Planeta Česko a kytky

Konečně jsem se dostala do kina na film Planeta Česko a je úžasný, musíte ho vidět. Je o hledání divočiny v našem nejbližším okolí: v křoví na parkovišti, na okraji pole, na nádraží či v povrchovém dole, tam všude naleznete živáčky. Kolikrát jsou to hodně vzácné druhy, které zde nalezly náhradní domovy po té, co jsme je vyhnali z krajiny díky uniformnímu intenzivnímu zemědělství. Krásné záběry, srozumitelná vysvětlení a civilní, uvěřitelná a milá motivace celého počinu. Navíc je celý film optimistický! Nevycházíte z kina naštvaní na celý lidský rod, anobrž pojmete myšlenku, že se podíváte, jestli před vaším panelákem náhodou taky nežijí sysli.

Blízká je mi motivace autora Mariána Poláka, který v dětství obdivoval přírodopisné filmy o Africe a teď se rozhodl ukázat, že u nás je také zajímavá příroda. Taky jsem, jako dítě, obdivovala přírodopisné filmy, ale netrápilo mě nikdy ani tak to, že jsou natočeny v nějaké exotické zemi, ale to, jak jsou nespravedlivé k rostlinám! Jako kdyby rostliny nebyly zajímavé! A krásné! Takže, jestli mohu něco filmu vyčíst, že není trochu víc o rostlinách. Rostliny tam samozřejmě figurují, ale spíš jako kulisa nebo jako žrádlo. Škoda. Ale třeba bude nějaký další díl a na kytky se v něm dostane.

Obrázek v záhlaví je moje letošní pozvánka na slet čarodějnic (už byl pře dvěma týdny, ale já mám vždy zpoždění). Dvě čarodějnice si na ní grilují planetu jako sele. Možná ale nepoznáváte, že se o planetu jedná, protože se mi do obrázku vkradl tiskařský šotek a kontinenty jsou na ní zobrazeny zrcadlově obráceně, takže jako kontinenty nevypadají. Ach jo, tohle je jeden z důvodů, proč na výrobě linorytů nemám ráda tisk. Rytím linolea strávím poměrně dost času a zvyknu si na to, jak obrázek vypadá. Navíc, i když vím, že musím písmo vyrýt jako podle zrcadla, neobracím scénu, kterou ryju. V podvědomí jde každý příběh na obrázku směrem zleva doprava, po vytisknutí je ale všechno naopak. Časem si na novu podobu obrázku samozřejmě zvyknu (ale nezvyknu si na chyby, které při rytí dělám).

Reklamy

Kořeny v muzeu

“Muzeum (…) získává, uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí za účelem studia, vzdělání, výchovy a potěšení“ (říká Wikipedie). Jedno takové potěšení se teď moc povedlo Západočeskému muzeu v Plzni výstavou Kořeny. V novorenezanční budově (postavené 1896-1899 podle návrhu Josefa Škorpila) se ukrývá bludný kořen a ten když překročíte, začnou se dít zajímavé věci. (pozor, prozrazuji překvapení) Scvrknete se na 1/30 své velikosti a octnete se v podzemí, hned u vstupu do krtčí chodbičky. Je tmavá, ale nebojte se prolézt, na druhé straně vás čeká podzemí lesa, louky a zeleninového záhonu. Vše přesně velikostně odpovídá vaší kouzlem změněné velikosti, takže semena pohřbená v půdě vám budou připadat jako koblihy a hraboš jako pořádně velký pes, kořeny a oddenky jako trámy po kterých lezou chvostoskoci velikosti myši. Protože jsou z plstěné vlny vysochány jen organizmy, kdežto půda chybí, můžete se tady procházet jako křovím postaveným vzhůru nohama. Kdybyste chtěli vidět, co se mezi tím děje na povrchu půdy, jsou k mání periskopy, když se chcete kouknout, jak se to hemží životem v kapičce vody z půdního výluhu, ozbrojíte oko krasohledem. Kdo se chce nechat vzdělávat, může se začíst do nástěnky vědeckých výsledků získaných v půdě českými vědci, kdo si chce radši odpočinout, může hrát piškvorky, číst si příběhy podzemní havěti nebo si zahrát příběh o veliké řepě. (konec prozrazování).

Výstavu jsme navštívili s kolegy botaniky a užili jsme si to jako malé děti. Snad všichni už teď chápou, jak jsou podzemní orgány rostlin zajímavé. Díky patří autorům Sylvě Pecháčkové a Ondřeji Peksovi za nevšední muzeinický počin a také za spoustu nápadů, kterými návštěvníky překvapují na každém kroku a lezu. Na realizaci se podíleli také žáci soukromé umělecké školy Trnka a udělali to hravě a kreativně. Výstavu vřele doporučuji!

Obrázek v záhlaví ukazuje, jak získat kořen mandragory pomocí bílého psa za úplňku. A ano, my kořenářky se združujeme v cechu.

Z polárníkovy knihovničky VIII

Jaro je konečně tady, přesto (a nebo právě proto) přicházím s tipem pro milovníky chladných oblastí. Kniha Dana Simmonse Terror sice vyšla už před deseti lety, ale nyní se začal vysílat televizní seriál stejného jména a první dva díly jsou již k mání. Jestli vám už teď běhá mráz po zádech, pak jsou k tomu samozřejmě dobré důvody. Kniha a seriál popisují Franklinovu výpravu, která se vydala roku 1845 hledat severozápadní cestu z Atlantického do Tichého oceánu, ale obě lodi výpravy, Terror i Erebus, zamrzly do ledu v průlivu Viktoria blízko Ostrova krále Viléma v kanadské Arktidě a žádný ze 129 mužů expedice se nevrátil. Po osudu výpravy pátralo mnoho expedic, které postupně odhalily nějaké stopy (stránka na Wikipedii je opravdu obsáhlá), ale i tak zůstal prostor pro spisovatele, aby příběh dovyprávěli podle svého.

Kniha je skvělá, napínavá a přináší více než popis událostí. Moje první dojmy z filmu jsou nadšení. Naštěstí se tvůrci rozhodli pro seriál a na celý příběh je dost času. Můžeme si tak užít detailů popisujících důstojníky i řadové námořníky královské objevitelské výpravy, pokochat se pohledem na palačinkový led nebo na neutěšený kamenitý povrch Ostrova krále Viléma, sledovat při práci lodního chirurga, ocenit komfortní život důstojnictva a sledovat pýchu hrdobců, kteří si myslí, že s těmi nejmodernějšími loděmi vybavenými parními stroji, tisícisvazkovou knihovnou a zásobou jídla na tři roky budou co nevidět v Tichém oceánu.

Kniha Dana Simmonse není zdaleka jedinou literární prací o ztracené Franklinově výpravě a existují o ní dokonce písně (tady). Zajímavé je, že obě lodě (tedy jejich vraky) se nakonec podařilo u břehů ostrova krále Viléma najít, Erebus roku 2014 a Terror roku 2016.

Obrázek v záhlaví zobrazuje Inuita, ti hrají v příběhu ztracené výpravy také svou roli…

Manželské etudy nejsou vůbec etudami*

V emočně vypjatých minulých dnech jsem málem zapomněla na svůj zážitek se sérií časosběrných dokumentů s názvem „Manželské etudy“ od Heleny Třeštíkové o který se s vámi chci podělit. Dokumentaristka si vybrala náhodně na matrice 6 párů, které uzavírali svatbu na rozhraní roku 1980 a 1981 a sledovala je časosběrnou metodou po dobu 7 let, potom znovu po 20 letech a nakonec po 35 letech. Ti lidé jsou skoro stejně staří jako já a celý ten dokument je tedy o generaci, kterou znám. Nejzajímavější pro mne bylo připomenutí rozdílu v tom, s jakými očekáváními tehdy a dnes vstupují lidé do manželství. Tehdy to nebyly žádné etudy, žádná cvičení, byl to rovnou na ostro manželský život se sháněním bytu, soužití s rodiči, plození potomků ve věku, ve kterém dnes většinou páry žijí jen na zkoušku a užívají si života, nanejvýš si pořídí psa.

Zajímavé bylo si připomenout, že zatímco manželky se většinou staraly o celou domácnost a děti, manželé chodili do práce a ještě jim zbyl čas na budování bytu a na koníčky. Ze čtyř manželství přežily do konce natáčení jen dvě, ale ve všech to byly ženy, které život nejvíc sešrotoval. Protagonisté mají můj obdiv, že to s námi sdíleli. Vím, jaké je to natáčet časosběrný dokument jako jeho oběť, která netuší, jestli ze všech těch natočených záběrů nakonec vznikne po sestříhání drama nebo komedie.  Ale to není jediný problém, ještě náročnější je žít s vědomím, že přijde Helena Třeštíková a bude se ptát: Co je nového od minule? Jak dopadly problémy s manželem, manželkou, rodiči či dětmi? Jak se cítíš? Myslíš si, že jsi šťasten/šťastna? Pořád ho/ji miluješ? Je to takové, jak sis to představoval/a? Když zalžete (nebo si jen tak něco namlouváte), tak příště se to provalí.

Obrázek v záhlaví je taky Etuda, už jsem jich tady ukázala několik (tady a tady). Vznikaly, když jsem měla chuť udělat linoryt, ale neměla jsem žádný nápad (nejsem holt spontánní tvůrce).

 

* Wikipedie říká: „Etuda [etýda] (z francouzského étude – učení, cvičení) je drobná hudební skladba pro jeden nástroj, sloužící k výuce instrumentalisty. Jejím cílem tedy není sdělit nějakou výraznější hudební myšlenku, ale představuje především způsob, jak pomoci žáku osvojit si techniku hry. Proto jsou etudy pro studenty všech typů hudebních škol velmi málo oblíbené.“

Statečný nový svět

Musím se přiznat, že teprve o letošních vánočních prázdninách jsem si doplnila vážnou mezeru ve vzdělání a přečetla jsem si knihu Statečný nový svět (Brave new world). Napsal ji Angličan Aldous Huxley v roce 1931 a česky vyšla poprvé v roce 1970 pod nepochopitelným názvem Konec civilizace. Koupila jsem si ji v Annapolis v bazaru zvaném „Goodwill“, protože mi přišla nějaká povědomá. Ležela 5 let doma v knihovně, než jsem se do ní pustila.

Kniha pojednává o společnosti v roce 2540: lidstvo se poslední válkou poučilo natolik, že se soustředilo na to, aby předešlo jakýmkoliv dalším konfliktům: všichni lidé jsou udržováni ve stavu permanentního štěstí tak, že jsou odstraněny všechny problematické životní události a vztahy. Děti se rodí jako na běžícím pásu za zkumavky a jsou připraveny různými zásahy do prenatálního i postnatálního vývoje pro svou sociální skupinu a povolání. Jste vybráni pro to být „Gama“ a tvrdě pracovat v poušti? Potom vás všemožně otužují na teplo a sucho, retardují vývoj vašeho mozku a ještě vám vsugerují, že být Gama je naprosto nejlepší, že ti ostatní mají horší povinnosti než vy. Jste vybráni být Alfa? Potom o vás pečují jako v bavlnce a nechají vás plně duševně rozvinout, protože budete mít nějaké zodpovědné zaměstnání. Všichni bez rozdílu jsou vedeni ke konzumu, který je pohonem průmyslu a dává životu smysl. Odměnou za práci pro společnost jsou sportovní hry v přírodě, promiskuitní láska bez následků (děti se nerodí, sňatky neexistují a nestřídáte-li partnery dostatečné často, jste podezřelí). Když jste přes to vše nešťastní, vezmete si drogu, která vás přenese do virtuálního světa.  Vše nebezpečné a otravné bylo vyhubeno a o tělo se vám starají tak, že s vizáží třicátníka zemřete bezbolestně v 60ti letech a jste zpracováni na fosfátové hnojivo.

Takovýto šťastný život je samozřejmě vykoupen tím, že nemáte svobodu, lásku, boha, pravdu, vědu ani umění. Ne, že by vám to někdo upíral, ale je to vlastně zbytečné v situaci, kdy je celý váš život naplněn zábavou. Samozřejmě, že by se dalo spekulovat o tom, jestli je možné někoho udržovat ve stavu permanentního štěstí, jestli by místo toho spíše neupadl do stavu permanentní nudy nebo neonemocněl štěsťovkou (taková cukrovka z přemíry štěstí). Na wikipedii jsem našla zajímavou citaci z knihy Neila Portmana „Ubavit se k smrti“, který srovnává Huxleyho knihu s o 16 let mladším Orwellovým „1984“: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Kniha má samozřejmě také zápletku, nepopisuje jen, jak moderní společnost funguje. O čem je, vám však neprozradím, aby vás bavilo číst. Příběh byl zfilmován (zde televizní film, podle ČSFD se však už točí nová filmová verze) a lze jej také najít jako audioknihu (zde) a v češtině si ji můžete přečíst zde. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji přečetla až nyní, kdy mám nějakou zkušenost s konzumní společností. Kdybych si ji přečetla za socialismu, patrně bych ji moc nechápala. Socialismus nás připravil na pochopení Orwella, kapitalismus na pochopení Huxleyho.

 

 

 

 

 

 

Jak jsme hráli Karpatské hry

Karpatské hry je kniha Miroslava Nevrlého* o touze mladého člověka poznávat nové kraje, o vandráctví a o zážitcích, které získáte, když cestujete pěšky a nalehko, ale se srdcem a očima otevřenýma. Takové hry bylo možné za socialismu hrát především v rumunských Karpatech, jediném divokém místě, kam jste se tehdy mohli bez problémů vydat. Nám začínajícím ekologům to ale nestačilo, lesy jsou tam sice hluboké a divoké, ale pořád je to střední Evropa.

Zajásali jsme samozřejmě, když se objevil způsob jak cestovat do šestiny světa, tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Představte si tu rozlohu, ty přírodní gradienty a krásy. Přitom to bylo tak geniálně jednoduché. Do SSSR neexistovala možnost individuální turistiky, zato se tam dalo cestovat s cestovní kanceláří nebo na studentskou výměnu. Cestovní kancelář byla tehdy snad jen jedna (Čedok), ale studentských výměn jste si mohli vymyslet, kolik jste chtěli. Stačilo si na azbukovém psacím stroji (který byl na každém pracovišti k dispozici) napsat zvací dopis z nějakého sovětského akademického pracoviště, uvést jména českých studentů účastnících se výměny a podepsat ho nějakým vymyšleným ruským jménem. S tímto falešným dopisem jsme zašli na obvodní pracoviště cizinecké policie. Co asi věděli o katedře botaniky Moskevské Univerzity na služebně v Praze 2? Určitě ještě méně než my, ale na základě dopisu vyjmenovaným studentům dali do pasu razítko Obmen (tj. výměna).

Razítko v pase byl jen začátek. Dále jsme potřebovali na tom azbukovém psacím stroji napsat Maršrut (plán cesty), kde jsme popsali kdo je ve skupině za českou stranu a kde se skupina bude pohybovat. To byl dokument, který měl být vystaven českou vysílající organizací, opsali jsme ho několikrát a originál jsme orazítkovali nedůležitým razítkem, které jsme měli k dispozici (třeba místní organizace ochránců přírody) a s originálem a kopiemi jsme šli na úřad, kde jsme si nechali potvrdit, že kopie se shodují s originálem. Díky této náhodné úřednické operaci jsme na naše kopie získali sadu kulatých a tedy velmi oficiálně vypadajících razítek (co na tom, že tam bylo napsáno ověřená kopie? Kdo si to přečte v Sovětském svazu, když je to v latince?). V tomto stádiu jsme tedy měli papíry vyřízené, měli jsme razítko v pase a měli jsme vysílající dokument s harmonogramem cesty, našimi jmény a kulatým razítkem. Zvací dopis a originál dokumentu jsme zlikvidovali. Stačilo koupit letenky nebo jízdenky a vydat se za nějakou krásnou přírodou.

Při přechodu hranic zkontrolovali pohraničníci dokumenty a neshledali nic závadného, protože jsme teprve jeli na výměnu a bylo pochopitelné, že jsme neměli u sebe průvodce, kteří se o nás měl starat. Později jsme byli připraveni tvrdit, že se máme teprve setkat nebo, že jsme se ztratili. Ale to vlastně nikdy nebylo potřeba, prostě jsme se tvářili, že jsme místní, třeba Estonci, ti taky nemluvili dokonalou ruštinou. Nikomu to nebylo divné, kdo by taky očekával takovou drzost pohybovat se bez doprovodu po SSSR? Navíc jsme se v civilizaci (jestli se tady tohle slovo dá vůbec použít) nezdržovali příliš dlouho, přijeli jsme kvůli přírodě a tam jsme se co nejrychleji po příjezdu ztratili.

Tuto jednostranně výměnou turistiku bez větších problémů využívali desítky skupin (skromný odhad) ročně. Věděli jsme z doslechu, že se lze dostat do potíží, hlavně na velmi populárních lokalitách jako bylo okolí nejvyšších hor Kavkazu, Kazbeku a Elbrusu, kde si policie všimla, že českých skupin přijíždí mnoho a nemají ruské průvodce. V tom případě nedovolili výměnným studentům opustit letiště, dokud si pro ně někdo nepřijde. Já jsem s kamarády navštívila tímto způsobem v 80. letech Kavkaz, Pamír, Bajkal, Polární Ural a Podkarpatskou Rus (Zakarpatskou Ukrajinu), ale o tom budu psát někdy příště.

Na tomto místě bych ráda poděkovala anonymním průkopníkům studentské výměny do SSSR, viděla jsem díky nim pár exotických ekosystémů a zažila úžasné věci v době, kdy jsem po takových dobrodružstvích celým srdcem toužila. Mé poděkování patří také sovětské železnici a knize  Atlas železnych dorog SSSR, byla zdrojem inspirace pro naše cesty. Věnuji jim obrázek v záhlaví, který je sovětskou železnicí inspirován. Lidé na obrázku spí na novinách, protože cesta bude ještě dlouhá.

 

*Vyšly teď nedávno s ilustracemi Ludvíka Kunze, doporučuji!

Lovci orchidejí

Je úžasné, jak mnoho popularizačně vědeckých knih vychází v angličtině! Je jich tolik, že na webu časopisu Nature je pravidelná rubrika „Barbara Kiser reviews five of the week’s best science picks“. Nevím, jak to stíhá číst Barbara, ale já jich stihnu jen několik ročně, buďto mi je někdo doporučí, nebo si je náhodně vyberu, třeba podle názvu a obálky. Takto náhodně jsem si koupila na letišti v Londýně knihu s ilustrací tropické orchideje na obálce a názvem: „Plants: from roots to riches“ (rostliny: od kořenů po bohatství) od Kathy Willis (šéfky vědeckého výzkumu v Královských botanických zahradách v Kew) a Carolyn Fry (vědecké novinářky a spisovatelky).

Kniha je členěna do 25 kapitol a každá zpracovává nějaký milník botanické historie a jeho souvislosti s botanickou zahradou v Kew a dnešními botanickými vědeckými nebo aplikovanými problémy (Knihu si lze také poslechnout na BBC). Jsou to úžasná botanická dobrodružství, kde objevitelské nadšení je často následované ekonomickým využitím, potom přírodní katastrofou a nakonec nesmírným vědeckým nasazením katastrofu zmírnit moderními poznatky a metodami. Příkladem mohou být tropické orchideje. Botanici je objevili pro svět, popsali jejich krásu, a vyvolali dychtivost po jejich květech. Protože je zahradníci dlouho nebyli schopni množit, dobrodruzi z celého světa prohledávali pralesy a sbírali živé orchideje a obchodníci prodávali jejich květy nebo celé rostliny boháčům. Sběrači orchidejí tak přispěli k vydrancování některých populací orchidejí a vědci dnes bádají nad re-introdukčními programy pro jejich záchranu.

Když jsem tuhle orchidejovou kapitolku četla, vzpomněla jsem si na svou oblíbenou dobrodružnou knihu z dětství Lovci orchidejí od Františka Flose. V ní jsou popisována dobrodružství českých sběračů orchidejí, kteří pracovali pro Firmu Sandr z Londýna, cestovali po střední Americe, Kolumbii, Equadoru a Borneu. Sám František Flos nikdy v zahraničí nebyl a k celému příběhu ho prý inspirovalo vyprávění Jana Satrapy, zahradníka zámku v Červených Pečkách, které vyslechl v 80. letech 19. století. Zajímavé je, že na zámku v Červených Pečkách v té době žádný zahradník Satrapa nepůsobil (zde). O významnou a cenou místní sbírku orchidejí se staral G. Faus, který před tím sice působil ve firmě Sandr, ale pracoval ve sklenících a orchideje nesbíral. Tomuto zahradníkovi se podařilo přivést do květu vzácnou orchidej Vanda renanthera, na kterou se dokonce přijel podívat samotný podnikatel Sandr a český sběratel orchidejí Benedikt Roesl. Skutečným předobrazem hlavního hrdiny knihy tedy mohl být právě Roesl.

Benedikt Roesl byl ze zahradnické rodiny a řemeslu se také napřed věnoval, než odjel do střední Ameriky. Tam experimentoval s přadnými rostlinami a jím vlastnoručně zkonstruovaný stroj ho připravil o levou ruku. Nechal podnikání a od roku 1868 do roku 1875 se věnoval sběru orchidejí, které posílal evropským obchodníkům. Za svou kariéru nasbíral doslova tuny orchidejí, ale i jiných rostlin a mnoho z nich (víc než stovka) bylo po něm popsáno. Po návratu do Česka, založil zahradnický spolek a časopis Flora. Zemřel v roce 1885 a v roce 1898 mu byl postaven pomník na jižním konci Karlova náměstí v Praze. Je na něm vyobrazen s orchidejí v levé ruce (tedy v ruce, o kterou přišel) a za ním klečí indián s mačetou.

Tento příběh je příklad, jak Češi také přispěli svou trochou do drancování světové botanické diverzity a jsou za to dosud obdivováni (například ve filmu). Ve světle toho, co jsem psala minule (tady) by stálo zato zvážit, jestli by se neměl Roeslův pomník na Karlově náměstí nějak upravit a uvést na pravou míru… můj návrh je na obrázku v záhlaví. Jaké vědecké praktiky, pokládané dnes za normální, budou považovány v blízké budoucnosti za neetické (ptám se s autory blogu Dynamic Ecology, kam se můžete podívat na nějaké nápady)?