a v knize vypadá podivně, když jsou ve dvou následujících kapitolách informace opakovány (kapitoly: Neboj, já na to dohlédnu a Nezvratný osud). Samozřejmě je možné, že to, jak je kniha napsaná je záměr a autor nechtěl využít potenciál, který kniha nabízí a chtěl udělat kaleidoskop příběhů a je s tím spokojen. Koneckonců v dnešním světě, kde na nic není dost času, je to ideální přístup, stejně si čtenář víc jak jednu storku za den nepřečte a proč rozmělňovat úderné příběhy nějakým dalším žvaněním! Tento argument beru, ale je mi to líto.

Další moje poznámka se týká stylu vyprávění. Autor nás chce zatáhnout do příběhů konkrétních lidí, kteří jsou dotčeni nějakou geologickou událostí a dělá to tak, že se rovnýma nohama ocitneme hned v první větě u někoho doma v obýváku (nebo na lodi, na poli atd). Například: „Brian a David naložili výbavu na táboření…“; „Brian vyrazil s nejstarším synem na pastvinu…“; „Pětiletý Bala vyběhl z domu na pole…“; „Vždy usměvavý David svou práci miloval…“. Je to velmi sugestivní začátek, protože nás vtáhne do děje jako místní účastníky, kteří jsou nejvíc zasaženi a obvykle o rozsahu a závažnosti pojednávané události nemají představu. My se souvislosti dozvíme v dalším vyprávění a to, že známe někoho místního jménem nám pomáhá se do děje pořádně vžít. Má to ale jeden háček. Autor někdy tuto metodu opakuje v jedné storce pro různé vrstvy vyprávění, takže struktura textu je jako matrjoška.

Jak takový matrjoškový text vypadá? Vnější obal je náhled do každodenní činnosti farmáře; následuje příběh vědců, kteří danou událost sledují z pozorovatelny v povzdálí; následuje představení náhodných kolemjdoucích. Každá z postav má konkrétní jméno a kulisy ve kterých hraje svoji roli, odstavec za odstavcem se přestavuje další a další aktér jejichž vzájemná souvislost se někdy později osvětlí, pokud si ovšem ještě pamatujete jména a kulisy. Takové členění textu ale popírá funkci odstavců, které by měly společně nějak logicky budovat příběh tím, jak na sebe navazují a rozvíjí téma. Například v první geostorce jsem byla hodně zmatena: v prvním odstavci vyjíždí Brian a David kamsi odebírat vzorky a tábořit. Druhý odstavec hovoří o zimě a tmě a o další postavě, jmenuje se Silto a někomu, asi Brianovi nebo Davidovi, vypráví u ohně příběh, který se prokazatelně táhne přes několik odstavců až je zde nakonec odstavec, kde je výslovně uvedeno, že se něco děje 8 tisíc kilometrů od Siltova stanu, v Japonsku. A co Brian a David? Ti se objevují po několika stránkách a je jasné, že se Siltem neměli nic společného, snad jen to, že byli na západním pobřeží severní Ameriky stejně jako Silto. Situaci by bylo možné vyřešit tím, že by odstavce představující nové vrstvy příběhů byly nějak výrazněji odděleny, aby nevypadaly jako normální odstavce, které na sebe navazují a rozvíjí jeden příběh – třeba větší mezerou nebo zarámováním nebo uvedením: Obraz 1; Obraz 2, atd. Nebo by se dal problém vyřešit tím, že příběh o obětech události by byl jeden a ostatní účastníci by tvořili jen pozadí, byli by zmíněni, ale nemuseli bychom o nich nutně vědět detaily, které nejsou podstatné pro pochopení geostorky.

Zatímco u obětí sopečného výbuchu má smysl uvádět příběh popisující každodenní činnosti, protože jen tak nesklouzne popis katastrofy k odosobněnému výčtu tisíců anonymních obětí. Uvádět příběh vědců odebírajících vzorky je trochu nadbytečný a popis výsledků jejich bádání je asi pro pochopení storky dostačující. Můj zmatek samozřejmě pramenil také z mojí neschopnosti si zapamatovat jména postav a nervozity, že to bude důležité pro pochopení příběhu, což často nebyla pravda. Mátla mě i nejednotnost v časech, protože vyprávění přechází z minulého do přítomného nebo budoucího času a zpět. Navíc mi často chyběla informace o tom, kdy a kde se příběh odehrává: ona tam často byla mimoděk zmíněna až ke konci, jindy hned v úvodu. Přitom by čas a prostor mohl být uveden přímo pod názvem (například: Není kouře bez ohně; západní pobřeží severní Ameriky a východní pobřeží Japonska kolem roku 1700).

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že doufám, že další geostorky budou následovat! Přimlouvám se také za témata jako je narůstání nebo odtávání ledovců, tání permafrostu, povodně a požáry. A možná vzniknou i Marsostorky! (ale to by asi nebylo o lidech a lidi, jsou pro lidi přeci jen to nejzajímavější téma!). Zaujalo mě, že autor neděkuje žádnému redaktorovi… Možná při vzniku knihy editor chyběl. Škoda, mohl na problémy, které zmiňuji upozornit a pomoci je vyřešit.

Jak číst strom

Jak číst strom je název knihy, kterou jsem právě dočetla (How to read a tree, Tristan Gooley). To, že jsem knihu dočetla mne samotnou překvapilo, protože to byla trochu nuda. Ne, knížka není špatná, jen není určena botanikům, ale přírodymilovné veřejnosti. Tu veřejnost si představuji jako obyvatele Midsomeru, oblasti, kde se děje tolik vražd, že si to vysloužilo dlouhou televizní sérii detektivek. Určitě znáte obvyklou zápletku: dlouholetá členka okrasného spolku je nalezena mrtva v záhonu cínií; Starý pán, organizátor klubu čtenářů detektivek, je nalezen ve své knihovně, zavalen knihami; a tak podobně. Čekala jsem, že autor, milovník starých stromů skončí své psaní v polovině věty, protože bude sežrán dutou vrbou. Ale nestalo se, přežil a musím se přiznat, že to stálo za přečtení a bylo v mnohém vlastně poučné.

Kniha mohla být klidně napsána nějakým šlechticem na začátku 19. století, šlechticem, který jezdí koňmo po svém panství na vyjížďky a pozoruje přírodu. Problém je, že by se to dnes špatně četlo a dobové souvislosti, které občas problesknou textem o stromech, bychom jen stěží chápali. Tak, jako některé divadelní hry se uvádí znovu a znovu, tak nějaká témata můžete popisovat opakovaně a nezastarají, naopak, se špetkou nových reálií jsou čtivější. A to, že jsou uvedena pro širokou obec čtenářů je skvělé, jen houšť!

Tady musím přidat aktuální úvahu o doktorandských státnicích: po celou dobu, co se jich jako komisař účastním (20 let) lze pozorovat frustraci zkoušejících, že studentům většinou chybí znalosti přírody (natural history). Ne, že bychom je primárně z těchto dovedností zkoušeli, ale nelze na ně nenarazit ať probíráte téměř jakýkoliv ekologický problém. Nejlepších výsledků dosahují zásadně studenti, kteří jako děti chodili do přírodovědných oddílů a/nebo četli přírodovědné knihy. Tyhle znalosti totiž už si na tu vysokou školu musíte přinést, těžko se je tam naučíte! Takže kniha Jak číst strom je nejen pro seniory z Midsomeru, možná i mládež zajímající se o přírodu by ji mohla vyzkoušet…

Jak je to s úhoři

O prázdninách jsem si dovolila prázdninovou četbu, místo knih o rostlinách jsem sáhla po knihách o zvířatech. Konkrétně se jedná o úhoře, pojednává o nich vzpomínkově popularizační kniha Patrika Svenssona Tajný život úhořů a pohádkově popularizační kniha Miroslava Bočka Uršula plave domů.

Úhoři jsou bezpochyby dobrý materiál ke knižnímu zpracování, mají velmi zajímavý životní cyklus, který, ač je intenzivně zkoumán po 2000 let, zůstává stále nedokonale znám. Navíc jsou úhoři kulinářskou specialitou a jejich lov je opředen mystikou a pověrami. V neposlední řadě, úhoř je kriticky ohroženým druhem světové fauny díky znečištění vod, vodním dílům na řekách, a průmyslovému rybolovu.

Obě knihy se hlavně zaměřují na sdělení, že úhoř je výjmečný tvor a díky lidské činnosti je vážně ohrožena jeho existence. Patrik Svensson, švédský novinář, střídá ve své knize osobní vzpomínky, jak se svým otcem chodil v dětství lovit úhoře, s historií vědeckého poznání životního cyklu a současných úhořích problémů. Podobnou knihu by možná napsal Ota Pavel, kdyby dnes žil. Ve Švédsku měla kniha značný čtenářský ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků. Švédsko bere mimochodem ochranu úhořů ze všech zemí Evropské unie nejvážněji a jejich lov je tam zcela zakázán.

Kniha Uršula plave domů od Miroslava Bočka, který se na Jihočeské univerzitě věnuje ekologickému vzdělávání je pohádkou zřejmě určenou pubertální mládeži. Kniha popisuje pouť úhoří samičky z řeky do Sargasového moře a jak při tom překonává skutečné i smyšlené nástrahy. K vyprávění příběhu využívá antropomorfizmu, který wiki definuje jako myšlenkový a řečový postup, kdy se mimolidským skutečnostem či jevům přisuzují lidské rysy, vlastnosti či přímo lidská podoba. Jak konkrétně to vypadá? Hrdinka má nejen lidské jméno, ale stará se, aby nebyla příliš tlustá; je vzdělávaná úhořím stařešinou; občas ji někdo nebere vážně, protože je žena; potká se s odpírači tahu do Sargasového moře, kteří jsou na drogách; na cestě ji ohrožuje úhoří gang; využije pomoci rybí cestovní kanceláře; má kamarády i nepřátele.

Knihy využívají různé metody, jak přiblížit vědecké poznatky laickému čtenáři. Kombinace osobních zážitků s vědeckou popularizací je velmi běžná, někdy působí trochu trapně, jindy perfektně zapadá do vyprávění. Na tomto místě jsem už popisovala oba póly; skvělé příklady jsou třeba Zaplétání Tomkovice od Robin Wall Kimmerer (zde) nebo Propletený život od Merlina Sheldrake (zde), méně se mi líbila v tomto směru Laboratorní dívka od Hope Jahren (zde). V knize Tajný život úhořů byla kombinace osobních vzpomínek s vědeckými poznatky zajímavá a vysvětlila vztah spisovatele, který není úhořovým badatelem, k popisovanému tématu.

Použití pohádkového příběhu k popularizaci umožňuje oslovit čtenáře, kteří se nepídí po informacích, ale po zábavě a to, že se dozví něco nového o přírodě, je bonus navíc. Je to těžká disciplína, protože autor musí vybalancovat realitu s fikcí. V knize Miroslava Bočka je podle mě fikce příliš mnoho a myslím si, že příběh by mohl být strhující i bez rybí cestovky, kde průvodkyně mluví špatnou češtinou nebo dalších, většinou dosti stereotypních, odkazů na lidské chování. Koneckonců podobný příběh o úhoříci plovoucí do Sarkasového moře napsala už v roce 1941 Rachel L. Carson v knize Under the sea-wind. Úhořice Anguilla v tomto příběhu má cestu mnohem snadnější, kromě tažných sítí v moři ji ohrožují hlavně přirození nepřátelé a živly, přesto autorka nepřidává žádné lidské zápletky a drží se toho, co je v přírodě možné.   

Jestli si chcete dát v restauraci úhoře (v Třeboni ho na jídelním lístku mají..), doporučuji jako přípravu k přečtení recenzované knihy. Samozřejmě samotný lov úhořů není hlavní problém jejich existence, mnohem důležitější jsou tisíce překážek, které úhořům znemožňují plavat z moře proti proudu řek (a zpět). Překážky na řekách způsobují, že úhoři, kteří se vyzkytují v našich řekách, sem nepřipluli vodní cestou, ale byli nachytáni jako malí v moři, přepraveni letecky a vysazeni v přírodě.

Linoryt v záhlaví je asi jediným linorytem, na kterém jsem zpodobnila rybu… ale myslím, že úhoř by se mezi těmi zobrazenými muzeálními kousky pěkně vyjímal a možná je to jediná jeho budoucnost (jestli dvojnožci budou ještě mít v budoucnosti muzea).

Dámy v terénu

Část práce, která nás botaniky a ekology nejvíc baví, je dělat terénní výzkum. Je to objevitelské, je to sranda, jsou tam živé kytky a nemusíte při tom sedět u počítače. Samozřejmě, že práce v terénu baví nejen pány, ale také dámy. Pro dámu ale bylo za vhodnou formu terénního výzkumu považována dlouho procházka do přírody v blízkosti jejího bydliště. Jak se dámy začaly vydávat na dobrodružné terénní výpravy a čemu při tom čelily se lze dočíst v nové knize americké spisovatelky Melissy L. Sevigny: Brave the Wild River: The Untold Story of Two Women Who Mapped the Botany of the Grand Canyon. Pojednává o výpravě za rostlinami rostoucími podél řeky Colorado. Výprava byla mezi prvními, které bez ztrát na životech proplula v roce 1938 Grand kaňonem, tehdy ještě divokou vodou téměř bez přehrad, a hrdinky botaničky, byly prvními ženami, kterým se to podařilo. Výprava měla vědecký cíl a naplňovaly ho ženy, zatímco mužští členové výpravy se věnovali vedení lodí po divoké vodě. Kniha je dobře napsaná, autorka vyváženě baví i poučuje – moc mě bavila a doporučuji ji ke čtení!

Protože autorka měla k dispozici deníky členů výpravy je kniha opravdu autentická a zabývá se drobnými i většími problémy, které na řece zažili. Nebudu zde prozrazovat nic z děje, jen bych chtěla zmínit, že dámy (alespoň zpočátku) si při té jízdě na divoké vodě dělaly každý den makeup (!). Kniha nezmiňuje žádné intimní problémy, které musely na cestě trvající 6 týdnů dámy řešit a věřím, že se jimi nezabývaly ani v denících. To mi připomnělo moji první výpravu do vysokohoří na Kavkaz se staršími spolužáky z přírodovědy, kterou jsem absolvovala před 40 lety. Na začátku cesty s kolegyní botaničkou Hankou Kaničkou, se kterou jsme poctivě celou cestu sbíraly kytky do herbáře, jsme se snažily na letišti v Minerálních Vodách sehnat v drogerii menstruační vložky. V Sovětském svazu to bylo očividně mnohem nedostupnější zboží než u nás a v obchodě jsme neuspěly. Musely jsme vypadat hodně smutně, protože sovětské ženy se nás ujaly a po výpravě ne nepodobné pohádce o kohoutkovi a slepičce, jsme skončily u nejvyšší děžurné letiště. Ta nám slavnostně ve své kanceláři předala hroudu buničité vaty a tím nás zachránila. Je zajímavé, že i po 40 letech si tu příhodu pamatuju, ale do svého deníčku jsem ji nezapsala – tak aspoň takto zde příběh zaznamenávám pro příští generace.

Prosím vás, pište do těch cestovních deníků všechno, kdo má potom tu historii pořádně chápat!  

Jak to bylo s dikobrazem?

O podzemních orgánech rostlin jako jsou oddenky, cibule a hlízy jsme zvyklí uvažovat jako o adaptaci rostlin na sucho, mráz a oheň. Opravdu, byliny závislé na těchto orgánech, dominují otevřené (tedy nezalesněné) biomy od jejich vzniku ve třetihorách, kdy se klima ochladilo a přibylo na zemi míst, kde byl výskyt stromů omezen sezónními výkyvy v teplotách nebo srážkách, pásla se tam zvířata a co nesežrala, spálil oheň.

Vznikem bylinných biomů se otevřela nová potravní nika: V Africké savaně se předci člověka rodu Paranthropus specializovali na kořeny, oddenky a hlízy v suchém období, kdy stromy neměly plody ani listí, a byliny byly nad zemí zcela suché. O dietě složené s podzemních zásobních orgánů svědčí velmi dobře vyvinuté čelisti a stoličky (nemající u moderního člověka obdoby), které sloužily k jejich rozdrcení. Současně se objevují na scéně dikobrazi, rypoši nebo prasata*, kteří se také specializovali na podzemní orgány rostlin a tato preference jim zůstala dodnes.

Přesto, že je těžké najít nějaké informace o tom, které druhy a jaké množství jejich zásobních orgánů takový specialista ročně spořádá dnes, natož v Pliocénu, máme docela dobrou představu, jak tito pojídači hlíz ovlivnili evoluci rostlinných podzemních orgánů (tedy její část). Velkou rozlohu zemědělské půdy dnes zabírají lahodné cibulky, hlízy či oddenky. Předci člověka totiž konkurenci s dikobrazy vzdali a raději se naučili lovit a později se vrhli do všelikých dalších činností, včetně šlechtitelství. A dikobrazi si toho všimli a jsou dnes často škůdci na plodinách a to nadzemních (kukuřici a pšenici) i podzemních (bramborách)**.

Tentokrát to v konkurenci s člověkem nevychází pro dikobraza dobře, protože člověk dovede se svými nepřáteli pěkně zatočit (Vykouřit! Otrávit!). Pro nás výzkumníky podzemních orgánů však dikobraz představuje vzor zapáleného průkopníka a nedáme na něj dopustit!

*Norman Owen-Smith 2021. Only in Africa. The Ecology of human evolution. Cambridge University Press 361 pp.

**Hafeez et al. 2011. Food habits of the indian crested porcupine (Hystrix indica) in Faisalabad, Pakistan. Pak. J. Agri. Sci., Vol. 48(3), 205-210

Vymyšlené příběhy

Největší zážitek z četby jsem měla, když mi bylo skoro 20, právě jsem se vrátila z úžasné a vyčerpávající (své první) výpravy do opravdu vysokých hor s ledovci (Kavkazu) a do opravdu jiné kultury (Sovětského svazu), a poprvé jsem četla Hobita. Chtěla jsem ten zážitek s každým sdílet a podařilo se mi přesvědčit mého tatínka, který četl jen literaturu faktu, aby si knihu přečetl. Jeho reakce byla zdvořile vlažná. Přičítala jsem to skutečnosti, že jeho nejvzrušujícnější výprava byla po silnici na vrchol Pradědu a největší exotiku, kterou kdy viděl, byla návštěva Sovětského svazu s Čedokem.

Dnes, o 40 roků později, musím přiznat, že také dávám přednost literatuře faktu. Možná, že jsem tu tatínkovu nechuť k vymyšleným příběhům interpretovala špatně. Možná je to tím, že v určitém věku už víte, že život píše příběhy, které předčí veškerou fantazii, a vy tudíž chcete znát ty skutečné příběhy. Abyste tomu rozuměli, Hobit je stále jednou z mých nejoblíbenějších knih, ale pro mě jaksi už patří do těch skutečných příběhů. Má nedůvěra ve fikci se týká jen nového čtení.

Čas od času se však nechám nějakým vymyšleným příběhem unést. Naposledy to byla kniha „The memory of Stockholm Sven“ kterou napsal Nathalien Ian Miller. Četla jsem ji při cestě přes oceán tam a zpět. Klady knihy, které byly patrné hned na první pohled, když mi padla do oka na letišti v Amsterdamu, bylo, že je o životě na Svalbardu mezi roky 1916 a 1941 a že je o osamělém lovci. Nebyla jsem zklamaná, protože kniha navozuje onen chladivý nostalgický poct naprosté ztracenosti, který mi polárníci máme tak rádi. A protože oznamovat přírůstky do mé polárnické knihovničky se pro mne stalo tradicí, musím zde o knize napsat pro ostatní polárníky pár slov.

Kniha je napínavá a nevtíravě upozorňuje na dějinné události oné doby a zapadá do toho, co se můžete o událostech na Svalbardu dozvědět při návštěvě muzea v Longyearbyenu. Vše ostatní je fikce, založená na tom, že kdysi existoval lovec, který v té době pobýval na popsaných místech a o němž se nic neví – tu je ten prostor pro fabulaci, který mají profesoři kreativního psaní z USA rádi. Protože každá doba propaguje svoje témata, tak možná uhodnete, že hlavní hrdina trpí depresemi, není ani dobrý lovec, ani ho to nebaví, rád čte a je tolerantní k lidem různých sexuálních orientací. Jak hrdina vlastně ten polárnický život zvládá? Naštěstí má úplně neuvěřitelně nezištné a naprosto obdivuhodné přátele, kteří mu očividně dávají více než od něj dostanou… Takže: doporučuji!