Lovci orchidejí

Je úžasné, jak mnoho popularizačně vědeckých knih vychází v angličtině! Je jich tolik, že na webu časopisu Nature je pravidelná rubrika „Barbara Kiser reviews five of the week’s best science picks“. Nevím, jak to stíhá číst Barbara, ale já jich stihnu jen několik ročně, buďto mi je někdo doporučí, nebo si je náhodně vyberu, třeba podle názvu a obálky. Takto náhodně jsem si koupila na letišti v Londýně knihu s ilustrací tropické orchideje na obálce a názvem: „Plants: from roots to riches“ (rostliny: od kořenů po bohatství) od Kathy Willis (šéfky vědeckého výzkumu v Královských botanických zahradách v Kew) a Carolyn Fry (vědecké novinářky a spisovatelky).

Kniha je členěna do 25 kapitol a každá zpracovává nějaký milník botanické historie a jeho souvislosti s botanickou zahradou v Kew a dnešními botanickými vědeckými nebo aplikovanými problémy (Knihu si lze také poslechnout na BBC). Jsou to úžasná botanická dobrodružství, kde objevitelské nadšení je často následované ekonomickým využitím, potom přírodní katastrofou a nakonec nesmírným vědeckým nasazením katastrofu zmírnit moderními poznatky a metodami. Příkladem mohou být tropické orchideje. Botanici je objevili pro svět, popsali jejich krásu, a vyvolali dychtivost po jejich květech. Protože je zahradníci dlouho nebyli schopni množit, dobrodruzi z celého světa prohledávali pralesy a sbírali živé orchideje a obchodníci prodávali jejich květy nebo celé rostliny boháčům. Sběrači orchidejí tak přispěli k vydrancování některých populací orchidejí a vědci dnes bádají nad re-introdukčními programy pro jejich záchranu.

Když jsem tuhle orchidejovou kapitolku četla, vzpomněla jsem si na svou oblíbenou dobrodružnou knihu z dětství Lovci orchidejí od Františka Flose. V ní jsou popisována dobrodružství českých sběračů orchidejí, kteří pracovali pro Firmu Sandr z Londýna, cestovali po střední Americe, Kolumbii, Equadoru a Borneu. Sám František Flos nikdy v zahraničí nebyl a k celému příběhu ho prý inspirovalo vyprávění Jana Satrapy, zahradníka zámku v Červených Pečkách, které vyslechl v 80. letech 19. století. Zajímavé je, že na zámku v Červených Pečkách v té době žádný zahradník Satrapa nepůsobil (zde). O významnou a cenou místní sbírku orchidejí se staral G. Faus, který před tím sice působil ve firmě Sandr, ale pracoval ve sklenících a orchideje nesbíral. Tomuto zahradníkovi se podařilo přivést do květu vzácnou orchidej Vanda renanthera, na kterou se dokonce přijel podívat samotný podnikatel Sandr a český sběratel orchidejí Benedikt Roesl. Skutečným předobrazem hlavního hrdiny knihy tedy mohl být právě Roesl.

Benedikt Roesl byl ze zahradnické rodiny a řemeslu se také napřed věnoval, než odjel do střední Ameriky. Tam experimentoval s přadnými rostlinami a jím vlastnoručně zkonstruovaný stroj ho připravil o levou ruku. Nechal podnikání a od roku 1868 do roku 1875 se věnoval sběru orchidejí, které posílal evropským obchodníkům. Za svou kariéru nasbíral doslova tuny orchidejí, ale i jiných rostlin a mnoho z nich (víc než stovka) bylo po něm popsáno. Po návratu do Česka, založil zahradnický spolek a časopis Flora. Zemřel v roce 1885 a v roce 1898 mu byl postaven pomník na jižním konci Karlova náměstí v Praze. Je na něm vyobrazen s orchidejí v levé ruce (tedy v ruce, o kterou přišel) a za ním klečí indián s mačetou.

Tento příběh je příklad, jak Češi také přispěli svou trochou do drancování světové botanické diverzity a jsou za to dosud obdivováni (například ve filmu). Ve světle toho, co jsem psala minule (tady) by stálo zato zvážit, jestli by se neměl Roeslův pomník na Karlově náměstí nějak upravit a uvést na pravou míru… můj návrh je na obrázku v záhlaví. Jaké vědecké praktiky, pokládané dnes za normální, budou považovány v blízké budoucnosti za neetické (ptám se s autory blogu Dynamic Ecology, kam se můžete podívat na nějaké nápady)?

Reklamy

Boření pomníků vědy

Časopis Nature se dostal zase do řečí. Tentokrát to však nebyly nové objevy, co čtenáře zarazilo, ale byl to komentář editora k současnému bourání pomníků. Pomníky se bourají asi v každé době, která se chce distancovat od doby předchozí, ale tento konkrétní případ se týkal pomníku vědci, gynekologovi J. Marion Simsovi (1813-1883). K jeho zásluhám na pomníku v Central Parku v New Yorku někdo připsal „rasista“. Sims, který se zasloužil o operativní přístupy v gynekologické léčbě, dělal své pokusy na černých otrokyních.

Článek „Removing Statues of Historical figures risks whitewashing history: Science must acknowledge mistakes as it marks its past“ vyvolal bouřlivou reakci. Doporučuje totiž pomníky vědcům nebourat, ale uvést jejich objevy na pravou míru, prostě k pomníku doplnit vysvětlení. U Simse by to tedy byla nejspíš poznámka, že v době, kdy experimentoval se svými operačními přístupy, bylo otroctví legální, otrokyně si koupil, staral se o ně a navíc se věřilo, že černoši (afroameričané) jsou proti bolesti odolnější než běloši (Sims operoval bez anestéze, která se ve stejné době začala šířit do chirurgické praxe).

Čtenáři Nature však na věc mají jiný názor, a ten se dá shrnout asi následovně: to, že vás v jedné době postaví na pomník, ještě neznamená, že tam vydržíte navždy. Redakce časopisu se omluvila, opravila některá svá tvrzení a slíbila, že příště bude spolupracovat s odborníky (třeba historiky vědy), když bude komentovat etiku vědecké práce v minulosti. Také změnila název „Science must acknowledge its past mistakes and crimes. Injustice in the name of research should not be forgotten — nor should those injured by scientists.“

Tak to by bylo, řekne si ekolog (botanik, zoolog), to se nám stát nemůže: jednak je soch ekologů po světě málo, jednak člověku se spíš vyhýbají, než by na něm dělali experimenty. Opravdu jsou botanici, zoologové a ekologové tak nevinní? Způsob, jakým přírodovědci plnili muzea v 19. a 20. století, je dnes nepřípustný; krádeže plodin způsobily ekonomické i ekologické turbulence nebývalých rozměrů; dobře míněné introdukce užitečných živáčků se zvrtly v ničivé invaze; sběr živých rostlin odstartoval plenění pralesů… Jasně, namítáte asi, ale my v české kotlině jsme to moc neovlivnili, žádné kolonie jsme neměli, na objevitelské cesty nás nezvali. Ale to zapomínáte na dobrodružného ducha, který je našemu národu vlastní! Ale to už je jiný příběh, o kterém píši tady.

Je, nebo není jedno, kde publikuji?

Název tohoto příspěvku jsem si vypůjčila z blogu Michaela Šebka, který si můžete přečíst tady. Autor se přidává  diskusi o problematice vědeckého publikování a některé jeho názory mě natolik zaujaly, že je musím okomentovat, místo, abych napsala něco nepodstatného o tom, jak jsem letos prožila léto.

Upozorňuji, že komentovaný blog je sám komentářem jiného blogu (tady) a není tedy vyčerpávající analýzou problému. Dále upozorňuji, že můj komentář vychází ze zkušeností ekologa s vědomím toho, že různé vědní obory mají různé potřeby a zvyklosti. Blog prof. Šebka se věnuje se v podstatě těmto otázkám:

(i) Článek má být originální. Profesor Šebek argumentuje, že publikovat má cenu jen články originální, novátorské a že zvážením všech křečků na světě nedosáhneme většího poznání než zvážením reprezentativního vzorku.

To je častý argument špičkových časopisů, že publikují jen studie, které jsou novátorské. V ekologii je ale stejná studie v jiném společenstvu, na jiném druhu, v jiných klimatických podmínkách (atd.) velmi žádoucí, protože vlastně testuje univerzálnost našich hypotéz. Je to tím, že v ekologii záleží více na kontextu než v elektrotechnice (obor pana profesora Šebka). I když špičkové časopisy nemají o tyto případové studie zájem, teprve až se nějaké nahromadí lze posoudit, jestli má hypotéza smysl, jestli používáme správné metody atd. Tím ovšem nechci říci, že mít originální nápady, které ještě nikoho nenapadly je špatné. Naopak, je to žádoucí, ale opakování experimentů má také smysl.

(ii) Článek má být věcně správný a to ověří recenzním procesem ve špičkovém časopise. Publikace v časopisech, které publikují cokoliv, jestliže je to věcně správné, nemá smysl.

S první částí nelze než souhlasit. Avšak časopisy, které nelpí na originálnosti myšlenek, ale stačí jim, že článek je věcně správný, existují ze zřejmých důvodů: v biologii je žádoucí, aby objev ověřila jiná laboratoř stejnou metodikou, v ekologii zase, jak jsem psala výše, je třeba hypotézy testovat v různém prostředí s různými organizmy. Navíc, někdy je novátorské myšlenky těžké publikovat v těch nejlepších časopisech, i když se o to autoři snaží. Důvody mohou být různé, například editoři prestižního časopisu zastávají jiný názor nebo nedovedou originalitu posoudit.

(iii) Článek má být viditelný, proto publikuji jen v těch nejlepších časopisech.

No, tak myšlenka je to dobrá, ale ne všichni jsme takoví kabrňáci, že. A co dělat s článkem, který je skvělý, ale prestižní časopisy ho zamítnou? Vyhodit?

(iv) Fyzika je nejlepší!

Tak to sice pan profesor Šebek nepíše, ale jak jinak mám rozumět jeho větám: „Ve fyzice se dokonce experiment vůbec nepočítá, dokud ho nepotvrdí někdo jiný na úplně jiném zařízení a za jiných podmínek. Ať si to kolegové v biologii zařídí, jak chtějí, to je jen jejich oborový problém. Opakování experimentů na stejném zařízení a pracovišti, za stejných podmínek a stejnými lidmi bude ale nejspíš k ničemu.“ ? Různé obory mají různé požadavky na verifikaci výsledků, to je zřejmé a neviděla bych na tom nic divného. Zatímco fyzikům stačí jeden urychlovač částic a věci tam objevené prostě existují a zapíšou se do učebnic, v ekologii musíte experiment udělat na všech kontinentech nebo ve všech biomech a k jednoznačným výsledkům stejně asi nedojdete…

Závěrem: není jedno, kde publikuji. Určitě nechci publikovat v časopisech, kde je recenzní řízení  pochybné. Je důležité publikovat v dobrých a čtených časopisech, ale mnohem důležitější je kvalita toho, co chci publikovat než impakt faktor časopisu, který práci nakonec vydá.

Cestování s příběhem

Za socialismu se dalo cestovat za exotikou tak prstem po mapě nebo pohroužen(a) v knihu. Já jsem jednoznačně využívala tu druhou možnost. Napřed pomocí Verneovek a posléze čímkoliv, co bylo po ruce. Verne považoval za své poslání seznamovat s novými poznatky o geografii Země na konci 19.  století a já jsem to hltala jako novinky ještě o sto let později. Samozřejmě to za tu dobu ještě získalo další dimenzi, a to dějepisnou.

Zatímco v dětství jsem pomocí knih cestovala kamkoliv, dnes cestuji tak, že se fyzicky přesunu na dané místo, většinou kvůli zkoumání kořenů a oddenků. První otázka, která mě při přípravě na cestu napadne je: jaká kniha se na tom místě odehrává?  Malá pomůcka pro tuzemsko jsou knihy Vladimíra Kováříka (Literární toulky Moravou, Literární toulky po Čechách a Literární toulky Prahou), které však naposledy vyšly v 80. letech minulého století a nejsou tudíž úplné. Pro zahraničí existuje do češtiny přeložený Atlas literatury, editovaný Malcomem Bradburym. Ten je však dost výběrový a pokrývá hlavně literárně hodně produktivní období a kraje. Skvělým zdrojem informací je anglická verze Wikipedie, kde u geografických hesel nechybí „Cultural depictions“ s odkazy na literární, filmová, ale i hudební díla odehrávající se na daném místě.

Samozřejmě, když si najdu relevantní literární dílo odehrávající se v destinaci, kam mířím, vyvstávají další problémy: dílo sehnat a najít si čas na jeho přečtení. Realisticky to končí u podrobného zkoumání knihovny po mých rodičích, případně u nákupu při nejbližší návštěvy Prahy1. Zbožňuji objevitelskou radost, když najdu 2 náhodné knihy, což je tak akorát, abych je během dovolené přečetla. Před návštěvou Číny minulý rok jsem v knihovně našla Tajnou Čínu od E.E. Kische a Tajný deník čínské císařovny od J. Fabricia. K tomu jsem si koupila dějiny Mongolska, Pověsti o klášteru Šao-Lin a autobiografické vyprávění o kulturní revoluci Ji-Li Jiang: Red scarf girl. Myslím, že náhoda zde vytvořila vyváženou mozaiku obrazů, se kterou bylo velmi zajímavé konfrontovat nové zážitky.

Takže, metodika je zvládnutá a funguje. Nedávno jsem se však dostala do úzkých, když italský student, který u nás dva týdny pobýval, přišel s otázkou, jaké české knihy bych mu doporučila. Chtěl se poučit o Česku a jeho obyvatelích. Prvně mě napadl Hašek a Kafka, ale je to to pravé?

 

————————————-

1 – knihy by šlo určitě koupit na internetu, ale to by vedlo ke hromadění nepřečtených knih.

Super-konference

Část toho, co děláme jako vědci, se odehrává na konferencích. Na konference jezdíme, abychom se potkali s ostatními vědci z oboru, abychom si vyslechli horké vědecké novinky, které nebyly ještě publikovány a abychom se pochlubili se svými novými výsledky. Bonusem je poznání nových lidí a krajů.

Konference jsou velké nebo malé, obecné nebo speciální. Vědci se na nich dělí na tři nestejné části: organizátoři, zvaní řečníci a ostatní účastnící. Zvaných řečníků je málo, jsou to vědecké primadony, které byly pozvány organizátory, cesta i pobyt jim byli zaplaceny a očekává se od nich, že přednesou přednášku, která posune poznání, inspiruje a poučí účastníky. Ostatní účastníci jsou dělníky vědy, svou cestu a účast platí sami, a o tom, jestli budou moci přednést krátkou přednášku, rozhodují zase organizátoři. Obecně je to fér systém, organizátoři se mění, takže jestli se jednou organizátorům vaše téma nelíbí, příště to může být právě naopak.

Občas se vyskytují konference, které jsou složeny jen ze zvaných přednášek, říkejme jim třeba super-konference. Dělníci vědy jsou na nich pouhými diváky. Takové prestižní konference obvykle pořádají význačné spolky a skupiny organizátorů o ně soutěží. Ve své kariéře jsem byla jen na třech takových konferencích. Jedna byla pod záštitou Britské královské společnosti, druhá Britské ekologické společnosti a třetí spolku vydávající časopis New Phytologist. Ta první byla v devadesátých letech, byla skvělá a nasměrovala mě na funkční ekologii. Druhá se konala asi před dvěma lety a ta poslední před týdnem. Ty dvě poslední měli společného to, že zklamaly moje očekávání způsobem, který stojí za zmínku.

Jestli si myslíte, že konference složená místo z 10% zvaných přednášek, z celých 100% zvaných přednášek, je úměrně lepší, inspirativnější, inovativnější, prostě nej, není to pravda. Organizátoři obsadí většinu míst sami sebou, protože pávě proto, aby prezentovali svůj výzkum, konferenci pořádají. To by samo o sobě nemusel být problém, ale jistota toho, že budou přednášet a fakt, že tam nebudou na tu inovativnost a aktuálnost sami, pravděpodobně vede k tomu, že se tolik nesnaží a omílají jen to, co už publikovali. Celé to vede k tomu, že potkáte význačné vědce z oboru, ale protože nemůžete řádně prezentovat svůj výzkum, zpětné vazby se od nich nedočkáte. Navíc se toho mnoho nedozvíte ani od nich, protože oni nejsou dost motivovaní něco zajímavého předvést.

Je možné, že má pozorování, na které jsem neměla dost opakování, nejsou přesná. Rozhodně ale doporučuji, až budete přemýšlet nad účastí na super-konferenci, zvážit, jestli to opravdu stojí za to.

Na obrázku ukazuje Severopolární medvěd medvídkovi Pú severní tyčnu. Všechny tři charaktery jsou výplodem britské literatury, takže se sem hodí.

 

Pisatel dopisů

Často tady fňukám nad tím, jak se časy mění. Například dnes chci zmínit psaní dopisů. Kdysi jsem psala stohy dopisů, hlavně kamarádce Blance z prázdnin. Dnes píšu nanejvýš e-maily (elektronickou poštu), ale dopis rukou na papír píšu jen vzácně. Ale dál už bez sentimentu! Kromě e-mailů píšu i speciální elektronické dopisy, které se od mých běžných e-mailů liší délkou, propracovaností a snahou o přesnost a bezchybnost: jedná se o dopisy pro redakce časopisů. Jako autor, recenzent a editor tady na vás chci apelovat, pište je také!

Dopisy do redakcí a z redakcí se dají rozdělit na několik typů, ke každému si dovolím přidat nějakou užitečnou radu:

Autor redakci

(i) Posílám vám rukopis k laskavému zvážení publikování

Napište vždy, i když to není vysloveně vyžadováno v návodu pro autory, krátký průvodní dopis při odeslání svého článku do redakce. Posíláte svou práci kolegům na posouzení a je normální s nimi navázat takto kontakt. Velmi často se setkávám jako editor s tím, že autoři se neobtěžují napsat ani řádku.

(ii) Posílám vám rukopis opravený podle připomínek recenzentů, za něž velmi děkuji

Už vám v časopise věnovali spoustu času, nejméně dva recenzenti a redaktor si článek přečetli a okomentovali, pozvali vás, ať po úpravách pošlete článek znovu. To vše si zaslouží, abyste napsali aspoň oslovení a poděkování za komentáře a možnost opravy. Velmi často autoři prostě okopírují komentáře a jen vepíší své odpovědi. Někdy se vám polovina připomínek zdá úplně zcestných, a určitě se může stát, že recenzent prostě vaší práci neporozuměl. Ale recenzent je obvykle průměrný zástupce potenciálních čtenářů, a jestli on tomu neporozuměl, tak je dost pravděpodobné, že jste něco nenapsali dost jasně. Odpovídejte tedy na jeho připomínky: Vaše připomínka nás upozornila, na skutečnost, že jsme zapomněli zmínit, jak jsme danou velikost měřili, vysvětlení jsme doplnili do metod. A ne: tuto připomínku požadujeme za bezpředmětnou. Samozřejmě, že ne vždy má smysl ve všem recenzentům vyhovět, ale je třeba vysvětlit, proč tomu tak je.

(iii) Před rokem jsem do vašeho časopisu odeslal rukopis a nepřišla mi od vás dosud žádná zpráva

Časopisy obvykle uvádějí průměrnou dobu, do které většinou rozhodnou o osudu vašeho článku. To se však nemusí podařit, protože zrovna váš článek ztratili nebo recenzent, o jehož stanovisko požádali, se zpozdil nebo nemohou najít pro váš článek žádného recenzenta. Nestyďte se napsat do redakce a na osud článku se zeptat. Jak dlouho máte čekat? Počítejte, že po té, co váš článek prošel formální kontrolou, dostal se na stůl šéfredaktorovi, ten hledá zodpovědného redaktora, který se o váš článek bude starat a ten musí výzvu přijmout, seznámit se s obsahem článku a najít recenzenty. To vše může trvat až měsíc, o prázdninách, kdy recenzenti jezdí na dovolenou nebo do terénu, ještě déle. Recenzent má na váš článek stanovenou přesnou lhůtu a většina recenzentů začne s recenzí, až lhůta končí nebo ještě později. Čeká se na nejpomalejšího recenzenta. Počítejte tedy se dvěma měsíci. Potom se článek zase ocitne u zodpovědného redaktora, který si musí najít čas na přečtení článku a recenzí, aby doporučil rozhodnutí šéfredaktorovi. Počítejte s dalším měsícem. Celkem 4 měsíce, dříve nemá cenu se na článek ptát.

Je jasné, že jako autor chcete, aby to celé trvalo co nejkratší dobu. Časopisy se předhání v nabídkách krátkého recenzního řízení. Ty úplně nejkratší jsou typické pro podvodné časopisy, kde samozřejmě žádná recenze neproběhne a jde jen o to, abyste zaplatili. Tam publikovat nechcete, že?

(iv) Z následujících důvodů nesouhlasím s vaším zamítavým stanoviskem

Tento dopis pište jen zcela výjimečně, když máte pádný důvod. Patrně budete stejně  redakcí zahlcenou články, ignorováni. Takový dopis jsem napsala jen 3x (i když zamítavé stanovisko jsem obdržela bezpočtukrát). Jednou jsem zvrátila zamítavé rozhodnutí (bylo zrušeno = rescinded), ale stejně mi nakonec článek nepřijali. Další mé dopisy byly ignorovány (ale mě se po jejich napsání ulevilo).

Recenzent editorovi

(i) Žádost o recenzi nemohu přijmout z následujících důvodů

Je žádoucí prosbu o recenzi přijmout. Sami píšete články, proto, aby systém peer review fungoval, musíte dělat recenze. Samozřejmě se stává, že tématu nerozumíte nebo jedete na dva měsíce do terénu nebo máte na stole 5 jiných recenzí, a musíte tedy odmítnout. Jednou jsem dokonce musela odmítnout proto, že jsem byla autorkou článku, který mi přišel na recenzi. Napište důvod odmítnutí aspoň několika slovy, zklamaný editor bude mít alespoň pocit, že jste o jeho prosbě uvažovali.

(ii) Omlouvám se za pozdní dodání recenze

Jako autoři jistě chcete, aby byl recenzní proces rychlý, dodávejte tedy recenze včas. Nepodaří-li se to, v políčku pro připomínky adresované editorovi se omluvte.

(iii) Nemohu posoudit statistické metody a ve své recenzi jsem se zaměřila na biologickou podstatu pokusu

Buďte upřímní, co se týče kvality vaší recenze a nejste-li schopni nějakou část článku posoudit, napište to opět do políčka pro připomínky adresované editorovi. On rozhodne, jestli si má přizvat ještě nějakého dalšího recenzenta a nebude považovat vaše mlčení ohledně oné části rukopisu, jako známku toho, že je bezchybná.

(iv) Článek jsem už viděla několikrát, měla jsem ho z jiných časopisů a autoři nic nezměnili

Editorovi napište také pochybnosti ohledně etického chování autorů nebo v případě, že jste článek už posuzovali a autoři zamítnutý článek podle vašich připomínek neopravili. Tím celý systém, který už je tak dost přepracovaný, zatížili: někdo znovu hledá stejné chyby.

 

Recenzent autorovi

(i) Se zájmem jsem si přečetla váš skvělý rukopis

Snažte se být pozitivní, také nedostáváte rádi negativní recenze. I když má článek zásadní chyby, buďte věcní a navrhněte řešení, pokud to jde. Autoři mohou být začátečníci a vy je přece od vědecké dráhy nechcete zcela odradit. Nemá cenu také zesměšňovat kvalitu angličtiny, spíš na problém upozornit.

(ii) Se vzrůstajícím potěšením si čtu další a další verze vašeho rukopisu

Jako recenzent můžete přispět k tomu, že se autor opravdu něco naučí. Je to obvykle hodně práce, ale zamyslete se, jak jste se učili vy…

 

Editor autorovi

(i) V revizi se zaměřte především na připomínky prvního recenzenta

Napište doporučení na základě vlastního čtení a recenzí. Navrhuje-li každý recenzent něco jiného, dejte autorovi návod, koho má poslechnout, usnadní to práci jak autorovi, tak vám.

(ii) Vaše revize ignorovala všechny mé připomínky

Je jisté, že nebudete spokojeni, když autor vaše připomínky ignoruje, ale posuzujte novou verzi taky tak trochu zcela nově a nezávisle na předcházející verzi, třeba to není taková katastrofa.

Tak to je vše, co mě k danému tématu napadá. Snad jen, že psát slušné, formální a bezchybné dopisy v angličtině, která není vaším rodným jazykem, nemusí být úplně jednoduché. Pro začátečníka je dobré mít nějaký vzor. V analogové době mých vědeckých začátků existovala knížečka, kterou měl každý vědec po ruce, a ta se jmenovala Letter Writer. Příručka písemného styku pro vědecké a odborné pracovníky*. Napsala ji Vlasta Rejtharová a já mám vydání z roku 1985. Najdete tam dopisy pro každou příležitost. Kdyby tak existovala nějaká moderní elektronická verze! Jestli vzory potřebujete, nejlepší je poprosit zkušenějšího kolegu, aby vám nějaké poskytl.   

 

Obrázek v záhlaví je obyčejná slepice, ale vyznačuje se malým grafickým vtípkem: linoryt je tisk z plochy (barvu na papír předává plocha linolea, která není odrytá pryč), to je ta slepice. Naopak vejce je uděláno jako tisk z hloubky (barvu na papír předávají úzké vrypy a plocha je šedá). Tato kombinace způsobuje, že obrázek má bílou barvu, (tj. odryté linoleum), šedou barvu (tj. na vajíčku, kde byla barva před tiskem částečně setřena) a černou barvu (plochy linolea, které nebyly odryty ani setřeny a čárky na vajíčku, kam byla barva při stírání plochy vajíčka nahrnuta).

 

* Názvy kapitolek jsem si dovolila udělat podle stylu použitém v příručce Letter Writer

 

 

 

 

K čemu ta věda je?

Tak jsem si řekla, že si musím sepsat odpovědi na otázku: K čemu ta věda vlastně je? Tato otázka mě totiž obvykle zastihne nepřipravenou a to je chyba. Naposledy se mi to stalo na pomaturitním srazu, spolužáci na mě koukali trochu jako na exota, když jsem pojmenovala své zaměstnání jako „vědecký pracovník“…. Samozřejmě, že by je uspokojilo, kdybych se zabývala výzkumem rakoviny, ale botanika? Nebo EKOLOGIE?

Nám vědcům je samozřejmě jasné, co děláme, neseme plamen poznání! Ale to pro daňového poplatníka, který hlavou ministra Pilného připravuje rozpočet pro příští rok, nezní úplně nejlépe, že…

Napřed věda obecně:

1) Věda posouvá naše znalosti, protože k nim přistupuje znovu, kriticky, netradičně a nově

I když znalosti o našem světě jsou dnes velmi snadno dosažitelné (máte-li přístup k webu), musel je někdo získat, utřídit, kriticky zhodnotit a mnohokrát zpochybnit. Tak jako dnes zastarávají paměťová média a musíme informace nahrávat na stále nová a nová, tak je také předáváme z učitele na žáka. I když dnes umíme informace analyzovat strojově, pořád potřebujeme vědce, aby je interpretoval a kreativně z nich vytvořil něco zcela nového a za tím účelem musí mít nějaké informace přímo v hlavě. To vše vede k tomu, že informace předáváme z generace na generaci a při tom je revidujeme a zdokonalujeme a objevujeme úplně nové poznatky. Osobní poznámka: při tom vždy něco zapomeneme, abychom to potom se slávou zase objevili.

2) Věda zdokonaluje vědecké metody

Aby věda v jakémkoliv oboru mohla pokročit v poznání, používá vědecké metody. Tím myslím nejen testování hypotéz, ale i statistiku, molekulární techniky, elektronový mikroskop. Vždycky jsme měli jako vědci nějaký názor, jak to všechno kolem nás funguje, ale jak prohlubujeme poznání, tak také zdokonalujeme techniky a těmi zdokonalenými technikami můžeme ověřovat vše, co jsme si mysleli, že už v tom máme jasno, než jsme ty techniky vyvinuli. Osobní poznámka: Darwin to věděl dávno, ale neměl molekulární metody, aby to ověřil.

3) Věda dává podklady ke kritickému myšlení

Dělat vědu znamená, klást si otázky o mezerách v poznání, ale i o tom, co se už někomu zdálo jasné. Potom taky, klást si otázky o tom, jestli to, co jsme zjistili, znamená opravdu to, co si myslíme, že to znamená a jestli se to nedá vyložit nějak jinak. A v neposlední řadě, klást si otázky, jestli náš zajímavý výsledek nemůže být následkem nějaké chyby v metodice nebo úsudku. To je do života užitečné a měli bychom to učit ostatní. Osobní poznámka: Nejzajímavější výsledky jsou vždy artefaktem metody.

K čemu je botanika a ekologie rostlin speciálně:

Usiluje o pochopení biodiverzity, jak se vyvinula, jak se udržuje. To se vám sice může zdát velmi odtržené od života, ale není, protože je to z velké části právě o nás o lidech a navíc to dává přiměřený úhel pohledu na lidstvo a naše konání. Člověk je totiž při měření biodiverzity jen jeden druh živočicha a tak se nesmíte divit, že ekologové k němu tak přistupují a považují žabičky, datlíky, tetřevy a pampelišky za stejně důležité. Člověk je současně největší příčinou ubývání druhů a snižování druhové bohatosti, takže to může vést až k poněkud negativnímu postoji ekologů k lidem. Osobní poznámka: Ekolog je taky člověk.

I Když to vše děláme hlavně ze zvědavosti, pro většinu z toho se najde dřív nebo později praktické uplatnění. Osobní poznámka: to nemusí být ale vždy dobře.

Doufám, že vás mé vysvětlení uspokojilo.