Nevyžádané rady pro začínající vědce

Pořád se děje úžasných věcí, které by si zasloužili komentář, ale než je stačím rozpracovat, přijde něco nového. Právě nyní u mě vede sněhová bouře v Kanadě (New Founland), kde za noc napadalo přes metr sněhu. Při sledování videí z odklízení sněhu, lyžování po ulicích a hledání aut v závějích, mě zasáhl takový nápor environmentálního žalu, že jsem se skoro rozplakala… Když tady budu rozepisovat svoje dětství v Rýmařově, které jako by se celé odehrávalo v zimě se spoustou sněhu a skládalo se ze studených noh po večerním návratu z bruslení nebo lyžování, z ježdění po zadku z hromady sněhu na náměstí, z lyžařských závodů v Hornoměstské zatáčce, z námrazy na stromech, z ledových potoků na odtávajících silnicích a z gymnaziálních výprav na chatu Evženku, nebudete mi věřit. Jo, kdeže loňské sněhy jsou… takže, zpátky na zem.

Chtěla jsem se tady zamyslet nad otázkou, kdy je ta správná chvíle vzdát se vědecké kariéry a jak poznáte, že na to nemáte.

V začátcích vědecké kariéry je to jako v začátcích jakékoliv jiné kariéry: jsou to začátky a vy při nich zjišťujete úplně nové věci, které jste dosud netušili. O existenci vědy jste sice věděli, ale teprve nedávno jste potkali první vědce a začali zjišťovat, jak to celé funguje, a učinili jste rozhodnutí, že se stanete součástí. To je velmi důležitý krok a doporučuji si zapamatovat, proč jste se rozhodli, jak jste se rozhodli – budete si to určitě potřebovat připomenout.

První rada je: ROZHODNI SE, JAK CHCEŠ, ALE POTOM TOHO NELITUJ!

Teď jste na palubě a děláte vědu a začnou přicházet neúspěchy, protože „nic se nezdaří podle plánu“*. Zjistíte, že neumíte psát (tvrdí to recenzent R2), neumíte počítat (tvrdí to recenzent R3), máte málo publikací (tvrdí to posudek vašeho neuděleného projektu), na pozici se nehodíte (výsledek výběrového řízení). Neříkám, že je třeba takové signály brát příliš vážně, ani, že je třeba je ignorovat. Zkuste změnit styl práce, spolupracovníky, zkuste se naučit něco nového. Pošlete ten článek do méně vybíravého časopisu, připojte se k projektu svého kolegy jako spolupracovník, přijměte místo, které nebylo nejvýš na vašem seznamu. Můžete se víc naučit nebo můžete zjistit, že tato nová pozice vám vyhovuje vlastně mnohem lépe.

Druhá rada je: MELEME-LI HORNINU NA JEMNO, POSTUPUJEME PO STUPNÍCH!**

No, a to je skoro vše. Ještě snad se hodí poznamenat, že konkurence mezi vědci v Česku se nedá srovnat s konkurencí na západě, protože náš endemický jazyk a nevábnost našich pracovišť, konkurenci odrazuje. To samozřejmě neznamená, že se zde nedá dělat dobrá věda nebo, že se o to alespoň nesnažíme.

Třetí rada je: BĚŽ VEN A ZASE SE VRAŤ!

Tak, hodně štěstí!***

* Murphyho zákon

**je to rada, kterou jsem odkoukala, když jsem byla na praxi v laboratoři Geologického průzkumu v Rýmařově, byla pověšena u mlýnů na horninu a znamená něco jako: Nechtěj vše naráz, dávej si dílčí cíle.

*** blog je reakcí na tento rozhovor (tady), kokrétně na odpověď na otázku: Co byste dnes řekl mladému českému vědci, který by se rád věnoval výzkumu?

Oheň

Stejně jako vloni cítím potřebu vysvětlit svoje novoroční přání.

Na oheň, jako na příčinu opakovaného narušení vegetace, žárlím od té doby, co jsme začali studovat kořenoodnožující druhy. Ono není úplně obvyklé odnožovat z kořenů, dělá to jen asi desetina rostlin naší flóry, a navíc je k tomu často nezbytné narušení rostliny. Otázkou je, zda je to jenom taková chyba v MATRIXU (lépe řečeno v pravidlech, podle kterých si myslíme, že roste rostlinné tělo) nebo je to strategie, jak narušení přežít, i když z vás nezbyde nic než kousek kořene. Zkoumali jsme tuto otázku v nádobových experimentech, kde jsme rostliny narušovali a zaznamenávali, jak to ovlivní jejich zdatnost a tedy jestli je to pro ně výhodné nebo nevýhodné. Recenzenti, kteří posuzovali naše rukopisy, nepovažovali za možné, aby rostliny měly speciální strategii jak se vyrovnat s narušením, které se vyskytuje ve střední Evropě. Vždyť se tu příroda pořád mění a narušení způsobená člověkem trvají z hlediska evoluce jen chvilku. To oheň, na který se adaptovala středomořská flóra nebo druhy tropických trávníků, ovlivňuje tyto ekosystémy už miliony let!  Jistě, na požár adaptované rostliny mají úžasná přizpůsobení, kvetou nebo klíčí po té, co byly vystaveny kouři nebo ohni, brání se tlustou kůrou nebo jsou schované skoro celé pod zemí. To typické rostliny luk jsou úplní břídilové, neumí se ani schovat pod zem sotva slyší zvuk startující sekačky!

V minulém roce se nám konečně poštěstilo bádat v ekosystému, kde je narušení požárem běžné, v amerických prériích. Začala jsem se tedy o prérie více zajímat (tady, tady a tady) a pokoušela jsem se něco dozvědět i o požárech*. Jedna věc je jistá, prérie hořely, neví se ovšem jak často a jaký rozsah požáry měly v předkolumbovské éře a dokonce ani v době, kdy byli Indiáni a bizoni stále ještě jedinými obyvateli prérie. Informace máme až od prvních cestovatelů, ale ti popisují už situaci, kdy stáda bizonů byla vybyta a nespasená tráva byla konzumována jen ohněm, který tedy mohl být mnohem intenzivnější než v předchozích obdobích. Osadníci zakládající pastviny nechtěli nechávat trávu ohni, chtěli všechnu využít pro dobytek, a tak se snažili ohni zabránit. To se jim podařilo především vysokými stavy dobytka, fragmentací prérie sinicemi a nakonec rozoráním skoro celé rozlohy plání. Oheň byl na dlouho z prérií vyhnán. Postupně od poloviny 20. století ovšem byla opouštěna ta nejhorší pole a pastviny a stavy dobytka se zmenšovaly. Mnoho rančů se změnilo na rekreační sídla a tráva mohla nerušeně růst. A nejen tráva. Začaly se stále více uchycovat, do té doby vzácné, dřeviny. Nakupené palivo potom čekalo jen na svoji příležitost, kombinaci suché sezóny a jiskry. V posledních třech desetiletích dochází na různých částech amerických prérií ke katastrofálním požárům ohrožujícím nejen trávníky, ale hlavně lidské sídla, která jsou roztroušena v krajině. Tento scénář je koneckonců podobný mnoha jiným ekosystémům a kontinentům: lidská snaha bránit jakýmkoliv požárům, malé využívání biomasy narostlé v přírodě, dlouhotrvající sucha a stavba domů v divočině vede k tomu, že požáry jsou ničivé a ohrožují lidské životy.

Dnes existuje několik malinkých zbytků prérie, která nikdy nebyla zorána (asi 3% celkové rozlohy) a na některých z těchto zbytků se udržel režim opakujících se požárů. Někdy jsou to požáry spontánní, jindy se jedná o řízené vypalování náročné na techniku a lidskou sílu. Proč je oheň pro prérie nezbytný? Bez něj nelze udržet prérii jako bylinami dominované rostlinné společenstvo, jen pastva nestačí a bez požárů se začínají šířit keře a stromy. Tento závěr vyplývá nejen z pozorování všech těch zachovalých kousků prérie, ale hlavně  z výzkumu na prérii Konza v Kansasu. Je to největší souvislý fragment vysokostébelné prérie, který unikl rozorání díky tomu, že se rozprostírá na vápencovém pohoříčku Flint Hills. Probíhá zde dlouhodobý ekologický výzkum (Long Term Ecological Research, LTER) ve kterém jsou sledovány vegetační změny za různé kombinace pastvy skotu, bizonů a různé frekvence požárů. Druhová bohatost amerických prérií, stejně tak jako středoevropských luk, je tedy v současnosti závislá na ochranářských zásazích, které připomínají zahradničení, a je těžké předpovědět, jestli to bude do budoucna pro záchranu biodiverzity těchto ekosystémů stačit.

Obrázek v záhlaví je hořící prérie a byl vytvořen na cancouru linolea, na kterém jedna z mých dcer (když byla malá) začala, ale nedokončila rytí kytiček. Požár na obrázku je spontánní, protože řízené vypalování se uskutečňuje obvykle brzy z jara, kdy ještě nic nekvete.   

  • Stephen J. Pyne: The Great Plains: A Fire Survey

Memoáry laboratorní dívky

„Kdy má člověk začít s memoáry?“ je otázka nezávislá na otázce: „kdy je má vydat?“. Když začnete sepisovat události do deníčku hned, jak se stanou, napíšete jinou knihu, než když počkáte, až vám bude devadesát a napíšete jen to, na co si vzpomenete. Když budete deníky vydávat každý rok, užijete si čtenářského ohlasu, když dáte dílo do trezoru a dovolíte vydání až 50 let po vaší smrti, nikoho neurazíte. Memoáry jsou očividně velmi citlivá disciplína a proto možná ani v mém oboru mnoho vzpomínkových knih neexistuje, vlastně si vzpomínám jen na knihu Emila Hadače „Je lépe se opotřebovat než zrezivět“.  O to více mě překvapilo vydání knihy Lab girl od paleobioložky Hope Jahren, která je o něco mladší než já.

V knize se proplétají dvě linie: jedna o rostlinách a druhá o vzpomínkách. Někteří čtenáři toto dělení oceňují, jiným to připadalo rušivé. Linie o kytkách je sice napsána moc pěkně, ale jako botanika mě kapitolky popularizující botaniku zdržovaly při čtení příběhů. Příběhy mapují dětství autorky na malém městě v Minnesotě a její fascinaci školní laboratoří, kam ji vodíval otec. Potom pokračují přes brigádu v nemocniční lékárně, doktorát na univerzitě Berkley a seznámení se s Billem, který se stává hrdinou vzpomínek jako neocenitelný společník a technik autorčiny vysněné laboratoře. Spolu pracují v Atlantě, Baltimoru i Honolulu, spolu bádají v Arktidě i v Irsku. Příběhy jsou to velmi čtivé a už dlouho jsem nebyla knihou tak pohlcena, jako při čtení Lab girl.

Oceňuji, jak se autorka otevřeně svěřuje se svými neúspěchy a tvrdou cestu k uznání. Chápu, že její vzpomínky jsou pečlivě vybrané a nevylévá nám srdce úplně celé, přesto nám dovoluje nahlédnout do problémů s bipolární poruchou, s nedostatkem financí, prací přes noc a třeba i obtížným těhotenstvím a porodem. Trochu mi chybí, že jsem se většinou nedozvěděla, na čem bádá, bylo by to určitě zajímavější než poetický, leč triviální popis růstu rostlin v těch popularizačních kapitolkách. Přesto knihu vřele doporučuji k přečtení, protože ukazuje, jak taky může vypadat cesta ke vědě. Bylo by skvělé, kdyby se k memoárům odhodlalo víc vědců, poznali bychom, že v těch každodenních bojích nejsme sami.

Ještě jednou o úvodu

Jak je možné, že v osmedesátých letech stačil jako úvod ekologického vědeckého sdělení jen jeden nebo dva odstavce a dnes se jedná o tři stránky propracovaného textu? Nedávno jsme s kolegy tuto záhadu rozebírali a někteří z nás došli k závěru, že je to tím, že badatelé se specializují a ke čtení je toho stále více a více, takže váš článek nebude nikdo číst (v prvé řadě editor a recenzenti), když problematiku pořádně neuvedete, neosvětlíte, co je o tématu známo a neřeknete, jak přesně vaše studie posune poznání. Jiní z nás argumentovali, že důležité jsou výsledky, jaké vaše vědecké sdělení přináší, zatímco současný neblahý důraz na literární dílo zvané úvod zvýhodňuje literární talenty na úkor vědců. Jako zástupce rozpracovaného úvodu jsme neměla po ruce na tento argument žádnou odpověď, ale postupně se mi to rozleželo a dovolím si tady v polemice pokračovat.

Začnu, jak je mým zvykem, oklikou. Jako geobotanik vzdělávaný v osmdesátých letech minulého století jsem byla vlastně vzdělávaná jako přírodovědec. Přírodovědec se vyznačuje tím, že jde do přírody a tam něco nového objeví. Není to samozřejmě tak jednoduché, začíná to tím, že napřed chodíte do přírody a pozorujete a učíte se. Později, když už máte nějaké zkušenosti, narazíte v té přírodě na něco překvapivého a to je váš objev. Tento osobní objev se po prověření může stát vaší novou zkušeností nebo objevem, který stojí za to sdělit odborné veřejnosti.  Napíšete o tom článek, kde bude stát:

Úvod: Okřehek se velmi snadno rozmnožuje klonálně a existuje jen málo pozorování, jeho kvetení.

Stať: Pozorovala jsem kvetoucí okřehek dva dny po úplňku, bylo v těch dnech dost chladno.

Závěr: Úplněk nebo chlad nebo kombinace obojího může způsobovat kvetení okřehku.

Tím to končí. Když máte jako přírodovědec štěstí, může se vám ještě jednou za život stát, že kvetoucí okřehek potkáte zase. Dnes, když už jsem rostlinný ekolog a chodím kolem rybníků na Třeboňsku denně, a přesto ne a ne narazit na kvetoucí okřehek, vrtá mi to hlavou. Shromáždím existující literaturu, která mi potvrdí, že kvetoucí okřehek je občas pozorován, jednou po úplňku, 3x v chladných dnech, 2x když šel někdo z mejdanu. Zamyslím se nad tím, zkontroluju, jestli dny, ve kterých bylo podle literatury pozorování prováděno, měly něco společného s úplňkem a řeknu si, že je pravděpodobné, že kvetení okřehku způsobuje nějaká vzácná kombinace výkyvů teplot a úplňku. To je nyní moje hypotéza a tu se rozhodnu testovat. Napěstuji okřehky, rozdělím do nádrží a ty vystavím  buďto úplňku nebo novu, malým nebo velkým, kladným nebo záporným výkyvům teplot. A ejhle, najdu kombinaci, která na ty okřehky funguje! Jak to napíšu?

Úvod: Okřehek se velmi snadno rozmnožuje klonálně a existuje jen málo pozorování, jeho kvetení.

Tak takový úvod už stačit nebude, musím rozebrat ta předchozí pozorování a uvést co mě vedlo k uspořádání pokusu s úplňky a výkyvy teplot. A ejhle, z jednoho odstavce jsou tři stánky!  

Takže, můj další argument pro literární úvody je, jako rostlinní ekologové nyní většinou nepřekládáme k věření výsledky pozorování nezpochybnitelných pravd, ale vycházíme z pozorování a úvah předchozích generací, z hypotéz, které jsme si my nebo někdo před námi na základě pozorování vytvořili. My teď musíme tento vývoj popsat a popsat v něm svoji cestu. Bez toho by naše výsledky a způsob, kterým jsme je získali, nemusely dávat vůbec smysl. (R2: „proboha, jakou roli tam hrají ty úplňky?“).

Obrázek v záhlaví jsem udělala jako novoročenku v roce 1990 Honymu Květovi, který zasedal jako poslanec v České národní radě a chtěla jsem v něm naznačit, že demokracie, která byla strašně zakrpatělá postupně ožívá a roste lépe a lépe (tu kytku bych letos chtěla vidět, snad ještě nechcípla…).

Hortenzie ze Zeleného mysu

Zelený mys je v Batumi na břehu Černého moře blízko hranic s Tureckem. Když jsem tam byla v roce 1984*, viděla jsem Černé moře už po druhé, protože na základce jsem byla s rodiči na dovolené v Bulharsku. Jiné věci ale byly poprvé: první moje ilegální výprava do Sovětského svazu, první návštěva subtropů, první návštěva velehor s ledovci, čajové plantáže, bobkovišeň nebo divoký krušpánek. Přímo na Zeleném mysu je městská botanická zahrada, kde jsem viděla poprvé pořádný porost bambusu a také modré Hortnezie, které jsem si okamžitě zamilovala a které jsou na úvodním obrázku**.

Jednu noc jsme tam s kamarádkou Kaničkou strávily na oblázkové pláži čekáním na loď do Soči a vedly jsme řeči o světě a také o tom, co budeme dělat, až dostudujeme. Říkaly jsme si, že jestli budeme někdy profesionálně dělat vědu, tak jedině v Třeboni (tj. na třeboňském pracovišti Botanického ústavu), protože tam je to nejlepší. Působili tam totiž, na maloměstě a stranou od hlučícího davu, osobnosti ekologie, které nesměly učit ani jinak ovlivňovat mladou socialistickou generaci. Třeboňské oddělení bylo protkáno duchem svobody a světovosti a dělal se tam ekosystémový výzkum, na kterém spolupracovalo celé pracoviště a, považte, existovaly kontakty se zahraničím. Jiří Komárek, Jan Jeník, Hony Květ, Josef Ondok a Dagmar Dykyjová byli v našich představách celebrity oboru, i když jsme je stěží znali. Není divu, že o tři roky později, když jsem dostala nabídku na roční studijní pobyt v Třeboni, neváhala jsem ani vteřinu.

Po dvou studijních pobytech jsem byla přijata na interní aspiranturu (o tom píšu tady) a když jsem jela do Prahy, na první hodinu Marxismu-Leninismu, byla také hodinou poslední, protože bylo zrovna 20.11.1989 a do týdne padl režim. Měli jsme svobodu! Všechny vědecké celebrity z Třeboně odešly budovat univerzitu do Českých Budějovic nebo šly učit do Prahy, další spolupracovníci nechali vědy a dali se na podnikání, zestárli do důchodu nebo se odstěhovali, až jsme tam zůstali sami. Botanické pracoviště BU pořád existuje, ale už nikdy nebude tak výjimečné, aby o něm někdo snil na Zeleném mysu…  No nic, teď je to (už 30 let) na nás; máme svobodu a nikdo nekrade toaletní papír!

* Současné výročí „sametu“ nutí člověka ke vzpomínkám (předchozí vzpomínka je tady).

 ** Z té cesty vůbec vznikla spousta linorytů (například tady ).

Jeden den tehdy a teď

1989. Je pondělí, jedu do Prahy na novinky. Vstávám v půl čtvrté, budím vrátného, aby mi otevřel dveře ústavu. Autobus do Prahy jede ve čtyři hodiny. Celou cestu spím a na každé zastávce mne budí čerstvý studený vzduch, který sem leze otevřenými dveřmi. V 7 hodin jsme na metru Roztyly, odtud jedu do Průhonic, po cestě snídám doma připravený rohlík se sýrem. V knihovně studuji celé dopoledne novinky literatury – nově vyšlé časopisy a knihy – tedy jen ty, které Botanický ústav odebírá. Čtu si názvy, když mě zaujme název, přečtu si abstrakt, když mě zaujme abstrakt, čtu si celý článek a píšu si poznámky do notesu. V poledne si kupuji něco k obědu v sámošce a jedu do Prahy, na I. P. Pavlova vystupuji a jdu do Benátské do knihovny Československé botanické společnosti a potom hned naproti do knihovny katedry botaniky. Také tam procházím novinky a píšu si poznámky, když narazím, na něco zajímavého. Potkávám pár známých botaniků, vracím, co jsme měla půjčeno, a půjčuji si, co potřebuji. Potom jdu do pracovny posluchačů geobotaniky, kde se postupně schází pár absolventů. Vaříme si čaj, kecáme a v 5 hodin vyrážíme na přednášku botanické společnosti. Je plno, potkávám další známé a po přednášce s nimi vyrážím do hospody na večeři (asi smažený sýr s bramborem) a pivo. Je třeba nějak zabít čas, vlak jede ve dvanáct. Je to Vindobona, rychlík Praha – Vídeň, ale většina vagónů se odpojuje ve Veselí nad Lužnicí a na Vídeň vyráží pouze dva s motorovou mašinou, protože od Veselí do Gmundu není trať elektrifikovaná. Teď je třeba neusnout, vlak zastavuje jen v Třeboni, Suchdole a Velenicích. Po třetí ráno by se velmi špatně dostávalo domů, naštěstí pohraničníci procházejí vlakem, aby si udělali přehled o tom, kdo se chystá do Vídně. V rozespalosti vystupuji a jdu přes celou Třeboň do ústavu, budím vrátného a kolem čtvrté upadám do spánku ve své posteli. 

2019. Je pondělí, nejrušnější den týdne. Vstávám v 6: 15, dělám si snídani a jdu přes les do práce. Procházka po hrázi zaniklého rybníku Hrádečku mi zabere asi 20 minut. Jsem v práci mezi prvními, pouštím počítač a než propukne pondělní schůze areálu, podívám se na novinky na twitteru. Jeden odkaz mě dovede na velmi zajímavé články, které potřebuji ocitovat, stahuji si je do počítače, abych si je později přečetla, a jdu na schůzi. Řešíme elektronický oběh úředních dokumentů, nepřítomnost vedoucího, účetní uzávěrku na konci roku. Po schůzi se vracím do své kanceláře, vyřídím pár majlů a v 10 hodin se setkám s kolegy na kávě. Probíráme novinky, a co kdo dělal o víkendu, domlouvám si nějaké schůzky. Schůzkuji a vyřizuji majly až do oběda. Přijel kolega z Prahy na seminář, jdeme tedy společně na oběd (asi smažený sýr s bramborem). Seminář trvá do čtvrt na tři, ještě diskutujeme s kolegou nějaké zajímavé aspekty jeho práce do jeho odjezdu ve čtyři hodiny. Otevírám články, které jsem si ráno stáhla a čtu si je, otevírám rukopis, na kterém dělám a doplním tam jednu větu dobře podpořenou dvěma citacemi. Kolegové postupně odchází, než vypnu počítač v 5:30, poslechnu si ještě „Šťastné pondělí“. Jdu domů, ale tenotkrát ne přes les.