Kuriozity recenzního řízení

Občas je poukazováno na to, že dnes už vědci mezi sebou neumí mluvit o vědě a svých nových objevech, ale baví se výhradně o svých zkušenostech s recenzním řízením. Jářku, není divu. Na každý skvělý objev připadá několik odmítnutí v časopisech, ve kterých recenzent č. 2 studii vůbec nerozumí, ale je schopen o svém negativním postoji přesvědčit nejen editora, ale i prvního recenzenta, který v druhém kole recenzí už bezpečně zastává jeho názor, protože nechce být trapně pozitivní.

Recenzní řízení je však dobrým tématem k rozhovorům také pro neobvyklé věci, které se v něm dějí. Opakovaně se mi například stává, že jsem recenzentem jednoho článku v různých časopisech s odstupem několika měsíců až roků, a mohu tak sledovat jeho nešťastnou pouť k vysněnému cíli. Už jsem byla požádána o posouzení svého vlastního článku nebo o posouzení tématu, o kterém nemám ani páru. Zarážející je, že žádosti o recenze mi vždy chodí ve skupinách a mezi těmito skupinami je čas na vypracování recenzí. Začínám mít podezření, že Google sleduje, zda už jsem odevzdala přechozí dávku.

Taky jako příjemce recenzí mám mnoho zážitků, většinou se ale jedná o privátní křivdy, takže se zde o nich nebudu rozepisovat. Co ale musím zmínit, je nedávná oprava rukopisu, kdy jsme s kolegyní Janou hledaly text kritizovaný recenzentem a nemohly jsme ho najít. Záhada se vysvětlila, když jsme se místo do druhé verze rukopisu, podívaly do první verze. Ačkoliv recenzent (č.2) oceňoval opravy rukopisu po recenzích v úvodu svého vyjádření, pracoval opět s původní verzí, kterou už zkritizoval před časem. Došly jsme k závěru, že článek je už dokonalý a odeslaly jsme ho do redakce.

Poučení? Dávejte si pozor, zvlášť když jste recenzentem číslo 2.

Tatiana I. Serebriakova

Zase je den žen a dívek ve vědě, tak bych chtěla jednu zajímavou osobnost připomenout.

Tatiana Ivanovna Serebriakova, rozená Zaporina (1922 – 1986)

Tatiana (trochu o ní píšu také tady) se začala zabývat botanikou v kroužku mladých přírodovědců v Botanické zahradě Moskevské státní univerzity v roce 1933 pod vedením A. V. Koževnikovova. Potom studovala na biologické fakultě Moskevské státní univerzity. V roce 1942 se provdala za geobotanika a rostlinného morfologa I. G. Serebriakova a od roku 1952 až do své smrti pracovala na pedagogickém institutu v Moskvě. V roce 1953 obhájila doktorskou práci na téma „Sezónní dynamika růstu rostlin“. Od roku 1956 do roku 1969 se starala o svého vážně nemocného manžela a připravovala k tisku jeho práce. Mimo to se zabývala hlavně růstem trav a roku 1971 publikovala knihu „Morfologie prýtů a evoluce životních forem trav“. Další její významnou prací je krátký článeček „O hlavních architekturních modelech vytrvalých bylin“, který vyšel v roce 1977 ve sborníku moskevského spolku přátel přírody.

S její prací jsem se setkala po nástupu do Třeboně, její knihu o travách mi půjčila kolegyně Lenka Papáčková. Protože jak téma mé diplomové, tak doktorské práce se týkalo trav, kniha se mi stala nepostradatelnou příručkou a pomohla mi k pochopení morfologie a architektury rostlin. Když jsem excerpovala data pro databázi CLO-PLA, tak jsem se se jménem Tatiany Serebriakové setkala opakovaně u popisu růstu různých bylinných druhů. Nejdůležitější její publikací je, podle mého mínění, právě ten krátký článek o architekturních modelech bylin. Geniálně doplňuje světoznámé architekturní modely dřevin Francise Hallého a spolupracovníků (píšu o něm zde), jediným problémem je, že o něm nikdo neví…. Obě zmiňované práce, kdyby byly publikovány v angličtině, byly by jistě důležitými pilíři architektury a morfologie rostlin, takto jsou pro většinu výzkumníků nepřístupné.

Obrázek v záhlaví je od Tatiany Serebriakové z článku o architekturních modelech

Kritické myšlení

Není nic otravnějšího, než když recenzent nedbale a amatérsky zpochybní vaši usilovnou práci. Stalo se nám to, když po 20 ti letech sběru dat z literatury o tom, která rostlina z naší flóry umí odnožovat z kořenů, jsme se odhodlali publikovat jejich seznam. Seznam obsahoval několik stovek rostlin a u každé bylo uvedeno, jestli odnožování z kořene bylo v literatuře jen zmíněno nebo dokumentováno obrázkem nebo podrobněji popsáno. Problém takového seznamu je, že autor se mohl zmýlit, ale je těžké to dokázat, a navíc, některé rostliny tuto vlastnost mají, ačkoliv nebyla nikdy pozorována. Recenzent napsal, že on u rostliny Xy a rostliny Xz z našeho seznamu nikdy nepozoroval odnožování z kořenů a tudíž celý ten náš seznam tedy působí nevěrohodně. Zamítnuto a basta. Jistě, byla to křivda, ale o tom tady psát nechci. Chci psát o tom, jestli naše vlastní laické pozorování má takto jednoduše vyvrátit analýzu kolegů, kteří se tématu soustavně dlouhodobě věnují. Recenzent bezpochyby kriticky přemýšlel o našem tématu a kritické myšlení je potřeba… ale jak a kdy ho aplikovat?

Nedávno mne zaujal blog na téma kritického myšlení, který se zamýšlí nad tím, zda se dá kritické myšlení naučit a jedná-li se o obecnou dovednost. Je-li to dovednost obecná, potom ji můžete použít v každé situaci, je-li speciální, naučíte se jí v nějakém oboru a nemůžete ji lehce aplikovat mimo tento obor. Autor blogu dochází k závěru, že když se naučíte kritickému myšlení v nějakém úzkém oboru, například rostlinné ekologii, můžete být zcela ztraceni v literatuře nebo antropologii. Běžně se stává, že experti na nějakou problematiku jsou opravováni laiky, kteří se pyšní kritickým myšlením. Tito laici se mýlí bez ohledu na svoji snahu kriticky myslet, protože jim chybí klíčové vědomosti nebo dělají chybné úsudky. Tedy jako recenzent v mém příkladu výše nebo mnoho diskutující na sociálních sítích, kteří hned ví, jak je to s očkováním a autismem, nebo rozumí klimatickým změnám, protože si o tom přeci již něco přečetli na internetu.

Musím se přiznat, že s autorem blogu úplně nesouhlasím. Myslím, že kritické myšlení je obecná schopnost aplikovatelná na všechny obory, ale nedílně k ní patří také schopnost odhadnout, zda mám jako rostlinný ekolog dostatečné znalosti, abych vykládal význam platónových myšlenek.

Nevyžádané rady pro začínající vědce

Pořád se děje úžasných věcí, které by si zasloužili komentář, ale než je stačím rozpracovat, přijde něco nového. Právě nyní u mě vede sněhová bouře v Kanadě (New Founland), kde za noc napadalo přes metr sněhu. Při sledování videí z odklízení sněhu, lyžování po ulicích a hledání aut v závějích, mě zasáhl takový nápor environmentálního žalu, že jsem se skoro rozplakala… Když tady budu rozepisovat svoje dětství v Rýmařově, které jako by se celé odehrávalo v zimě se spoustou sněhu a skládalo se ze studených noh po večerním návratu z bruslení nebo lyžování, z ježdění po zadku z hromady sněhu na náměstí, z lyžařských závodů v Hornoměstské zatáčce, z námrazy na stromech, z ledových potoků na odtávajících silnicích a z gymnaziálních výprav na chatu Evženku, nebudete mi věřit. Jo, kdeže loňské sněhy jsou… takže, zpátky na zem.

Chtěla jsem se tady zamyslet nad otázkou, kdy je ta správná chvíle vzdát se vědecké kariéry a jak poznáte, že na to nemáte.

V začátcích vědecké kariéry je to jako v začátcích jakékoliv jiné kariéry: jsou to začátky a vy při nich zjišťujete úplně nové věci, které jste dosud netušili. O existenci vědy jste sice věděli, ale teprve nedávno jste potkali první vědce a začali zjišťovat, jak to celé funguje, a učinili jste rozhodnutí, že se stanete součástí. To je velmi důležitý krok a doporučuji si zapamatovat, proč jste se rozhodli, jak jste se rozhodli – budete si to určitě potřebovat připomenout.

První rada je: ROZHODNI SE, JAK CHCEŠ, ALE POTOM TOHO NELITUJ!

Teď jste na palubě a děláte vědu a začnou přicházet neúspěchy, protože „nic se nezdaří podle plánu“*. Zjistíte, že neumíte psát (tvrdí to recenzent R2), neumíte počítat (tvrdí to recenzent R3), máte málo publikací (tvrdí to posudek vašeho neuděleného projektu), na pozici se nehodíte (výsledek výběrového řízení). Neříkám, že je třeba takové signály brát příliš vážně, ani, že je třeba je ignorovat. Zkuste změnit styl práce, spolupracovníky, zkuste se naučit něco nového. Pošlete ten článek do méně vybíravého časopisu, připojte se k projektu svého kolegy jako spolupracovník, přijměte místo, které nebylo nejvýš na vašem seznamu. Můžete se víc naučit nebo můžete zjistit, že tato nová pozice vám vyhovuje vlastně mnohem lépe.

Druhá rada je: MELEME-LI HORNINU NA JEMNO, POSTUPUJEME PO STUPNÍCH!**

No, a to je skoro vše. Ještě snad se hodí poznamenat, že konkurence mezi vědci v Česku se nedá srovnat s konkurencí na západě, protože náš endemický jazyk a nevábnost našich pracovišť, konkurenci odrazuje. To samozřejmě neznamená, že se zde nedá dělat dobrá věda nebo, že se o to alespoň nesnažíme.

Třetí rada je: BĚŽ VEN A ZASE SE VRAŤ!

Tak, hodně štěstí!***

* Murphyho zákon

**je to rada, kterou jsem odkoukala, když jsem byla na praxi v laboratoři Geologického průzkumu v Rýmařově, byla pověšena u mlýnů na horninu a znamená něco jako: Nechtěj vše naráz, dávej si dílčí cíle.

*** blog je reakcí na tento rozhovor (tady), kokrétně na odpověď na otázku: Co byste dnes řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval výzkumu?

Ještě jednou o úvodu

Jak je možné, že v osmedesátých letech stačil jako úvod ekologického vědeckého sdělení jen jeden nebo dva odstavce a dnes se jedná o tři stránky propracovaného textu? Nedávno jsme s kolegy tuto záhadu rozebírali a někteří z nás došli k závěru, že je to tím, že badatelé se specializují a ke čtení je toho stále více a více, takže váš článek nebude nikdo číst (v prvé řadě editor a recenzenti), když problematiku pořádně neuvedete, neosvětlíte, co je o tématu známo a neřeknete, jak přesně vaše studie posune poznání. Jiní z nás argumentovali, že důležité jsou výsledky, jaké vaše vědecké sdělení přináší, zatímco současný neblahý důraz na literární dílo zvané úvod zvýhodňuje literární talenty na úkor vědců. Jako zástupce rozpracovaného úvodu jsme neměla po ruce na tento argument žádnou odpověď, ale postupně se mi to rozleželo a dovolím si tady v polemice pokračovat.

Začnu, jak je mým zvykem, oklikou. Jako geobotanik vzdělávaný v osmdesátých letech minulého století jsem byla vlastně vzdělávaná jako přírodovědec. Přírodovědec se vyznačuje tím, že jde do přírody a tam něco nového objeví. Není to samozřejmě tak jednoduché, začíná to tím, že napřed chodíte do přírody a pozorujete a učíte se. Později, když už máte nějaké zkušenosti, narazíte v té přírodě na něco překvapivého a to je váš objev. Tento osobní objev se po prověření může stát vaší novou zkušeností nebo objevem, který stojí za to sdělit odborné veřejnosti.  Napíšete o tom článek, kde bude stát:

Úvod: Okřehek se velmi snadno rozmnožuje klonálně a existuje jen málo pozorování, jeho kvetení.

Stať: Pozorovala jsem kvetoucí okřehek dva dny po úplňku, bylo v těch dnech dost chladno.

Závěr: Úplněk nebo chlad nebo kombinace obojího může způsobovat kvetení okřehku.

Tím to končí. Když máte jako přírodovědec štěstí, může se vám ještě jednou za život stát, že kvetoucí okřehek potkáte zase. Dnes, když už jsem rostlinný ekolog a chodím kolem rybníků na Třeboňsku denně, a přesto ne a ne narazit na kvetoucí okřehek, vrtá mi to hlavou. Shromáždím existující literaturu, která mi potvrdí, že kvetoucí okřehek je občas pozorován, jednou po úplňku, 3x v chladných dnech, 2x když šel někdo z mejdanu. Zamyslím se nad tím, zkontroluju, jestli dny, ve kterých bylo podle literatury pozorování prováděno, měly něco společného s úplňkem a řeknu si, že je pravděpodobné, že kvetení okřehku způsobuje nějaká vzácná kombinace výkyvů teplot a úplňku. To je nyní moje hypotéza a tu se rozhodnu testovat. Napěstuji okřehky, rozdělím do nádrží a ty vystavím  buďto úplňku nebo novu, malým nebo velkým, kladným nebo záporným výkyvům teplot. A ejhle, najdu kombinaci, která na ty okřehky funguje! Jak to napíšu?

Úvod: Okřehek se velmi snadno rozmnožuje klonálně a existuje jen málo pozorování, jeho kvetení.

Tak takový úvod už stačit nebude, musím rozebrat ta předchozí pozorování a uvést co mě vedlo k uspořádání pokusu s úplňky a výkyvy teplot. A ejhle, z jednoho odstavce jsou tři stánky!  

Takže, můj další argument pro literární úvody je, jako rostlinní ekologové nyní většinou nepřekládáme k věření výsledky pozorování nezpochybnitelných pravd, ale vycházíme z pozorování a úvah předchozích generací, z hypotéz, které jsme si my nebo někdo před námi na základě pozorování vytvořili. My teď musíme tento vývoj popsat a popsat v něm svoji cestu. Bez toho by naše výsledky a způsob, kterým jsme je získali, nemusely dávat vůbec smysl. (R2: „proboha, jakou roli tam hrají ty úplňky?“).

Obrázek v záhlaví jsem udělala jako novoročenku v roce 1990 Honymu Květovi, který zasedal jako poslanec v České národní radě a chtěla jsem v něm naznačit, že demokracie, která byla strašně zakrpatělá postupně ožívá a roste lépe a lépe (tu kytku bych letos chtěla vidět, snad ještě nechcípla…).

Jeden den tehdy a teď

1989. Je pondělí, jedu do Prahy na novinky. Vstávám v půl čtvrté, budím vrátného, aby mi otevřel dveře ústavu. Autobus do Prahy jede ve čtyři hodiny. Celou cestu spím a na každé zastávce mne budí čerstvý studený vzduch, který sem leze otevřenými dveřmi. V 7 hodin jsme na metru Roztyly, odtud jedu do Průhonic, po cestě snídám doma připravený rohlík se sýrem. V knihovně studuji celé dopoledne novinky literatury – nově vyšlé časopisy a knihy – tedy jen ty, které Botanický ústav odebírá. Čtu si názvy, když mě zaujme název, přečtu si abstrakt, když mě zaujme abstrakt, čtu si celý článek a píšu si poznámky do notesu. V poledne si kupuji něco k obědu v sámošce a jedu do Prahy, na I. P. Pavlova vystupuji a jdu do Benátské do knihovny Československé botanické společnosti a potom hned naproti do knihovny katedry botaniky. Také tam procházím novinky a píšu si poznámky, když narazím, na něco zajímavého. Potkávám pár známých botaniků, vracím, co jsme měla půjčeno, a půjčuji si, co potřebuji. Potom jdu do pracovny posluchačů geobotaniky, kde se postupně schází pár absolventů. Vaříme si čaj, kecáme a v 5 hodin vyrážíme na přednášku botanické společnosti. Je plno, potkávám další známé a po přednášce s nimi vyrážím do hospody na večeři (asi smažený sýr s bramborem) a pivo. Je třeba nějak zabít čas, vlak jede ve dvanáct. Je to Vindobona, rychlík Praha – Vídeň, ale většina vagónů se odpojuje ve Veselí nad Lužnicí a na Vídeň vyráží pouze dva s motorovou mašinou, protože od Veselí do Gmundu není trať elektrifikovaná. Teď je třeba neusnout, vlak zastavuje jen v Třeboni, Suchdole a Velenicích. Po třetí ráno by se velmi špatně dostávalo domů, naštěstí pohraničníci procházejí vlakem, aby si udělali přehled o tom, kdo se chystá do Vídně. V rozespalosti vystupuji a jdu přes celou Třeboň do ústavu, budím vrátného a kolem čtvrté upadám do spánku ve své posteli. 

2019. Je pondělí, nejrušnější den týdne. Vstávám v 6: 15, dělám si snídani a jdu přes les do práce. Procházka po hrázi zaniklého rybníku Hrádečku mi zabere asi 20 minut. Jsem v práci mezi prvními, pouštím počítač a než propukne pondělní schůze areálu, podívám se na novinky na twitteru. Jeden odkaz mě dovede na velmi zajímavé články, které potřebuji ocitovat, stahuji si je do počítače, abych si je později přečetla, a jdu na schůzi. Řešíme elektronický oběh úředních dokumentů, nepřítomnost vedoucího, účetní uzávěrku na konci roku. Po schůzi se vracím do své kanceláře, vyřídím pár majlů a v 10 hodin se setkám s kolegy na kávě. Probíráme novinky, a co kdo dělal o víkendu, domlouvám si nějaké schůzky. Schůzkuji a vyřizuji majly až do oběda. Přijel kolega z Prahy na seminář, jdeme tedy společně na oběd (asi smažený sýr s bramborem). Seminář trvá do čtvrt na tři, ještě diskutujeme s kolegou nějaké zajímavé aspekty jeho práce do jeho odjezdu ve čtyři hodiny. Otevírám články, které jsem si ráno stáhla a čtu si je, otevírám rukopis, na kterém dělám a doplním tam jednu větu dobře podpořenou dvěma citacemi. Kolegové postupně odchází, než vypnu počítač v 5:30, poslechnu si ještě „Šťastné pondělí“. Jdu domů, ale tenotkrát ne přes les. 

Optimistu do každého pracovního kolektivu!

Mám kolegu, který se rád nahlas řehtá sebevětší blbosti. Sedí v jiné kanceláři, v jiném patře, ale jeho řehot prosluňuje pracovní den všem v okolí. Takový kolega je pro fungování týmu a dobrou pracovní pohodu stejně důležitý jako kávovar. Zajímalo mě, jestli by ho bylo možné, v případě, že by se přestěhoval do jiné budovy nebo odešel na jiné pracoviště, nahradit řehtacím pytlíkem, a udělala jsem si malý průzkum trhu. Zalekla jsem se však, spotřebitelský test ukázal, že výrobek je nebezpečný, protože můžete při neopatrné manipulaci uvolnit knoflíkové baterie a vdechnout je.  Řehtací pytlík tedy není dobrá náhrada.

Objevilo se však nové řešení, od minulého týdne jsou u nás na návštěvě kolegové z Kanady a jeden z nich je nadšený optimista. Na vše reaguje slovy „it is awesome!“ (to je skvělé!). Možná by se vám taková reakce zdála naivní a neupřímná, ale ve skutečnosti vytváří pocit nadšení mezi všemi zúčastněnými. Mám tedy nový cíl: nezapomenout při rozšiřování vědeckého kolektivu na nadšeného optimistu. V inzerátu na výběrové řízení bude tento požadavek specifikován jako: přednost bude dána kandidátovi, který bude vystupovat optimisticky, plán práce bude hodnotit pozitivně a přistupovat k vědeckým problémům nadšeně. Nikdy ho nerozhodí neúspěch s publikováním a jakkoliv nepodloženému zamítnutí článku se s námi od srdce zasměje.