Co jsi dělala včera večer?

Stejnou otázku mi pravidelně pokládala moje angličtinářka, u které jsem si platívala kondiční hodiny angličtiny, před odjezdem na konferenci nebo před příjezdem zahraničního hosta. Vím, že jí zas tak nezáleželo na tom, co skutečně dělám, brala to jako dobrý začátek konverzace. Mě to však vždy zarazilo. (No co bych dělala: vaření večeře, kontroly úkolů, mytí prdelek a zubů, čtení pohádky a spát. A o tom mám konverzovat?)

Teď, když děti povyrostly, mám večerní program trochu jiný, ale stejně to málokdy stojí za společenskou konverzaci. Ale jsou výjimky, jako třeba ve čtvrtek minulý týden jsem byla podívat* na Pecha Kucha Night v Českých Budějovicích. Bylo to už po sedmé, kdy si organizátoři pozvali 10 zajímavých lidí, kteří měli pohovořit o svém projektu nebo o sobě a měli na to 20 obrázků a každý z těch obrázků mohli komentovat po 20 vteřin. Celkem tak na jednoho řečníka připadlo 6 minut a 40 vteřin; to je pro posluchače moc fajn, protože nemožný řečník se dá po tak dlouhou dobu vydržet a dobrý řečník řekne něco zajímavého.

Pecha Kucha Night jako nápad vznikl v Japonsku v únoru 2003 a vymysleli ho dva architekti, aby oživili klub mladých designérů a podpořili výměnu názorů a prezentaci zajímavých projektů. Od té doby se akce rozšířila do stovek měst po celém světě (a taky spoustu v Česku) a prezentuje i na jiná témata než je výtvarné umění. V Českých Budějovicích, v objektu bývalé slévárny, se hovořilo o 1000 věcech, které někoho serou, o včelaření ve městě, o tom, jaké to je být transsexuálem, o židovství, cestování po světě, malování na krajinu, psaní knih o historii ČB, o domě, který je ostrovem, o plýtvání potravinami** a o tom, jaké to je převléci mužné tělo do růžového trikotu s ohonem a hrát si na koníka. No, přiznám se, že některá ta témata se mohou na první pohled zdát trochu bizarní, ale 6 minut 40 vteřin zase není tolik času.

Zajímavé bylo, jak přednášející skloubili prezentaci své osoby s presentací myšlenky, nápadu o který se chtěli podělit. Z vědeckých konferencí jsem zvyklá na to, že osoba zůstává za těmi myšlenkami více skryta, tady někdy na myšlenky ani nedošlo. Diváků přišla spousta, v přestávkách zněla do staré slévárny hudba, prodávalo se veganské občerstvení a diskutovalo se. Vše se protáhlo dlouho do noci (na moje poměry) a bylo to takové zvláštním způsobem snobské. Ale co, myslím, že příště vyrazím zase…

Linoryt v záhlaví ukazuje rostlinu jako továrnu a využívá toho, že i továrna i rostlina se v angličtině řeknou PLANT.

*Byla jsem pozvána jedním se svých dětí. Takto se nám odměňují za mytí prdelek!

**Téma mého potomka. Mimochodem nejlepší prezentace, ale samozřejmě, že asi nejsem úplně objektivní.

Kurs psaní: diskuse

Kapitola 13 Vědcova průvodce psaním je o diskusi, nejtěžší kapitole vašeho článku. Tady máte odpovědět na otázky, které jste si kladli v úvodu, dát vaše výsledky do vědeckých souvislostí, diskutovat nedostatky vaší studie a nastínit, jak dál ve výzkumu. Lehce se to řekne, ale tíž udělá.

Diskuse je bezkonkurenčně nejslabší částí článků, které se mi dostanou jako redaktorovi do ruky. Obvykle je ovšem chyba už někde v otázkách a v úvodu, která nemusí být tak nápadná. Když si autor ujasní úvod a formuluje dobře otázky, i diskusi už potom snadno opraví. Někdy je zase problém v tom, že autor považuje všechno, co jen okrajově souvisí s tématem za důležité. Diskuse je potom tak košatá, že se podstata sdělení úplně ztratí. Délka diskuse by měla být asi tak stejná, jako je délka úvodu, nejčastěji do tří stránek standardního rukopisu (řádkování 2 velikost písma 12).

Když článek potvrdí testované hypotézy, je diskuse logickým pokračováním přechozího textu. Vším tím se prolíná červená nit, na které máme v úvodu navlečené teoretická východiska naší studie a otázky, dále metodiku, výsledky a nakonec jejich diskusi. V diskusi by se totiž nemělo objevit nové téma dosud v článku nezmíněné, pokud jste mohli jeho vliv na svůj pokus nebo pozorování očekávat. Zamítnete-li hypotézy, protože vše je jinak, než jste původně předpokládali, a současně znáte faktor, který je za to zodpovědný, potom máte 2 možnosti jak to reflektovat v diskusi: je to chyba, kterou jsme si měli uvědomit, potom to zmiňte jako nedostatek vaší studie; je to objev, který dosud nikoho nenapadl, potom to zmiňte v odstavci věnovaném perspektivám budoucího výzkumu. Když vaše studie nedopadla podle předpokladu, ale vy neznáte s jistotou faktor, který je za to zodpovědný, zmíníte možnosti při diskusi vědeckých souvislostí.

Vědcův průvodce psaním zmiňuje jako součást diskuse závěr a doporučuje ho nezařazovat, pokud nemáte nějaké pádné důvody a chcete jen shrnout podstatu své práce. Shrnutí jste, jestli jste postupovali správně, udělali už v prvním odstavci diskuse. Může se ovšem stát, že máte v rukávě ještě nějaký super obecný nebo super aplikovaný závěr, který tady můžete uplatnit.

Jako ilustraci jsem využila barevný linoryt, který reprezentuje techniku, kterou jsem tady dosud nezmiňovala: kombinovaná technika linorytu a digitálního tisku – to abych ukázala tu červenou nit, která se má táhnout vaším článkem použila jsem kreslící program. Dala jsem tím nový význam linorytu, který jsem ryla někdy v roce 2009 a už si nepamatuji, čím byl inspirován.

Čarodějnice

Musím konečně napsat něco o čarodějnicích. Právě je to aktuální, protože Filipojakubská noc byla nedávno.

Dělám už léta pozvánky na slet čarodějnic, některé obrázky už jsem tady publikovala (tady, tady, tady a tady a tady). Zbožňuji totiž linorytové seriály! Mám několik témat, ke kterým se opakovaně vracím, a právě čarodějnice jsou mým nejoblíbenějším. Zajímavé na těch pozvánkách je, že vlastně nikoho nikam nezvou. V mém rodném městě na východním úbočí Jeseníků, na dohled klasického místa čarodějnických setkání, Petrových kamenů, se žádné pitky u ohýnků 30. dubna nepořádají. Jenom je zvykem ptát se žen a dívek, jestli letí na Petrovy kameny; případně, jestli tam v noci byly a jak se jim to líbilo.  O mém učiteli tělocviku se vyprávělo, že měl průšvih, když pozvánky na slet čarodějnic dával kolegyním do kapsy. Někdo si to vysvětlil jako protistátní činnost, udal ho a on musel potom vysvětlovat celou záležitost na služebně. Bdělé oko zákona bylo totiž na Petrovy Kameny v tuto dobu upřeno, aby odhalilo spiknutí mezinárodních antikomunistických sil a setkání revanšistických a sudeťáckých spolků. Obvykle panuje na konci dubna na Petrových kamenech ovšem takové počasí, že mi bylo případných revanšistů vždy líto.

Čarodějnice jsou jednou za rok příležitost se zamyslet nad svým rodným krajem, který jsem opustila před více než 30-ti lety, a nad kouzelným rokem, který uplynul od toho, co jsem ryla do linolea předcházející pozvánku. Obvykle se tak na obrázku objeví nějaká aktualita z mého života. Letos je zajímavé spíš to, co se neobjevilo. Chtěla jsem konečně po dlouhé době vyrýt čarodějnici opravdu v dubnu a ne až se zpožděním někdy na podzim, jak je mým zvykem. Shodou okolností jsem byla poněkud jarně přepracovaná a tak jsem si vybrala jen malý odřezek linolea, na který se vešlo jen koště a jedno malé aktuální sdělení. Interpretujte si prosím po svém.

Kurz psaní: výsledky

Výsledky jsou první kapitolou, kterou začínáme psaní, a jde v ní o to, co nejsrozumitelněji popsat výsledky experimentů nebo pozorování. Stephen Heard zdůrazňuje v kapitole 12 Vědcova průvodce psaním, že při psaní výsledků máte myslet především na čtenáře a na to, jak mu nejlépe a co nejjasněji sdělit podstatu vašeho příběhu. Máte vybrat jen po podstatné a adekvátní kladeným otázkám. Tady je ovšem zakopán pes, protože tato zásada je past na nás na všechny. Vyprávění příběhů je totiž pořád v nebezpečí Hollywoodského syndromu. Co to je? To je označení, které jsem právě teď vymyslela pro fakt, že hollywoodští scénáristé mají nutkání si příběhy, ať už pocházejí z literatury nebo skutečnosti, upravovat. Dělají to samozřejmě v zájmu diváka a jeho komfortu: příběh upravují, aby byl vyvážený, a měl spád. Tu přidají lásku, onde nevěru, tu pár vrahů nebo zavražděných. Jako u hollywoodských filmů, také u vědeckého článku prodává příběh a jeho spád, napínavost a čtivost, proto si dejte pozor, ať se nenecháte svést k jeho úpravám, zveličování nebo umenšování, vypouštění nebo přidávání. Váš literární útvar, by neměl být pohádkou, ale literaturou faktu!

Začínajícím autorům někdy dělá problém oddělit metodiku, výsledky a diskusi. Nejlépe je postupovat podle pořadí otázek nebo hypotéz v úvodu. Každé hypotéze věnovat odstavec nebo subkapitolku v metodice, výsledcích i diskusi, vždy stejně nazvanou, vždy ve stejném pořadí, aby se čtenář snadno orientoval. Někdy je však lépe pojednávat napřed jednoduché výsledky pokusů a potom je shrnout do komplexního výsledku, který z nich vyplývá.  Výsledky předběžných pokusů, které slouží na nastavení metodiky pro cílové pokusy nebo které poskytují data pro modely, mohou být umístěny už v metodice. Stejně tak může být nějaký ten bonusový výsledek až v diskusi, v případě, že vznikl nějakým následným zpracováním dat, dodatečným měřením nebo počítáním.

Abych popřela předcházející odstavec, musím zmínit, že existují časopisy, které dovolují nebo přímo vyžadují sloučení výsledků a diskuse. A v případě velmi rozsáhlých výsledků je to pro čtenáře i výhodně, mají vše pohromadě. Výhodné je to také, když diskuse nepřináší žádné objevy. Když si představíte situaci, že testujete jednoduchou hypotézu a objevíte něco jiného, spíše jako vedlejší avšak logický produkt toho testování, potom vás diskuse může zavést od výsledků poměrně daleko a tedy je struktura společného pojednávání výsledků a diskuse spíš nevýhodná.

Výsledky se většinou v ekologii opírají o statistické analýzy a jsou doplněny grafy a tabulkami. Výsledky neuvádějte v textu, v tabulce a na obrázku současně, rozhodněte se jen pro jedno místo.  Vědcův průvodce psaním uvádí jednoduchou zásadu: máte-li jen několik číselných výsledků, dejte je přímo do textu, je-li čísel více a je důležité, jakou mají hodnotu, umístěte je do tabulky a je-li důležitý trend nebo změna, použijte graf. Nejlépe se budou výsledky číst, když se budete odkazovat na tabulky a obrázky a v textu zmíníte jen pro zodpovědění otázek důležité signifikantní výsledky. Dbejte na to, aby statistické metody měly všechny náležitosti, volte jednoduché formáty grafů. Popis obrázku a tabulky musí být srozumitelný bez textu článku, při jejich popisu začněte tím, co zobrazuje (vztah hmotnosti a délky) a potom teprve uveďte, jakou metodou to bylo hodnoceno (hodnoceno ANOVou). Užitečné rady pro přípravu grafů a tabulek bývají v pravidlech pro autory jednotlivých článků, určitě je pročtěte nebo se poučte z článků ve svém oboru.

Vědcův průvodce uvádí ještě spoustu dalších rad, které se však nemusí hodit pro váš speciální problém, co je však vždy užitečné, otestovat si, jestli jste vše srozumitelně popsali tím, že to dáte přečíst kolegům.

Tak a příště už se můžeme pustit do diskuse!

Země, vše nejlepší k jmeninám!

Sobotu jsem strávila přípravou přednášky, ve které mám popsat, co jsem za 30 let ve vědě udělala přínosného. Mezitím po světě pochodovali vědci za to, aby byli bráni vážně a Země slavila svátek. Večer jsem to všechno chtěla dohnat, ale energie už moc nezbývalo, skončila jsem tedy pasivně koukáním na televizi: Hyde Park civilizace se skvělým Danielem Stachem uvádějícím tři hosty, české vědce, kteří mají co říci k Zemi a jejímu ohrožení. Byl to ostrůvek hořké pravdy v televizním prostoru, kde jinak běžely zábavní pořady a detektivky. Problémy planety připomínají tak leda blázni nebo vědci a to, že Česká televize tu hodinu obětovala, je třeba ocenit.

Pozván byl expert na biodiverzitu (Pavel Kindlmann), oceánologii a sedimentologii (Zdeněk Kukal) a dálkový průzkum Země (Karel Pavelka) tedy biolog, geolog a technik. Při sledování programu, který souzněl s názory mé sociální bubliny, mě přeci jen překvapilo několik věcí: například tvrzení, že Šumavská divočina je pro nás důležitější než tropické pralesy. Šumavská divočina, při vší úctě, kterou požívá v české kotlině, je podle mě ve světovém kontextu nepodstatný příměstský hájek. Tím samozřejmě nechci říci, že ji máme dát v plen developerům, chci jen zdůraznit, že máme tendenci globální problémy redukovat na otázku, jestli ze zápraží došplouchnou až na náš práh. Překvapivá byla také shoda pozvaných hostů, že dokud nedojde ke katastrofě, lidstvo nic neudělá. Copak se lidstvo nezavázalo v Paříži k omezení emisí oxidu uhličitého? Copak osvícení jedinci (např.) v minulosti nedosáhli velkých změn v přístupu k životnímu prostředí? Zajímavé byly také odpovědi hostů na otázku z publika, co bychom jako jedinci měli dělat pro záchranu planety: učit se, řekl biolog, skladovat odpadové plasty dál od pobřeží, řekl geolog a uskromnit se řekl technik. Čtete správně, až technik přišel s touto odpovědí!

Obrázek v záhlaví je z doby, kdy jsme si mysleli, že to nejhorší na příšerách v komínech je, že chrlí síru. Dnes víme, že i pouhý jejich dech je škodlivý.

 

Tání a paměť babiček

Vědcům z kanadské univerzity v Edmontnu roztál mrazák a přišli o část vzorků vývrtů z pevninských ledovců, z kterých se mohli ledacos dozvědět o historii planety. Zbyly jen loužičky. Led je v době globálního oteplování prostě špatné paměťové médium. Ale co rašelinné profily, diskety nebo lidská paměť? Nic není spolehlivého, je třeba přepisovat na nová média: z disket přehrát na internetová úložiště, z mysli do mysli nebo na papír.

Při vědomí těchto problémů s pamětí, jsem se o velikonocích vydala na okružní jízdu po vlastech českých, abych navštívila naše staroušky a přenesla do své mysli něco z jejich vzpomínek. Pravda, někde zbyly už jenom loužičky, ale jinde je pořád co objevovat. Analytické metody jsou zde poměrně jednoduché. Když chcete evokovat vzpomínky na členy rodiny a rodinné události, je nejlepší si pomoci albem fotografií. Chcete-li ale vyvolat vzpomínky zarámované do životního prostředí (pro nás ekology je to způsob, jak se na život kolem sebe díváme), doporučuji výlet po rodinných pamětihodných místech.

Vyrazily jsme s maminkou ze Sudet na Hanou na dámskou jízdu, kochat se přicházejícím jarem. Vzpomínky nejsou objektivní a dominují jim extrémy. Minuly jsme 2 místa dopravních nehod členů rodiny: u Uničova boural můj tatínek motorkou do plotku, když se mu narodil syn a on spěchal domů; u Jeřmaně zase boural soused, který vezl vypůjčenou Tatrovkou moji maminku a babičku s dortem navštívit čerstvě narozenou sestřenici Vlastu. Oba případy skončily jen pomačkanými plechy vozidel. Minuly jsme několik míst, která byla při velkých povodních zaplavená a několik míst, která byla dříve bažinou a nyní na ní stojí rozličné stavby a jen jedno místo, které bývalo udržovanou loukou, a teď je tam rákosový mokřad. Zaznamenaly jsme nové sklady a asfaltové plochy na té nejlepší Hanácké orné půdě a také zmizelé cukrovary. Těšily jsme se kvetoucími ovocnými stromy, které však byly vesměs hodně staré a neudržované a byly tedy jen odlesky bývalé slávy jarních měsíců.  Vzpomněly jsme, kudy a jak daleko se chodilo na vlak, do kina, k příbuzným a do práce. Kde byly hranice třetí říše a protektorátu, která vesnice byla německá a která česká, kde tank na konci války nebo náklaďák v době míru projel domem. Povzdechly jsme si na tím, jak ty nejbohatší statky jsou dnes nejubožejšími ruinami nebo už úplně zmizely a byly nahrazeny podnikatelským barokem. Hudraly jsme nad množstvím aut všude zaparkovaných nebo jezdících a nad málem dětí běhajících po venku.

Když jsme se přiblížily maminčinu rodišti, začala jsem uvažovat o nové GISové vrstvě, která by se jmenovala „maminčiny vzpomínky na krajinu jejího mládí“ protože takové množství informacích moje paměť nepojme. Dnes několik pruhů pole a motokrosová dráha by v ní byly rozděleny na mnoho parcel lišících se vlastníkem a plodinou, majících své jméno, cestičku a příběh. Tak by byly vymapovány i kulturní úkazy jako nedělní procházka, první polibek, ten liják, sbírání malin, pečení brambor, pasení koz, trhání konvalinek. A co teprve v samotné vesnici! Kde měli dobré hrušky, čí pes byl nebezpečný, kde měli kozla a mnoho, mnoho dalších vzpomínek. Všechny jsme je vytáhly ze zapomnění, oprášily a zase uložily zpět, tentokrát s kopií, aby lépe vzdorovaly času. Už teď se těšíme na další výlet, třeba kolem dušiček, hřbitovy jsou na vzpomínání jako dělané.

 

Příchozí

Vědecký výmysl neboli Science Fiction je žánr literatury a filmu, který si hraje s představou, že jsme ve vědě a technologiích dál než ve skutečnosti jsme, nebo že je dál někdo jiný ve vesmíru a my se s tím musíme nějak vyrovnat. V dobách mého mládí, to byl žánr podobně populární, jako je dnes fantasy, ale přes úpadek zájmu se stále objevují nové knihy a filmy. Jeden z nových sci-fi filmů (Příchozí / Arrival, Režie: Denis Villeneuve) byl dokonce nominován na Oskara za nejlepší film roku 2016, což znamená, že má předpoklady stát se obecně oblíbeným a navštěvovaným (hodnocení na ČSFD 80 % !). To nás doma přesvědčilo k tomu, že jsme si ho naservírovali jako společný zážitek na sobotní večer. Jestli se na něj taky chcete podívat, tak tady přestaňte číst.

Děj je prostý. Na mnoha náhodných místech na Zemi přistanou záhadné kosmické lodě, které nevydávají žádné záření, chemikálie ani zvuky, nikdo a nic z nich neleze a jen tak levitují nad zemí. Lidstvo je samozřejmě nervózní a objekty začne zkoumat a řinčet přitom zbraněmi. Naštěstí mladá jazykovědkyně, učící zrovna na univerzitě románské jazyky, má bezpečnostní prověrku na přísně tajné a může se zúčastnit vyjednávání se záhadnými mimozemšťany a zjistit, jaké jsou jejich úmysly. První výprava do nitra kosmické lodi pro tým vědců tvořený zmíněnou jazykovědkyní, teoretickým fyzikem a doprovodem vojenských diplomatů zjišťuje, že mimozemšťané, kteří vypadají jako ztuhlé chobotnice, neumí anglicky. Vydávají jen jakési skřeky a vypouští dým.

Čas opravdu tlačí, Čína, Rusko a Somálsko již chtějí mimozemšťany pro jistotu napadnout. Vojenští diplomaté proto na jazykovědkyni naléhají, aby honem něco vymyslela. Tu napadá, že chobotnice asi komunikují vizuálními signály, takže napíše na papír „lidé“ a ukáže na svou výpravu a kontakt je navázán. Evidentně velmi technicky vyspělí mimozemšťané hru na Robinzona a Pátka briskně pochopí a dýmovými znaky začnou odpovídat. S využitím analýzy obrazu a názorných ukázek významu sloves („John jde“ a opravdu, John přechází před mimozemšťany, aby si tito pořádně sloveso zažili) jazykovědkyně a teoretický fyzik nejen pronikají do jazyka mimozemšťanů, ale vzájemně se sbližují.

Bohužel ve světě vzrůstá napětí a ránu tomu zasadí odpověď mimozemšťanů na otázku „Co tady chcete?“ která je konečně položena. Bohužel zní: „Přinesli jsme vám zbraň“. Bojechtivé národy tímto vyhlašují válku. Jazykovědkyně ovšem naivně tvrdí, že význam slova zbraň nemusí být zbraň, ale věc a že odpovědi dobře nerozumí. Nikdo ji nebere vážně (až na fyzika) a místní vojenští diplomaté naloží, i bez vyhlášení války, hromádku dynamitu ke vchodu do vesmírné lodi. Vědci vyráží na vlastní pěst dále komunikovat s chobotnicemi a získávají od nich tentokrát záplavu dýmových znaků, těsně před tím, než tajně nastražené nálože vybuchnou. Našim vědcům se nic nestane, ale výbuch zabije jednoho mimozemšťana. Jazykovědkyně je potom nasáta přímo do lodi, kde ji chobotnice o čemsi přesvědčují a potom ji pustí (tady jsem, obávám se, úplně nepochopila, proč se to stalo). Kolem vrcholí přípravy na válku a naší vědkyni najednou bleskne v hlavě, konečně rozumí znakům i bez analýzy obrazu a může si přečíst poselství chobotnic. Přinesli dar a tím darem je jejich řeč, udělali to ze zištných důvodů, protože tento dar umožní lidstvu za 3000 let zachránit chobotnice před katastrofou.

Ovládnutí řeči mimozemšťanů má dalekosáhlé následky, umožňuje vidět do budoucnosti a jazykovědkyně je první, kdo z lidstva tuhle možnost má. Zatelefonuje tedy čínskému prezidentovi a přesvědčí ho, aby válku odvolal. Všechny kosmické lodi po celém světě následně mírumilovné odletí neznámo kam a vše dobře dopadne, dvojice vědců skončí v objetí. Tady musím zmínit nezávislou dějovou linku, která se zpočátku zdá být vzpomínkami jazykovědkyně, ale náhle nám dochází, že to nebyly záblesky vzpomínek, ale pohledy do budoucnosti, která se má stát a týká se jejího osobního života (o co jde, s dovolením zatajím, ale je to dost otřepané a dojemné).

Dojem z filmu?

1) Mimozemšťané znali budoucnost, tak asi věděli, že poselství se nemusí snažit nějak aktivně předat, protože mladá americká jazykovědkyně ho z nich, při troše snahy, vytáhne. Když toto věděli, není jasné, proč posílali tolik kosmických lodí po celém světě. Asi by stačila jen jedna, ta, ke které bude dovedena naše jazykovědkyně.

2) Ponechme stranou myšlenku, že pomocí jazyka, jste schopni poznat budoucnost, to je ve sci-fi filmu v pořádku, proč to ale byla budoucnost naprosto osudová a nezměnitelná? Lidské činy se tak staly pouhým naplněním předem daného osudu, jako v řecké tragédii.

3) Jaká byla úloha teoretického fyzika? Neposlali byste na setkání s mimozemšťany radši biologa? Biolog by totiž mohl nejen uspokojit svoji zvědavost tím, že by mohl zkoumat živou bytost vzniklou evolucí v nějakém úplně jiném biologickém kontextu, ale mohl by pomoci s těmi signály. Řekněme si otevřeně, že komunikovat přes slova napsaná na kus papíru není nic, co by vás jako obdivovatele vědeckého pokroku udivilo. Ty bytosti mohly klidně komunikovat zvukem, jakési zvuky od nich vycházely, ale to by taky nebylo nic tak zvláštního, to děláme dnes a denně. Mně by se líbilo, kdyby komunikovaly vůněmi jako rostliny a přes analýzu chemických sloučenin, kdyby se tým dopátral významu jejich slov. Hlavně bych ale očekávala, že mimozemšťané budou v té komunikaci mnohem aktivnější a nebudou čekat na jazykovědkyni. Když bylo pro ně natolik zásadní tu informaci předat, proč si napřed nezjistili, jak se informace na Zemi předávají? Nebylo by hacknutí internetu tím pravým způsobem, jak zajisti předání informace bez toho, abyste trapně levitovali nad zemským povrchem v šišatém létajícím talíři a čekali, až vás nějaký šílenec odstřelí?

4) Proti americkým zvyklostem chyběl americký prezident a my jsme se nedozvěděli, co si o tom všem myslí. Naopak čínský prezident tady byl ukázán v lichotivém světle (stačil jeden telefonát americké jazykovědkyně a zrušil vojenskou akci) a to zřejmě svědčí o tom, že film doufá v to, že bude distribuován na čínském trhu.

5) Hlavní hrdinka je žena, takže požadavkům na genderové vyvažování bylo učiněno za dost. Její postava byla však plná cliché.

Takže, mě to moc neuspokojilo… ale vám přeji pěkné pokoukání!