Při nedávné návštěvě kolegyně profesorky botaniky z jižní Afriky jsme si povídaly o tom, jak jsme se dostaly k botanice – byla to náhoda nebo jsme od dětství směřovaly právě k tomuto oboru? Jako jediná ze tří přítomných dam, jsem se botanice chtěla věnovat od mala, ale není to úplná pravda, napřed jsem chtěla být spisovatelkou. A když píšete knihy, musíte mít téma (třeba rostliny) a musíte je také ilustrovat*. Protože jsem napsala dvě knihy o kytkách a ilustrovala jsem je, jsem ten šťastný jedinec, kterému se podařilo (alespoň částečně) realizovat plán, který měl už od dětství.
Všimněte si, že neříkám „splnit si dětský sen“, byl to plán a zcela podle plánu jsem také od samého začátku postupovala. Jako dislektikovi mi chvíli trvalo, než jsem začala číst, ale nelenila jsem a prohlížela jsem si obrázky v knihách, čím realističtější, tím lepší! Chtěla jsem vědět, jak ty věci, o kterých se píše, vypadají. Když jsem začala konečně číst dlouhé knihy, vyhýbala jsem se dětským knížkám s takovými těmi roztomilými okatými postavičkami. Přečetla jsem vše, co měli v místní knihovně od Verneho s původními francouzskými rytinami, potom jsem přečetla Májovky a potom jsem se pustila do normální neilustrované dospělácké literatury. Už jsem obrázky nepotřebovala**. K ilustrovaným dětským knížkám jsem se dostala, až jsem četla vlastním potomkům. Doplnila jsem si tedy vzdělání i v ilustraci pro děti, třeba čtením Muminků.
Stejně jako jsem prohlížela napřed obrázky, než jsem začala číst (což je asi normální, když pomineme, že u mě to hraničilo s posedlostí), začala jsem s kreslením před tím, než jsem byla schopná něco napsat. Ilustrovala jsem tedy, aniž jsem měla text. Ilustrace už obsahovaly malé příběhy, ale příliš malé na to, aby z nich byla krátká povídka, na krátkou povídku totiž potřebujete mnoho nápadů a bujnou fantazii, zatímco na ilustraci stačí nápad jeden. A tady mi pomohla botanika, nemusela jsem si nic vymýšlet, prostě jsem mohla psát o kytkách. Když jsem chtěla o těch kytkách psát, neuměla jsem to. Zatímco jsem měla výtvarné vzdělání v rýmařovské lidušce***, nikde se nenabízelo vzdělání v psaní. V psaní jsem se tedy vzdělávala sama (s pomocí recenzentů a spoluautorů) metodou pokus omyl pod heslem „Publish or perish“ a je to hlavně psaní v angličtině a ve strohém vědeckém slohu.
Takže ten dětský plán není tak úplně splněn, pořád na něm pracuji: učím se psát, učím se dělat ilustrace a učím se o kytkách, abych jim rozuměla, protože, jako suchar bez fantazie, potřebuji, aby mi kytky dodaly náměty. Takže není náhodou, že jedna z prvních prací, které jsem napsala „jen tak“ byla o rekonstrukci toho, jak vypadá fantastická kytka Trifid****. Tady se setkává kytka jako námět psaní i ilustrace. Ideální kombinace! Jasně, ne každá kytka je tak akční jako Trifid, takže nevím, kdo ty moje výtvory bude jednou (až je sepíšu) číst… (ale to už není součástí plánu).
*Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem. „…Alenku už mrzelo sedět na břehu vedle cesty a nic nedělat. Párkrát nakoukla sestře do rozečtené knížky, ale nebyly tam žádné obrázky a nic se tam nepovídalo, a co je do knížky, když v ní nejsou žádné obrázky a nic se tam nepovídá, řekla si Alenka…“
** Aspoň jsem si to myslela, protože jsem neměla tušení, že existuje Pán prstenů ilustrovaný Allanem Lee.
*** vřelé díky, pane učiteli Matero!
**** velká masožravá a pohyblivá kytka lovící lidi ze sci-fi Johna Wyndhama Den Trifidů. Popsala jsem ho ve Vesmíru
klimesovajitka 