Aktivní čtení

O psaní jsem zde už mnohokrát psala, hlavně když jsem představovala Vědcova průvodce psaním (1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11). Čtení je však také důležité (jak víme my dyslektici) a stojí za to o něm něco vědět. Proto jsem pro vás připravila poučení o aktivním čtení z knihy Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách od Jana Frouze a Olgy Vinduškové (vydalo nakladatelství Karolinum). Tak jako čtení románů je užitečné pro trénování sociální inteligence a empatie, tak čtení odborné, nebo rovnou vědecké literatury, je nezbytné pro vědecký pokrok*.

Jestli si nedovedete představit pasivní čtení, tak to je to, co většinou děláte, když čtete jen tak. Při aktivním čtení se snažíme zjistit, co se ví o nějakém konkrétním tématu, například o využití zásobních cukrů při regeneraci rostlin po narušení. Toto aktivní čtení využíváme typicky, když píšeme rešerši nebo úvod k vědeckému článku a je dobře, když k tomuto úkolu přistupujeme systematicky. Vytipujeme vhodná klíčová slova, podle kterých hledáme literaturu, literaturu získáme, a rozmyslíme si, co je pro řešení naší otázky zásadní. K našemu tématu bude nejlépe se zaměřit na následující informace: kde studie probíhala, jestli to byl experiment nebo pozorování, jaká rostlina byla narušena, jak silné narušení to bylo, kdy po narušení se zásoby zjišťovaly a jakou metodou, co vyšlo a nakonec poznámky, tedy co nás ještě zaujalo. Vytvoříme si tabulku (v Excelu), kde máme pro každý přečtený článek jeho citaci a vytypované informace v jednotlivých sloupcích. Je užitečné při čtení vyplňovat tabulku krátkými větami a teprve před zpracováním je převést na hodnoty, které můžeme zpracovat do jednoduché statistiky a odpovědět na otázky, např. kolik prací ze sta přečtených bylo experimentálních? Jak dlouho výzkumníci rostliny po narušení sledovali? Co více ovlivnilo množství zásobních cukrů: síla narušení nebo doba, která od narušení uběhla?

V knize Jana Frouze a Olgy Vinduškové je spousta dobrých nápadů jak ke čtení, tak ke kladení si otázek a psaní – vřele doporučuji, nejen pro začátečníky.

Obrázek v záhlaví je knižní značka (Ex Libris), kterou jsem před mnoha lety vytvořila pro knihy v pracovně studentů geobotaniky. Docela by mě zajímalo, jestli tam ještě v této digitální době nějaké knihy jsou…

 

* eufemismus pro přešlapování na místě

Reklamy

Zahradníci

Tento čtvrtek mi došlo, co vlastně způsobil Linné. Nejen, že vymyslel binární názvosloví a zavedl hierarchický systém třídění rostlin podle vlastností pohlavních orgánů (počtu tyčinek a pestíků), ale také motivoval část milců rostlin k tomu, aby hledali nové druhy ne pro jejich krásu či užitek, ale prostě proto, aby jim dali jméno. Tak postupně vznikla vrstva botaniků, kteří se specializovali na dávání jmen. K pojmenování druhu potřebujete rostlinu mít v herbáři, ale nemusíte ji pěstovat, protože ji nepoužíváte jinak, než jako doklad znaků toho druhu. Navíc potřebujete k určení druhu právě květ (i když poslední dobou se zdá, že v budoucnosti bude stačit list, který použijete v molekulární analýze). Tak se oddělili zahradníci od botaniků.

Zahradníci vědí jak rostlinu pěstovat, jaký substrát či závlahu použít, vědí, jak rostlina vypadá nad zemí i pod zemí, vědí, jestli se vám na záhoně spontánně rozroste díky klonálnímu růstu nebo se vysemení.  Praví botanici vědí, jak vypadá kvetoucí rostlina a jak vypadá, když ji vylisujete a usušíte. Nechci žádnou skupinu znevažovat, každá dělá svou práci dobře, chci jen upozornit, že rostlinní ekologové procházejí stejným školením jako botanici a o růstu rostlin, pokud se nezabývají experimenty v zahradě nebo ve skleníku, toho obvykle mnoho nevědí. Když se snažím ekology přesvědčit, že klonální růst je důležitý, musím věnovat hodně prostoru v přednášce, aby pochopili, o čem mluvím. Obvykle říkám, že klonální rostlinu si mají představit jako jahodu nebo bramboru, stejně tak, jako když mluvím s úplnými laiky. Botanik a ekolog, pokud není náhodou náruživým zahrádkářem, prostě většinou neví, co mají rostliny v podzemí a jak by to mohlo být pro život těch rostlin důležité.

Na čtvrtek jsem byla pozvána přednést přednášku pro spolek trvalkářů na jejich výročním setkání v Průhonicích. Při přípravě přednášky jsem přemýšlela, jak to vše udělat názorně, jak nezahltit posluchače, kteří na vědecká sdělení nejsou zvyklí, grafy a schématy. Až při přednášce mi ale došlo, že vlastně hovořím před plným sálem lidí, kteří viděli oddenek, hlízu či cibuli, vědí, že některé rostliny se vám rozrostou na záhoně klonálně, jiné semeny. Byl to slavnostní pocit, díky organizátorům, že jsem to mohla zažít!

Náš vzor

Když jsem byla malá holka, někdy v předškolním věku, na mě udělalo velký dojem, když můj otec, učitel přírodopisu, vytvářel výzdobu pro učebnu biologie. Překresloval si podle poštovních známek zvětšeniny význačných biologů, Pavlova, Mičurina, Darwina, Mendela a dalších, a vyvěsil je v učebně. Ke každému mi říkal příběh a mně učaroval Mendel a říkala jsem si, že když on byl mnich, tak já můžu být jednou jeptiška a taky zkoumat rostliny v klášterní zahradě, přepisovat knihy a ilustrovat je. Trápilo mě ale, že nemohu být objevitel jako Darwin, protože jsem holka … Nakonec jsem se s tím nějak smířila, ale je mi jasné, že dnešní dívkám ten vzor pořád chybí. Abych pro ně (a pro nás) něco udělala našla jsem ve svém archivu tento obrázek. Původně znamenal Sovinec, to je hrad a vesnice na okraji Nízkého Jeseníku, kde pořádal za socialismu Jindřich Štreit, toho času dispečer státního statku Bruntál, vyhozený učitel malotřídky v Jiříkově, perfektní výstavy výtvarného umění. Na jedné z nich jsem vystavovala své obrázky a dodnes bych se tím chlubila, kdyby tam se mnou nevystavovala starší spolužačka z gymplu takové moduritové brože s názvem štěstíčka (brrrr, fuj). To bylo pro mou avantgardní uměleckou duši dost zničující… ale to byla odbočka. Dnes na ten obrázek koukám a ten sovinec mi už Sovinec vůbec nepřipomíná! Je to bohyně moudrosti (a má nějaké problémy…).

 

Manželské etudy nejsou vůbec etudami*

V emočně vypjatých minulých dnech jsem málem zapomněla na svůj zážitek se sérií časosběrných dokumentů s názvem „Manželské etudy“ od Heleny Třeštíkové o který se s vámi chci podělit. Dokumentaristka si vybrala náhodně na matrice 6 párů, které uzavírali svatbu na rozhraní roku 1980 a 1981 a sledovala je časosběrnou metodou po dobu 7 let, potom znovu po 20 letech a nakonec po 35 letech. Ti lidé jsou skoro stejně staří jako já a celý ten dokument je tedy o generaci, kterou znám. Nejzajímavější pro mne bylo připomenutí rozdílu v tom, s jakými očekáváními tehdy a dnes vstupují lidé do manželství. Tehdy to nebyly žádné etudy, žádná cvičení, byl to rovnou na ostro manželský život se sháněním bytu, soužití s rodiči, plození potomků ve věku, ve kterém dnes většinou páry žijí jen na zkoušku a užívají si života, nanejvýš si pořídí psa.

Zajímavé bylo si připomenout, že zatímco manželky se většinou staraly o celou domácnost a děti, manželé chodili do práce a ještě jim zbyl čas na budování bytu a na koníčky. Ze čtyř manželství přežily do konce natáčení jen dvě, ale ve všech to byly ženy, které život nejvíc sešrotoval. Protagonisté mají můj obdiv, že to s námi sdíleli. Vím, jaké je to natáčet časosběrný dokument jako jeho oběť, která netuší, jestli ze všech těch natočených záběrů nakonec vznikne po sestříhání drama nebo komedie.  Ale to není jediný problém, ještě náročnější je žít s vědomím, že přijde Helena Třeštíková a bude se ptát: Co je nového od minule? Jak dopadly problémy s manželem, manželkou, rodiči či dětmi? Jak se cítíš? Myslíš si, že jsi šťasten/šťastna? Pořád ho/ji miluješ? Je to takové, jak sis to představoval/a? Když zalžete (nebo si jen tak něco namlouváte), tak příště se to provalí.

Obrázek v záhlaví je taky Etuda, už jsem jich tady ukázala několik (tady a tady). Vznikaly, když jsem měla chuť udělat linoryt, ale neměla jsem žádný nápad (nejsem holt spontánní tvůrce).

 

* Wikipedie říká: „Etuda [etýda] (z francouzského étude – učení, cvičení) je drobná hudební skladba pro jeden nástroj, sloužící k výuce instrumentalisty. Jejím cílem tedy není sdělit nějakou výraznější hudební myšlenku, ale představuje především způsob, jak pomoci žáku osvojit si techniku hry. Proto jsou etudy pro studenty všech typů hudebních škol velmi málo oblíbené.“

Dyslektikovo přiznání

Když jsem chodila do základky, byla jsem natvrdlá na češtinu, teď jsem dyslektik. Musím se přiznat, že přesná diagnostika v tomto případě moc nepomůže, prostě nevidím, když píšu chyby. Na základce mi pomáhal dril a neustálé opakování. To mě trochu naučilo, jak se ta slova píší správně, ale hlavně mě to udržovalo v ostražitosti, takže jsem si napsané po sobě kontrolovala a opravovala. Nyní mi pětky nehrozí, tak jsem méně ostražitá a adresáti mých dopisů si jistě myslí, že jsem idiot, který sotva vychodil základku.

Tvrdé a měkké y/i pro mě nic neznamenají. Když ve slově neovlivňují výslovnost, nevidím mezi nimi rozdíl. Zbytky vzdělání ze mě vyprchaly psaním SMS zpráv a majlů bez háčků a bez čárek: najednou musíte psát po R měkké I, protože je to ve skutečnosti Ř! Další chaos přináší například vtípky ze seriálu „Opráski sčeskí historje“. Miluju je, ale rozvolňují u mě tu naučenou vazbu mezi slovem vysloveným a psaným (nevím jak vy, ale já se musím pekelně soustředit, abych jim porozuměla).

Nepříjemné je, že když jste dyslektik v češtině, jste jím i v jiných jazycích. Když jsem uměla angličtinu  jen pasívně a pracovala jsem jen se slovem psaným, tak to bylo docela dobré. Paradoxně s přechodem k aktivní znalosti a mluvení mi nastal v hlavě strašný guláš, který míchá verzi slov napsaných a řečených.

Nerozeznávám podobná slova. Pro ta, která potřebuji, mám systém mnemotechnických pomůcek. Typickým příkladem je buk a dub. Abych věděla, který strom si pod daným slovem mám představit, tak si musím říci „buk = bukvice a dub = duběnky“ a je to, protože bukvice a duběnky rozeznám poměrně snadno. U dvojice Trutnov – Turnov jsem to vzdala, k životu je nepotřebuji…

Dělají mi problémy některá písmenka, třeba S nebo Z. Samozřejmě, že počítač je píše správně a v psacím písmu je také těžké v nich udělat chybu, ale jsem milovník linorytu! A tam chyby dělám, jak vidíte na obrázku v záhlaví (chyb je tam více, je to v tomto směru můj rekordní kousek…).

Proč o tom píšu? Chci se vám za ty chyby omluvit! Jsem dyslektik grafoman! (naštěstí má Word automatické opravy…).

Statečný nový svět

Musím se přiznat, že teprve o letošních vánočních prázdninách jsem si doplnila vážnou mezeru ve vzdělání a přečetla jsem si knihu Statečný nový svět (Brave new world). Napsal ji Angličan Aldous Huxley v roce 1931 a česky vyšla poprvé v roce 1970 pod nepochopitelným názvem Konec civilizace. Koupila jsem si ji v Annapolis v bazaru zvaném „Goodwill“, protože mi přišla nějaká povědomá. Ležela 5 let doma v knihovně, než jsem se do ní pustila.

Kniha pojednává o společnosti v roce 2540: lidstvo se poslední válkou poučilo natolik, že se soustředilo na to, aby předešlo jakýmkoliv dalším konfliktům: všichni lidé jsou udržováni ve stavu permanentního štěstí tak, že jsou odstraněny všechny problematické životní události a vztahy. Děti se rodí jako na běžícím pásu za zkumavky a jsou připraveny různými zásahy do prenatálního i postnatálního vývoje pro svou sociální skupinu a povolání. Jste vybráni pro to být „Gama“ a tvrdě pracovat v poušti? Potom vás všemožně otužují na teplo a sucho, retardují vývoj vašeho mozku a ještě vám vsugerují, že být Gama je naprosto nejlepší, že ti ostatní mají horší povinnosti než vy. Jste vybráni být Alfa? Potom o vás pečují jako v bavlnce a nechají vás plně duševně rozvinout, protože budete mít nějaké zodpovědné zaměstnání. Všichni bez rozdílu jsou vedeni ke konzumu, který je pohonem průmyslu a dává životu smysl. Odměnou za práci pro společnost jsou sportovní hry v přírodě, promiskuitní láska bez následků (děti se nerodí, sňatky neexistují a nestřídáte-li partnery dostatečné často, jste podezřelí). Když jste přes to vše nešťastní, vezmete si drogu, která vás přenese do virtuálního světa.  Vše nebezpečné a otravné bylo vyhubeno a o tělo se vám starají tak, že s vizáží třicátníka zemřete bezbolestně v 60ti letech a jste zpracováni na fosfátové hnojivo.

Takovýto šťastný život je samozřejmě vykoupen tím, že nemáte svobodu, lásku, boha, pravdu, vědu ani umění. Ne, že by vám to někdo upíral, ale je to vlastně zbytečné v situaci, kdy je celý váš život naplněn zábavou. Samozřejmě, že by se dalo spekulovat o tom, jestli je možné někoho udržovat ve stavu permanentního štěstí, jestli by místo toho spíše neupadl do stavu permanentní nudy nebo neonemocněl štěsťovkou (taková cukrovka z přemíry štěstí). Na wikipedii jsem našla zajímavou citaci z knihy Neila Portmana „Ubavit se k smrti“, který srovnává Huxleyho knihu s o 16 let mladším Orwellovým „1984“: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem. Jak Huxley poznamenal v Brave New World Revisited, zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení. Huxley dodává, že v 1984 jsou lidé ovládáni způsobovanou bolestí. V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší. Ve zkratce, Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.“

Kniha má samozřejmě také zápletku, nepopisuje jen, jak moderní společnost funguje. O čem je, vám však neprozradím, aby vás bavilo číst. Příběh byl zfilmován (zde televizní film, podle ČSFD se však už točí nová filmová verze) a lze jej také najít jako audioknihu (zde) a v češtině si ji můžete přečíst zde. Nakonec jsem docela ráda, že jsem ji přečetla až nyní, kdy mám nějakou zkušenost s konzumní společností. Kdybych si ji přečetla za socialismu, patrně bych ji moc nechápala. Socialismus nás připravil na pochopení Orwella, kapitalismus na pochopení Huxleyho.

 

 

 

 

 

 

Pf 2018

 

 

When morning came, he felt he had earned the right to inhabit the lighthouse …

Aldous Huxley: Brave New World

 

Když přišlo ráno, cítil, že nyní už se může ubytovat v majáku …

Aldous Huxley: Úžasný nový svět