Ženy na osmitisícovkách

Na nočním stolku se mi od Vánoc vrší knihy, které se mi nedaří číst. Přesto jsem se při průchodu pasáží Luxor nechala zlákat a koupila jsem další: Dina Štěrbová Touhy a úděl. První ženy na osmitisícovkách. A taky jsem ji při první příležitosti (7 hodinová cesta vlakem z Veselí nad Moravou do Třeboně) jedním dechem přečetla. Jedná se o druhé doplněné vydání knihy, která poprvé vyšla před pěti lety, po 14 letech autorčiných příprav a shromažďování údajů. Kniha pojednává o období, kdy 14 himalájských osmitisícovek dobývaly první ženy. Toto období začalo ženskou japonskou výpravou na Manaslu v roce 1974 a skončilo zdoláním Kangchenjungy Američankou Ginette Harrison v roce 1998.  Mezi hrdinkami zdolávání osmitisícovek byla i autorka, která vystoupala v roce 1984 spolu s jinou Češkou (žijící v USA), Věrou Komárkovou, na Čo Oju.  

V době mých vysokoškolských studií nebylo větší hrdinky, než byla matematička a horolezkyně Dina Štěrbová, působící na Univerzitě palackého v Olomouci. Můj (náš) obdiv byl založen na tom, že se jí podařilo jít za svým snem a uskutečnit ho navzdory tomu, že byla žena, hranice byly zavřené a tvrdá měna nedostupná. K horolezectví samotnému mám platonický vztah a výstup do základního tábora mi připadá jako dostatečné dobrodružství (rostliny si obvykle myslí totéž a výš už nerostou). Jednou se mi to dokonce na Pamíru podařilo a dostala jsem se do základního tábora pod píkem Komunismu (a kdo by tady vůbec chtěl nahoru, že…).

Příběhy v knize jsou fascinující a můžete v nich sledovat souboj jedinců s vlastními a cizími fyzickými a psychickými omezeními, nepřízní počasí a nadmořské výšky; najdete zde idealisty, realisty i pragmatiky; popsán je vývoj od velkých vojensky organizovaných výprav, přes polosoukromé ad hoc vzniklé kolektivy, až po komerční výpravy za dobrodružstvím; zaznamenán je vzrůstající provoz a komerce ve vysokohoří, doprovázená kupícími se odpadky, teplými sprchami a vyhřívanými záchody v základních táborech. Na rozdíl od vývoje ve vědě ve stejném období (který je v ledasčem podobný) tady jde často o život. Doporučuji k přečtení!

Autorem obrázku v záhlaví je Adam.

Oheň

Stejně jako vloni cítím potřebu vysvětlit svoje novoroční přání.

Na oheň, jako na příčinu opakovaného narušení vegetace, žárlím od té doby, co jsme začali studovat kořenoodnožující druhy. Ono není úplně obvyklé odnožovat z kořenů, dělá to jen asi desetina rostlin naší flóry, a navíc je k tomu často nezbytné narušení rostliny. Otázkou je, zda je to jenom taková chyba v MATRIXU (lépe řečeno v pravidlech, podle kterých si myslíme, že roste rostlinné tělo) nebo je to strategie, jak narušení přežít, i když z vás nezbyde nic než kousek kořene. Zkoumali jsme tuto otázku v nádobových experimentech, kde jsme rostliny narušovali a zaznamenávali, jak to ovlivní jejich zdatnost a tedy jestli je to pro ně výhodné nebo nevýhodné. Recenzenti, kteří posuzovali naše rukopisy, nepovažovali za možné, aby rostliny měly speciální strategii jak se vyrovnat s narušením, které se vyskytuje ve střední Evropě. Vždyť se tu příroda pořád mění a narušení způsobená člověkem trvají z hlediska evoluce jen chvilku. To oheň, na který se adaptovala středomořská flóra nebo druhy tropických trávníků, ovlivňuje tyto ekosystémy už miliony let!  Jistě, na požár adaptované rostliny mají úžasná přizpůsobení, kvetou nebo klíčí po té, co byly vystaveny kouři nebo ohni, brání se tlustou kůrou nebo jsou schované skoro celé pod zemí. To typické rostliny luk jsou úplní břídilové, neumí se ani schovat pod zem sotva slyší zvuk startující sekačky!

V minulém roce se nám konečně poštěstilo bádat v ekosystému, kde je narušení požárem běžné, v amerických prériích. Začala jsem se tedy o prérie více zajímat (tady, tady a tady) a pokoušela jsem se něco dozvědět i o požárech*. Jedna věc je jistá, prérie hořely, neví se ovšem jak často a jaký rozsah požáry měly v předkolumbovské éře a dokonce ani v době, kdy byli Indiáni a bizoni stále ještě jedinými obyvateli prérie. Informace máme až od prvních cestovatelů, ale ti popisují už situaci, kdy stáda bizonů byla vybyta a nespasená tráva byla konzumována jen ohněm, který tedy mohl být mnohem intenzivnější než v předchozích obdobích. Osadníci zakládající pastviny nechtěli nechávat trávu ohni, chtěli všechnu využít pro dobytek, a tak se snažili ohni zabránit. To se jim podařilo především vysokými stavy dobytka, fragmentací prérie sinicemi a nakonec rozoráním skoro celé rozlohy plání. Oheň byl na dlouho z prérií vyhnán. Postupně od poloviny 20. století ovšem byla opouštěna ta nejhorší pole a pastviny a stavy dobytka se zmenšovaly. Mnoho rančů se změnilo na rekreační sídla a tráva mohla nerušeně růst. A nejen tráva. Začaly se stále více uchycovat, do té doby vzácné, dřeviny. Nakupené palivo potom čekalo jen na svoji příležitost, kombinaci suché sezóny a jiskry. V posledních třech desetiletích dochází na různých částech amerických prérií ke katastrofálním požárům ohrožujícím nejen trávníky, ale hlavně lidské sídla, která jsou roztroušena v krajině. Tento scénář je koneckonců podobný mnoha jiným ekosystémům a kontinentům: lidská snaha bránit jakýmkoliv požárům, malé využívání biomasy narostlé v přírodě, dlouhotrvající sucha a stavba domů v divočině vede k tomu, že požáry jsou ničivé a ohrožují lidské životy.

Dnes existuje několik malinkých zbytků prérie, která nikdy nebyla zorána (asi 3% celkové rozlohy) a na některých z těchto zbytků se udržel režim opakujících se požárů. Někdy jsou to požáry spontánní, jindy se jedná o řízené vypalování náročné na techniku a lidskou sílu. Proč je oheň pro prérie nezbytný? Bez něj nelze udržet prérii jako bylinami dominované rostlinné společenstvo, jen pastva nestačí a bez požárů se začínají šířit keře a stromy. Tento závěr vyplývá nejen z pozorování všech těch zachovalých kousků prérie, ale hlavně  z výzkumu na prérii Konza v Kansasu. Je to největší souvislý fragment vysokostébelné prérie, který unikl rozorání díky tomu, že se rozprostírá na vápencovém pohoříčku Flint Hills. Probíhá zde dlouhodobý ekologický výzkum (Long Term Ecological Research, LTER) ve kterém jsou sledovány vegetační změny za různé kombinace pastvy skotu, bizonů a různé frekvence požárů. Druhová bohatost amerických prérií, stejně tak jako středoevropských luk, je tedy v současnosti závislá na ochranářských zásazích, které připomínají zahradničení, a je těžké předpovědět, jestli to bude do budoucna pro záchranu biodiverzity těchto ekosystémů stačit.

Obrázek v záhlaví je hořící prérie a byl vytvořen na cancouru linolea, na kterém jedna z mých dcer (když byla malá) začala, ale nedokončila rytí kytiček. Požár na obrázku je spontánní, protože řízené vypalování se uskutečňuje obvykle brzy z jara, kdy ještě nic nekvete.   

  • Stephen J. Pyne: The Great Plains: A Fire Survey

Memoáry laboratorní dívky

„Kdy má člověk začít s memoáry?“ je otázka nezávislá na otázce: „kdy je má vydat?“. Když začnete sepisovat události do deníčku hned, jak se stanou, napíšete jinou knihu, než když počkáte, až vám bude devadesát a napíšete jen to, na co si vzpomenete. Když budete deníky vydávat každý rok, užijete si čtenářského ohlasu, když dáte dílo do trezoru a dovolíte vydání až 50 let po vaší smrti, nikoho neurazíte. Memoáry jsou očividně velmi citlivá disciplína a proto možná ani v mém oboru mnoho vzpomínkových knih neexistuje, vlastně si vzpomínám jen na knihu Emila Hadače „Je lépe se opotřebovat než zrezivět“.  O to více mě překvapilo vydání knihy Lab girl od paleobioložky Hope Jahren, která je o něco mladší než já.

V knize se proplétají dvě linie: jedna o rostlinách a druhá o vzpomínkách. Někteří čtenáři toto dělení oceňují, jiným to připadalo rušivé. Linie o kytkách je sice napsána moc pěkně, ale jako botanika mě kapitolky popularizující botaniku zdržovaly při čtení příběhů. Příběhy mapují dětství autorky na malém městě v Minnesotě a její fascinaci školní laboratoří, kam ji vodíval otec. Potom pokračují přes brigádu v nemocniční lékárně, doktorát na univerzitě Berkley a seznámení se s Billem, který se stává hrdinou vzpomínek jako neocenitelný společník a technik autorčiny vysněné laboratoře. Spolu pracují v Atlantě, Baltimoru i Honolulu, spolu bádají v Arktidě i v Irsku. Příběhy jsou to velmi čtivé a už dlouho jsem nebyla knihou tak pohlcena, jako při čtení Lab girl.

Oceňuji, jak se autorka otevřeně svěřuje se svými neúspěchy a tvrdou cestu k uznání. Chápu, že její vzpomínky jsou pečlivě vybrané a nevylévá nám srdce úplně celé, přesto nám dovoluje nahlédnout do problémů s bipolární poruchou, s nedostatkem financí, prací přes noc a třeba i obtížným těhotenstvím a porodem. Trochu mi chybí, že jsem se většinou nedozvěděla, na čem bádá, bylo by to určitě zajímavější než poetický, leč triviální popis růstu rostlin v těch popularizačních kapitolkách. Přesto knihu vřele doporučuji k přečtení, protože ukazuje, jak taky může vypadat cesta ke vědě. Bylo by skvělé, kdyby se k memoárům odhodlalo víc vědců, poznali bychom, že v těch každodenních bojích nejsme sami.

Levné knihy

Knihkupectví mají pro mě zvláštní kouzlo, zmocňuje se mne tam touha být součástí, být také autorem nějaké knihy. Je ovšem zajímavé že jedno knihkupectví, to s názvem „Levné knihy“, na mě tyto účinky nemá. Směs světové klasiky v paperbackovém vydání, křížovek, esoterické literatury, turistických průvodců, fotografických knih o vojenství a různých nevydařených nakladatelských počinů je takovou sbírkou kuriozit, která mě fascinuje spíš jako skládka a láká k hledání pokladů. Zrovna v pátek jsem jeden poklad našla. Čekala jsem na autobusovém nádraží v Budějovicích na autobus do Třeboně a Levné knihy jsou zde jediným knihkupectvím na ukrácení dlouhé chvíle široko daleko. Po krátkém pročítání knižních hřbetů mne zaujal název: Profesor sněhem zavátý. Ukázalo se, že se nejedná o životopis polárního badatele*, ale o satirickou povídku Dana Rhodese, jejíž hlavní postavou je evoluční biolog Richard Dawkins.

Cesta této knihy do regálů Levných knih není překvapivá, když pojednává o vědecké celebritě, o jejíž existenci nemá průměrný český čtenář potuchy, a jestliže má potuchy o vědecké kariéře, možná neví, že stárnoucí profesor je aktivní přednašeč a diskutér propagující ateismus a bojující proti bigotnosti a náboženskému extremismu. V reálném životě ovšem RD nepotírá pokojné věřící na anglickém venkově, jako je tomu v knize. Nakladatelství Leda, které knihu vydalo, ji označuje jako frašku popisující pobyt údajného učence Richarda Dawkinse mezi lidem se selským rozumem. Pan profesor je nafoukaný, sebestřední a neschopný vést dialog a reaguje v rozhovorech stejně jako troll sociálních sítí. V textu je spoustu vtípků, které vám možná připomenou některé akademiky, které sami znáte.

Jako ochutnávku doporučuji první kapitolu uveřejněnou zde:

Autor nejdříve publikoval knihu vlastním nákladem, protože se nakladatelství bála, aby je skutečný RD nežaloval, ten se však ke knize nikdy nevyjádřil (i když ho o to autor před vydáním žádal). Český překlad Jany Jašové je sympatický tím, že vísky na anglickém venkově, které se v originále jmenují Lower Bottom, Upper Bottom atd., se nazývají Dolní a Horní Řitka, a že vědcův asistent Smee dostal jméno Hooyer (Hujer).

Nelze se nezamyslet, proč si britský satirik Dan Rhodes vybral tohle téma a jestli nám chtěl něco hlubšího sdělit. Někteří recenzenti se domnívají, že nás chtěl prostě pobavit, jiní míní, že nemáme věřit všemu, co někde na internetu přečteme (?). Mě se ovšem vkrádá myšlenka, že kniha přesně vystihuje problémy s komunikací vědců směrem k laikům nebo možná prostě problémy s komunikací mezi lidmi různého názoru obecně (ach, také s tím mám problémy…). Knihu ráda zapůjčím k přečtení, ale můžete si ji i koupit, je opravdu levná! 

*Jsem hrdým majitelem polárníkovy knihovničky, malé sbírky knih o chladných končinách a nikdy ji neopomenu doplnit o nové kousky

Indiáni

V postu Trávníky odváté větrem I se zmiňuji o tom, že americké prérie zažily řadu katastrofických změn, na jejichž počátku bylo vyhnání Indiánů. Tady bych se k tomu chtěla vrátit po přečtení klasické knihy „Pohřběte mé srdce u Wounded Knee“. Koupila jsem si ji při malém výletu, který jsme si s kolegy udělali během letošní terénní práce v prériích. Měli jsme volné odpoledne a potřebovali jsme si odpočinout od stříhání kytek na kousky. Od Miles City, kde jsme tou dobou pracovali, byla nejbližší doporučovaná turistická atrakce bojiště u řeky Little Big Horn. Je to vlastně hřbitov na místě bitvy, kde unie několika indiánských kmenů vedená Siuxy zvítězila nad generálem Custerem (celou cestu jsem si v duchu zpívala: „kmen Siuxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná?“, Dějepis by se mohl učit v písničkách…). Kromě pomníku padlým vojákům Custerovy 7. kavalerie je zde také novodobý hřbitov padlých amerických vojáků z různých válek, hřbitov veteránů a památník padlých indiánů této bitvy. Ten byl dokončen až v roce 2013 (138 let po bitvě) a připomíná, že Indiáni s Custerem (Dlouhým Vlasem) několik let před dotčenou bitvou vykouřili dýmku míru…

Na zpáteční cestě jsem si už nezpívala, ale četla jsem si knihu Dee Browna, kterou jsem si koupila v obchodě se suvenýry. Dočíst celou knihu mi trvalo poměrně dlouho, protože jsem nebyla schopná přečíst více než jednu kapitolu za den, neměla jsem na to žaludek. Samozřejmě, že některé popisované příběhy z historie Indiánů mezi roky 1865 a 1890 jsem znala z filmů a o osidlování Divokého Západu jsem si nedělala žádné iluze, přesto to bylo hodně smutné čtení. Stále dokola se opakoval příběh: byla uzavřena smlouva, že Indiáni budou obývat jen nějaké omezené území, které se další smlouvou stalo menší, potom se přesunulo na nějakou bezcennou část jejich původního teritoria a nakonec bylo někde úplně jinde, na půdě a v klimatu, kde už nebylo vůbec nic, proč byste tam chtěli žít. Ta předstíraná právnost celého procesu na tom byla nejsmutnější, ale to, že současně probíhala negativní kampaň popisující Indiány, jako strůjce kdejaké špatnosti, nám bělochům taky neslouží ke cti. Navíc Indiáni zahnaní na malé území, kde se nemohli uživit, nebyli obvykle dostatečně zásobováni potravinami a často byli, z nějakých malicherných důvodů, po stovkách stříleni. Plná práva amerického občanství jim byla přiznána teprve v roce 1924 (The Snyder Act), například právo cestovat a právo volit.

Kniha poprvé vyšla v roce 1970 a Dee Brown, knihovník na University of Illinois, ji sepsal na základě dobových dokumentů, zápisů z jednání s Indiány a z novinových článků, a způsobil jejím vydáním senzaci. Podle knihy byl natočen stejnojmenný film, kde se však zpracovává jen osud kmene Siuxů. Kniha je nicméně i o dalších kmenech, o jejichž budoucnosti se mezi roky 1865 až 1890 rozhodovalo.  Po přečtení knihy pro mne mají místa jako Miles City (Miles byl velmi aktivní důstojník ve válkách s indiány a byl přezdíván Bear Coat), Fort Kheog (Kheog byl důstojník, který zahynul u Little Big Hornu) nebo Fort Hays (zde bydlel samotný Dlouhý Vlas), kterými jsme při našich terénních odběrech projížděli, zcela jiný význam.

Jak vyhnání Indiánů ovlivnilo prérie? Ze začátku hlavně fragmentací kdysi nekonečných trávníků cestami, osadami a později železnicí. Stáda bizonů se nemohla prohánět zcela volně. Dalším krokem bylo záměrné lovení bizonů, aby Indiáni přišli o zdroje potravy a aby půda mohla být využita pro pastvu krav, později také rozorána. Noví osadníci se také snažili zabránit požárům, ale o tom zase příště.

Obrázek v záhlaví je ilustrací Haškovy věty z Dobrého vojáka Švejka a dělala jsem ho někdy na začátku 80. let jako úkol v LŠU.

Jako jeden kámen

Knihy, které čtu nebo poslouchám, se ke mně dostávají různými způsoby. Obvykle zahlédnu zmínku na twitteru, jindy je mi sympatická jejich obálka nebo mi je někdo doporučí. Knihu, o které chci dnes psát, mi doporučil můj vůbec první šéf, u kterého jsem v roce 1987 začínala v Třeboni na studijním pobytu, letos devadesátiletý profesor Jeník.

Potkali jsme se na vernisáži výstavy o Velké kotlině, kterou pořádal časopis Živa v příhajzlí kavárny Academia na Václavském náměstí. Pan profesor nad chlebíčky zavedl řeč na to, že u vědeckých párů ženy, na rozdíl od mužů, mají obtíže se prosadit. Poslouchá teď právě čtení na pokračování z knihy Marie Benediktové Einstein & Einstein (Marie Benedict The other Einstein). V ní je velmi dobře popsáno jak se první Einsteinova žena Mileva Marić mění ze studentky fyziky v ženu v domácnosti. Trochu mne to překvapilo, protože to byl právě pan profesor, kdo mi na začátku mé kariéry doporučil změnit pracovní místo, protože neměl rád páry na pracovišti. Když potom posuzoval jako oponent moji dizertaci, zamítl ji, protože měl pocit, že to byla spíše práce mého manžela než moje. Člověk se prostě musí celý život učit.

Samozřejmě jsem si chtěla tuto převratnou knihu přečíst. Pro začátek jsem si ji našla alespoň v archívu Českého rozhlasu (kde je však každý díl přístupný jen několik dní) a s chutí jsem si ji poslechla. Příběh je vyprávěn jako zápisky z deníku Milevy a poslouchá se velmi dobře. Mileva napřed nechce se Einteinem nic mít, protože se chce věnovat fyzice a musí pro to zůstat svobodná. Tomuto cíli už mnohé obětovala, díky svému talentu měla zvláštní povolení vystudovat vyšší gymnázium i polytechniku v Zurichu. Postupně ale podlehla kouzlu Alberta s přesvědčením, že se nebudou nechat omezovat maloměstskými konvencemi a budou společně vědecký bádat (jako jeden kámen). Když přišly děti, stala se z ní však opatrovnice a hospodyně a postupně se pro Alberta stávala spíše služkou než partnerem ve vědeckém bádání. Situace vyvrcholila v roce 1914, tehdy se rozešli a o pět let později i rozvedli.

Autorka čerpala při psaní hlavně z dopisů, které si Albert a Mileva posílali. Zahrnula do příběhu neověřený a neověřitelný podíl Milevy na formulování teorie relativity. Příběh by se obešel i bez této senzace, i tak by byl dostatečně silný a pro mne v některých ohledech dost povědomý… Samozřejmě, doba se změnila a péče o domácnost a děti už není prací na plný úvazek. Přesto očekávání společnosti, že strávíte s každým dítětem 4 roky na mateřské dovolené (což je snad nejvíc na světě) vede úspěšně k zastarání vašeho vzdělání a zabrání vám v kariéře (třeba ve vědecké).

Obrázek v záhlaví jsem našla doma, byl nedorytý, tak jsem ho dodělala. Lado, omlouvám se za odstranění motýla…

Dcery Eviny

Univerzity povolily studium ženám teprve asi před sto lety, ale už na nich převažují jako studentky a stále více se uplatňují i jako vědkyně a profesorky. Kam to všechno povede? Mění to nějak vědu, která byla do nedávna doménou mužů?

Přináší to například nový pohled na zkoumané téma. Těžko si tento nový pohled představit třeba v botanice, ale v zoologii nebo v naukách o člověku je to jasné. Pěkně o tom píše Angela Saini v knize Od přírody podřadné*, aneb Jak se věda mýlila v ženách. Ženy, které dělají výzkum chování v opičí tlupě, se přirozeně zajímají o to, co dělají samice, stejně tak, jako muže zajímá víc chování samců. Dosud jsme měli tedy díky tomu trošku zkreslené představy, jak to v takové opičí tlupě chodí. Vědkyně zajímá, co dělaly mezolitické ženy, kdo se podílel na péči o potomstvo, jestli byly promiskuitní více muži nebo ženy, proč mají ženy menopauzu, jestli se ženský mozek opravdu liší od mužského a jestli ženy jsou skutečně biologicky předurčeny k pasivitě, jestli děvčátka mají opravdu tak ráda růžovou barvu a jsou horší v matematice než kluci.

Dále to přináší změny na vědeckých pracovištích. Na univerzitách na přelomu 19. a 20. století nechtěli připustit studium dívek, aby tyto neodváděly pozornost mužů od studia. Ještě v roce 1987, kdy jsem nastupovala do Botanického ústavu, zastával můj tehdejší vedoucí podobný názor a doporučoval mi změnit zaměstnání. Společný výskyt mužů a žen na jednom pracovišti nebyl (a asi leckde dosud) není bezproblémový a dlouho trvalo než se vědci a vědkyně naučili k sobě chovat férově.

Nakonec, účast žen na vědeckém bádání přinesla téma skloubení péče o rodinu s vědeckou kariérou. Dokud byla dělba práce mezi pohlavími jednoznačně určena, vědci si nemohli dovolit podílet se na péči o potomky. Dnes si dokonce mohou vzít otcovskou dovolenou a pyšnit se jí v životopise, grantové agentury a výběrová řízení k tomu přihlížejí při posuzování uchazeče.

Vstup žen do vědy je tedy kladná událost, protože tematické rozšíření, bezpečné prostředí v práci a čas na osobní život jsou jistě užitečné nejen ženám, ale i mužům. Ženy jsou zvídavé (vzpomeňte na pramáti Evu, viz obrázek) a určitě stojí za to je mít v týmu. Já jsem vždycky vnímala to, že jsem žena ve vědě, jako hendikep, ale pozoruji, že mladá generace vědkyň se s tím nechce spokojit.

*doporučuji k přečtení!