Čarodějnice

Musím konečně napsat něco o čarodějnicích. Právě je to aktuální, protože Filipojakubská noc byla nedávno.

Dělám už léta pozvánky na slet čarodějnic, některé obrázky už jsem tady publikovala (tady, tady, tady a tady a tady). Zbožňuji totiž linorytové seriály! Mám několik témat, ke kterým se opakovaně vracím, a právě čarodějnice jsou mým nejoblíbenějším. Zajímavé na těch pozvánkách je, že vlastně nikoho nikam nezvou. V mém rodném městě na východním úbočí Jeseníků, na dohled klasického místa čarodějnických setkání, Petrových kamenů, se žádné pitky u ohýnků 30. dubna nepořádají. Jenom je zvykem ptát se žen a dívek, jestli letí na Petrovy kameny; případně, jestli tam v noci byly a jak se jim to líbilo.  O mém učiteli tělocviku se vyprávělo, že měl průšvih, když pozvánky na slet čarodějnic dával kolegyním do kapsy. Někdo si to vysvětlil jako protistátní činnost, udal ho a on musel potom vysvětlovat celou záležitost na služebně. Bdělé oko zákona bylo totiž na Petrovy Kameny v tuto dobu upřeno, aby odhalilo spiknutí mezinárodních antikomunistických sil a setkání revanšistických a sudeťáckých spolků. Obvykle panuje na konci dubna na Petrových kamenech ovšem takové počasí, že mi bylo případných revanšistů vždy líto.

Čarodějnice jsou jednou za rok příležitost se zamyslet nad svým rodným krajem, který jsem opustila před více než 30-ti lety, a nad kouzelným rokem, který uplynul od toho, co jsem ryla do linolea předcházející pozvánku. Obvykle se tak na obrázku objeví nějaká aktualita z mého života. Letos je zajímavé spíš to, co se neobjevilo. Chtěla jsem konečně po dlouhé době vyrýt čarodějnici opravdu v dubnu a ne až se zpožděním někdy na podzim, jak je mým zvykem. Shodou okolností jsem byla poněkud jarně přepracovaná a tak jsem si vybrala jen malý odřezek linolea, na který se vešlo jen koště a jedno malé aktuální sdělení. Interpretujte si prosím po svém.

Kurz psaní: výsledky

Výsledky jsou první kapitolou, kterou začínáme psaní, a jde v ní o to, co nejsrozumitelněji popsat výsledky experimentů nebo pozorování. Stephen Heard zdůrazňuje v kapitole 12 Vědcova průvodce psaním, že při psaní výsledků máte myslet především na čtenáře a na to, jak mu nejlépe a co nejjasněji sdělit podstatu vašeho příběhu. Máte vybrat jen po podstatné a adekvátní kladeným otázkám. Tady je ovšem zakopán pes, protože tato zásada je past na nás na všechny. Vyprávění příběhů je totiž pořád v nebezpečí Hollywoodského syndromu. Co to je? To je označení, které jsem právě teď vymyslela pro fakt, že hollywoodští scénáristé mají nutkání si příběhy, ať už pocházejí z literatury nebo skutečnosti, upravovat. Dělají to samozřejmě v zájmu diváka a jeho komfortu: příběh upravují, aby byl vyvážený, a měl spád. Tu přidají lásku, onde nevěru, tu pár vrahů nebo zavražděných. Jako u hollywoodských filmů, také u vědeckého článku prodává příběh a jeho spád, napínavost a čtivost, proto si dejte pozor, ať se nenecháte svést k jeho úpravám, zveličování nebo umenšování, vypouštění nebo přidávání. Váš literární útvar, by neměl být pohádkou, ale literaturou faktu!

Začínajícím autorům někdy dělá problém oddělit metodiku, výsledky a diskusi. Nejlépe je postupovat podle pořadí otázek nebo hypotéz v úvodu. Každé hypotéze věnovat odstavec nebo subkapitolku v metodice, výsledcích i diskusi, vždy stejně nazvanou, vždy ve stejném pořadí, aby se čtenář snadno orientoval. Někdy je však lépe pojednávat napřed jednoduché výsledky pokusů a potom je shrnout do komplexního výsledku, který z nich vyplývá.  Výsledky předběžných pokusů, které slouží na nastavení metodiky pro cílové pokusy nebo které poskytují data pro modely, mohou být umístěny už v metodice. Stejně tak může být nějaký ten bonusový výsledek až v diskusi, v případě, že vznikl nějakým následným zpracováním dat, dodatečným měřením nebo počítáním.

Abych popřela předcházející odstavec, musím zmínit, že existují časopisy, které dovolují nebo přímo vyžadují sloučení výsledků a diskuse. A v případě velmi rozsáhlých výsledků je to pro čtenáře i výhodně, mají vše pohromadě. Výhodné je to také, když diskuse nepřináší žádné objevy. Když si představíte situaci, že testujete jednoduchou hypotézu a objevíte něco jiného, spíše jako vedlejší avšak logický produkt toho testování, potom vás diskuse může zavést od výsledků poměrně daleko a tedy je struktura společného pojednávání výsledků a diskuse spíš nevýhodná.

Výsledky se většinou v ekologii opírají o statistické analýzy a jsou doplněny grafy a tabulkami. Výsledky neuvádějte v textu, v tabulce a na obrázku současně, rozhodněte se jen pro jedno místo.  Vědcův průvodce psaním uvádí jednoduchou zásadu: máte-li jen několik číselných výsledků, dejte je přímo do textu, je-li čísel více a je důležité, jakou mají hodnotu, umístěte je do tabulky a je-li důležitý trend nebo změna, použijte graf. Nejlépe se budou výsledky číst, když se budete odkazovat na tabulky a obrázky a v textu zmíníte jen pro zodpovědění otázek důležité signifikantní výsledky. Dbejte na to, aby statistické metody měly všechny náležitosti, volte jednoduché formáty grafů. Popis obrázku a tabulky musí být srozumitelný bez textu článku, při jejich popisu začněte tím, co zobrazuje (vztah hmotnosti a délky) a potom teprve uveďte, jakou metodou to bylo hodnoceno (hodnoceno ANOVou). Užitečné rady pro přípravu grafů a tabulek bývají v pravidlech pro autory jednotlivých článků, určitě je pročtěte nebo se poučte z článků ve svém oboru.

Vědcův průvodce uvádí ještě spoustu dalších rad, které se však nemusí hodit pro váš speciální problém, co je však vždy užitečné, otestovat si, jestli jste vše srozumitelně popsali tím, že to dáte přečíst kolegům.

Tak a příště už se můžeme pustit do diskuse!

Země, vše nejlepší k jmeninám!

Sobotu jsem strávila přípravou přednášky, ve které mám popsat, co jsem za 30 let ve vědě udělala přínosného. Mezitím po světě pochodovali vědci za to, aby byli bráni vážně a Země slavila svátek. Večer jsem to všechno chtěla dohnat, ale energie už moc nezbývalo, skončila jsem tedy pasivně koukáním na televizi: Hyde Park civilizace se skvělým Danielem Stachem uvádějícím tři hosty, české vědce, kteří mají co říci k Zemi a jejímu ohrožení. Byl to ostrůvek hořké pravdy v televizním prostoru, kde jinak běžely zábavní pořady a detektivky. Problémy planety připomínají tak leda blázni nebo vědci a to, že Česká televize tu hodinu obětovala, je třeba ocenit.

Pozván byl expert na biodiverzitu (Pavel Kindlmann), oceánologii a sedimentologii (Zdeněk Kukal) a dálkový průzkum Země (Karel Pavelka) tedy biolog, geolog a technik. Při sledování programu, který souzněl s názory mé sociální bubliny, mě přeci jen překvapilo několik věcí: například tvrzení, že Šumavská divočina je pro nás důležitější než tropické pralesy. Šumavská divočina, při vší úctě, kterou požívá v české kotlině, je podle mě ve světovém kontextu nepodstatný příměstský hájek. Tím samozřejmě nechci říci, že ji máme dát v plen developerům, chci jen zdůraznit, že máme tendenci globální problémy redukovat na otázku, jestli ze zápraží došplouchnou až na náš práh. Překvapivá byla také shoda pozvaných hostů, že dokud nedojde ke katastrofě, lidstvo nic neudělá. Copak se lidstvo nezavázalo v Paříži k omezení emisí oxidu uhličitého? Copak osvícení jedinci (např.) v minulosti nedosáhli velkých změn v přístupu k životnímu prostředí? Zajímavé byly také odpovědi hostů na otázku z publika, co bychom jako jedinci měli dělat pro záchranu planety: učit se, řekl biolog, skladovat odpadové plasty dál od pobřeží, řekl geolog a uskromnit se řekl technik. Čtete správně, až technik přišel s touto odpovědí!

Obrázek v záhlaví je z doby, kdy jsme si mysleli, že to nejhorší na příšerách v komínech je, že chrlí síru. Dnes víme, že i pouhý jejich dech je škodlivý.

 

Tání a paměť babiček

Vědcům z kanadské univerzity v Edmontnu roztál mrazák a přišli o část vzorků vývrtů z pevninských ledovců, z kterých se mohli ledacos dozvědět o historii planety. Zbyly jen loužičky. Led je v době globálního oteplování prostě špatné paměťové médium. Ale co rašelinné profily, diskety nebo lidská paměť? Nic není spolehlivého, je třeba přepisovat na nová média: z disket přehrát na internetová úložiště, z mysli do mysli nebo na papír.

Při vědomí těchto problémů s pamětí, jsem se o velikonocích vydala na okružní jízdu po vlastech českých, abych navštívila naše staroušky a přenesla do své mysli něco z jejich vzpomínek. Pravda, někde zbyly už jenom loužičky, ale jinde je pořád co objevovat. Analytické metody jsou zde poměrně jednoduché. Když chcete evokovat vzpomínky na členy rodiny a rodinné události, je nejlepší si pomoci albem fotografií. Chcete-li ale vyvolat vzpomínky zarámované do životního prostředí (pro nás ekology je to způsob, jak se na život kolem sebe díváme), doporučuji výlet po rodinných pamětihodných místech.

Vyrazily jsme s maminkou ze Sudet na Hanou na dámskou jízdu, kochat se přicházejícím jarem. Vzpomínky nejsou objektivní a dominují jim extrémy. Minuly jsme 2 místa dopravních nehod členů rodiny: u Uničova boural můj tatínek motorkou do plotku, když se mu narodil syn a on spěchal domů; u Jeřmaně zase boural soused, který vezl vypůjčenou Tatrovkou moji maminku a babičku s dortem navštívit čerstvě narozenou sestřenici Vlastu. Oba případy skončily jen pomačkanými plechy vozidel. Minuly jsme několik míst, která byla při velkých povodních zaplavená a několik míst, která byla dříve bažinou a nyní na ní stojí rozličné stavby a jen jedno místo, které bývalo udržovanou loukou, a teď je tam rákosový mokřad. Zaznamenaly jsme nové sklady a asfaltové plochy na té nejlepší Hanácké orné půdě a také zmizelé cukrovary. Těšily jsme se kvetoucími ovocnými stromy, které však byly vesměs hodně staré a neudržované a byly tedy jen odlesky bývalé slávy jarních měsíců.  Vzpomněly jsme, kudy a jak daleko se chodilo na vlak, do kina, k příbuzným a do práce. Kde byly hranice třetí říše a protektorátu, která vesnice byla německá a která česká, kde tank na konci války nebo náklaďák v době míru projel domem. Povzdechly jsme si na tím, jak ty nejbohatší statky jsou dnes nejubožejšími ruinami nebo už úplně zmizely a byly nahrazeny podnikatelským barokem. Hudraly jsme nad množstvím aut všude zaparkovaných nebo jezdících a nad málem dětí běhajících po venku.

Když jsme se přiblížily maminčinu rodišti, začala jsem uvažovat o nové GISové vrstvě, která by se jmenovala „maminčiny vzpomínky na krajinu jejího mládí“ protože takové množství informacích moje paměť nepojme. Dnes několik pruhů pole a motokrosová dráha by v ní byly rozděleny na mnoho parcel lišících se vlastníkem a plodinou, majících své jméno, cestičku a příběh. Tak by byly vymapovány i kulturní úkazy jako nedělní procházka, první polibek, ten liják, sbírání malin, pečení brambor, pasení koz, trhání konvalinek. A co teprve v samotné vesnici! Kde měli dobré hrušky, čí pes byl nebezpečný, kde měli kozla a mnoho, mnoho dalších vzpomínek. Všechny jsme je vytáhly ze zapomnění, oprášily a zase uložily zpět, tentokrát s kopií, aby lépe vzdorovaly času. Už teď se těšíme na další výlet, třeba kolem dušiček, hřbitovy jsou na vzpomínání jako dělané.

 

Příchozí

Vědecký výmysl neboli Science Fiction je žánr literatury a filmu, který si hraje s představou, že jsme ve vědě a technologiích dál než ve skutečnosti jsme, nebo že je dál někdo jiný ve vesmíru a my se s tím musíme nějak vyrovnat. V dobách mého mládí, to byl žánr podobně populární, jako je dnes fantasy, ale přes úpadek zájmu se stále objevují nové knihy a filmy. Jeden z nových sci-fi filmů (Příchozí / Arrival, Režie: Denis Villeneuve) byl dokonce nominován na Oskara za nejlepší film roku 2016, což znamená, že má předpoklady stát se obecně oblíbeným a navštěvovaným (hodnocení na ČSFD 80 % !). To nás doma přesvědčilo k tomu, že jsme si ho naservírovali jako společný zážitek na sobotní večer. Jestli se na něj taky chcete podívat, tak tady přestaňte číst.

Děj je prostý. Na mnoha náhodných místech na Zemi přistanou záhadné kosmické lodě, které nevydávají žádné záření, chemikálie ani zvuky, nikdo a nic z nich neleze a jen tak levitují nad zemí. Lidstvo je samozřejmě nervózní a objekty začne zkoumat a řinčet přitom zbraněmi. Naštěstí mladá jazykovědkyně, učící zrovna na univerzitě románské jazyky, má bezpečnostní prověrku na přísně tajné a může se zúčastnit vyjednávání se záhadnými mimozemšťany a zjistit, jaké jsou jejich úmysly. První výprava do nitra kosmické lodi pro tým vědců tvořený zmíněnou jazykovědkyní, teoretickým fyzikem a doprovodem vojenských diplomatů zjišťuje, že mimozemšťané, kteří vypadají jako ztuhlé chobotnice, neumí anglicky. Vydávají jen jakési skřeky a vypouští dým.

Čas opravdu tlačí, Čína, Rusko a Somálsko již chtějí mimozemšťany pro jistotu napadnout. Vojenští diplomaté proto na jazykovědkyni naléhají, aby honem něco vymyslela. Tu napadá, že chobotnice asi komunikují vizuálními signály, takže napíše na papír „lidé“ a ukáže na svou výpravu a kontakt je navázán. Evidentně velmi technicky vyspělí mimozemšťané hru na Robinzona a Pátka briskně pochopí a dýmovými znaky začnou odpovídat. S využitím analýzy obrazu a názorných ukázek významu sloves („John jde“ a opravdu, John přechází před mimozemšťany, aby si tito pořádně sloveso zažili) jazykovědkyně a teoretický fyzik nejen pronikají do jazyka mimozemšťanů, ale vzájemně se sbližují.

Bohužel ve světě vzrůstá napětí a ránu tomu zasadí odpověď mimozemšťanů na otázku „Co tady chcete?“ která je konečně položena. Bohužel zní: „Přinesli jsme vám zbraň“. Bojechtivé národy tímto vyhlašují válku. Jazykovědkyně ovšem naivně tvrdí, že význam slova zbraň nemusí být zbraň, ale věc a že odpovědi dobře nerozumí. Nikdo ji nebere vážně (až na fyzika) a místní vojenští diplomaté naloží, i bez vyhlášení války, hromádku dynamitu ke vchodu do vesmírné lodi. Vědci vyráží na vlastní pěst dále komunikovat s chobotnicemi a získávají od nich tentokrát záplavu dýmových znaků, těsně před tím, než tajně nastražené nálože vybuchnou. Našim vědcům se nic nestane, ale výbuch zabije jednoho mimozemšťana. Jazykovědkyně je potom nasáta přímo do lodi, kde ji chobotnice o čemsi přesvědčují a potom ji pustí (tady jsem, obávám se, úplně nepochopila, proč se to stalo). Kolem vrcholí přípravy na válku a naší vědkyni najednou bleskne v hlavě, konečně rozumí znakům i bez analýzy obrazu a může si přečíst poselství chobotnic. Přinesli dar a tím darem je jejich řeč, udělali to ze zištných důvodů, protože tento dar umožní lidstvu za 3000 let zachránit chobotnice před katastrofou.

Ovládnutí řeči mimozemšťanů má dalekosáhlé následky, umožňuje vidět do budoucnosti a jazykovědkyně je první, kdo z lidstva tuhle možnost má. Zatelefonuje tedy čínskému prezidentovi a přesvědčí ho, aby válku odvolal. Všechny kosmické lodi po celém světě následně mírumilovné odletí neznámo kam a vše dobře dopadne, dvojice vědců skončí v objetí. Tady musím zmínit nezávislou dějovou linku, která se zpočátku zdá být vzpomínkami jazykovědkyně, ale náhle nám dochází, že to nebyly záblesky vzpomínek, ale pohledy do budoucnosti, která se má stát a týká se jejího osobního života (o co jde, s dovolením zatajím, ale je to dost otřepané a dojemné).

Dojem z filmu?

1) Mimozemšťané znali budoucnost, tak asi věděli, že poselství se nemusí snažit nějak aktivně předat, protože mladá americká jazykovědkyně ho z nich, při troše snahy, vytáhne. Když toto věděli, není jasné, proč posílali tolik kosmických lodí po celém světě. Asi by stačila jen jedna, ta, ke které bude dovedena naše jazykovědkyně.

2) Ponechme stranou myšlenku, že pomocí jazyka, jste schopni poznat budoucnost, to je ve sci-fi filmu v pořádku, proč to ale byla budoucnost naprosto osudová a nezměnitelná? Lidské činy se tak staly pouhým naplněním předem daného osudu, jako v řecké tragédii.

3) Jaká byla úloha teoretického fyzika? Neposlali byste na setkání s mimozemšťany radši biologa? Biolog by totiž mohl nejen uspokojit svoji zvědavost tím, že by mohl zkoumat živou bytost vzniklou evolucí v nějakém úplně jiném biologickém kontextu, ale mohl by pomoci s těmi signály. Řekněme si otevřeně, že komunikovat přes slova napsaná na kus papíru není nic, co by vás jako obdivovatele vědeckého pokroku udivilo. Ty bytosti mohly klidně komunikovat zvukem, jakési zvuky od nich vycházely, ale to by taky nebylo nic tak zvláštního, to děláme dnes a denně. Mně by se líbilo, kdyby komunikovaly vůněmi jako rostliny a přes analýzu chemických sloučenin, kdyby se tým dopátral významu jejich slov. Hlavně bych ale očekávala, že mimozemšťané budou v té komunikaci mnohem aktivnější a nebudou čekat na jazykovědkyni. Když bylo pro ně natolik zásadní tu informaci předat, proč si napřed nezjistili, jak se informace na Zemi předávají? Nebylo by hacknutí internetu tím pravým způsobem, jak zajisti předání informace bez toho, abyste trapně levitovali nad zemským povrchem v šišatém létajícím talíři a čekali, až vás nějaký šílenec odstřelí?

4) Proti americkým zvyklostem chyběl americký prezident a my jsme se nedozvěděli, co si o tom všem myslí. Naopak čínský prezident tady byl ukázán v lichotivém světle (stačil jeden telefonát americké jazykovědkyně a zrušil vojenskou akci) a to zřejmě svědčí o tom, že film doufá v to, že bude distribuován na čínském trhu.

5) Hlavní hrdinka je žena, takže požadavkům na genderové vyvažování bylo učiněno za dost. Její postava byla však plná cliché.

Takže, mě to moc neuspokojilo… ale vám přeji pěkné pokoukání!

 

Kurz psaní: metodika

Nejvyšší čas pokročit se čtením knihy Vědcův průvodce psaním 11. kapitolou o metodice.

Metodika slouží ve vědeckém sdělení k popisu toho, co, jak, kde a s jakým materiálem (například druhy) jste dělali. Popsané by to mělo být tak, aby mohl kdokoliv vaši studii zopakovat. To se v ekologii ovšem obvykle neděje a metodika zde spíš slouží jako důkaz, že jste podle současných poznatků postupovali těmi správnými metodami, že jste měli dostatek opravdových opakování a že jste výsledky správně vyhodnotili. Metodiku tedy využije v prvé řadě editor a recenzenti, aby posoudili, jestli je studie založena na smysluplně sebraných a vyhodnocených datech.

Čtenář si metodiku čte, aby pochopil výsledky, proto ji popište a nespoléhejte se jen na citaci své předchozí práce na podobné téma a už vůbec metodiku neopisujte, ani od sebe. Vykrádání sebe sama je stále vykrádání. Je-li metodika složitá, pomůže schéma, z kterého je jasný odběr vzorků, posloupnost analýz nebo umístění ploch. Text popisující několik studovaných oblastí s různých hledisek (např. klima, dominující druhy, historie obhospodařování) se hodí lépe do tabulky než do textu. Metodika je nejtechničtější částí vašeho vědeckého sdělení a záleží v ní spíše na přesnosti než na okouzlujícím slohu. Pamatujte také, že věci, které se vám mohou zdát triviální, je dobré zmínit, protože píšete pro mezinárodní vědeckou komunitu z různých částí zeměkoule. Například sdělení, že evropské louky mají maximum rozvoje biomasy v létě a v zimě se oddávají úplnému vegetačnímu klidu, může být klíčové pro pochopení vaší studie kolegy pracujícími v amerických prériích, kde rostou letně a zimně aktivní druhy.

Pro přehlednost je dobré metodiku rozdělit do odstavců nebo podkapitolek, věnovaných jednotlivým postupům (např. zkoumaný druh, lokality, měření druhu, měření prostředí, chemické analýzy, statistické metody).  Nezacházejte do zbytečných detailů, ale nezapomeňte na uvedení klíčových informací jako je počet opakování.

Vděčnými čtenáři metodiky jsou kolegové usilující o kritický souhrn nějakého oboru nebo takoví, kteří vyhodnocují mnoho podobných studií v meta-analýze. Tam slouží metodika ke zvážení, zda vaši studii zahrnout nebo ne. Existují samozřejmě také  mata-analýzy metodik jako třeba analýza, jak velikost květináče v nádobových pokusech ovlivňuje výsledky (Poorter et al. 2012 Functional Plant Biology). Nový fenomén je databázování výsledků studií, které je nezbytně doplněno popisem metodiky, jakou byla data sbírána.  Protože metodiky se vyvíjí, to, co bylo včera přijatelné, je dnes, se zavedením nových metod, nespolehlivé a nepublikovatelné. Z toho plyne, neodkládejte publikování výsledků své práce!

Obrázek v záhlaví jsem vybrala, protože je veskrze metodický a okazuje na složitou metodu vykopání kořene mandragory umírajícím bílým psem za úplňku. Jen takto získaný kořen má ty pravé magické schopnosti. Správná metodika práce je pro náš úspěch klíčová!

Vesna

Jaro tak křehké

až se světlo láme

pomalu

slimáčími růžky

 

se odhodlává tráva

listí má prsty

k zemi svěšené

a ráno nepřestává

 

po celý den

a trvá přes půlnoc

a do poslední chvíle

 

na větvi hlohu

zpívá v dešti kos

a šílený je

 

(Stopadesátý sonet o jaru Jan Skácel)

***

Žil jednou v Čechách smavý rek,

Vám známý rytíř Paleček;

on samý šprým a nápad byl,

rád dobře jed a dobře pil,

a lidem dobře činil.

 

Rád jed a pil, jak povídám,

však ještě něco dodat mám:

on též rád bloudil po Čechách –

a pak byl vždy jak v mátohách

a nevěděl, kde stojí.

 

„Nu, nu“ – kdys zazněl náhle hlas –

„pan rytíř je už ve snách zas?“

a Paleček jak přimražen!

Aj, před ním kolo bujných žen,

a vprostřed Vesna sama.

 

„Jen neboj se, Tys celý muž,

Ty se mi ze všech líbíš – nuž,

mé slovo k smělosti Tě zve,

rci jakékoliv přání své –

však vtipně jen a hbitě!“

 

Již rytíř bez všech rozpaků

si hodil hlavou: „Tedy řku

a prosím: až bych jednou zdech,

mne výročně vždy ožít nech,

na osm dní – to z jara!

 

Když svět zas jednou krásný je,

když zem se celá rozsměje,

pak, Vesno, milostiva buď,

na osm dní mne jenom zbuď!“

A Vesna kývla: „Staň se!“

 

Od časů těch, děj se co děj,

fialek vůní budí jej,

slavíkův ven jej volá hlas,

pan rytíř vstává bujný zas

a rozkročí se krajem.

 

Kraj český, jindy smuten, tich,

je pojednou pak samý smích,

a celý ten náš český svět

je samý zpěv a samý květ –

však krátce jen, ach krátce!

 

Vždyť umluvil si rek náš s ní

Jen bláznivých vždy osm dní!

Pak vrací se zas v dumnou říš,

a Vesna dá mu medu číš,

on opiv se zas usne.

 

(Balada česká Jan Neruda)

***

Jak je ta vesna děsná –

jezevce budí ze sna

otvírá hrdla skřivanům

oráče honí z divanů

a ztuhlé včelky z česna

(Podzim Emanuel Frynta)