K čemu ta věda je?

Tak jsem si řekla, že si musím sepsat odpovědi na otázku: K čemu ta věda vlastně je? Tato otázka mě totiž obvykle zastihne nepřipravenou a to je chyba. Naposledy se mi to stalo na pomaturitním srazu, spolužáci na mě koukali trochu jako na exota, když jsem pojmenovala své zaměstnání jako „vědecký pracovník“…. Samozřejmě, že by je uspokojilo, kdybych se zabývala výzkumem rakoviny, ale botanika? Nebo EKOLOGIE?

Nám vědcům je samozřejmě jasné, co děláme, neseme plamen poznání! Ale to pro daňového poplatníka, který hlavou ministra Pilného připravuje rozpočet pro příští rok, nezní úplně nejlépe, že…

Napřed věda obecně:

1) Věda posouvá naše znalosti, protože k nim přistupuje znovu, kriticky, netradičně a nově

I když znalosti o našem světě jsou dnes velmi snadno dosažitelné (máte-li přístup k webu), musel je někdo získat, utřídit, kriticky zhodnotit a mnohokrát zpochybnit. Tak jako dnes zastarávají paměťová média a musíme informace nahrávat na stále nová a nová, tak je také předáváme z učitele na žáka. I když dnes umíme informace analyzovat strojově, pořád potřebujeme vědce, aby je interpretoval a kreativně z nich vytvořil něco zcela nového a za tím účelem musí mít nějaké informace přímo v hlavě. To vše vede k tomu, že informace předáváme z generace na generaci a při tom je revidujeme a zdokonalujeme a objevujeme úplně nové poznatky. Osobní poznámka: při tom vždy něco zapomeneme, abychom to potom se slávou zase objevili.

2) Věda zdokonaluje vědecké metody

Aby věda v jakémkoliv oboru mohla pokročit v poznání, používá vědecké metody. Tím myslím nejen testování hypotéz, ale i statistiku, molekulární techniky, elektronový mikroskop. Vždycky jsme měli jako vědci nějaký názor, jak to všechno kolem nás funguje, ale jak prohlubujeme poznání, tak také zdokonalujeme techniky a těmi zdokonalenými technikami můžeme ověřovat vše, co jsme si mysleli, že už v tom máme jasno, než jsme ty techniky vyvinuli. Osobní poznámka: Darwin to věděl dávno, ale neměl molekulární metody, aby to ověřil.

3) Věda dává podklady ke kritickému myšlení

Dělat vědu znamená, klást si otázky o mezerách v poznání, ale i o tom, co se už někomu zdálo jasné. Potom taky, klást si otázky o tom, jestli to, co jsme zjistili, znamená opravdu to, co si myslíme, že to znamená a jestli se to nedá vyložit nějak jinak. A v neposlední řadě, klást si otázky, jestli náš zajímavý výsledek nemůže být následkem nějaké chyby v metodice nebo úsudku. To je do života užitečné a měli bychom to učit ostatní. Osobní poznámka: Nejzajímavější výsledky jsou vždy artefaktem metody.

K čemu je botanika a ekologie rostlin speciálně:

Usiluje o pochopení biodiverzity, jak se vyvinula, jak se udržuje. To se vám sice může zdát velmi odtržené od života, ale není, protože je to z velké části právě o nás o lidech a navíc to dává přiměřený úhel pohledu na lidstvo a naše konání. Člověk je totiž při měření biodiverzity jen jeden druh živočicha a tak se nesmíte divit, že ekologové k němu tak přistupují a považují žabičky, datlíky, tetřevy a pampelišky za stejně důležité. Člověk je současně největší příčinou ubývání druhů a snižování druhové bohatosti, takže to může vést až k poněkud negativnímu postoji ekologů k lidem. Osobní poznámka: Ekolog je taky člověk.

I Když to vše děláme hlavně ze zvědavosti, pro většinu z toho se najde dřív nebo později praktické uplatnění. Osobní poznámka: to nemusí být ale vždy dobře.

Doufám, že vás mé vysvětlení uspokojilo.

 

 

 

Reklamy

Co jsi dělala včera večer?

Stejnou otázku mi pravidelně pokládala moje angličtinářka, u které jsem si platívala kondiční hodiny angličtiny, před odjezdem na konferenci nebo před příjezdem zahraničního hosta. Vím, že jí zas tak nezáleželo na tom, co skutečně dělám, brala to jako dobrý začátek konverzace. Mě to však vždy zarazilo. (No co bych dělala: vaření večeře, kontroly úkolů, mytí prdelek a zubů, čtení pohádky a spát. A o tom mám konverzovat?)

Teď, když děti povyrostly, mám večerní program trochu jiný, ale stejně to málokdy stojí za společenskou konverzaci. Ale jsou výjimky, jako třeba ve čtvrtek minulý týden jsem byla podívat* na Pecha Kucha Night v Českých Budějovicích. Bylo to už po sedmé, kdy si organizátoři pozvali 10 zajímavých lidí, kteří měli pohovořit o svém projektu nebo o sobě a měli na to 20 obrázků a každý z těch obrázků mohli komentovat po 20 vteřin. Celkem tak na jednoho řečníka připadlo 6 minut a 40 vteřin; to je pro posluchače moc fajn, protože nemožný řečník se dá po tak dlouhou dobu vydržet a dobrý řečník řekne něco zajímavého.

Pecha Kucha Night jako nápad vznikl v Japonsku v únoru 2003 a vymysleli ho dva architekti, aby oživili klub mladých designérů a podpořili výměnu názorů a prezentaci zajímavých projektů. Od té doby se akce rozšířila do stovek měst po celém světě (a taky spoustu v Česku) a prezentuje i na jiná témata než je výtvarné umění. V Českých Budějovicích, v objektu bývalé slévárny, se hovořilo o 1000 věcech, které někoho serou, o včelaření ve městě, o tom, jaké to je být transsexuálem, o židovství, cestování po světě, malování na krajinu, psaní knih o historii ČB, o domě, který je ostrovem, o plýtvání potravinami** a o tom, jaké to je převléci mužné tělo do růžového trikotu s ohonem a hrát si na koníka. No, přiznám se, že některá ta témata se mohou na první pohled zdát trochu bizarní, ale 6 minut 40 vteřin zase není tolik času.

Zajímavé bylo, jak přednášející skloubili prezentaci své osoby s presentací myšlenky, nápadu o který se chtěli podělit. Z vědeckých konferencí jsem zvyklá na to, že osoba zůstává za těmi myšlenkami více skryta, tady někdy na myšlenky ani nedošlo. Diváků přišla spousta, v přestávkách zněla do staré slévárny hudba, prodávalo se veganské občerstvení a diskutovalo se. Vše se protáhlo dlouho do noci (na moje poměry) a bylo to takové zvláštním způsobem snobské. Ale co, myslím, že příště vyrazím zase…

Linoryt v záhlaví ukazuje rostlinu jako továrnu a využívá toho, že i továrna i rostlina se v angličtině řeknou PLANT.

*Byla jsem pozvána jedním se svých dětí. Takto se nám odměňují za mytí prdelek!

**Téma mého potomka. Mimochodem nejlepší prezentace, ale samozřejmě, že asi nejsem úplně objektivní.

Čarodějnice

Musím konečně napsat něco o čarodějnicích. Právě je to aktuální, protože Filipojakubská noc byla nedávno.

Dělám už léta pozvánky na slet čarodějnic, některé obrázky už jsem tady publikovala (tady, tady, tady a tady a tady). Zbožňuji totiž linorytové seriály! Mám několik témat, ke kterým se opakovaně vracím, a právě čarodějnice jsou mým nejoblíbenějším. Zajímavé na těch pozvánkách je, že vlastně nikoho nikam nezvou. V mém rodném městě na východním úbočí Jeseníků, na dohled klasického místa čarodějnických setkání, Petrových kamenů, se žádné pitky u ohýnků 30. dubna nepořádají. Jenom je zvykem ptát se žen a dívek, jestli letí na Petrovy kameny; případně, jestli tam v noci byly a jak se jim to líbilo.  O mém učiteli tělocviku se vyprávělo, že měl průšvih, když pozvánky na slet čarodějnic dával kolegyním do kapsy. Někdo si to vysvětlil jako protistátní činnost, udal ho a on musel potom vysvětlovat celou záležitost na služebně. Bdělé oko zákona bylo totiž na Petrovy Kameny v tuto dobu upřeno, aby odhalilo spiknutí mezinárodních antikomunistických sil a setkání revanšistických a sudeťáckých spolků. Obvykle panuje na konci dubna na Petrových kamenech ovšem takové počasí, že mi bylo případných revanšistů vždy líto.

Čarodějnice jsou jednou za rok příležitost se zamyslet nad svým rodným krajem, který jsem opustila před více než 30-ti lety, a nad kouzelným rokem, který uplynul od toho, co jsem ryla do linolea předcházející pozvánku. Obvykle se tak na obrázku objeví nějaká aktualita z mého života. Letos je zajímavé spíš to, co se neobjevilo. Chtěla jsem konečně po dlouhé době vyrýt čarodějnici opravdu v dubnu a ne až se zpožděním někdy na podzim, jak je mým zvykem. Shodou okolností jsem byla poněkud jarně přepracovaná a tak jsem si vybrala jen malý odřezek linolea, na který se vešlo jen koště a jedno malé aktuální sdělení. Interpretujte si prosím po svém.

Země, vše nejlepší k jmeninám!

Sobotu jsem strávila přípravou přednášky, ve které mám popsat, co jsem za 30 let ve vědě udělala přínosného. Mezitím po světě pochodovali vědci za to, aby byli bráni vážně a Země slavila svátek. Večer jsem to všechno chtěla dohnat, ale energie už moc nezbývalo, skončila jsem tedy pasivně koukáním na televizi: Hyde Park civilizace se skvělým Danielem Stachem uvádějícím tři hosty, české vědce, kteří mají co říci k Zemi a jejímu ohrožení. Byl to ostrůvek hořké pravdy v televizním prostoru, kde jinak běžely zábavní pořady a detektivky. Problémy planety připomínají tak leda blázni nebo vědci a to, že Česká televize tu hodinu obětovala, je třeba ocenit.

Pozván byl expert na biodiverzitu (Pavel Kindlmann), oceánologii a sedimentologii (Zdeněk Kukal) a dálkový průzkum Země (Karel Pavelka) tedy biolog, geolog a technik. Při sledování programu, který souzněl s názory mé sociální bubliny, mě přeci jen překvapilo několik věcí: například tvrzení, že Šumavská divočina je pro nás důležitější než tropické pralesy. Šumavská divočina, při vší úctě, kterou požívá v české kotlině, je podle mě ve světovém kontextu nepodstatný příměstský hájek. Tím samozřejmě nechci říci, že ji máme dát v plen developerům, chci jen zdůraznit, že máme tendenci globální problémy redukovat na otázku, jestli ze zápraží došplouchnou až na náš práh. Překvapivá byla také shoda pozvaných hostů, že dokud nedojde ke katastrofě, lidstvo nic neudělá. Copak se lidstvo nezavázalo v Paříži k omezení emisí oxidu uhličitého? Copak osvícení jedinci (např.) v minulosti nedosáhli velkých změn v přístupu k životnímu prostředí? Zajímavé byly také odpovědi hostů na otázku z publika, co bychom jako jedinci měli dělat pro záchranu planety: učit se, řekl biolog, skladovat odpadové plasty dál od pobřeží, řekl geolog a uskromnit se řekl technik. Čtete správně, až technik přišel s touto odpovědí!

Obrázek v záhlaví je z doby, kdy jsme si mysleli, že to nejhorší na příšerách v komínech je, že chrlí síru. Dnes víme, že i pouhý jejich dech je škodlivý.

 

Tání a paměť babiček

Vědcům z kanadské univerzity v Edmontnu roztál mrazák a přišli o část vzorků vývrtů z pevninských ledovců, z kterých se mohli ledacos dozvědět o historii planety. Zbyly jen loužičky. Led je v době globálního oteplování prostě špatné paměťové médium. Ale co rašelinné profily, diskety nebo lidská paměť? Nic není spolehlivého, je třeba přepisovat na nová média: z disket přehrát na internetová úložiště, z mysli do mysli nebo na papír.

Při vědomí těchto problémů s pamětí, jsem se o velikonocích vydala na okružní jízdu po vlastech českých, abych navštívila naše staroušky a přenesla do své mysli něco z jejich vzpomínek. Pravda, někde zbyly už jenom loužičky, ale jinde je pořád co objevovat. Analytické metody jsou zde poměrně jednoduché. Když chcete evokovat vzpomínky na členy rodiny a rodinné události, je nejlepší si pomoci albem fotografií. Chcete-li ale vyvolat vzpomínky zarámované do životního prostředí (pro nás ekology je to způsob, jak se na život kolem sebe díváme), doporučuji výlet po rodinných pamětihodných místech.

Vyrazily jsme s maminkou ze Sudet na Hanou na dámskou jízdu, kochat se přicházejícím jarem. Vzpomínky nejsou objektivní a dominují jim extrémy. Minuly jsme 2 místa dopravních nehod členů rodiny: u Uničova boural můj tatínek motorkou do plotku, když se mu narodil syn a on spěchal domů; u Jeřmaně zase boural soused, který vezl vypůjčenou Tatrovkou moji maminku a babičku s dortem navštívit čerstvě narozenou sestřenici Vlastu. Oba případy skončily jen pomačkanými plechy vozidel. Minuly jsme několik míst, která byla při velkých povodních zaplavená a několik míst, která byla dříve bažinou a nyní na ní stojí rozličné stavby a jen jedno místo, které bývalo udržovanou loukou, a teď je tam rákosový mokřad. Zaznamenaly jsme nové sklady a asfaltové plochy na té nejlepší Hanácké orné půdě a také zmizelé cukrovary. Těšily jsme se kvetoucími ovocnými stromy, které však byly vesměs hodně staré a neudržované a byly tedy jen odlesky bývalé slávy jarních měsíců.  Vzpomněly jsme, kudy a jak daleko se chodilo na vlak, do kina, k příbuzným a do práce. Kde byly hranice třetí říše a protektorátu, která vesnice byla německá a která česká, kde tank na konci války nebo náklaďák v době míru projel domem. Povzdechly jsme si na tím, jak ty nejbohatší statky jsou dnes nejubožejšími ruinami nebo už úplně zmizely a byly nahrazeny podnikatelským barokem. Hudraly jsme nad množstvím aut všude zaparkovaných nebo jezdících a nad málem dětí běhajících po venku.

Když jsme se přiblížily maminčinu rodišti, začala jsem uvažovat o nové GISové vrstvě, která by se jmenovala „maminčiny vzpomínky na krajinu jejího mládí“ protože takové množství informacích moje paměť nepojme. Dnes několik pruhů pole a motokrosová dráha by v ní byly rozděleny na mnoho parcel lišících se vlastníkem a plodinou, majících své jméno, cestičku a příběh. Tak by byly vymapovány i kulturní úkazy jako nedělní procházka, první polibek, ten liják, sbírání malin, pečení brambor, pasení koz, trhání konvalinek. A co teprve v samotné vesnici! Kde měli dobré hrušky, čí pes byl nebezpečný, kde měli kozla a mnoho, mnoho dalších vzpomínek. Všechny jsme je vytáhly ze zapomnění, oprášily a zase uložily zpět, tentokrát s kopií, aby lépe vzdorovaly času. Už teď se těšíme na další výlet, třeba kolem dušiček, hřbitovy jsou na vzpomínání jako dělané.

 

Vesna

Jaro tak křehké

až se světlo láme

pomalu

slimáčími růžky

 

se odhodlává tráva

listí má prsty

k zemi svěšené

a ráno nepřestává

 

po celý den

a trvá přes půlnoc

a do poslední chvíle

 

na větvi hlohu

zpívá v dešti kos

a šílený je

 

(Stopadesátý sonet o jaru Jan Skácel)

***

Žil jednou v Čechách smavý rek,

Vám známý rytíř Paleček;

on samý šprým a nápad byl,

rád dobře jed a dobře pil,

a lidem dobře činil.

 

Rád jed a pil, jak povídám,

však ještě něco dodat mám:

on též rád bloudil po Čechách –

a pak byl vždy jak v mátohách

a nevěděl, kde stojí.

 

„Nu, nu“ – kdys zazněl náhle hlas –

„pan rytíř je už ve snách zas?“

a Paleček jak přimražen!

Aj, před ním kolo bujných žen,

a vprostřed Vesna sama.

 

„Jen neboj se, Tys celý muž,

Ty se mi ze všech líbíš – nuž,

mé slovo k smělosti Tě zve,

rci jakékoliv přání své –

však vtipně jen a hbitě!“

 

Již rytíř bez všech rozpaků

si hodil hlavou: „Tedy řku

a prosím: až bych jednou zdech,

mne výročně vždy ožít nech,

na osm dní – to z jara!

 

Když svět zas jednou krásný je,

když zem se celá rozsměje,

pak, Vesno, milostiva buď,

na osm dní mne jenom zbuď!“

A Vesna kývla: „Staň se!“

 

Od časů těch, děj se co děj,

fialek vůní budí jej,

slavíkův ven jej volá hlas,

pan rytíř vstává bujný zas

a rozkročí se krajem.

 

Kraj český, jindy smuten, tich,

je pojednou pak samý smích,

a celý ten náš český svět

je samý zpěv a samý květ –

však krátce jen, ach krátce!

 

Vždyť umluvil si rek náš s ní

Jen bláznivých vždy osm dní!

Pak vrací se zas v dumnou říš,

a Vesna dá mu medu číš,

on opiv se zas usne.

 

(Balada česká Jan Neruda)

***

Jak je ta vesna děsná –

jezevce budí ze sna

otvírá hrdla skřivanům

oráče honí z divanů

a ztuhlé včelky z česna

(Podzim Emanuel Frynta)

Prodloužit si prázdniny

Kdo by nechtěl prodloužit si prázdniny! Místo v domě spát ve stanu, místo po městě běhat po lese, místo ve škole, učit se životem, čtením knih a povídáním si s chytrými lidmi, a především, sdílet to se stejně naladěnými jedinci, mít společnou misi, zájem, úkol, prožívat společně dobrodružství… Třeba jako chlapci v knize Julese Verna Dva roky prázdnin. Určitě jste po tom toužili jako děti, ale co teď, když jste rodiče? Co kdybyste něco takového dopřáli vlastním dětem? Navíc byste je mohli uchránit od konzumu, počítačových her, nevhodných kamarádů, drog, nezdravého stravování a mizerného vzdělávacího systému. Vytvořili byste si vlastní svět, kde byste vše sdíleli, byli byste pořád spolu a dělali byste to správně. Jestli o tom uvažujete, ať už vážně či jaksi teoreticky, chci vám doporučit dva filmy, který jsme si o víkendu s dětmi pustili, abychom si užili společnou zábavu.

První film se jmenuje Tohle je náš svět (v originále Captain Fantastic) a protože na Karlovarském filmovém festivalu v roce 2016 získal cenu diváků, byli jsme asi jedni z posledních, kdo ho neviděl. Recenzí a popisů se najde na internetu hodně, takže budu stručná: Fantastický otec (Viggo Mortensen) vychovává svých šest dětí v lese na východním pobřeží Spojených států amerických, zřejmě někde mezi Kalifornií a Oregonem. Les je nádherný a očividně tam lze snadno přežít jen s malou zahrádkou a z ulovené zvěře; spát v týpí a chaloupce. Dřevo a jídlo na zimu asi obstarává nějaká k přírodě citlivá firma. Otec s dětmi se věnuje pěstování těla a ducha, takže děti jsou bez výjimky tělesně zdatné, rády čtou knihy, hrají na hudební nástroje, hovoří několika jazyky a mají rády teoretickou fyziku. Pohrdají konzumní společností, kapitalismem a globalizací, a když je náhlá smrt matky (která se léčí z psychické choroby v Novém Mexiku u svých rodičů) přivede do civilizace, nestraní se společnosti, i když jí pohrdají. Nakonec se otec umoudří (vyléčí, zblázní…), začne se věnovat farmaření a pošle děti do školy. Když to takto popisuji, tak z toho trochu mizí to kouzlo fantastického dobrodružství, které z nepochopitelných důvodů končí tím, že Viggo balí dětem svačiny do školy.

I když je příběh dosti nerealistický (viz můj popis), je silný a film určitě stojí za vidění. Splnil cíl scénáristky a režiséra Matta Rosse, abychom se inspirovali a zamysleli nad tím, jestli se dostatečně věnujeme svým dětem. Po zhlédnutí filmu jsem si vzpomněla, že existuje český dokument Evy Tomanové, který je o reálné rodině, která žije taky tak trochu mimo systém. I když nemám ráda filmové maratony, rovnou jsme se na film Stále spolu podívali. Rodina s devíti dětmi žije vždy čtyři letní měsíce na Šumavě a zbytek roku ve Španělsku. Živí se kozím mlékem, sociálními dávkami a hraním flamenga na španělských ulicích a v barech. Děti nechodí do školy a rodiče nepracují, chtějí být spolu, stranou konzumní společnosti a imperialismu. O tom, co si myslí děti se ve filmu mnoho nedozvíme na rozdíl od toho, co si myslí otec. Děti jsou, jak se sluší na tvory vychovávané v izolaci, plaché a nerady a nesouvisle před kamerou hovoří. Když se to tak celé pokoušíte domyslet do budoucnosti, zůstává vám rozum stát…

Můžete namítnout, že děti do amerického filmu byly posbírány lovci talentů v mnoha anglicky mluvících zemích (Austrálii, Velké Británii a USA) a kritériem pro výběr nebyly jen herecké schopnosti, ale i fyzická kondice a vítané byly hudební dovednosti. Dětští herci prošli před natáčením výcvikem jógy, horolezení a pobytu v divoké přírodě. Jednání postav bylo motivováno scénářem a usměrňováno režijním vedením a byla to jen taková letní táborová hra v divočině doplněná výletem po jihozápadě Spojených států. V případě českého filmu šlo prostě o reálnou rodinu, která dělá, co je v jejích silách, aby v současném spletitém světě uspěla, jako se o to pokoušíme my všichni. Holt ne každý z nás je génius, který sám nahradí dětem celou diverzitu podnětů okolního světa, která z nich udělá sebevědomé a rozhleděné jedince. Místo zamýšleného dobrodružství jako z knihy Dva roky prázdnin Julese Verna může realita vypadat spíše jako dobrodružství popisované v Pánovi much Wiliama Goldinga.